Vývojové fáze agrese
Většina lidí se domnívá, že agrese je něco špatného. Ale kdybychom neuměli zabít viry, bakterie a neomezeně se dělící buňky, zahynuli bychom během pár hodin.
Agrese je dovednost, která má mnoho vývojových fází. A protože se jí mnoho lidí bojí a někteří jí dokonce opovrhují, málokdo má šanci v této agresivně-neagresivní společnosti se dostat až do plně dospělé fáze.
0. Stupeň: Nejsem
Tak se „cítí“ miminko v bříšku. Ani neví, že je někdo jiný, než maminka. Ani ho nenapadne, že by mohlo chtít něco jiného, než maminka. Samozřejmě je to dáno nejvíc tím, že ho ještě vůbec nic nenapadá ve smyslu, v jakém myslíme a cítíme my dospělí.
Vemte to prosím jako psychologické připodobnění. Na fyzické úrovni můžou buňky miminka klidně i bojovat proti buňkám maminky, stejně jako plod na nějaké úrovni „obírá“ mámu o živiny.
Pokud si tedy odmyslíme tyto fyzické záležitosti, psychologicky miminko ještě neexistuje, je to součást maminky a tudíž ani není nic, co by mohlo chtít, protože to vše „za něj dělá maminka“.
Jiné připodobnění je z politiky. Slyšíme o boji za nezávislost různých národů, ale nikdy jsme neslyšeli, že by za nezávislost bojovali ti, co jsou totálně asimilováni. Tedy Jindřichohradečáci nebudou bojovat za samostatnost na ČR, protože se cítí být nejdřív Čechy a až pak Jindřichohradečáky.
Agrese není přítomna, protože ani není kvůli čemu být agresivní, není za co bojovat. Slinivka také nebojuje proti krčním mandlím.
Řešení: Užít si to. Člověk v tomto stadiu stejně nemůže nic dělat, protože nemá v tomto okamžiku k dispozici žádné mentální zdroje (a to ani když má v občance napsáno, že je mu třeba 50 let).
Co mohou udělat ostatní: Postarat se o něj a těšit se, až se dostane do období vzdoru.
1. Stupeň: Jsem oddělen, ale neuvědomuji si, že něco chci
Lidé, kteří necítí sami sebe, často až po letech zjistí, že něco chtěli. Předtím to vůbec netušili, i když třeba z řeči jejich těla se to dalo poznat.
Tito lidé mají problém, protože ani netuší, že by něco chtěli, natož aby věděli, že něco chtějí. Ani nemluvě o tom, že by věděli, co přesně chtějí.
Jsou nespokojení a netuší proč. Nebo neví, že jsou nespokojení, dokud jim to někdo nepřipomene.
Řešení: Všímat si, když jsem nespokojený/á, co cítím a co chci.
Co mohou udělat ostatní: Vést ho k cítění sama sebe a svých potřeb.
2. Stupeň: Uvědomuji si, že něco chci, ale netroufnu si to chtít nebo říct
Na dalším vývojovém stupni si už uvědomuji, že něco chci, ale netroufnu si to chtít nebo si o to říct, natož o to bojovat.
Když je v této fázi žena, říkám jí rohožka. Není to nic neuctivého nebo ji znevažujícího, je to popis toho, jak se cítí. Ve skutečnosti ale může být rohožkou i muž.
Rohožka směřuje agresi dovnitř. Bojí se ji vyjádřit, ale ta nezmizí, jen je směřována proti sobě.
Bojí se říct malé „ALE“. Ale tím, jak vše štosuje dovnitř, začíná to v ní vřít víc a víc a časem bouchne jako papiňák, kterému zablokujete všechny průduchy.
Právě proto, že se rohožka agrese bojí, je nakonec nejvíc agresivní. Bohužel obvykle ne na toho, kdo za to může, ale na toho, kdo je zrovna poblíž.
A i když její výbuch odnese ten správný člověk, nebude to fungovat, protože tisíckrát malý problém byl v pořádku a najednou stejný nebo dokonce menší problém a je z toho konec světa.
I rohožka to chápe, tak se pak bude snažit popírat svou frustraci o to víc. Tím ale posiluje bludný kruh.
