Jak se domluvit s druhou stranou

Publikováno 27.12.2023

Jak se domluvit s druhou stranou

       Dostal jsem do svého osudu naloženo. Ale pořád vidím, že jsem vlastně dostal strašně moc darů. Sice jsem téměř ve 2 letech umřel a v dětství jsem přemýšlel o sebevraždě. A když jsme ve 20 letech naštěstí jen dočasně ochrnul, tak jsem věděl, že když se sebou hodně rychle něco neudělám, tak se nedožiju ani 40.
       A začal jsem hledat. A mí spolulázeníci mi doporučili, abych navštívil léčitele. Ale pro mě přirozená nevíra v nějakého léčitele vedla k tomu, že jsem si ho nejdříve chtěl proklepnout. A světe div se, on na to přistoupil.
       Takže jsem mohl zadarmo pozorovat jeho práci. A výsledek? Vždyť on ani neví, co dělá. Protože on dělal irisdiagnostiku a když jsem já viděl odlišný obrázek, tak dal stejné bylinky. A když já vidím stejný obrázek, tak on dá jiné.
       Ale klientů měl plno a neubývaly mu. Naopak. V době, kdy se neplatilo za nic, tak u něj každý nechal peníze dle svého uvážení. A tehdy jsem se musel rozhodnout: Buď budu věřit medicíně. Která mě zachránila. Ale nic víc. Nebo budu věřit lidem. Těm lidem, kteří byli u lékařů. A nic. A pak šli k léčitelovi a ten léčitel jim pomohl způsobem, který jsem tehdy nedokázal vysvětlit.

Teď sám pomáhám lidem

a občas se objeví někdo, kdo věří, že to není možné. A já mu musím říct, že buď má pravdu současná věda a pak to, co dělám, je nesmysl. Nebo ať se podívá na mraky lidí, kterým jsem pomohl.
A bezpochyby já připadám některým „takyvědcům“ jako dezolát. Proto chci dezoláty pochopit, protože jejich přesvědčení, že mají pravdu, se nedá žádnými argumenty vyvrátit. Stejně jako přesvědčení některých takypsychologů, kde by člověk čekal něco úplně jiného.

A teď jsem konečně pochopil dezoláty

Na článek jsem dostal tuto reakci: „Vydělávají jen ti, co dostávají náhrady za ubytování. To však platíme my všichni. A všichni platíme jim i léky, lékařskou péči, dětem učení. Platíme jejich půjčky od EÚ a poslali jsme jim zbraně a střelivo. Možná nám částečně platí závadnými potravinami, čímž poškozují naše zemědělce!!! Také nákupy v Polsku naši ekonomiku poškozují, protože daně zůstanou v cizině a chybí v našem rozpočtu! To naši "ekonomové" ve vládě nevidí?????“ (opraveny chyby)
A mě to najednou došlo. Jim nejde o změnu stavu. Jim nejde o to, aby jim bylo líp. Jim jde jen o to, aby ze sebe „vyblili“ všechnu svoji nespokojenost. Takže spojili Ukrajince s něčím, za co vůbec nemůžou. A pak je logické, že bojují proti vládě. Protože ona je nenakojila. A to teď myslím doslova. Oni se zlobí na maminku. Ale protože na maminku se nesmí zlobit, tak se místo ní zlobí na vládu. Protože vláda se o ně nepostarala. Zatímco ta Babišova ano. Sice je poškodila, ale to si oni neuvědomují. Pro ně je podstatné, že to pan Babiš říkal. Děti nevidí realitu. Děti uvěří každému, kdo je přesvědčí, že pro ně chce to nejlepší. A tohle pan Babiš umí. Takže je přesvědčil, že je vidí. I když za úplně jiným účelem. Který ale kdyby uviděli, tak by se celý jejich život zbortil. Protože by uviděli, že se o ně jako o miminka, buď nikdo nestará, protože pravicová vláda vidí svět dospělých jako svět dospělých. A nebo je využívá.

Proč jsou dezoláti jako miminka.

