Přijímání a dávání

Jak dávat s radostí

       Včera jsem se díval na zajímavý film a dnes ráno se probudil s nápadem. Ten film je o tom, že už máme zdroje k tomu, aby mohli všichni žít důstojný život. Kdybychom se spojili a přestali bojovat, našli bychom způsoby, jak naplnit všem všechny základní potřeby.
       Bohužel finanční systém je nastaven tak, že podporuje plýtvání, ničení životního prostředí a výrobu zboží, které vydrží jen krátkou dobu. Také podporuje chudobu, zločinnost, nízkou efektivitu a brzdí kreativitu.
       Ten film je úžasný. Představte si, že už byste nikdy nemuseli pracovat pro peníze. Prostě základní potřeby by byly uspokojeny. A Vy byste ve volném čase dělal/a, co by Vás bavilo.
       To je samozřejmě utopie. Ale věřím, že už dnes máme vše potřebné k tomu, aby všichni mohli mít naplněné základní potřeby.
       A přesto je to utopie. Protože mezi naše potřeby patří i to být lepší, než ten druhý, mít úspěch, zvítězit, mít víc, než ten druhý.
       Ale možná tyto potřeby jen odráží náš strach. Kdybychom neměli strach, možná bychom mohli bojovat čestně a užívat si vítězství i porážky. Mohli bychom si najít parketu, kde jsme lepší, než většina a užívat si toho. A možná beze strachu a s plnou sebehodnotou bychom se rádi uskrovnili ve prospěch celku.
       A právě to je utopie. Protože když se uskrovním já, neznamená to, že se uskrovní i ten druhý. Celý komunismus byl úžasná myšlenka, ale dopadlo hrozně, protože se vždy najde někdo, kdo si rád vezme něco na můj úkor. Je to sociální inženýrství, které musí skončit strašně, ledaže bychom se naučili altruisticky trestat (potrestám toho, kdo se obohacuje na úkor mě nebo někoho jiného, i když to pro mě znamená, že je to námaha), uzdravili své strachy a měli dost sebeúcty k tomu, abychom nikdy nikomu nedovolili nás zotročit.

Peníze nejsou příčinou zla

       Ve filmu je představená budoucnost, kdy nebudou žádné peníze. O všechny Vaše potřeby bude postaráno.
       Ale to nejde. Mezi naše potřeby patří i to mít víc, než ten druhý. Na této potřebě není nic špatného. Zejména když víc bude mít ten, koho si bude komunita vážit a komu to budou všichni přát.
       A vždy bude něco nedostatkové. Jsme lidé a i kdyby bylo opravdu úplně všeho dostatek, stejně bude výhodné být alfa samec a mít lepší výběr žen.
       Peníze nejsou příčinou zla, ale lpění na nich za každou cenu ano. Stejně i nerovnost není příčinou zla, ale ochota mít nevyužitelný nadbytek, když někdo jiný (obzvlášť když je ochoten pracovat) umírá hlady nebo na nespravedlnost.
       Proč takovému člověku něco nedáme? Protože se bojíme, že pak nebudeme mít dost. Tento strach je příčinou všeho zla. Kdybychom věděli, že v případě nouze se zase někdo jiný postará o nás, nemuseli bychom se penězi tolik „zásobovat“ a žít víc tady a teď.

Proč nemohou peníze přestat existovat

       V každé smečce nejdřív jí vůdce a ten nejslabší nakonec. To nikdy nezměníme. Co ale můžeme změnit je, abychom si nezničili planetu. A také můžeme změnit, aby naši vůdci byli ti, co nám dávají a za to si berou a ne ti, co si jen berou.
       Pokud si myslíte, že peníze můžeme zrušit, pamatujte si, že peníze jsou ta lepší možnost. Kdyby naráz někdo zrušil peníze, to cenné by bylo rozděleno daleko nerovnoměrněji a nerovnoprávněji, než teď. Proč si to myslím? Zkuste si zaplatit apartmá vedle pana Rotschilda. To nelze koupit za žádné peníze. To si může koupit jen někdo, kdo má peníze a komu to pan Rotschild dovolí.
       Proto si noví boháči kupovali za drahé peníze šlechtické tituly, i když peněz měli dost. Aby se dostali do společnosti, kde bez titulu nejsou nic.

