Zasloužíte si lepší život. Pojďte na to.

1. pomoc, když máte strach.

Publikováno 1.2.2024

Když máte strach.

       Tak ho neodhánějte. Naopak ho zkuste obejmout. Váš strach totiž s velikou pravděpodobností je Vaše vnitřní dítě. Které se bojí. A čím víc si zakazujete se bát, tím víc se bojí.
       Protože je samo a Vy ho od sebe odháníte. A čím víc ho odháníte, tím víc se bojí.

Ale já to nezvládnu.

       A teď si představte, že to malé dítě musí zvládnout Váš strach. Ale větší, než ten, který cítíte Vy. Dítě je možná 5leté, možná roční a je klidně možné, že je ještě v bříšku. Ono nezná slova, takže si nemůže pomoci tím, co pomůže Vám.
       (A jak vím, že to malé dítě má větší strach, než Vy? No protože kdyby mělo větší vztek, Vy byste ho nazval/a vztek.)
       Takže to malé dítě za Vás nese Váš strach. Který byl tak strašně veliký, že jste ho od sebe odštěpil/a.
       A paradoxně jen to, že ho obejmete, Vám může ihned pomoci. Ale i kdyby se to nestalo a strach se zvýšil, tak tím, že víte, že to děláte pro sebe, tak budete strach lépe snášet. A jakmile to pocítíte jednou, tak už budete vědět, jak podobný strach máte řešit.

Ale úplně dobré to není.

       To je škoda. To znamená, že Váš strach potřebuje ještě něco dalšího. A Vy víte, kam si pro to jít. V každém případě první pomoc znáte. A tu teď můžete praktikovat. Ale kdybyste se na zbytek chtěla vykašlat, pak Vás musím varovat. Vaše vnitřní dítě Vás nenechá na pokoji, dokud ho úplně neuzdravíte. A pak Vám přinese veliké množství toho, po čem marně toužíte.

Jak mám ten strach obejmout?

       Jakkoliv. Obejměte sebe. Nejlepší přirovnání dostanete zde, bod II.
       Já sám jsem si koupil před lety plyšáka, pejska, který má tak asi metr. A představím si, že to vnitřní dítě je on. A pak ho obejmu a pevně ho k sobě přivinu.
       Nebo to jde udělat s partnerkou. Představíme si oba, že je mé vnitřní dítě nebo si do něho stoupne, jak je běžné v konstelacích a já objímám své vnitřní dítě a současně i svoji partnerku. Ale pokud se rozhodnete pro tuto možnost, tak se nedivte, že Vaše partnerka najednou bude „jiná“. Tak ji pak zase vraťte zpět do Vaší partnerky. Kdo byl na konstelacích, ví, jak to udělat, kdo nebyl, tak to udělá jen jako představu.

       

Poznámka pana Ebra: To, co tady pan Martin Daniel píše je blbost. To vím stejně dobře, jako umím číst text s pochopením a správně ho citovat.
A spolek českých skeptiků Sisyfos, jako přední věrozvěsti vědovíry souhlasí s mým tvrzením.

Poznámka: Pana Grygara jako propagátora vědy si nesmírně vážím. Ale když jde proti vědě, jakožo metodě založené nejdříve na nestranném pozorování faktů a používá ji k soukromému boji proti ezoterice, jakožto něčemu, co jde proti jeho křesťanské víře, tak je pro mě první z vědověřících.

Poznámka 2: Znova zdůrazňuji, že psychoterapii neprovozuji. Rozdíl mezi psychoterapií a terapií je popsán např. zde. Já bohužel nemohu za to, že terapii si chtějí přivlastnit někteří psychoterapeuti. Já jako lékař jsem oprávněn dělat terapii a proto se nebráním použití tohoto slova.

       
Přihlásit na kurz se můžete tady.
       

MUDr. Martin Daniel, www.smysl.com

Tento článek může být volně šířen v nezměněné podobě s kontaktem na autora a s aktivními odkazy na internetové stránky včetně této poznámky.

       
Zde se můžete přihlásit k odběru mých článků

Komunikace není podmínkou dobrého vztahu + právo mužů nemluvit.

Publikováno 1.2.2024

Komunikace není podmínkou dobrého vztahu + právo mužů nemluvit.

