Smrt nám pomáhá žít

Smrt nám pomáhá lépe žít

       Tento článek může být hodně obtížný k pochopení. Protože bourá naše zavedené představy o životě a o smrti. Takže pokud něčemu nerozumíte, je to normální, protože článek popisuje zkušenost, která se zcela odlišuje od toho, co nám už tisíce a možná desetitisíce let vtloukají do hlavy. Proč? Protože kdo se nebojí smrti, je obtížně manipulovatelný.
       Pamatuji si sám na sebe před lety, jak jsem to nemohl pochopit. Konstelace jsou geniální technika, protože nemusíme ničemu věřit, stačí když se díváme. A ty příběhy, které vidíme, nás osvítí, abychom uviděli, jak je to doopravdy.
       Takže jestli tomu nebudete dnes rozumět, znamená to jen to, že jste normální. Normální bohužel v této souvislosti znamená to, že v tomto ohledu žijeme ve společnosti, kde (skoro) všichni mají chřipku, už je to tak celé generace, takže nás ani nenapadne, že by vůbec bylo možné žít bez chřipky, natož přemýšlet o tom, že bychom ji u sebe vyléčili.
       Pokud mému článku rozumíte, tak gratuluji. Ale i tak možná bude dobré si ho přečíst několikrát a hlavně to, o čem tady jen PÍŠU, raději ZAŽÍT.

Když smrt vidíme často

       Když jsem pracoval jako lékař, nikdy jsem smrt neviděl, jen člověka, kterého si smrt vzala. Proto se lékaři se snaží smrt přelstít. Protože nechápou, že smrt (ve smyslu nikdy nekončícího mrtvolnatění, tedy zvyšující se entropie) je tady přítomna neustále. A neustále je tady i druhá polovina, tedy naše schopnost se oživovat (a tedy snižovat entropii).
       Smrt, po které je naše tělo mrtvé, přijde až když ji „pozveme“ (svým chováním) dovnitř. Dokud nejsme dostatečně mrtví uvnitř, nemůžeme umřít, ledaže by nás něco zvenku (třeba i my) zabilo. Ale to něco není nikdy Smrt. Ta nosí kosu jen v našich představách.
       V konstelacích je Smrt něco úplně jiného, než v medicíně. Vidíme ji obvykle v době, kdy ještě o daného člověka nemá zájem. Dokonce i když se člověk blíží své smrti, tak Smrt není nic zlého, špatného nebo záludného. Naopak velmi často je Smrt konejšivá a laskavá. Nejčastěji ale o nás nemá vůbec zájem.
       Konstelace, která definitivně urovnáná náš vztah se smrtí je ta, kde prohlédneme, že Smrt a Život jsou dvě tváře téhož. Že se tedy ani nemusíme smrti bát, ale ani nemá žádný smysl ji přivolávat.
       Také poznáváme, že Smrt (umírání je něco jiného, to může bolet nesnesitelně) není zlá, že po nás nejde, že se před ní nemusíme ochraňovat, že stačí jen to, když přestaneme dělat to, co ji v budoucnu donutí, aby si nás vzala.
       V konstelacích se velmi často ukazuje pravý opak – že kdo prozřel, tomu vědomí vlastní smrtelnosti pomáhá mnohem lépe žít.
       Jsem moc rád, že to konečně

potvrdila věda

       Populární odkaz je zde.
       Protože se mi už stalo, že některé články po nějaké době z internetu mizí, kromě odkazu sem zkopíruji (když je to s uvedením zdroje, tak je to snad v pořádku) i základní fakta jen pro případ, že by tento článek měl omezenou expiraci:
       Nový výzkum University of Arizona naznačuje, že se vaše výkony mohou zlepšit, věnujete-li pár myšlenek vlastní blížící se smrti.
       Tímto aspektem se zabývaly dvě studie uveřejněné v odborném Journal of Sport and Exercise Psychology. Věrohodným způsobem doložily, že se výkony atletů zvýšily až o 40 % (v průměru o 20%), když jim před výkonem byly podstrčeny myšlenky na vlastní smrtelnost.
       Ve zbytku článku je popsána metoda, jakou k tomu vědci došli, jejich vysvětlení (které je zčásti podle mě platné) a pak nakonec doporučení, které prosím nedělejte, protože by Vás vrátilo zpět do té představy, že Smrt je něco, co má osobní zájem na tom Vás doběhnout a hlavně Vás to odvrací od života směrem k boji se smrtí. A to nefunguje.

