Publikováno 20.5.2026
Proč mi moje máma nikdy neřekla, že mě má ráda?
Moje žena se vrátila po 2 dnech domů a byla nějaká divná. Vypadalo to, že jsem něco provedl. A z toho mi nebylo dobře. A tak jsem se zeptal. To je veliká výhoda, když se ve vztahu říká pravda. Prostě se zeptáte a hned víte, jestli jste něco udělal nebo ne. A moje žena mi odpověděla, že já jsem nic neudělal.
Až večer mi řekla, co se stalo. Ona udělala něco, co by správný psychoterapeut asi neměl udělat. Ale já to vidím jinak. Z mého pohledu ona udělala něco, co bylo správné, i když to většina psychoterapeutů vidí jinak. Prostě byla sama sebou a nehrála si na něco, co není. A to oceňuju, protože správný léčitel duše má být hlavně autentický a nehrát si na to, že on je lepší, než je. A protože pro mě je autenticita víc, než naučené poučky, tak jsme nikdy nechtěl být psychoterapeutem, ale vždy jsem chtěl umět léčit duši i tělo.
Normálně bychom na to udělali konstelaci, ale tentokrát to nešlo. Ten problém byl tak velký, že to má žena odmítala. I přesto, že ví, že to funguje, tentokrát byla natolik moc v emocích, že odmítala mou pomoc.
Za pár dní šla k ortopedovi
Protože jí bolela noha, když ohnula koleno. Ale lékař nezjistil žádné problémy. Ale ona trpěla bolestmi.
Mohla si připadat jako hypochondr
Naštěstí tento lékař nemá ve zvyku osočit pacienta z hypochondrie, když pacient cítí bolest a lékař nenajde žádný objektivní nález.
A tak mé ženě nezbylo, než to začít řešit konstelacemi. Protože každá nemoc začíná pocitem. Který většina lidí nevnímá a začne ho cítit, až když se původně psychosomatická nemoc změní v somatickou = tělesnou. Takže kdyby moje žena nebyla tak vnímavá, tak by začala cítit bolest, až by byl poškozený kloub. Zašla by za ortopedem o 10 let později a ten by diagnostikoval artrózu. Ale protože ona cítila bolest, když ještě k tomu nebyl žádný tělesný důvod, tak se dá zatím ještě psychosomatická bolest řešit poměrně snadno. Zatímco když už je koleno poškozeno somaticky, tak nejen, že to trvá déle, ale ani není záruka, že artróza se dá zlepšit, i když příčina bolesti je napravena. Protože ten pocit odkazuje na něco, co když se nechá být, tak to nenávratně poškodí chrupavku tak, že pak už ani uzdravení příčiny nepomůže k uzdravení kloubu.
Moje žena si stoupla do příčiny své bolesti
A po chvilce se stalo něco, na co jsem nebyl připraven. Její vnitřní dítě začalo plakat a řeklo: „Proč mě moje máma nikdy neřekla, že mě má ráda?“
Její máma to téměř jistě někdy řekla
Ale byla to jen slova. To podstatné tam nebylo. Protože když vás má někdo rád, tak vás přijímá se vším všudy. I s tím, že se vám něco nelíbí. I s tím, že zlobíte. A neděláte to, co vaši rodiče chtějí.
Zatímco její máma jí má ráda jen, když s ní nejsou problémy. A když popře všechno, co cítí. Ale to není láska. To jsou jen slova, která si hrají na lásku.
Skutečná láska nemusí říkat slovo láska
A právě tu cítila ode mě a díky tomu mohla začít cítit, co předtím nemohla. Protože ode mě dostala bezpečí, což je nezbytná součást skutečné lásky. Pokud se necítíte bezpečně, ať už říkáte cokoliv, pak všechna slova o lásce jsou jen slova. A když navíc vám vaše matka říká, že máte zapomenout na to, co se stalo, aby byl klid, tak vám dává pocit nebezpečí a nelásky, i když u toho bude pořád říkat, jak vás má ráda.
