Publikováno: 6.9.2023
Existuje vůbec nenávist?
Při psaní tohoto článku speciálně pro jednoho pána, který projevuje známky nenávisti vůči mně, jsem došel k velkému uvědomění. A za to jsem moc rád a chci mu poděkovat.
Pochopil jsem, že slovo nenávist takoví lidé nechápou jako popis stavu, ale jako odsudek. A já to naopak beru jako zlomenou ruku. Také se nebudu zlobit na lékaře, který mi řekne, že mám zlomenou ruku, dá mi na ni sádru a řekne mi, že za několik týdnů bude moct s rukou hýbat. A já budu zdravý.
A stejně tak když říkám: Máte v sobě nenávist,
tak tím říkám: Jestli ji chcete nemít, tak uděláte A a B a pak se můžete vrátit zpět do stavu zdraví.
Přičemž kdyby se mě ptal někdo, kdo právě prožil to, na čem se shodneme, že má na nenávist právo, ještě před tím bych mu řekl: Teď klidně svou nenávist vyjadřuj. Ale pokud možno tak, aby ses nedostal do vězení a až budeš připraven na další krok, tak pak uděláme A a pak B a pak už můžeš být zdravý. (O tom co je A a co je B bude asi další můj článek).
Proč dávám nevyžádané rady
Protože každý má podle mě právo uvidět, že život s nenávistí bude plný neštěstí, zoufalství. A že tato „nemoc“ se dá vyřešit, i když je cesta delší a obtížnější, než když máte „jen“ problémy ve vztahu nebo bolest hlavy neznámého původu.
Proč je nenávist nemocná?
O tom jsem původně psal. A nenašel jsem žádný případ, kdy by nenávist mohla danému člověku sloužit.
Což je v protikladu s tím, co vždy učím: neexistuje emoce z principu zdravá nebo z principu nemocná. Takže můžeme najít zdravý strach (který mě chrání, abych příliš riskoval) stejně jako nemocnou radost (když je to způsob, kterým se vyhýbám své bolesti).
A vždy jsem rád, když najdu protiklad v tom, co říkám, protože tím pádem se mohu víc přiblížit k zákonitostem vesmíru.
A hypotéza je, že láska a nenávist jsou stavy, ne emoce. A to by také odpovídalo tomu, proč zatím nikdo ke mně na kurz nepřišel s tím, že by si chtěl uzdravit nenávist. Zatímco lásku známe jako emoci a i jako stav. Rozdíl je podobný jako mezi kaluží vody a oceánem.
Protože nenávist pro toho, kdo ji zažívá, neexistuje. A pro mě vlastně také ne, protože při pohledu z blízka je za nenávistí schovaný útěk před bolestí. Prostě když je bolest tak veliká, že ji nemohu unést, tak vytvořím něco, co ti druzí vnímají jako nenávist.
Proč nenávist neexistuje pro toho, kdo ji zažívá
Protože kdyby si daný člověk připustil, že má nenávist, musel by se na sebe dívat jako na toho, kdo působí zlo. A on takový přece není. On přece dělá jen dobro. A když kvůli tomu, aby dělal dobro, si udělá nepřátele ve své vlastní rodině, tak to není kvůli jeho nenávisti, ale protože „mi nerozumí“.
A když musí kvůli své nenávisti někoho i zabít, tak nevidí v tom zabitém člověka, ale zlo.
Kdyby nenávistník uviděl svou nenávist, asi by už nemohl dál svou nenávist unést
Protože uvidět sebe jako (další) zdroj zla je nesnesitelné. Protože i ten nejhorší člověk chce být dobrý. (Alespoň v mé sociální bublině to tak je, s vrahy a násilníky jsem nepracoval).
A přitom nenávist je jen reakcí na moc vekou bolest nebo zlo. A stejně jako chřipka je nakažlivá, tak i zlo a nenávist je nakažlivé. Jestli jste si jisti, že Vy byste se zachoval jinak, tak si představte sami sebe, že jste mladé děvče, všechno je v pořádku, vy jdete na procházku s chlapcem, kterého trochu znáte a on Vás znásilní a pokusí se Vás zabít. A pak se třeba probudíte s ochrnutým tělem. Skutečně se nenakazíte a zůstanete ve stavu lásky a budete dělat, co Vám doporučím i já, totiž abyste byla vděčná za to, že Vás nezabil?
Nebo budete jako každý normální člověk a budete nenávidět toho parchanta a přát mu vše nejhorší? Já bych byl i teď jako každý normální člověk. Ale protože už vím, co vím, tak pokud bych o tom měl ještě ponětí, tak bych po nějaké době mu začal děkovat, protože to je jediný způsob, jak mě nebude mít ve své moci po zbytek života.
