Jak se uzdravit

Proč se nemohu uzdravit

       Každý, kdo pracuje s lidmi, viděl ve své praxi zázraky. Lidé se uzdravili z nemocí, ze kterých by to nemělo být možné.
       Rozumné by bylo ptát se, proč se to někdy stane a co udělat, aby se zázraky staly běžnou součástí mého života.
       Klasická medicína nám místo toho tvrdí, že zázraky neexistují a že je to jen špatné pozorování, neznalost, omyl nebo podvod.
       Já věřím, že můžeme vysledovat zákonitosti a udělat, aby se zázraky staly běžnými nebo aspoň častějšími.
       V tomto článku rozeberu několik důvodů, proč se zázraky neději každý den. Samozřejmě hlavním cílem článku je donutit Vás se zamyslet, zda nechcete náhodou sílu zázraku použít pro sebe a co udělat pro to, aby se šance změnila ze setin promile aspoň na procenta.

1. Není to možné

       Pamatuji si na jednu lékařku, která prohlásila, že jestli umím vyléčit angínu bez antibiotik, tak si zasloužím Nobelovku, protože to přece není možné.
       Vůbec se nezamyslela nad tím, že antibiotika jsou tady méně, než 100 let a že předtím angína neměla 100%ní úmrtnost. Tak byla slepá, že si vůbec neuvědomila, že uzdravit se z angíny bez antibiotik je normální, nic neobyčejného. Z hlediska statistiky je neobyčejnější na angínu zemřít, než se z ní uzdravit i bez antibiotik.
       Tím nechci nabádat k nepoužívání antibiotik tam, kde jsou třeba. Jen chci říct, že kdybychom se zamysleli nad svými vlastními přesvědčeními, určitou část z nich bychom okamžitě prokoukli.
       A také to, že nadprůměrná inteligence (lékaři i vědci patří k těm nejinteligentnějším lidem) nás sama o sobě neochrání před bludy. Bohužel blud z úst lékaře je možná virulentnější, než většina virů.
       Dodatek: Když je angína způsobena streptokokem, vždy jsem antibiotika doporučoval, protože přechození takové angíny může mít později závažné následky.
       Když je onemocnění způsobeno virem, je nasazení antibiotik zcela zbytečné a má jen nežádoucí následky (a to i tehdy, když ještě nevím, že na antibiotika může vzniknout rezistence a když ještě nevím, že antibiotika ničí střevní mikroflóru a tím imunitu člověka).
       Ve všech ostatních případech by rozumný lékař zvážil rizika podání a rizika nepodání antibiotik a kromě výhod podání antibiotik by také zvážil výhody nepodání antibiotik a ve většině případů by pak antibiotika nepodal. Protože nepodání antibiotika v případě, kdy pacient není ohrožen na životě má jeden obrovský plus – nutí to imunitní systém k činnosti a je tedy jistá šance, že antibiotiky neléčený pacient bude v budoucnu odolnější. A to nejen proto, že nemá zničenou střevní imunitu.
       Bohužel v tomto ohledu medicína není rozumná ani vědecká a pavědecky se drží paradigmatu padesátých let a ještě stále podává antibiotika i tam, kde jsou neúčinná a dokonce i tam, kde pacientu jen ublíží (doufám, že to už neplatí pro celou medicínu, ale jen pro starší lékaře). Na obranu lékařů je nutno říct, že není lehké mnoha pacientům vysvětlit, proč odcházejí bez antibiotik a že někteří lékaři se bojí ukázat, že se jim cokoliv líbí na jakékoliv alternativní medicíně, takže znám lékaře, kteří se sami léčí alternativně, ale pacientům nabízí jen klasickou léčbu, aby neměli problémy.