Proč je vyrovnání se smrtí důležité

       V životě máme v zásadě dvě možnosti: Můžeme věnovat pozornost smrti (děláme to tehdy, když se smrti bojíme a proto s ní pak i bojujeme) nebo životu.
       Když věnujeme pozornost smrti, protože se jí bojíme, stáváme se postupně mrtvějšími a mrtvějšími, až nakonec Smrti nezbyde, než si nás vzít, protože už tady nemáme co pohledávat. V tomto ohledu je smrt stejná jako červi, kteří se v poslední době používají k léčbě zranění končetin. Oni totiž sní jen a pouze to, co je mrtvé a nedotknou se toho, co je živé. Proto tato metoda má úžasné výsledky, protože žádný chirurg neoddělí mrtvou tkáň od živé s takovou přesností.
       Stejně Smrt si bere jen to, co je už mrtvé. A proto lékaři mají fantastické úspěchy tam, kde selhalo tělo, ale nezmrtvělo a tudíž ho stačí podpořit a ono znovu naskočí. Mohlo by se zdát, že lékaři vyhráli nad smrtí, ale oni spíš jen omezili zmrtvolnatění těla, takže smrt si ho už ani nechtěla vzít.
       Naopak medicína selhává tam, kde je už tělo na okraji sil a kde už „zmrtvolnatělo“ natolik, že i se sebevětší podporou životních fukcí jen přežívá. Tam medicína jen prodlužuje utrpení a jen málokdy má delší úspěch.
       Náš úkol je žít tak, abychom mrtvolnatěli co nejpomaleji. Dokud jsme živoucí, smrt si nás nevezme, leda by nás někdo zabil.
       Pokud máme dobrý vztah se smrtí, může nám to zachránit život v případě, kdy se nás někdo pokusí vypnout. A zkrátí to naše utrpení, když už budeme zmrtvolnatění. A hlavně nás to povede k takovému životu, abychom bylo co nejvíc živoucí a tím co nejvíce omezili naše mrtvolnatění.

2 druhy smrti

       Jedna smrt přichází znenadála a je to jakoby nás někdo vypnul. Když nás někdo střelí do hlavy, je to asi neslučitelné se životem a tudíž umřeme.
       Když se nám zastaví srdce a někdo nám „srdce nahodí“, můžeme žít ještě 50 let.
       První typ smrti je ten, kdy nás někdo nebo něco „vypnulo“. Když nás lékaři nebo kolemjdoucí rychle nahodí, budeme žít dál. Když ale v důsledku nečinnosti srdce a nepřísunu kyslíku zmrtvolníme, už není žádná šance, jak nás oživit.
       Druhý typ smrti je ten, kdy už je naše tělo zmrtvolněno a kdy sebelepší péče jen prodlouží utrpení. A samozřejmě i tam se lékaři snaží, protože nikdy nevíte, zda jste už zmrtvolnění natolik, že to nejde vrátit zpět. A hlavně: Pokroky v medicíně způsobují, že co bylo dříve neslučitelné se životem, už dnes je.
       Lékaři to dělají dobře, protože nebojují se smrtí, ale snaží se daného člověka oživit. Kdyby se smrtí bojovali, bylo by to asi jako kdybyste ležel na smrtelné posteli a lékaři bojovali s někým, kdo se blíží, ale Vám by nepomohli.

Nemá smysl bojovat se smrtí

       Smrt je něco nekonečně většího, než jsme my, tudíž jakýkoliv boj je možný, jen když ta druhá strana si nás nevšímá. Jakmile si nás smrt všimne, je už v podstatě hotovo, i když je pravdou, že můžeme ještě získat třeba i 10 nebo 20 let. Ale to zase jen v případě, že ještě Smrti nepatříme definitivně. Pokud jí už patříme, sebelepší péče a miliardy dolarů přinesou jen velmi omezený čas a velké utrpení.
       Druhá možnost je přijmout, že smrt tak jako tak přijde a místo boje se smrtí si užívat života. Tento přístup zpomaluje naše „zmrtvování“ a tudíž i prodlužuje náš život.
       Většina lidí dnes smrt ignoruje, což by bylo dobře, kdyby to bylo výsledkem zdravého přístupu ke smrti. Ale protože to tak bohužel obvykle není, výsledkem je to, že na podvědomé úrovni se smrtí bojujeme, čímž si život zkracujeme. V horším případě děláme vše pro to, abychom smrt přelstili nebo porazili, což nám život s jistotou neprodlouží, s menší nebo větší pravděpodobností nás to ale zažene do náruče smrti zbytečně brzy.