Takže jsem říkal tomu malému děvčátku, kterým byla v tom okamžiku moje žena, že já ji mám rád a že mi může říct cokoliv a budu ji pořád mít rád. A může mi ublížit a pořád ji budu mít rád. Protože malé dítě potřebuje vědět, že ten dospělý (v ideálním případě jeho rodič) je tak velký, že mu nemůže ublížit nic, co to malé dítě řekne nebo udělá.
Výsledek
Ráno si musela moje žena změřit mé břicho. Protože se cítila blíž, než v minulosti. A s potěšením zjistila, že mám o 1cm menší obvod přes břicho, než když mě měřila v minulosti. Ale skutečně můžete takto cítit 1cm?
Cítila mě blíž emocionálně
Protože si „mě pustila blíž k tělu“. Ale skutečné vysvětlení je ještě jiné: Já jsem přijal její holčičku, i když věděla, že ji máma nemá ráda. A cítila se se mnou v bezpečí a díky tomu mohla dospět. A až dospěje úplně, tak jí dojde nejen rozumově, ale i pocitově, že máma ji měla tak ráda, jak jen uměla. Prostě když vašemu rodiči nevyrostou ruce, tak se na něj také nebudete zlobit, že vás nevezme do rukou. A schopnost lásky a schopnost dát svému dítěti bezpečí, i když zlobí, je podobně daná jako když máte nebo nemáte ruce. Ale zatímco ruce vám nikdy nemohou dorůst, tak schopnost dát druhému bezpečí se dá naučit v jakémkoliv věku. Stačí chtít.
Proč by každý muž měl umět dát své ženě bezpečí
Já jsem se to také musel naučit. Kdybych to uměl ve 20, tak bych žil šťastný život se svou první ženou. Ale zaplaťpánbůh za to, že jsem se to naučil aspoň v 50 letech. Protože moje žena vždy končila vztah s mužem vždy po 8 letech. Protože ona ani nevěděla, co vlastně hledá: Hledá muže, který jí má rád (= cítí se s ním v bezpečí), ať řekne nebo udělá cokoliv.
A koleno?
Zatím se zdá, že je vše v pořádku. Ale protože to byl jen příznak (v daném případě, že se necítí milována), tak se těším, ať už se ozve s dalším vzkazem nebo ne. Protože posly neposílám na smrt (tedy nepotlačuji nemoc), ale naslouchám jim. A když se znovu ozve bolest kolena, tak vím, že je třeba jít ještě hlouběji k hlubší příčině. A když už se nikdy bolest kolena neozve, tak je to známka, že posel nedorazil, protože není žádná zpráva.
Ale tady je důležité říct, že posel nedorazí také tehdy, když si je na 100% jistý, že ho čeká smrt. Ale i přesto nakonec dorazí. Ale v tom případě přichází jako předzvěst vaší smrti. Jako poslední varování.
Kdybych řešil jen příznaky,
už by moje žena byla s jiným mužem. Protože jsme spolu právě 8 let. A já bych nechápal, proč jsou ženy tak zlé, že mě vždycky opouštějí.
Nebo by možná byla se mnou, ale bylo by to jen z povinnosti.
Když řešíte jen příznaky = nemoci,
tak zabíjíte své posly. V minulosti nebylo tak snadné se zbavit své nemoci (= potlačit ji = zabít důležitého posla) a tak lidé trpěli. A někteří lidé díky svému utrpení udělali, co bylo potřeba, aby je posel přestal „otravovat“. A většinu otravoval až do smrti.
