Publikováno: Před r. 2018
Protiřečíte si
Na webu píšete, že bychom měli přijmout všechno a všechny. A současně jinde říkáte, že máme vyjádřit vztek, když ho máme. Ale to nejde dohromady. Co tedy mám dělat?
Ano, někdy mluvím o cíli. A jindy o cestě k tomu cíli. Cílem našeho života je bezpochyby přijmout vše, co existuje. Všimněte si, že neříkám, že máte přijmout vše, co existuje. Ode mě skoro nikdy neuslyšíte: „Přijmi...“. Protože přijetí nejde přikázat nebo k němu přinutit. Ale je možné se naučit kroky, které k přijetí vedou.
Že máme věci přijímat, říká mnoho ezoteriků, někteří psychologové, mnohá náboženství. Proto Ježíš říká: „Kdo po tobě kamenem, ty po něm chlebem.“
Jenže Ježíš neříká: „Buď blbej a dovol každýmu, ať Ti ubližuje, jak se mu zlíbí. Ještě mu za to dej chleba. A když Ti pak bude ubližovat ještě víc, dej mu ještě víc dobrého.“ To je obrovské nepochopení. Zde Bible popisuje cílový stav: Když všechno přijmeš, oplatíš zlo dobrem a ono se tím změní v dobro.
Ale je tady ještě malý problém. Sám Ježíš nám dal špatný příklad. Možná to tehdy bylo nejlepší možné řešení, ale rozhodně ne to nejlepší.Když to přísloví s chlebem spojíme s Ježíšovým příběhem, může se nám stát (a církvi se to rozhodně podařilo), že si začneme myslet, že naším cílem je nechat si ublížit, obětovat se.
Ne. I Ježíš vyhnal kupce z chrámu. On také někdy jasně ukázal hranice. Ale v našem podvědomí zůstává jiný obraz (který se hodil těm, kteří křesťanství zneužili k tomu, aby mohli našim předkům vládnout): Nech si ublížit a za to dostaneš království boží na nebi.
Bohužel tak to nefunguje. Kdo si nechá ublížit jednou, stane se náchylnějším k tomu, aby mu ubližovali i příště a příště a pak pořád.
Cíl a cesta
Je důležité poznat, kdy mluvím o cíli a jak ho poznáte a kdy o cestě k němu. Cíl poznáte tak, že budete vše přijímat, ke všem se budete chovat dobře a oni vám dobrem oplatí.
Představte si to na fyzické síle. Jsou lidé, kteří křičí, abyste jim uhli. Takový člověk musí hodně hrozit, abyste mu šli z cesty a Vy ze strachu uhnete. A někdy tím křičením a vyhrožováním jen provokuje, abyste mu schválně do cesty vlezli.
Ale pak potkáte lamželezo, které nic neřekne a Vy se mu klidíte z cesty, protože s ním nechcete přijít do křížku, protože víte, co Vám hrozí, i když Vám ničím nevyhrožuje. Neřekne ani slovo a Vy víte, kde je Vaše místo.
Stejně tak oplácet chlebem může jen ten, kdo už je dost silný (nebo mocně slabý) na to, aby to tomu druhému došlo a on uviděl jeho sílu, která je uvnitř a která způsobí, že se obrátí (viz román Bídníci, kde okradený dá zloději ještě víc a on díky tomu pochopí, že nechce být zloděj).
Když oplácíme chlebem ze strachu oplatit kamenem, nebude to fungovat a příště dostaneme větším kamenem. Když ale oplácíme chlebem z vnitřní síly, která umí oplatit kamenem, ale už nemusí ani to, protože je větší (už jsem dost velké lamželezo, takže už to nemusím vykřikovat), než ten kámen, toho druhého to úplně změní a my jsme v bezpečí.