2. Síla kolektivního podvědomí

       Když ve středověku věřili, že jejich město je chráněno nějakým světcem, byla podstatně nižší šance u takto věřících, že zemřou na mor, než u těch, kteří měli jinou víru, obzvlášť pokud naopak dotyčný člověk věřil, že mor je boží trest a že on zhřešil.
       I my věříme podobně na účinnost některých léků, které jsou později prohlášeny za neúčinné. (A samozřejmě si můžeme namlouvat, že to je problém minulých věků a že my jsme na tom jinak. A naši potomkové se tomu budou smát stejně, jako se my smějeme těm, kteří věřili na neomylnost tehdejší vědy).
       My věříme na neexistenci zázraků a ony se tudíž dějí jen velmi málokdy. Pamatuji si na jednoho chlapce, bylo mu něco kolem 7 let. Byl u mě na kineziologii. Udělali jsme vše a problém se ani nepohnul. A to bylo divné. Tak jsem se ptal: Co by se stalo, kdyby ses uzdravil? Odpověděl mi: „Pán bůh by se zlobil.“
       Byli tam s ním oba jeho rodiče a rozzlobili se: „Co to říkáš?“ Vyšlo najevo, že oba jeho rodiče a dokonce i všichni 4 prarodiče jsou nevěřící a samozřejmě on také. Přesto v tomto malém dítěti hluboko uvnitř vězelo přesvědčení, že kdyby se uzdravil, bude se na něj bůh (nebo spíše Bůh) zlobit.
       Jakmile toto chlapec vyslovil, já uklidnil rodiče a o tomto bludu si s chlapcem popovídal, už jsme nemuseli nic dalšího dělat a to všechno, co jsme hodinu předtím uzdravovali a nic, se najednou proměnilo a bylo mu dobře.
       Každá doba má své bludy. Problém je, že uvidět bludy své doby je nesmírně těžké a obvykle to trvá nejméně 20 let, než prohlédneme.
       Jiné bludy, třeba to, že smysl má jen to, co je objektivní a měřitelné, může přetrvávat celá staletí. A přitom to nejdůležitější v našem životě je to neměřitelné a subjektivní. Stačilo by se zamyslet a byl by prostor pro zázraky.

3. Síla autority

       Byl dělám pokus s dětmi. Když jim učitel dopředu řekl, že jejich práce za nic nestojí, měli objektivně horší výsledky, než skupina, kterou učitel dopředu pochválil.
       Teď si vemte, jak nesmírnou moc má, když Vám lékař řekne, že Vaše nemoc je neléčitelná nebo že určitě umřete.
       Člověk musí hodně chtít žít, aby tuhle úplně zbytečnou překážku překonal.

4. Autority se mýlí, ale my to nesmíme vědět

       Tuším Albert Einstein řekl, že když významný a zasloužilý vědec o něčem řekne, že je to možné, že má téměř s jistotou pravdu. A když stejný vědec o něčem řekne, že je to nemožné, že se téměř s jistotou mýlí.
       Dokonce i on sám pak sehrál neblahou roli při odmítání kvantové teorie, protože ta už přesahovala jeho představy možného, přestože o jediné desetiletí dříve přišel s něčím do té doby nepředstavitelným.
       Pamatuji si na kolegyni lékařku, která tvrdila, že homeopatie nefunguje a že je to jen placebo. A klidně o 1 větu později řekla, že jejímu malému jednoročnímu dítěti homeopatikum dala a dítě se uzdravilo. Vůbec si neuvědomila, že není možné, aby oba tyto výroky platily a že vlastně sama potvrdila účinnost homeopatie a to u dítěte, kterému to nejde vsugerovat a navíc od matky, která všem okolo sugeruje, že homeopatie nefunguje.
       Proto tvrdím, že stačí zapojit základy logiky a všechny důvody, proč by zázraky neměly být možné, se rozpadnou na prach.

5. Aby něco bylo nemožné, nesmí se to stát ani jednou

       Pokud se jednou jedinkrát v historii lidstva nějaký zázrak stal, je nemožnost zázraku absolutně nevědecký a antivědecký blud.
       Bohužel jsme tak věřící, že zázraky neexistují, že raději pošpiníme své předky a jejich pozorování, než bychom připustili, že možná se někteří nemýlili.
       Pamatuji, když jsem začínal s alternativní medicínou, že mi často lidé říkali: Víte, on pak doktor si myslí, že jsem se uzdravil kvůli jeho lékům. Já jsem se mu bál říct, že jsem je vůbec nebral.
       Pamatuji s jakým tajnůstkářstvím mi lidé sdělovali své neobvyklé prožitky a to jen proto, že věděli, že se jim ani nevysměju ani jim nevynadám.