Teď když je snadné svého posla zabít, tak to tak dělá většina lidí. Ale na místo původně docela hodného posla přichází víc zlejší poslové. A když to vy zvládnete své posly posílat na smrt až do vaší smrti, tak vaše děti nedostanou posla svého, ale naštvaného na vás. Proto teď nemoci, které před 30 lety postihovaly padesátníky, dnes mají čtyřicátníci a třicátnici. Protože dnes můžeme jednoduše rušit příznaky, aniž uzdravíme jejich skutečné příčiny. Protože když vy dnes řešíte následek, tak ta příčina zůstane. A za 10, 20 nebo 30 let vás invalidizuje nebo zabije. A když se toho nedočkáte, tak stejná nevyřešená příčina způsobí, že vaše děti dostanou nemoc (tedy následek té vaší neřešené příčiny) dříve, než vy. Proto je čím dál více rakovin, autismů a všech dalších nemocí, protože vy jste se chtěli zbavit problému, aniž vás napadlo, že děláte totéž, jako řidič, který rozbije ukazatel paliva, protože ten svítí a to ho obtěžuje. Ale daleko víc ho bude obtěžovat, až skončí bez benzínu, protože ten ukazatel ho jen upozorňoval. On nebyl příčina, on byl jen poslem.
Proč je ještě důležité neřešit jen příznaky
Když jsme včera pokračovali, tak najednou žena začala mít pocit, že se jí otvírá třetí oko. A slyšela mě, i když jsem já nic neříkal. Když jsem se ptal, co se o mě dozvěděla, tak řekla, že to neumí dát do slov. Protože já jsem nikdy nevěřil, že třetí oko skutečně existuje, tak tato zkušenost tuto mou víru v neexistenci třetího oka docela nabourává. (I když to tak nevypadá, tak já jsem velice silně zaměřený vědecky a dokud něco neuvidím, tak tomu nevěřím, jen to nechávám jako neověřenou možnost.)
Pro většinu lidí se jedná o pohádku: Třetí oko je další smysl člověka, který mu otvírá přístup k dalšímu poznání světa.
Já zatím nevím, co z této pohádky je pravda a co není.
Ale s jistotou vím, že je pravda to, že děti, které projdou nějakou nemocí, tak když si tou nemocí prošli úspěšně, tak se jejich vývoj skokově urychlí. Ale to už dnes nemáme možnost vidět, protože řešíme příznaky a po potlačení nemoci (tedy příznaku) se tento projev nevyskytuje, protože nedošlo k uzdravení, ale jen k potlačení nemoci.
A jak vidět, stejný efekt je možný i v 55 letech. A proto je důležité život ohrožující nemoci „vyléčit“ (neboli potlačit) za každou cenu, ale u ostatních nemocí je třeba řešit jejich skutečnou, tedy psychosomatickou příčinu.
A k těm potlačeným nemocem se pak vrátit a vyřešit jejich příčinu, protože samotné potlačení (nazývané dnes léčbou) vede k tomu, že se vrací a tentokrát již není tak snadné je potlačit. Své o tom by mohli říct všichni ti mrtví, kteří byli úspěšně vyléčeni z rakoviny a stejná nebo jiná rakovina se vrátila. Dokonce jsem znal ženu, která se úspěšně vyléčila z 8 návratů rakoviny, ale protože rakovinu nebrala jako posla, ale jako nepřítele, tak devátý návrat už nepřežila. A to, že dělala velmi dobrý druh psychoterapie, jí pomohlo, aby se dožila 9. návratu rakoviny, ale protože nevěděla, že rakovina je jen příznak skutečného problému, tak řešila jen následky a tudíž skončila, protože „jí došel benzín.“ (jako řidič, který si myslí, že kontrolka nedostatku paliva je jeho největší problém a tak ji zničí. Ale tím pádem pak neví o svém skutečném problému, totiž že mu dochází benzín).
Vyslechnout posla s nepříjemnou zprávou je těžké
Takže většina raději své posly zabíjí. A co vy?
Připojte se ke skupině O zdraví a vztazích
https://www.facebook.com/groups/dotazyzdravi Tam se snažíme o spolupráci klasické medicíny a vědoteriky. Vědoterika je to nejlepší a nejúčinnější z ezoteriky vybrané na základě vědeckého pozorování výsledků.
Přihlásit na kurz se můžete tady.
MUDr. Martin Daniel, www.smysl.com
Tento článek může být volně šířen v nezměněné podobě s kontaktem na autora a s aktivními odkazy na internetové stránky včetně této poznámky.
Zde se můžete přihlásit k odběru mých článků
Sdílejte, přidejte k Oblíbeným