Řešení: Začít pomalu odpouštět vztek, nejlépe v lese. Uvědomit si, že ten druhý nemůže za to, že já jsem necítil své potřeby nebo si je nedokázal prosadit. Tedy ho netrestat za minulost. Současně se starat o to, aby mé potřeby v přítomnosti byly aspoň trochu plněny nebo aspoň slyšeny.
Co mohou udělat ostatní: Přestat myslet jen na sebe a podporovat ho v sebeuvědomování a sebeprosazování. Ale ne na svůj úkor. Nebo ne víc, než za kolik si dokážu vzít zodpovědnost.
3. Stupeň: Troufnu si, ale nechám se zahnat
V této fázi už bojuji za svá práva, ale nedokážu si je ještě prosadit. Je to ale o mnoho lepší, než v předchozí fázi, protože už necítím úplnou bezmoc.
Agrese je stále popírána, proto ani zdaleka není „čistá“ a tudíž druhým ubližuje, a to podstatně víc, než plně projevená (a podstatně větší) agrese od člověka, který je na 7. stupni.
Řešení: Poprosit druhého, aby mi občas ustoupil.
Vybrat si „snazšího soupeře“.
Trénovat.
A vědět, že nikdo učený z nebe nespadl. Tedy neztrácet naději.
Co mohou udělat ostatní: Občas ustoupit. Chválit ho za to, že bojuje, i když je mi to nepříjemné a i když to ještě neumí.
4. Stupeň: Bojuji, i když neúspěšně
Nenechám se zahnat, trvám si na svém, ale to ten druhý taky. Ani jeden z nás neumí ani vyhrát, ani ustoupit. Výsledkem jsou trvalé boje ve vztahu, kde by stačilo jen trochu dospělosti a mohli bychom si navzájem vyjít vstříc.
Řešení: Pokračovat v boji. A občas ustoupit. Ne protože jsem slabší, ale protože jsem dost silný na to, aby ukázal dobrou vůli.
Co mohou udělat ostatní: Ustoupit mu, aby pocítil chuť vítězství a přitom se sám nestát rohožkou.
5. Stupeň: Bojuji a někdy vítězím, někdy ne
6. Stupeň: I když většinou nebo stále vítězím, nedokážu nebojovat
Toto je past, na kterou poukazují ti, co se bojí sobectví. Myslí si, že když budeme myslet na sebe, že se z nás stanou sobci. To ale hrozí jen některým lidem, většina má tuto fázi krátkou.
Řešení: Pochopit, že cílem není boj ani vítězství, ale „dobro pro všechny“. Chtít nejlepší řešení pro všechny je jednak znakem dospělosti, hlavně to ale nejde zažít bez pocitu nasycení. Až když nasytím svůj hlad, až tehdy mohu přestat myslet jen na sebe.
Tato nenasytnost je příčinou toho, proč někteří lidé chtějí stále víc a víc a nic jim není dost a proč někteří lidé jsou neustále agresivní, aniž by k tomu měli důvod.
Řešení: Konstelace nebo jiná terapie.
Co mohou udělat ostatní: Dát takovému člověku láskyplné, ale jasné hranice.
7. Stupeň: Vítězím bez boje
Když ze mě jde vnitřní síla, už nemusím bojovat. Vítězím „bez námahy“ nebo s podstatně menší námahou, než dosud.
Začínám důvěřovat Vesmíru a Životu a díky tomu nemusím bojovat za každou hloupost, ale soustředím se jen na to podstatné. Tím dávám lidem kolem sebe hodně prostoru a oni mi ho pak rádi vrátí, když potřebuji zvítězit.
Řešení: Není potřeba, jsem na předposledním vývojovém stupni a pravděpodobně se časem dál dostanu i bez nějaké snahy nebo terapie.
Co mohou udělat ostatní: Učit se to. A užívat si přítomnost moudrého vladaře s jasnou autoritou.
8. Stupeň: Dovoluji vyššímu, abych se stal jeho nástrojem
Už dávno nepotřebuji bojovat. Ale umím to (tím se odlišuju od těch, kteří sem přeskočili z prvního stupně). Už dokonce ani nepotřebuji vítězit (ale přesto (nebo právě proto) skoro vždy vítězím – tím se odlišuji od těch, kteří sem přeskočili z nižších stupňů).