       Nevím. Ale jako malé děti se opravdu chovají. Nechtějí slyšet jak, jen to, že se o ně postaráme. A kdo to tak nechce udělat, je zlý.
       A za komunismu jim bylo lépe, protože komunismus se opravdu staral. Sice o to, aby nikdo nic nemohl. Ale díky tomu jim bylo lépe. Protože hranice, které komunismus nám všem dával, tak pro „děti“ byly dobré. A co na tom, že to byly hranice, které nás utiskovaly. K tomu, abychom uviděli útisk, už musíme překonat psychologickou hranici, kterou někteří lidé nikdy nedosáhnou. Ty stejné hranice dávaly smysl. Když jste dítě, potřebujete hranice. A když je dostanete od těch, které máte rádi, tak z nich vyrostete a pak můžete chtít svobodu.
       Zatímco když je nedostanete od svých rodičů, tak pak si v dospělosti musíte uzdravit všechna svá trápení a až PAK být skutečně dospělými. Nebo to nedokážete a pak celý život prožijete v tom, že marně hledáte, kdo by vám dal bezpečí, což je základní cíl hranic.
       Takže najdete sektu, která Vám poskytne všechno, co potřebujete. Nebo hnutí, které sektu připomíná. A oproti sektě je hnutí lepší. Dokud neovládne Vaši zem.

Co s tím?

Pořád mě napadá jen to jedno: Říkejme jim, že je máme rádi. Ale to nejde, když je nemáme rádi. Ono upřímně řečeno by tomu nevěřili ani v případě, kdy je to pravda. Protože když máte 30, 50 nebo 70 let opačnou zkušenost, tak proč věřit někomu, kdo říká takový nesmysl.

Tak se před nimi jen chránit?

Jak píše další komentář: Osobně dle mého nestojí otázka "jak se s nimi domluvit", ale "jak se před nimi a jejich blbostí, která páchá škody, kam šlápne, ochránit".

       Ale tím, že se my budeme před nimi chránit, tak tím automaticky v nich vzbudíme pocit, že na ně útočíme. Protože obzvláště, když „Nevidí svět ani sebe totiž z hlediska rozumového vyhodnocování faktů, ale svůj obraz si utváří emocionálně, fantazijně. Je víc produktem emocí, přání a strachů než poznání. Navíc jim o poznání ani nejde (to by pro ně znamenalo čelit nepříjemným pocitům ohledně vlastních kvalit) ale jen a pouze o sebepotvrzení.“
       Ale když máte dítě, které se bojí, tak se před ním také nechráníte. Místo toho mu pomůžete, aby se nebálo.
       Ale problém je, že oni se nejen nevidí jako děti, ale navíc mají dospělá těla a často i větší, než máte Vy, která klidně použijí k tomu, aby vám dali ránu.

Řešení

by bylo tohle učit aspoň děti. Aby uviděli, že v každém okamžiku jsme buď pod vlivem strachu (tedy i dospělí jsou v tomto okamžiku nedospělí, tedy pod vlivem „plazího“ mozku, který máme od doby, kdy jsme byli plazi) nebo v rozumu (tedy pod vlivem neokortexu, tedy toho, co z nás dělá lidi). A pak je ještě vyšší úroveň, kde už nejsme ani pod vlivem rozumu, ale chápeme sebe jako součást celku. A proč ubližovat části sama sebe, byť oddělené?
Ale tohle poznání nejde předat jen tím, že ho budeme říkat. Když navíc Vy tomu nevěříte. Takže nám nezbývá, než

pracovat na sobě

A pak svým příkladem inspirovat ostatní. A doufat, že se mezitím všichni nesežereme, jak budeme všichni bojovat za sebe, za svou pravdu a své „nakojení se“. A snad na tohle by aspoň mohli i tito lidé slyšet. Protože přece nikdo nechce ubližovat aspoň sám sobě. (Kromě výjimečných případů jako je střelec z filozofické fakulty). Snad se můžeme shodnout aspoň na tom, že ani my ani oni nechceme být jako střelec, který pozabíjel 18 lidí jen kvůli své bolesti, kterou už neuměl ani vyblít jinak. A když tohle dokážeme, tak už jen tím snížíme pravděpodobnost dalšího útoku. Který paradoxně nebyl od dezoláta, ale svým způsobem od jeho pravého opaku. Ale to je jen proto, že nechápeme, že dezoláta nedělá jeho přesvědčení, ale jeho jistota, že on má pravdu.