Naučte se dávat tak, aby Vás to bohatilo

       Dáváte někomu víc, než on Vám a on si toho neváží? Snažíte se mu pomoct a on se zlobí?
       Ospravedlňujete někoho, pořád ho zachraňujete a on si pořád ničí život?
       Když pro někoho něco uděláte, řeknete mu „Není zač“? (Správně je: “Rádo se stalo“, protože když není zač, právě jste tu svou pomoc znehodnotili a ze sebe udělali nic)
       Děláte zásadní chybu. Když je něco zadarmo, když není zač, když chráníte někoho před následky jeho činů, jen mu tím škodíte. Jen prodlužujete jeho cestu k tomu, aby mu mohlo být lépe.
       Jak to udělat, abych mohl dát zadarmo a přitom si toho ten druhý vážil?


Pošli to dál

       Jedna cesta je Pošli to dál. Našim rodičům nemusíme splácet dar života. To ani nejde. Ale můžeme ho poslat dál. Našim dětem.
       Takže mohu dát zdarma a ten druhý si toho bude vážit, když dostane instrukci, aby on zase pomohl někomu dalšímu. Uděláme takový nekonečný cyklus dobrých skutků.
       Tímto způsobem bychom mohli všichni hodně dostat.

Proč nedávat zadarmo

       Když dáte zadarmo někomu, kdo by Vám to mohl vrátit, úplně zbytečně ochuzujete sebe i jeho. Jeho ochudíte o tu možnost Vám to vrátit i o to, aby mohl dospět. Protože jen dostávat a nic za to nevracet chtějí jen děti. A i malé děti by měly něco vracet, ne proto, že to potřebujete, ale aby se to naučily a hlavně aby se naučily, že mají co dát, tedy že mají hodnotu.
       Protože když dostanu zadarmo to, za co bych měl zaplatit, někde uvnitř mě se něco bouří. (Ať už si to uvědomuju nebo ve svém skrblictví si toho nevšimnu). Přesněji řečeno, bouří se to, když si trvale beru víc, než dávám.
       Ale takhle to není celá pravda. Protože: Když si bere dítě, je to v pořádku. Když dává dospělý dospělý, je to v pořádku. Jak to tedy je?

Skutečný problém slev a zadarmo

       Není problém, když je nevyrovnané dávání a přijímání tam, kde je nevyrovnaný vztah. Problém je, když je nevyrovnané vzhledem k tomu, kdo jsem a od koho si beru.
       Úplně malé dítě má od rodičů jen dostávat. Nemá jim dávat nic zpátky. Kromě toho, že je dítětem. Kromě své radosti za to, že má tak úžasné rodiče, co se o něj postarají.

       Když se totéž stane mezi dvěma dospělými, automaticky přijetím daru se obdarovaný zařadil společensky pod dárce. Proto nechceme zůstat dlužni. Protože když dlužím, jsem menší.
       I proto jsou peníze moc dobré. Často říkám, že je dobré platit jen penězi, ničím jiným.

Čím platíme, když ne penězi?

       Když neplatíme penězi, nezbývá nám, než platit podřízením se, vděčností nebo nějak jinak. Když nezaplatím, začnu si pomalu zadělávat na problém. Proto jsou tak rozšířené nepřátelské nálady vůči Romům. Zatímco na Vietnamce se zlobí jen rasisti.
       Ti, kdo žijí ze sociálních dávek, žijí z nás všech. To by bylo v pořádku, kdybychom s tím souhlasili a hlavně kdyby nám za to nepřizpůsobiví něco dávali.
       Máte někdo problém s tím, že ze sociálních dávek žije žena jakékoliv národnosti, která předtím pracovala a která je za dávky vděčná a Vy víte, že až děti dorostou, tak bude zase pracovat? A která skutečně nemá manžela nebo její muž nepracuje, ale skutečně chce a dělá pro to první poslední?
       Divíte se, že máme problém s někým, bez ohledu na barvu pleti a cokoliv jiného, kdo si myslí, že má na dávky nárok a ještě se zlobí, že dostává málo? A přitom třeba bez práce dostává víc, než někdo jiný za tvrdou práci?

