Publikováno 5.1.2024
Přeju Vám upřímnou soustrast?
Dnes ráno jsem povídal svůj sen své ženě a při této větě mi řekla: To se nesmí. Každý pošťák se učil, že je potřeba instruovat lidi, kteří přišli podat telegram, že věta zní: Přijmete, prosím, naši upřímnou soustrast.
Protože soustrast se nepřeje, ale kondoluje. Ale i v době, kdy jsem měl mrtvičku desítky let před sebou, tak slovo kondolovat mi přišlo jako strašlivě neosobní. I tehdy, natož dnes, by pro mě byla věta „Kondoluji Vám upřímnou soustrast“ byla podobná větě „automatizací mechanizace k vyšší produktivitě“. Tedy absolutně nezúčastněná.
Zatímco věta „Přeju Vám upřímnou soustrast by ve mně vyvolávala pocit, že na svůj smutek nejsem sám.
Já si přeji, abych já, jako pozůstalý dostával ne nezúčastněnou kondolenci, ale hřejivé přání, že na svůj smutek nejsem sám. Protože už naši předkové věděli, že „sdílený smutek je poloviční.“ Zatímco o kondolovaném smutku nic nevěděli, protože oni byli prostí a v souladu se životem a smrti.
A můj pohřeb?
Ten by měl proběhnout jako oslava mého života. Protože já už jsem jeden život prožil a teď žiju další. A i kdybych měl zemřít za minutu, tak jsem prožil spoustu pěkného. Sice bych chtěl žít aspoň do 150. Ale když to tak nebude, tak já chci odcházet z tohoto „údolí smutku“, jak se někdy říká, v radosti a rovnou do světla. Já nechci být chycen do smutku a zoufalství pak v něm muset prožít celá staletí. A až potom jít do světla, kde je kouzelný klid, mír a štěstí.
A doufám, že i mí blízcí pochopí, že není třeba smutnit z toho, že už mezi nimi nejsem, ale radovat se z toho, že jsem vůbec s nimi byl. Takže můj pohřeb vlastně není vůbec můj. Takže si ho udělají mí pozůstalí, jak oni budou chtít.
Jakto, že žiju další život?
Tak někdy po 45.roce věku jsem začal mít pocit, že jsem splnil vše, co jsem měl prožít ve svém životě. Předtím jsem se smrti bál a dělal jsme vše pro to, abych neumřel předčasně. A najednou jsem měl pocit splněnosti. Což je věc k nezaplacení. A pak přišla mrtvice. Já jsem se cítil na 150. A když jsem chtěl žít, tak jsem musel použít to, co jsem uměl. A teď se cítím tak pod 50. A chci si užívat a žít svého života, ať už je to 1. nebo 2. život v tomhle těle. Takže až zemřu, tak chci, aby si každý uvědomil, že už teď ve svých 55 letech žiju už o pár let víc, než mi bylo předurčeno.
Přihlásit na kurz se můžete tady.
MUDr. Martin Daniel, www.smysl.com
Tento článek může být volně šířen v nezměněné podobě s kontaktem na autora a s aktivními odkazy na internetové stránky včetně této poznámky.
Zde se můžete přihlásit k odběru mých článků
Sdílejte, přidejte k Oblíbeným