       Naopak v těch nejlepších vztazich se nekomunikuje. Tam se sdílí, vypráví, povídá. A hlavně lidé ve výjimečně dobrých vztazích mohou spolu i mlčet. To podstatné je slovo spolu.
       Vím, že slovo komunikace je v odborných kruzích myšleno právě tak. Ale u neodborníků to vyvolává pocit, že je třeba nějak speciálně komunikovat.
       Ale je tam ještě další důvod, proč bych se raději termínu komunikace jako nutné podmínky pro dobrý vztah vyhnul. Totiž věc, která by měla být známa každému odborníkovi

Nejde nekomunikovat.

       I když nic neřeknete, právě tím komunikujete. A nějčastějí tím říkáte tomu druhému: Nechci s tebou mluvit.
       Každý tón hlasu je neverbální komunikace. Každé nevyslovené slovo je komunikací.
       Zatímco mluvení a povídání buď je nebo není. Sdílení totéž. A mlčení spolu – kdo ho poznal, ví o čem mluvím. A ví, že je to něco úplně jiného, než jenom neříkání slov.

Milí muži,

       bojujte o svá práva nemluvit. Protože až když budete mít právo nemluvit, až tehdy budete moct mluvit. A o to Vaše ženy stojí. Ne o to, abyste řekl počet slov, který chtějí. Ale abyste byl ve vztahu s ní. A k tomu potřebuje většina mužů mít právo nemluvit.
       Zatímco dnes je celá psychologie pod vlivem ženského pohledu na svět. Ve kterém se musí mluvit. Ať už je význam řečeného jakýkoliv.

Milé ženy,

       buď si pořiďte papouška nebo dopřejte svému muž právo nemluvit podobně jako Vy máte právo mluvit. Na povídání si o věcech jako jsou drby, jak jste se měla v práci, jaká kolegyně měla jakou blůzku jsou další ženy. A Váš muž je proto, aby se Vás zastal, kdyby se Vám něco stalo nebo Vám někdo v práci i mimo ni ubližoval.
       Chcete mít doma muže, o kterého se můžete opřít a který bude Vaše skála neochvějnosti? Pak to nerozdrobujte na štěbetání, které skoro každého muže vyčerpává. Protože on mluví, aby se něco dozvěděl. Zatímco Vy mluvíte, aby se Vaše společenské postavení mezi ostatními ženami nesnížilo.
       Zatímco muž, který podobně štěbetá mezi muži, automaticky klesne na pozici posledního samce.

A když chci, aby štěbetal i muž?

       Pak si najděte extroverta, který baví každou společnost. Ale pozor, právě tito muži jsou dost často uvnitř nešťastní a doma se nebaví. Ale to poznáte až po letech. Takže lepší je uvědomit si, že štěbetání je stejně důležité pro vás jako nemluvení pro běžného muže. A když budete mlčet vedle něho, tak možná časem zjistíte, že umíte mlčet spolu.

       
Přihlásit na kurz se můžete tady.
       

MUDr. Martin Daniel, www.smysl.com

Tento článek může být volně šířen v nezměněné podobě s kontaktem na autora a s aktivními odkazy na internetové stránky včetně této poznámky.

       
Zde se můžete přihlásit k odběru mých článků

Proč je pro nás tak těžké říct Nevím? A přitom to je ta nejdůležitější odpověď.

Publikováno 31.1.2024

Proč je pro nás tak těžké říct Nevím? A přitom to je ta nejdůležitější odpověď.

       Kdybychom si nepřipustili nevědění, byli bychom stále na úrovni slepic. Slepice na našem dvorku jdou za jídlem a strašně se diví, že mezi jídlem a potravou je plot. A tak chvilku se snaží přes plot dostat až nakonec plot obejdou a normálně se dostanou k jídlu. Jen je jediný rozdíl, že nejdřív jim to trvalo 5 minut, teď už většinou do půl minuty zobou. Ale ještě nikdy se nestalo, aby rovnou obešli přímou cestu a šli přímo za zrním.
       Zatímco lidé jako byl Albert Einstein byli fascinování svým Nevím. A nakonec našli odpovědi. Takže na co předtím byla odpověď: „To je nesmysl“ od lidí, kteří neunesli tíhu nevím, dnes už odpověď známe.