Proto dokud nevyrosteme dostatečně, abychom byli oním lamželezem, kterému se nikdo neopováží jakkoliv zkřížit cestu = dokud nepřijímáme vše SKUTEČNĚ a DOOPRAVDY, jen bychom si na to hráli a nefungovalo by to. Takže cíl sice známe, ale nesmíme předstírat, že už tam jsme. To bychom dostali pěknou nakládačku.
K cíli vede cesta. A cestou je být pravdivý. Tedy nepředstírat, že už jsme to přijali, když na to máme vztek. Nepředstírat, že už to umíme, když ne. Nepředstírat, že to máme rádi, když nás to sere. Právě naopak: Být pravdivý znamená, že pravdivě přiznám (když není bezpečné navenek, tak alespoň sám sobě), že to ještě neumím, že to ještě nepřijímám, že mě to sere, že jsem smutný atd.
A když pravdivě přijmu, že to je tak, jak to je, o maličko povyrostu. A časem zjistím, že mě to už nesere, protože už jsem to přerostl. Už to není důležité, protože to buď umím změnit nebo to najednou není důležité.
Zatímco kdybych předsíral, s každou lží bych sice možná navenek vypadal silnější, ale uvnitř bych byl slabší (říkám tomu dutá síla).
Tady najdete termíny kurzů a přednášek.
Omyl náboženství
V tomto nepochopení spočívá základní problém většiny náboženství, filozofií a ezoteriků. Oni se snaží, abychom už byli v cíli, aniž tam jsme. Ale tím se ještě víc ukazuje ten nesoulad a tím je faleš zřetelnější. A protože oni sami v cíli nejsou, neznají tu cestu k němu. Ale cítí, jak cíl vypadá, to cítíme více nebo méně všichni. Ale protože k němu nedošli, jen se dozvěděli, jak vypadá, neumí, jak nás tam dovést. A kdo nebyl v cíli, může snadno zaměnit cestu za cíl. Takže oni v představě, že k cíli dojdeme tak, že budeme předstírat, že v něm jsme (tak to dělají oni), chtějí po nás totéž. A čím jsou od cíle vzdálenější, tím spíše to budou dělat násilným násilím. (toto sousloví jsem napsal proto, že existuje ještě něco jako „osvobozující násilí“, které se pozná podle toho, že to člověku pomůže a on je za to od srdce rád. Zatímco násilné násilí člověku ublíží, i když to zvenku jako násilí vůbec nemusí vypadat).
Proto je mimochodem islám tak nebezpečný, protože je tam mix věcí, které jsou pravdivé (které způsobují, že mu lidé věří a přitahuje je) a kněží, kteří jsou od pravdy na hony vzdáleni a o to víc tu svou pravdu prosazují. A proti němu je naše civilizace, která je v mnoha věcech úplně mimo, zejména svým pevným přesvědčením, že máme na vše odpovídat chlebem. Že si tím říkáme o to, abychom skončili jako Ježíšovo fyzické tělo, je bohužel smutná realita.
Naštěstí v každém náboženství existují i lidé, kteří k cíli došli. Poznáte je podle toho, že soucítí, ale způsobem, který Vám dává sílu. Dávájí chleba a Vy přestáváte házet kameny. Nezlobí se na Vás, že jste naštvaný, naopak a Vy díky tomu své naštvání začnete přerůstat.
To je důležité odlišit od pomahačů. Pomahač Vám dá chleba a vy máte chuť mu další ukrást. On po Vás chlebem a Vy po něm ještě větším kamenem. Soucítí s Vámi, ale tak, že Vám to bere chuť to změnit a místo toho Vás ještě víc uvrhává do pozice oběti. Chce Vás změnit a neumí to. Tak se na Vás zlobí, že to neděláte, jak on chce. Jestli Vám to připomíná např. roli mnoha charitativních organizací, bingo.