Důležité pravidlo dávání

       Abych mohl dávat delší dobu, musím si zajistit respekt nebo vděčnost. I ten, kdo nic nemá, může snadno dát zpátky – může poděkovat. Budete dávat snadno, když máte dost a když je ten druhý vděčný.
       Pokud chcete někomu s radostí dávat, zajistěte si, aby Vám byl vděčný a aby si na Vás nevyskakoval. A pokud je toho schopen, aby Vám to vracel nějak jinak, jak může.

Důležité pravidlo přijímání

       Abyste mohl/a udržitelně dostávat, musíte tomu dávajícímu něco dávat zpět. Když Vás má rád, stačí, když si to užijete. Ale i tak je lépe, když k tomu přidáte i další ingredience: Vděčnost, radost, úsměv.
       V každém případě se připravte na to, že když dostáváte víc, než dáváte, řadíte se hierarchicky pod toho, kdo Vám dává a pod všechny, se kterými má vyrovnaný vztah. Na tom nemůžete nic změnit. Energie vždy teče shora dolů.
       Máte dvě možnosti: Postavte se na vlastní nohy (3 letému dítěti to bude trvat třeba 20 let, než to bude úplné a tak je to v pořádku) nebo dávejte zpět hodně vděčnosti, oddanosti a úcty. Pak bude motivován Vám dávat třeba pořád a nebude ho to zatěžovat.

Skutečný vůdce

       je ten, kdo víc dává, než bere. Proto půjdou lidé dobrovolně za správným vůdcem, když ví, že on se na jejich úkor neobohacuje, že naopak s ním dostávají víc, než bez něj. (A když on to umí udělat tak, že i on dostane víc, tím líp). S radostí bych dal jakémukoliv premiérovi 7 milionů měsíčně, kdybych věděl, že každý měsíc každému z nás přinese třeba jen 100 korun (100x10 milionů=1miliarda=10% měsíčního schodku státního rozpočtu. A je v pořádku, že on dostane mnohonásobně víc, než já. Protože on nese kůži na trh. Nikdo, kdo nebyl nahoře, neví, jak náročné to je.
       Falešný vůdce na nás kašle a podvoluje se cizím zájmům. Pak už je docela jedno, jestli to dělá z hlouposti nebo za peníze. Problém naší doby není v korupci, ale v tom, že slabý vůdce dovolí, abychom byli okradeni. Paradoxně budu mít raději zkorumpovaného politika, který ukradne pro sebe sedmičku a celková škoda bude 15 milionů, než „čistého“ politika, který dovolí, aby nám všem byly ukradeny stovky miliard, i když on z toho nic nemá.

Unést úklonu

       Skutečný vůdce umí unést, když je mu někdo vděčný, když se mu někdo ukloní. A současně to nepotřebuje. Protože to dělá pro tu věc samu, ne pro pocty, které tím získá.
       Když to unese, jemu to přinese radost a uklánějícímu ještě víc: Kdykoliv se mohu uklonit něčemu/někomu, kdo je skutečně větší, rostu tím sám.
       Když si dotyčný větší na většího jen hraje, moje úklona ho shodí z piedestalu. Když skutečně větší je, je to pro něj už něco natolik přirozeného, že to vlastně nepotřebuje. Ale moc rád mi to dá, protože ví, že bez toho bych mohl zvlčit.

Tady najdete termíny kurzů a přednášek.

 

Zde se můžete přihlásit k odběru mých článků

MUDr. Martin Daniel, www.smysl.com

Tento článek může být volně šířen v nezměněné podobě s kontaktem na autora a s aktivními odkazy na internetové stránky včetně této poznámky.

(c) MUDr. Martin Daniel, 608038825, danielma@seznam.cz