Poučení z Ivetiného vývoje

Poučení z Ivetiného vývoje

       Tak nám zemřela Iveta Bartošová, paní M“ullerová, prohlásil Švejk a začal knižní bestseller.
       Dnes už nevímkolikátý den zase čteme o Ivetě a přitom v zemi skoro vedle nás běží skoro válka a my čteme o Ivetě.
       Už mnoho let říkám, že Iveta Bartošová je ukázkový příklad nezkrocené ženy. Rozhodl jsem se proto přispět svou troškou do mlýna. Nejsem čtenář bulváru, takže mé informace budou kusé. Ale nepotkat se s fenoménem Iveta Bartošová snad ani nešlo. Jak to? Co nás tak fascinuje?
       Proč jsou slavnější její pády, než její úspěchy?

Kdo je oběť?

       Bulvár to má jasné. Iveta je oběť, Rychtář je viník. Možná ji dokonce sám zabil nebo ji aspoň zhypnotizoval, aby se zabila. A když ani tohle, tak zcela určitě je vinen i tak, protože ji měl nechat hospitalizovat.
       Předtím zase byla ona ta blbka, co dělá ty strašné věci. Jak je možné, že bulvár tak rychle otočil?
       Buvár nikdy neříká celou pravdu. To by skoro nikdo nečetl. Bulvár potřebuje něco, co vypadá jasně a jestli je to pravda, není důležité. Takže pak není problém aby jeden den byla pravda doleva a druhý den doprava. To je problém snadných řešení. Jsou tak snadná, že nefungují. Chyba je v nás: Proč věříme politikům a bulváru snadná a nepravdivá řešení?
       Druhým důvodem, proč bulvár pořádá lynč na pana Rychtáře je ten, že jestli za to může Rychtář, my ne. Jak dlouho na to budeme bulvárním novinářům skákat?
       Chci Vám nabídnout jiný pohled, méně vyostřený, možná dokonce v mnoha detailech nesprávný. Ale pohled, který může přinést klid.

Klid najdeme jen když se vyrovnáme s tím, co bylo

       Už skoro 20 let pomáhám lidem, aby si uzdravili své životy. Je jedno, jestli jsou to zdravotní, vztahové, finanční, pracovní nebo jiné problémy. Všechny mají jedno společné – jsou výsledkem nějaké poruchy v nějakém našem systému. Systémem je moje tělo, moje rodina, lidé v mé práci nebo různé mé podosobnosti. Problém může být ve vztahu já a peníze nebo já a ženy nebo já a moji rodiče nebo jakýkoliv jiný systém dvou a více lidí či částí.
       Rodinná terapie už dávno zjistila, že často je třeba léčit někoho jiného, než pacienta. Typický příklad je dítě nemocné od doby, kdy rodiče začali přemýšlet o rozvodu.
       Na úrovni školní medicíny mu dáme antibiotika a bude po problému. Ale kupodivu často není. Tak přijde jiný lékař a začne zjišťovat, zda není dítě alergické nebo zda nemá poruchu imunity.
       Všechna tato řešení ale v daném případě dítě z dlouhodobého hlediska jen poškodí. Ono totiž potřebuje být nemocné, aby mohlo „přinutit“ rodiče, aby o něj pečovali a nerozváděli se. Když mu jeho nemoc vezmeme, diagnóza je vyléčena, ale dítě pak musí hledat jiný způsob, jak to udělat. Naštěstí jen vzácně, ale může se stát, že si dítě „vytvoří“ závažnější nemoc, aby rodiče museli zůstat spolu. Z tohoto hlediska je pro dítě lepší zemřít, než dopustit, aby se rodiče rozešli.
       Naštěstí toto je extrémní případ, který se vyskytuje velmi zřídka. Nejčastější je, že léčba moc nezabírá, že dítě je často nemocné a nikdo neví proč.
       Když postavíme konstelaci pro jeho rodiče a oni si ukážou lásku a rozejdou se v úctě a s láskou, dítě se může uzdravit i bez léků. A protože jeho touha byla uctěna a v konstelaci mu to rodiče vysvětlí, ono už nemá potřebu být nemocné. Podotýkám, že to funguje, i když o konstelaci dítě nic neví, nebylo na ní a nebylo mu nic vědomě vysvětleno. Přesto se mu uleví, když se udělá ten „správný rituál“.

Je to šarlatánství?