Správný učitel
Správný učitel Vám nebude říkat, že máte věci přijímat, ale naučí Vás jak. Nebude Vás učit sílu tím, že slabost je špatná, ale bude mít pochopení pro Vaši slabost a přitom Vás bude učit, jak být silný i tím, že přijmete i svou slabost a současně Vás třeba i silou přiměje, abyste do síly šel, pokud si to tak přejete.
Obecně čím více věcí Váš učitel odmítá, tím je dále od cíle. To neznamená, že nutně musí být špatný učitel. Nemusíme dojít do cíle hned. Jen vás nemůže naučit přijímat to, co sám odmítá. A bohužel Vás nemůže pořádně naučit ani to, co přijímá. Protože když odmítám opak něčeho, na nějaké úrovni odmítám i to něco, protože to něco a jeho opak jsou spojeni a úplné přijetí je možné jen skrze přijetí obou protikladů.
Ale možná jste úplně na začátku a snadněji se jednu polarita naučíte od někoho, kdo umí jen ji. V první třídě je také snadnější se naučit kladná čísla, když nám učitel zamlčí existenci záporných. Bylo by to pro nás moc složité.
I proto i ten správný učitel někdy řekne jen půlku pravdy. Ale na přímou otázku by měl existenci záporných čísel připustit nebo říct, že to je ještě příliš komplikované.
Proto si správný učitel často protiřečí. Ale když se ho zeptáte, vysvětlí Vám to tak, že najednou pochopíte princip a najednou zmizí protikladnost, ale objeví se nové spojení. Učitel, který tam ještě není, se s Vámi odmítne bavit a řekne Vám, že mu musíte věřit.
Když si učitel nikdy neprotiřečí, znamená to, že jste v mateřské školce nebo na postgraduálu. V mateřské školce protiklady nejsou, protože jsou pro Vás ještě moc složité. Na základní a střední škole postupně protiklady poznáváme. A na postgraduálu pochopíme, že vlastně protiklady nejsou. Že nikdy nebyly. Že jen naše oddělenost způsobovala, že to tak vypadalo.
Na začátku protikladné pravdy odmítáte. Buď je to tak nebo tak. Buď má pravdu ezoterika nebo materialismus.
Později si začnete všímat, že žádný extrém nemá úplnou pravdu (ani třetí extrém = střed). A současně na každém z nich něco je. Přestanete se bát protiřečení, později dokonce začnete ty paradoxy mít rád. A na úplném konci pochopíte, že tam, kde není z hlediska nižšího pochopení protiřečení, tam není celá pravda. Že celá pravda je jen tam, kde jsou oba protiklady spojeny. A na základě toho můžete přerůst to rozdělení. Už nemá pravdu ani ezoterika ani materialismus. Můžete přijmout to pro Vás dobré z obou světů, aniž byste se nad kterýkoliv povyšoval.
A pak bude každý učitel správný. Od toho, kdo je v mateřské školce, se naučíte, kolik už jste ušli a jak za to můžete být vděční. Od těch, kteří jsou na základní škole, se naučíte něco o jejich extrému. Ale protože už znáte princip, dokážete si dovodit druhou stranu rovnice. A už se na ně nemusíte zlobit, že něco neví, protože už na tom nejste závislí. A s těmi, co jsou na postgraduálu, si můžete báječně užít různých krás paradoxů a domnělých protiřečení.
A začnete si užívat, jak ten stejný učitel mluví různě s různými žáky. Já třeba ještě neumím moc dobře učit na mateřské školce. Ale dokud se to nenaučím, nemůžu mít skutečný úspěch. Protože prodat miliony knih můžete jen když řeknete jasné pravdy (tedy neúplné) tak, aby pokud možno nebyly neúplné. Tenhle paradox zatím ještě neumím.
Zde se můžete přihlásit k odběru mých článků
MUDr. Martin Daniel, www.smysl.com
Tento článek může být volně šířen v nezměněné podobě s kontaktem na autora a s aktivními odkazy na internetové stránky včetně této poznámky.
Sdílejte, přidejte k Oblíbeným