6. Pravdu se dozvíme, až bude povoleno říci cokoliv

       Samozřejmě se pak onkologové nikdy nedozvědí o zázračně vyléčených, protože ti se bojí takovému lékaři jít na oči a proč by zbytečně šli do hádky? Proč přesvědčovat někoho, kdo se přesvědči nedá, o něčem, čeho jsem živoucím důkazem?
       Onkologové naopak ví o všech, u kterých to jiné selhalo. Když máte takhle vyselektované informace, není divu, že onkologové jsou největší bojovníci proti alternativní medicíně. K vítězství lži bohatě stačí, když je jedna informace zakázána a nesmí se o ní ani přemýšlet.
       A to je navíc třeba uznat, že když někdo spoléhá jen na zázrak a odmítá klasickou léčbu, že si pravděpodobně snižuje pravděpodobnost přežití. Protože drtivá většina léčitelů zázraky neumí a rozhodně ne u každého.
       Když se lékaři přestanou zlobit na ty, co nechtějí jejich léčbu a budou je naopak mít k tomu, aby jim pak přišli říct, jak to dopadlo, zjistíme v kolika procentech případů zázraky fungují u různých diagnóz a u různých alternativních metod.
       Do té doby je nejefektivnější se léčit klasickou medicínou a k tomu přidat pokus o zázrak.

7. Zázrak je křehký

       Aby se zázrak nestal, stačí věřit tomu, že je nemožný a on se nemožným stane. Pokoušet se v dnešní době o zázrak je jako jít proti proudu. Musíte mít hodně síly, vytrvalosti a odhodlání vůbec udržet místo, kde jste, když Vás proud táhne pryč. A postavit se proudu a jít proti němu znamená skutečně velkou sílu nebo touhu po životě.
       Aby se zázrak stal u člověka, který věří, že zázraky nejsou možné, musí hodně změnit svou psychiku a hlavně musí zapojit logiku. Samotná logika stačí k tomu, abychom existenci zázraku připustili. Pokud za zázrak bereme to, že se uzdravil někdo, komu lékaři řekli, že to není možné, je takových případů zdokumentováno hodně.
       A pak už stačí jen to, že skutečně chceme žít i za tu cenu, že totálně pohřbíme svá stará přesvědčení. Dalo by se říci, že buď naše bludy pohřbí nás nebo my pohřbíme naše bludy.
       Jen je tady třeba připomenout toho chlapce z počátku článku. Nestačí, že vědomě zázraku uvěříme. Musí ho připustit každá část našeho podvědomí. Musíme uzdravit všechna (i ta skrytá) přesvědčení, že se nemohu uzdravit. Že je to sice možné, ale ne u mě. Že je to sice možné i u mě, ale ne u této diagnózy.

8. Nemoc má smysl

       Pokud jsem si do svého života přivedl závažnou nemoc, mělo to nějaký důvod. Třeba to, že si nezasloužím žít. Nebo si nezasloužím být šťastný. Nebo se chci trestat. Nebo něco nedokážu a nemoc je toho důsledkem.
       Být zdravý vyžaduje také velké množství sobeckosti. Znamená to nevzdat svůj život něčemu, čemu musím vzdorovat, abych si prosadil to, po čem toužím.
       Uvedu podobný příklad: Je mnoho mužů, kteří nemají mužskou sílu. Oni ji tedy mají, ale potlačili ji. Aby byl klid. Aby někomu neubližovali. Aby nebyli sobci. Aby neublížili ženě. Těch důvodů jsou stovky.
       Když se pak rozhodnou, že chtějí svou sílu, musí udělat něco, co se v jejich vnitřním světě nesmí. Na této křižovatce se mnozí vrátí zpět ke své slabosti. Tím ale na nějaké úrovni říkají svému životu NE. A toto NE se zhmotní v nemoc třeba až po desítkách let.
       Uzdravit se z nemoci tedy znamená, že jsem nejdřív důvod k nemoci měl a pak si ho uzdravil. (Pokud bych ho neměl od počátku, nikdy bych touto nemocí neonemocněl). Proto bychom se neměli až tak moc dívat na ty zázraky, kdy se někdo uzdraví z nevyléčitelné nemoci, ale spíš se dívat ten každodenní zázrak, že většina lidí danou nemocí nikdy neonemocní. Pak pochopíme, že zázraky se dějí stále a u nás stačí jen okopírovat to, co dělají ti zdraví.
       A pak uvidíme ten správný poměr mezi zázraky a nezázraky. Dá se říci, že každý zdravý člověkoden je zázrak, který můžeme okopírovat od těch, kteří to umí. A každý nemocný člověkoden je odklon od naší přirozenosti.
Stačí si uzdravit důvody, proč jsme nemocní. K tomu není třeba žádná vůle ani ZÁZRAK, stačí ten každodenní zázrak, který vidíme u každého zdravého člověka kolem nás.