       Možná se Vám slovo rituál spojuje s pavědou a šarlatánstvím. Vzpomínám na kolegyni lékařku, která tvrdě prosazovala, že homeopatie je jen placebo. A v další větě klidně řekla, že její dítě mělo zdravotní problém a homeopatie mu pomohla. Dítěti byly asi 2 roky. Maminka ho rozhodně nepřesvědčovala o prospěšnosti homeopatie. Nic mu nevsugerovala. Leda to, že to nebude fungovat. Ale protože nic jiného nezabralo, tak to zkusila a ono to fungovalo.
       To je častý problém mnoha vědců a lékařů. Mají jasný názor a jejich vlastní zkušenost a fakta jim nebrání v tom, aby tento názor stále předkládali jako jediný správný.
       Pokud věříte, že lékaři mají vždy pravdu a nemají žádné předsudky, vzpomeňte na pana Semmelweisse. Byl to lékař, který si všiml, že když si po pitvě umyje ruce, rodičky méně často umírají. (Tehdy lékaři pitvali a pak šli rodit. Lékaři, kteří si neumyli ruce, byli zdrojem infekce a doslova své pacientky zabíjeli). Dnes je to tak jasné, že nechápeme, jak to někdo mohl nevědět. Ale ono to bylo horší: Přestože měl pan Semmelweiss jasné důkazy, kolegové lékaři ho zesměšnili. Cituji:  I přes evidentní úspěch se však jeho teorie setkala s prudkým odporem zejména starších kolegů, kteří odmítali připustit, že by za smrtí pacientek mohli stát oni sami.
       Nekončící zoufalý boj o odborné uznání jeho teorie, spolu s pocitem viny za předešlou smrt mnoha pacientek, se odrazily na zhoršování jeho psychického stavu. Od roku 1861 Semmelweis trpěl depresemi, viditelně chřadnul a psal zahořklé, agresivní otevřené dopisy svým oponentům. Roku 1865 se jeho chování stalo pro okolí tak nesnesitelným, že byl přes svůj odpor převezen do psychiatrického ústavu. Tam za dva týdny zemřel, patrně na následky hrubého zacházení.
       Můžeme povýšeně věřit tomu, že před 150 lety byli lidé jiní a dnes už to nehrozí. Ale bohužel skutečnost je spíše opačná. Dnes je tolik podvodů ve vědě jako nikdy předtím.
       Takže než něco odmítnete jen proto, že to odmítají staří vědci, vzpomeňte na to, že téměř každá myšlenka byla nejdřív odmítána. A skutečně revoluční myšlenky nebyly přijaty vědeckou veřejností proto, že by se staří vědci nechali přesvědčit, ale často proto, že staří vymřeli a nová nepředpojatá generace už byla ochotna se dívat na důkazy.

Klid pro Ivetu

       V konstelacích často vidíme, že klientův problém ztělesňuje podvědomý konlikt mezi mámou a tátou. Jindy je problém klienta ztělesněním toho, že v jeho nitru se stále ještě odehrává válka, jejímž účastníkem byl některý z jeho předků.
       Pokud Vám toto připadá šarlatánské, tak nesledujete nejnovější vývoj vědy. Už je všeobecný vědecký souhlas, že nás neovlivňují jen geny, ale i cosi co je nad, mimo, souběžně s geny. Říká se tomu epigenetika a ještě se k ní později dostanu.
       Podstatné je, že přichází klient s problémem, který na takovéto věci nevěří, ale byl jsem mu doporučen. Takže je ochoten zkusit něco divného a hle – ono mu to pomohlo.
       V obou těchto případech platí, že klient dosáhne klidu, míru a úlevy jen tehdy, když se táta s mámou nebo vojáci jedné strany s vojáky druhé strany nebo zabitý s vrahem usmíří.

Žijeme ve dvou světech současně

       V materiálním světě je třeba trvat na spravedlnosti. Když dovolíme, aby zločiny prošly bez trestu, zločinců přibude. Z tohoto hlediska je současný mediální lynč na pana Rychtáře v pořádku. Tedy pokud je pan Rychtář skutečně viník. (K tomu později).
       Na vnitřní úrovni každým odsouzením někoho jiného odsuzujeme i sebe samé. Protože v sobě máme všechno. Každý z nás má v sobě hysterii paní Bartošové, agresi pana Rychtáře, chlapečkovské zachraňování maminky pana Macury. A protože jsme každý všechno, tak kdykoliv něco odsoudíme, odsoudíme totéž v sobě. Kdo odmítá manipulaci, prozrazuje na sebe, že vyobcoval svou část, která umí manipulovat. Ale pak jsme náchylní být oběťmi manipulace druhých. Kdo lynčuje pana Rychtáře, ukazuje, že odmítá agresi. Ale pak je bezbranný proti agresorům. A proto se pokouší chránit Ivetku, ale to nejde, když nemám k dispozici důležitou součást svého „arzenálu“.

