Publikováno 24.3.2024
Jak jsem poprvé procítil do morku kostí vděčnost mé mámě za to, jaká je.
Nejdřív to špatné: Moje máma trpí depresemi už od doby před mým početím. Celé své dětství jsem tam byl pro ni. (A ne ona pro mě, jak to má být). Jako taková záchrana před tím zlým světem kolem ní. Zastával jsem se jí před svým tátou. Byl jsem zmatený, když v jistém okamžiku byla špatná nejen celá tátova rodina, ale i bratr mámy s celou rodinou. Nakonec se ukázalo, že bratr byl zařazen mezi zlé asi omylem. Zato jeho manželka tam zůstala a jejich děti jsem naštěstí znal jako „dobré“, takže se nepodařilo mámě její (teď už vím, že podvědomý) názor na ně opravit.
Ale bohužel tátova máma byla nepřístupná, tak jsem ji nepoznal jinak, než skrze její dogmatismus a máminu představu o ní. A k její sestře jsme si s tátou jezdili pro ryby. Ale já byl tehdy tak blbý, že mi nepřišlo divné, proč se tito „zlí“ lidé s námi dělí o své poklady. Když jsou přece zlí.
Výsledek je, že mám blízký vztah z příbuzných jen s babičkou z máminy strany a tátou. A tito už dávno zemřeli. A když si na ně přestala má máma alespoň přede mnou stěžovat, tak to bylo veliké mé vítězství. Protože jsem to vždycky vnímal jako, že ona vytrhává kusy masa i ze mě. Když si na ně stěžuje a já přitom vím, jak to bylo. Zatímco když si stěžovala pravdivě (asi 2x se stalo i to), tak mi to nic nedělalo.
To celé vyvrcholilo asi v mých 13-15 letech, kdy mi máma řekla, že jde skočit pod vlak. A já už toho celého měl dost a řekl jsem jí, ať tedy jde. A brečel jsem a klepal jsem se strachy, že to udělá a že to celé bude moje vina. Celou tu dobu. A pak asi po 3 hodinách se moje máma vrátila, na své poměry až šťastná a úplně zapomněla na to, co se stalo o 3 hodiny dříve. A tehdy jsem jí přestal zachraňovat. Tedy ještě ne úplně. Ale už aspoň jsem to přestal dělat tak moc a tak za každou cenu.
Až teď mi dochází, že možná tam byla souvislost mezi mými představami o sebevraždě a tímto zážitkem. Protože doteď jsem si myslel, že zlom nastal v okamžiku, kdy jsem se ocitnul na gymplu, kde už jsem nebyl tak šikanován jako na ZŠ.
Není divné, že jsem téměř umřel ve 2 letech. A pak jsem ve 20 letech onemocněl na nemoc, o které dnes už vím, že vzniká, když člověk bojuje sám proti sobě. A jen díky té nemoci, o které klasická medicína neví nic, jsem začal už jako medik hledat pomoc jinde. A vystudoval jsem medicínu, homeopatii, kineziologii. A téměř každou metodu jsem aspoň ochutnal. A každou z nich jsem opustil, když jsem našel něco lepšího. Pro mě. A postupem času i pro mé klienty.
Konstelace
Až jsem nakonec zakotvil u rodinných konstelací. A tak jsem si začal řešit svou rodinu. A všechny své problémy. A zjistil jsem, že mám být vděčný za dar života. U táty to bylo lehké. Ale u mámy daleko těžší. A tak jsem postupoval krok za krokem, konstelaci za konstelací. A zjistil jsem, že mi nejde slepě následovat žádné učení. A tak jsem začal dělat svou verzi konstelací. Protože jsem zjistil, že i konstelace mají slepé skvrny a dogmatismy. Které jsem nemilosrdně vyhodil, protože mě nešlo o peníze, ale o to, co mi pomůže.
Byl jsem obětí narcistického rodiče?
Ano. Ale naštěstí jsem o tom ani nevěděl. Protože tehdy to slovo existovalo, ale mělo svůj původní význam. A já jsem se nezabýval obviňováním svých rodičů, ale chtěl jsem pomoci sobě. A samozřejmě jsme míval vztek na svou mámu. Ale já jsem ji nikdy neviděl jako tu, která mi ubližuje. Protože to byla její deprese, která mi nedovolila mít mámu. A místo mámy jsem měl celý život osobu, které jsem nic nemohl říct. A přitom ona se snažila. Jsem si jistý, že měla na mě víc času, než táta. Ale táta tam pro mě byl. Takže i kdyby mi táta dal setinu času, tak mi dal mnohonásobně víc, než máma byla schopná dát skrze oponu její deprese, která ji znemožňovala, aby byla pro mě.
A pak jsem si četl příspěvek na FB: „Nesnáším svoje rodiče za to, ze mě přivedli na svět. Do konce svého života jim to neodpustím.“ A já jsem si uvědomil vděčnost, že jsem neskončil takhle.
A pak v jedné komunikaci mi jeden člověk řekl: „Vaše cesta z vás lepšího člověka neudělala.“ A myslel si, že mě tím může zmanipulovat, abych přestal dělat to, co je podle něj špatné. A já si uvědomil, poprvé ve svém životě, že jsem mámině depresi vděčný za její lekce. Protože kdybych nebyl tak dobře vycvičený od své mámy, tak bych udělal všechno pro to, abych byl pro druhé dobrý. A už bych dávno umřel. Jako můj táta a jako má sestra. Protože ti se báli být nedobří, natož zlí podle druhých. A proto už jsou mrtví. Protože nejde být tak moc dobrý podle všech ostatních. A komu to jde, tak by měl být vděčný, že život po něm tohle nechce tak moc, jako po mě a po mé rodině.
Takže prosím Vás: Já nepotřebuji být dobrý podle Vašich měřítek
Já raději budu žít. A je krásné, že právě tím, co dělám, tak se stávám automaticky lepším člověkem. Ale v žádném případě se tím nemíním hodlat vydírat. Právě těmi lidmi, kteří jsou vydíráni tím, že oni nesmějí být „zlí“. A tím, že desítky let nechci být „zlý“, tak pak nakonec jednoho dne přehrada přeteče a já pak budu skutečně zlý. Zatímco když své zlo přijmu, ono se rozpustí a stane se tím, kým vždy bylo, dobrem. A já moc děkuju lidem na facebooku, že byli takoví, jací byli. Protože kdyby byli jen trochu jiní, já bych možná nezažil vděčnost vůči depresi mé mamky.
I na vaše (klidně anonymní) dotazy ohledně zdraví a vztahů se těším na https://www.facebook.com/groups/dotazyzdravi
Přihlásit na kurz se můžete tady.
MUDr. Martin Daniel, www.smysl.com
Tento článek může být volně šířen v nezměněné podobě s kontaktem na autora a s aktivními odkazy na internetové stránky včetně této poznámky.
Zde se můžete přihlásit k odběru mých článků
Sdílejte, přidejte k Oblíbeným