Ke skutečné vědě patří slovo Nevím.

       U vědovíry je to slovo zakázané. Protože nevím je koncem každé víry. A protože náboženství ztratilo svou moc nad lidmi, tak většina lidí dnes je zastáncem víry ve vědu, neboli vědovíry.

Jak poznáte vědověristu?

       Nedokáže přijmout nevědění. Takže něco je buď pravda nebo blud. Přičemž blud v jeho pojetí jen znamená něco, čemu on nerozumí.
       Správný vědec by chtěl vědět víc nebo by klidně řekl: Tohle mě nezajímá, já chci věnovat své úsilí jinam.
       Takže kdybych správnému vědci nabídl „Přijďte se sám přesvědčit o tom, zda je to pravda nebo ne“, tak by to buď s radostí přjjal nebo by měl podmínky nebo by řekl, že na to teď nemá čas. Protože jemu by šlo o pravdu.
       Zatímco následovník svaté vědovíry odpoví: „Někteří lidé se asi touží oblbovat. Ale víc mi vadí, když někdo blbne lidi.“ Protože jemu jde o potvrzení jeho víry. Takže je přirozené, že jakýkoliv konstakt s důkazy odmítne.

Kdo musí podat důkazní břemeno?

       No pokud chci vědce přesvědčit o pravdě, tak to jsem já. Ale zatím jsem vždy skončil stejně: My Vaše důkazy nechceme, protože my věříme, že to je blbost.
       Ale stejně a daleko hůř dopadl i pan Semmelweis. Ten totiž zjistil a vědecky ukázal, že zvýšená úmrtnost rodiček může být snížena o desítky procent, když si páni doktoři cestou z pitevny na porodní sál umyjí ruce.
       Ale protože to byl nesmysl se dívat na důkazy, tak ještě mnoho žen muselo umřít. Než se za 50 let objevily bacily a najednou vše začalo dávat smysl.
       Ale pokud chce vědověrista přesvědčit mně, tak musí důkazní břemeno podat on. Zvláště pokud chce „Seznam by měl pod váš blogovej příspěvek jasně napsat sdělení, že to co tu píšete, je blbost.“
       Každý, kdo si je jistý svou pravdou a není ochoten ustát důkazy nebo aspoň argumentaci proti jeho názoru, by si měl přečíst knihu Pavla Kohouta

Bílá kniha ve věci Adama Juráčka.

       Snad ho aspoň tato kniha přesvědčí, že dělat vědu má smysl jen, když jsme připraveni slyšet jakýkoliv výsledek. Protože jinak se to změní v diktaturu, kterou právě Pavel Kohout touto knihou odmaskovává. Aniž by ho napadlo, že v roce 2024 bude jeho kniha stále aktuální. I když už tady dávno není socialismus.

Poznámka pana Ebra pro čtenáře Seznamu: To, co tady pan Martin Daniel píše je blbost. To vím stejně dobře, jako umím číst text s pochopením a správně ho citovat.
Tato poznámka může být smazána, když si to bude přát pan Ebr. Ale neznám jiný způsob, jak mu umožnit, aby na mé blbosti byli čtenáři seznamu upozorněni.

       
Přihlásit na kurz se můžete tady.
       

MUDr. Martin Daniel, www.smysl.com

Tento článek může být volně šířen v nezměněné podobě s kontaktem na autora a s aktivními odkazy na internetové stránky včetně této poznámky.

       
Zde se můžete přihlásit k odběru mých článků

Už vím skutečnou příčinu války na Ukrajině, Green Dealu a naší chudoby.

Publikováno 28.1.2024

Už vím skutečnou příčinu války na Ukrajině

       A spojím dvě věci nespojité. Takže mějte prosím trpělivost, abyste si celou mou argumentaci vyslechli.
       Vše začalo poslechem této přednášky. A moje žena se mě ptala, který výbuch byl ničivější, zda v Hirošimě nebo v Černobylu či ve Fukušimě. Já na ni jen zůstal zírat, protože moje žena je už téměř vysokošlolačka a chytrostí většinu překoná. Sice nemá jadernou fakultu, ale to já také ne. A ani ona neumí z přemíry informací zjistit to nejpodstatnější.
       Ale rychlé myšlení nepočítá s fakty. A protože moje žena se nezajímá o politiku a už vůbec ne o katastrofy, tak v ní, stejně jako v mnoha lidech na celém světě, zůstal emočně zakočeněn názor, že se jednalo o podobné katastrofy.