9. Miliony důvodů

       Důvodů, proč jsme nemocní, ne-mocní silou (tedy slabí), ne-mocní penězi (tedy chudí), ne-mocní vztahy (tedy sami nebo v problematickém vztahu), atd., je mnoho. Možná i doslova jsou jich miliony. Podstatné je, že mnohé jsou pro všechny společné (o těch je tento článek). Ale podstatné jsou i důvody Vaše vlastní. A ty budeme hledat a uzdravovat na kurzu Proč se nemohu uzdravit.
       Pokud chcete zázrak na počkání a bez vlastního přičinění, pravděpodobně ho nedostanete. Ale pokud jste připraven/a si svůj „zázrak„ odpracovat, dřív nebo později k tomu musí dojít.
       Ale samozřejmě ještě lepší je odpracovat si to předem, dřív, než se nemoc zhmotní.

10. Kdy se zázraky dějí

       Zajímavé je sledovat, kdy se zázraky dějí. Obvykle je to u lidí, kteří skutečně potřebují/musí/chtějí žít.
       Tady je třeba vysvětlit jeden omyl. Když jeden člověk zemře a jiný přežije, neznamená to, že ten první nechtěl žít nebo chtěl žít méně. Ale můžeme si být jistí, že u toho druhého touha po životě byla větší, než to, co ho chtělo zabít. A naopak.
       K přežití stačí víc chtít žít, než nežít. Pokud u mě souhrn toho, co chce, aby zemřel, „váží“ 10 kg, stačí mi k převážení 11 kg bez problémů. Ale pokud mě chce dostat do smrti něco, co „váží“ 100 tun, nestačí mi ani 99 tun k převážení.
       Proto není pravdou, že kdo zemřel, nechtěl žít. Jen jeho touha po životě nestačila k „převážení“ toho, co chtělo jeho smrt.
       Od kurzu nečekejte zázraky (i když i ty se občas dějí), my prostě jen „ubereme pár kil“ tomu, co chce, abyste byl/a nemocný/á (mrtvý/á) a přidáme pár kil Vaší touze žít a být zdravý.

Kdy se uzdravit

       Někdy se říká, že od dna se nejlépe odráží. Ale není to pravda. Zažil jsem několik lidí, kteří ke mně chtěli přijít, ale už to nedokázali, protože nemoc jim vzala i sílu se dopravit na kurz. Já nejsem léčitel, abych to mohl udělat za Vás, já potřebuji Vaši spolupráci a ke konstelacím potřebuji ještě další lidi. Na smrtelné posteli už Vám pravděpodobně nepomohu ani já, ani drtivá většina lékařů, ani léčitelů a alternativců.
       Proto je rozumné se o svou nemoc starat v době, kdy ještě není přítomna nebo kdy je slabá. Tehdy stačí psychologické, alternativní a konstelační metody k úplnému vyléčení. Když je tělo zhuntované, nestačí mnohdy ani dryjáky.

Lepší je malý, než velký zázrak

       Proto je nejlepší, když žádný zázrak nepotřebujete. Když jste prostě jen zdraví. K tomu je třeba, aby v nás nebylo nic, co si naši nemoc přeje. A to se dá řešit ihned.

Zde se můžete přihlásit k odběru mých článků

MUDr. Martin Daniel, www.smysl.com

Tento článek může být volně šířen v nezměněné podobě s kontaktem na autora a s aktivními odkazy na internetové stránky včetně této poznámky.

(c) MUDr. Martin Daniel, 608038825, danielma@seznam.cz
„Nedostane-li žena koho chce, běda tomu, koho dostane.“ Mark Twain