A kdyby se mě někdo pokusil zabít v 18, tak bych asi byl teď ještě plný nenávisti. Takže se nemohu zlobit na nikoho, kdo chce zůstat v její moci.
A nebo to bylo přesně naopak. Jen mě skoro nezabil člověk, ale dostal jsem nemoc, díky které jsem dočasně ochrnul. Takže každý má šanci. Každý si může uzdravit své nakažení nenávistí.
Nenávist mě udržuje v situaci, kdy ten, kdo mi ublížil, má nade mnou moc
A já doufám, že bych třeba po měsíci už dospěl k pochopení, že mi dotyčný sice neuvěřitelně ublížil, ale já už si nechci nechat ubližovat dál. A k tomu vede jen jediná cesta – cesta odpuštění.
I když to zní divně, tak já mu chci odpustit, aby mě už dále nepronásledoval. Odpuštění totiž pomůže nejvíc mě.
Ale bohužel i tomu, kdo mi ublížil. Ale když mu dokážu odpustit pravdivě, tak je pravděpodobné (nikoliv jisté!), že už nikomu dalšímu neublíží.
Zatímco když mu neodpustím, tak sám sebe odsuzuji na doživotí. Abych celou dobu žil v nenávisti, ve strachu, ale hlavně aby se mi pořád dělo to, když mě málem zabil.
A když se mi stane milost, že najednou jsme schopen odpustit spontánně, tak vždy je s tím spojeno, že najednou já jsem svobodný.
Naštěstí teď už je možnost odpuštění, které není milostí svrchu
Ale bohužel ten princip je tak těžký, že když jsem o tom psal článek, tak mi došlo, že ho musím napsat znovu a jinak, protože takto by byl nesrozumitelný.
Je to asi proto, že zatím to celé téma nikdo jiný nechápe tak zgruntu, aby byl schopen to sepsat. A protože tam pořád chybělo to nejtěžší, což je snad už dnes už aspoň z půlky jinak.
Nechápal jsem, proč někteří lidé nevidí, neslyší
Teď už vidím, že ta bolest je tak veliká, že znemožňuje vidět cokoliv jiného. A když neohrožují ani sebe, ani své okolí, tak můžou „normálně“ fungovat. A Vy jen vidíte, že jsou oblasti, ve kterých věří věcem, které úplně odporují všemu, co víme. Tito lidé pak věří tomu, že Země je placatá, že ČR nevznikla nebo kolem nás v našem fyzickém světě jsou spousty mimozemšťanů.
A když si usmyslí, že jim škodíte, tak nemáte šanci, protože kdyby uviděli Vás skutečného, museli by čelit tomu, že svět není tak špatný, jak si oni myslí. A tak raději věří ve „Vás, jak si ho oni vymysleli.“
Takže se radši budou s Vámi hádat, než by uviděli, že jim nabízíte, že i jim může být lépe. Protože oni podvědomě cítí, že aby jim bylo lépe, musí projít cestu Nenávist – Bolest – Úleva – Zklidnění - Láska.
A protože bolesti se chtějí za každou cenu vyhnout, tak raději zůstávají ve svém úniku před bolestí a strašně se diví, že to, co je pro ně pozitivní, vidí ti druzí jako nenávist. A to, co oni vidí jako záchranu celého světa, tak ti druzí vidí jako někoho tak toxického, že se chtějí kontaktu s tímto člověkem vyhnout za každou cenu.
A přitom by stačilo, abychom my uviděli jejich bolest
a potom ještě něco. Sám nevím, co mi chybí, abych mohl těmto lidem pomoci. Protože omluva nestačí. Ta by stačila, kdyby byla jejich potřeba konečná.
Ale jak pomoci uvidět nešťastnému nenávistníkovi, že bojuje proti sobě. Že je stejně toxický vůči sobě, jako je vůči ostatním. A že dokud bude stát za touto svou toxicitou, není mu pomoci.
Protože tato toxicita mu říká: Musíš za mě bojovat. A jestli je nekonečná, tak je jisté, že nepatří k danému člověku. A když Vás nenávist neopustila po roce, tak můžete počítat, že je nekonečná a není Vaší součástí.
Ale můžete celý svůj život obětovat své nenávisti. Na to máte plné právo. A stejně tak můžete každou svou „nenávističku“ hned uzdravit, když víte jak. Hodně štěstí hlavně těm prvním, protože ti druzí se o své štěstí postarají sami.
Přihlásit na kurz se můžete tady.
MUDr. Martin Daniel, www.smysl.com
Tento článek může být volně šířen v nezměněné podobě s kontaktem na autora a s aktivními odkazy na internetové stránky včetně této poznámky.
Zde se můžete přihlásit k odběru mých článků
Sdílejte, přidejte k Oblíbeným