Google tomu napomáhá.

Protože na dotaz o počštu mrtvých mi odpověděl: v důsledku haváríe ve Fukušimě zemřelo 15889 lidí podle jednoho zdroje zatímco podle Blesku jich bylo více, než 18000. Ale když jsem si přečetl podrobnosti, tak je věc úplně jiná: Těch 15889 zemřelo v důsledku tsunami. A obě informace pocházejí z 1 článku v Blesku, ale Google se tváří, že je to pravda pravdoucí.
       Takže podle wikipedie „prozatím nebyla potvrzena žádná úmrtí nebo nemoci způsobené ozářením. Více než 1000 evakuovaných obyvatel zemřelo kvůli stresu způsobenému evakuací, ať již kvůli pokročilému věku, nebo z důvodu chronických onemocnění.“
       Z dalšího zdroje jsem se dozvěděl, že počet mrtvých byl údajně 44.
       Ale tady si musíme uvědomit, že sčítáme jablka a hrušky. Takže v důsledku samotné havárie zemřely desítky či maximálně stovky lidí. Ale v důsledku řešení důsledků zemřelo víc, než tisíc lidí, kteří by zemřeli v důsledku jiného stresu během pár měsíců či let. A až zemře za 50 let obyvatel Fukušimy či vzdáleného okolí na rakovinu, tak i jeho smrt se přičte k obětem.

Zatímco v Hirošimě zemřely desetisíce lidí ihned.

       “V prvních dvou až čtyřech měsících po shození bomb zemřelo v Hirošimě 90 000 – 166 000 lidí a v Nagasaki 60 000 – 80 000, z toho v každém městě téměř polovina zemřela během prvního dne.“

Takže se vzedmula vlna emocí a další rozvoj jaderné energetiky byl utlumen.

       Ale to nepíšu o úplném zákazu jaderných elektráren v Německu po roce 2011. To se stalo už v 80. letech po havárii v Černobylu a v Three Mile Island.
       Takže už tehdy započal směr, končící naší závislostí na dodávkách plynu z Ruska. A když Zelení v Německu prosadili úplný zákaz jaderné energetiky, tak jsem se vydali všanc panu Putinovi.
       Zatímco kdyby v té době byla drtivá většina energie z jádra, tak by to vedlo k naší bezpečnosti, ale i k větší ekologii. Protože o tom také většina lidí neví.

Radioaktivita z činnosti hnědouhelných elektráren předčí

       jadernou elektrárnu. Takže kdyby naši tátové se nebáli staré technologie (protože všechny havárie kromě Fukušimské se staly v tehdy už zastaralých elektrárnách postavených o deset let dříve), tak bychom dnes měli lepší přírodu a nejméně o 1 stupeň nižší průměrnou teplotu. Takže bychom nemuseli dělat psí kusy na záchranu klimatu a i díky tomu byli bychom bohatší. A také by pan Putin neměl eso v rukávu (on si totiž myslel, že nás dostane do podřízené pozice, když on sedí na plynu) a tak by měl menší chuť riskovat válku.
       Tak až se zase budeme příště bát, tak vězme, že strach nás žene k tomu, čeho se bojíme.
       Tak se zase bojme a díky tomu nedovolme Ukrajině, aby vyhrála. A pak budeme muset bojovat i my. Zatímco teď by stačilo jen dát zbraně Ukrajincům.
       
Přihlásit na kurz se můžete tady.
       

MUDr. Martin Daniel, www.smysl.com

Tento článek může být volně šířen v nezměněné podobě s kontaktem na autora a s aktivními odkazy na internetové stránky včetně této poznámky.

       
Zde se můžete přihlásit k odběru mých článků

Chudinka musí pracovat.