Přirovnání

       Představte si, že jdete lesem. Všímáte si mravenců? Ano, semtam nějakého nechtěně zašlápnete. Smrt naštěstí je daleko větší, takže nikoho nezašlápne omylem. Ale když se začneme zabíjet třeba ve válce, smrt si vezme ty, jejichž mrtvost/zmrtvolnatění přesáhla kritickou mez nebo které nikdo dostatečně rychle nenahodil zpět do života.
       Stejně tak Smrt nikoho netrestá, jen ty, kteří zmrtvěli v důsledku svých činů, přivine do své náruče. Ale nedělá to se zlým úmyslem, spíše naopak, ona si bere to, co jí patří a dává to tam, kam to patří.
       Představte si, že přijdete do lesa, kde 20 metrů daleko od Vaší trasy s Vámi nějaký mravenec začne bojovat. Co se stane? Vůbec nic. Vy si toho ani nevšimnete. Stejný význam má bojovat se smrtí.
       Jakmile jste zmrtvolnatělý, už nemůžete vyhrát (ale možná máte ještě šanci se rychle oživit tím, že uděláte razantní změnu svého života). A dokud jste živý, smrt si Vás nemůže vzít, ledaže Vás někdo nebo Vy sám zabije.
       Ale když se smrtí bojujete, zbytečně se vysilujete a tím přivoláváte okamžik, kdy životu ve Vás dojde dech a kdy zmrtvíte a pak si pro Vás smrt přijde.
       Jediné, co se může stát mravencům, kteří s Vámi bojují, že Vás vyprovokují k akci. A ta asi pro mravence nebude moc příjemná. Stejně tak Vy můžete smrt vyprovokovat k akci, když s ní dlouho bojujete, ale ne tím, že byste ji ohrozili, ale tím, že v takovém případě rychleji mrtvíte a tudíž se dříve objevíte na jejím radaru.
       Naopak plným užíváním života (bez toho, že si tím něco kompenzuji nebo že je to náhražka boje se smrtí, tedy když to mám vyřešeno) prodlužuji svou živost a tím pádem i svůj život.

Co vlastně Smrt dělá?

       Jen a pouze to, že si bere to, co už je mrtvé. Ten člověk sice ještě žije, ale uvnitř už je mrtvý (po většinu článku tomuto stavu říkám zmrtvolnatělý). Smrt nebojuje o naše duše, ani o naše těla, smrt je všude a tam, kde je pro ni prostor (ten musíme udělat my našimi činy), tam začne konat.
       Je to jako infekce. Všichni máme v sobě choroboplodné zárodky, které nám neškodí, když není prostor pro to, aby se mohli rozšířit. Jakmile si ale snížíte imunitu nebo rozdrtíte nohu nebo snížíte prokrvení nohy třeba v důsledku dlouho trvající nerovnováhy hladin cukru, přijde infekce nebo gangréna nebo diabetická noha.
       Proto nemá smysl bojovat se smrtí, ale má velký smysl plnit se životem a pečovat o své tělo a svou mysl. Pak můžeme být hodně dlouho v přátelském vztahu se smrtí a užívat jejích služeb pro to, abychom mohli žít déle a lépe. Kdo tomu nerozumí, tak opět medicínský příklad: Abychom mohli žít, musí choroboplodné bakterie a zmutované naše vlastní buňky umřít. K tomu se hodí mít přátelský vztah se smrtí, aby si rychle vzala to, co by nám jinak ublížilo.

Ideální život

       je takový, který je naplněný. Já už před mnoha lety dosáhl ve svém životě víc, než jsem si předtím dokázal představit. Najednou jsem si uvědomil, že kdybych měl zítra zemřít, že zemřu spokojený. Že po mě tady nezůstal žádný podstatný rest.
       Bylo to mimo jiné i proto, že jsem po dvacítce cítil, že když se sebou něco rychle neudělám, tak umřu. I proto jsem odešel z medicíny a začal na sobě tvrdě pracovat. A to, co jsem se sám naučil, mohu předávat dalším lidem.
       V tomto kontextu existují dva druhy strachu ze smrti. Ten, který mobilizuje do života a ten, který paralyzuje.
       Konstelace a další metody, kterými pracuji, Vám dokáží pomoct, abyste si svůj strach uzdravili a on pak bude Vaší největší motivací a motorem k tomu naplno žít.

Zde se můžete přihlásit k odběru mých článků

MUDr. Martin Daniel, www.smysl.com

Tento článek může být volně šířen v nezměněné podobě s kontaktem na autora a s aktivními odkazy na internetové stránky včetně této poznámky.

(c) MUDr. Martin Daniel, 608038825, danielma@seznam.cz
„Vhodnou základnou pro manželství je oboustranné nepochopení.“ Oscar Wilde