Když je třeba, bojuji, když je třeba, vítězím, když je třeba, dám se do služby tomu, co je nade mnou.
Shrnutí
Kdo odmítá agresi, je na začátku cesty. Kdo za žádnou cenu nikdy není agresivní, je na začátku cesty. Dalo by se říct, že ještě neprošel obdobím vzdoru. (Bohužel u některých z nich to tak skutečně je, že emočně jsou ještě před třetím rokem věku nebo před pubertou). To je mimochodem asi nejvážnější důvod, proč jsou hodní chlapci pro ženy nepřitažliví. Která žena se chce opírat o dvouleté nebo devítileté dítě? Byť má vysokou školu, vysoký plat a ústa plná krásných keců.
Kdo je agresivní málokdy, při plném vědomí a tak, že to pomůže všem, ten je dospělý.
Kdo agresi neodmítá, ale nepotřebuje ji a přesto vítězí, ten je dospělý.
Kdo je agresivní pořád, potřebuje hranice (tedy by kolem něj neměli být lidé, kteří agresi odmítají, protože ti hranice dát neumí), jinak mu hrozí, že se stane zločincem nebo že bude terorizovat lidi kolem sebe. A přitom paradoxně právě tenhle člověk má blíže k dospělosti, než „sluníčkář“, který chce, „aby se všichni měli rádi“, bez ohledu na to, zda toho jsou nebo nejsou schopni.
Já mám agresi vyřešenou
Tuhle větu Vám nikdy neřekne (rozhodně jen tak sám od sebe) nikdo ze 7. nebo 8. stupně. Ale chlubit se tím budou ti, co ještě ani nepoznali, co to ta agrese vlastně je.
Když uvidíte agresivního člověka, máte jistotu, že je nejméně na druhém a nejvýše na osmém stupni. Když se Vám bude zdát příliš agresivní, možná to bude Váš problém. Ale když jeho agrese nebude fungovat je spokojenosti všech, máte jistotu, že není na 7. ani 8. stupni.
Ale když uvidíte milého, laskavého, obětavého člověka, je buď na 0., 1. , 2. nebo 7. nebo 8. stupni. Nepoznáte to jen z jeho laskavosti. Poznáte to až po delší době.
Když o své laskavosti musí mluvit, skoro určitě není na 7. ani 8. stupni. Když se svou laskavostí chlubí a dává ji ostatním za vzor, s jistotou není na 7. nebo 8. stupni.
Tito lidé obvykle chtějí učit ostatní. A přitom právě oni by se měli od všech ostatních učit, tedy i od těch, kteří svou agresi nezvládají. Ne že by ji také měli nezvládat. Ale měli by ji přijmout, aby se mohli dostat na ty úrovně, kde skutečně už boj není potřeba.
Na 0. a 1. stupni není boj potřeba, protože ho někdo (náš rodič) udělá za nás. Ale když máme v občance 40 let, už to máme zvládnout sami.
A samozřejmě je nutno připomenout – udělejte to tak, abyste nikomu fyzicky neublížili, abyste nikoho nezmrzačili a sami sebe nepřivedli do vězení a do výčitek svědomí. V tom jsou úžasné kurzy, že se to můžeme učit v bezpečném prostředí a že skoro vždy, když máme nějakou potřebu, je tam někdo jiný, kdo má opačnou potřebu a my si můžeme navzájem pomoct.
Zatímco v běžném životě spíše natrefíme na někoho, kdo se právě té naší potřeby bojí a díky tomu by mu ublížilo, kdybychom se pokusili být sami sebou.
Ale právě jen tím že (bezpečně) budeme sami sebou, se můžeme rozvíjet.
Zde se můžete přihlásit k odběru mých článků
MUDr. Martin Daniel, www.smysl.com
Tento článek může být volně šířen v nezměněné podobě s kontaktem na autora a s aktivními odkazy na internetové stránky včetně této poznámky.
Sdílejte, přidejte k Oblíbeným