Publikováno 28.1.2024

Chudinka musí pracovat.

https://www.hrot24.cz/clanek/poprve-pracuje-od-9-do-17-dojizdi-4-hodiny-nemam-cas-na-pratele-ani-na-sprchu-stezuje-si-studentka?

       V tomto článku se mluví o strašlivém osudu mladé ženy, která musí pracovat. A představte si ona nepracuje, jak by se jí líbilo, ale celých nelidských 8 hodin denně. Celých 5 dnů v týdnu, zatímco my tady už bojujeme o to, aby klasický třídenní pracovní týden konečně změnil na dvoudenní. :)
       Klasická osmihodinová pracovní doba je „šílená a nespravedlivá“ dle jejího popisu. Ještě že takovou nesmírnou hrůzu si my, lidé z Česka, neumíme ani představit. Protože u nás je ještě delší, o povinnou přestávku na oběd. Že by Američané nemuseli jíst? Nebo že by jedli v rámci své pracovní doby?
       Teď konec ironie. Samozřejmě že strávit 11 nebo 12 hodin denně prací a dojížděním není nic přijemného. Pro toho, koho práce nebaví, tak je jistě nepochopitelné, že takto já pracuji každý den. Ne 5 dnů v týdnu, ale víc.
       A když ještě pracoval jako zaměstnanec, tak jsem pracoval tak maximálně 6 hodin denně, ale 8,5 hodiny jsem musel být v práci. A ten zbylý čas jsem věnoval vzdělávání. A díky tomu za odměnu můžu dnes pracovat ještě více. Protože pro mě to není práce, ale zábava.

Když jsem já makal od nevidím do nevidím

       A přesto jsme zažil i stav, kdy jsem chodil domů se jen vyspat. Když jsem byl v rámci kolečka na interně, tak jsem okamžitě bez jakéhokoliv varování se dostal do plného zápřahu. Který zkušení internisty zvládali jen tak tak za 8,5 hodiny. Takže já, jakožto úplný zelenáč na to potřeboval třeba i 12 hodin, když ostatní k tomu potřebovali třeba 10 hodin. Protože lékař si nemůže říct: Už mám padla, udělám to až zítra.
       A nikoho nezajímalo, jestli na to mám nebo ne, prostě ta práce se musela udělat a já buď mohl žádat o úlevu a pak bych celý život musel slyšet „to je ten, co to nezvládal“ nebo netrvat na pracovní době a udělat to podle mých možností.
       A já jsem vymyslel vychytávku, abych nemusel na každý nový papír psát totéž, tak jsem tehdy vymyslel program, který to psal za mě. Což bylo vynikající pro všechny ostatní, protože můj rukopis byl už tehdy „doktorský“. Ale protože se psal rok 1995, tak program, který by mě teď stál ani 2 hodiny práce, tak tehdy mi trval asi měsíc. Takže jsem byl v práci ještě o hodinu víc. A pak po měsíci jsem poprvé zažil stav, kdy jsem měl hotovo za 8,5 hodiny. Protože jsem ještě pořád vyšetřoval nové pacienty déle, než kolegové, ale zato v administrativě jsem je válcoval.
       Protože nevím, jak teď, ale tehdy možná až polovinu práce lékaře zabírala byrokracie a administrativa.

A pak jsem začal pracovat jako OSVČ.

       A vzpomínám si na to blaho, když jsem mohl spát až do růžova. Třeba až do devíti.
       Ale vždy je něco za něco. Zatímco když jsem si jako zaměstnanec sedl ke stolu, tam mě hned naskakovala mzda. Teď když totéž udělám já jako OSVČ, naskakují mi účty. Které musím zaplatit svou prací. A když to neudělám, tak nebudu mít nulu, ale minus. A to je asi ten důvod, proč paní chce raději být pohodlně zaměstnaná, než s rizikem být sama sobě šéfem.
       
Přihlásit na kurz se můžete tady.
       

MUDr. Martin Daniel, www.smysl.com

Tento článek může být volně šířen v nezměněné podobě s kontaktem na autora a s aktivními odkazy na internetové stránky včetně této poznámky.

       
Zde se můžete přihlásit k odběru mých článků

Syndikovat obsah
(c) MUDr. Martin Daniel, 608038825, danielma@seznam.cz