Dopřejte Ivetě klid

       Obávám se, že utrpení paní Bartošové neskončilo. Z toho, co jsem opakovaně viděl, jsem si téměř jistý, že její dušička teď neustále skáče pod vlak. A stále prožívá to všechno utrpení, z kterého viní pana Rychtáře.
       Jak jsem na to přišel? Při mé práci jsem zjistil, že odhadem 20% problémů je způsobeno tím, že mi zemřel někdo, koho jsem měl rád. Sice jsem po něm truchlil, ale neodtruchlil jsem to celé. Nebo jsem si zakázal cítit bolest. Nebo bolest byla tak velká, že se nedala unést a já před ní utekl. Dokonce bohužel stejný vzorec platí i pro lidi, kteří zemřeli před mým narozením a jejichž smrt mí rodiče neodtruchlili dostatečně. Kdybych to neviděl opakovaně, také bych si říkal, že to není možné. Ale nyní i věda odhalila, že si na úrovni buněk „pamatujeme“ to, co se stalo před naším narozením. Bohužel jsem nenašel žádný odkaz v češtině, pouze v angličtině: Kambodža, epigenetika a cukrovka a studie o holandském hladomoru, který ovlivňuje i vnuky a obecně více o epigenetice
       V mém oboru se tomu říká, že „následujeme mrtvého do smrti“. A to dělala paní Bartošová. A proto nakonec zemřela. Měla skoro třicet let na to, aby si postavila konstelaci a mohla v klidu žít. Ale bohužel to neudělala. Většina lidí, kteří následují někoho do smrti nezemřou takhle. Prostě se jim jen zkrátí život o několik let. Nebo mají časté úrazy a zranění. Nebo zemřou při autonehodě nebo jiném neštěstí, které si nezpůsobili. Nebo umřou na těžkou nemoc, která přišla „bez přičiny“. Proto je tak důležité, aby lidé věděli, že se to děje a proto o tom píšu v souvislosti s paní Bartošovou. Málokdy je to vidět tak zřetelně.
       Jaké příznaky mě opravňují k tak kategorickému soudu? I lidé, kteří o tom nic neví, si všimli, že zemřela stejným způsobem jako pan Sepeši. Další náznak je, že řekla: Budu teď zpívat za nás za oba.
       Celkově vždy když někdo vypadá starší, nemocnější, mrtvější, než je jeho věk,když vyhledává hřbitovy, když se zabívá smrtí, když o ní přemýšlí, když zvažuje sebevraždu, to všechno jsou symptomy, že smrt „je přitomna“.
       Pro lidi, kteří následují někoho do smrti, je obvyklá ještě jedna věc: Nejsou schopni skutečného vztahu. To se projevuje tak, že jim vztahy nevydrží a že v nich nejsou naplno. Jednou z variant jak nebýt naplno ve vztahu také je být ve vztahu a být s ním pořád nespokojená. Tyto ženy se neumí odevzdat svému muži a tím v něm provokují agresivitu, násilnické chování, majetnickost a výbuchy vzteku. Násilnický muž má pro takovou ženu další podvědomý bonus: když ji mlátí, ona se dostává blíž ke smrti. Proto tyto ženy neopouštějí své násilnické manžele, protože je potřebují. Dokonce by se s velkou mírou nadsázky dalo říct, že je zneužívají k tomu, aby se nemusely zabít samy, aby byly zabity svým mužem. To je v drtivé většině případů skutečné velké přehnání, nicméně do malé míry je to pravda. Neznamená to, že by odteď měli být propuštěni všichni muži, kteří zabili svou ženu. Spíš to znamená, že oba uvízli v síti něčeho, co jim oběma zlomilo vaz. Jeden zaplatil životem, druhý svobodou. Jsou v tom spolu oba a změnu může udělat každý v sobě. Když to všechno hodíme na násilné muže, nic se nezmění. Když přimějeme oba v takovém vztahu, aby se léčili, může se změnit hodně i celospolečensky.
       Nyní je ve stejném nebezpečí její syn. Je důležité, aby netrpěl hysterickými výlevy pana Rychtáře. Ale také nesmí být chráněn před smrtí své mámy nadměrně. Důležité je, že to nespěchá, dá se to řešit klidně za rok i později. Ale kdyby se to nechalo být, je riziko (nikoliv jistota), že tuhle „štafetu“ přebere po své mámě.

Sebevražda nic neřeší

       Při své práci opakovaně vidím „připoutané dušičky“, které desítky či stovky let stále trpí tím, jak stále a opakovaně umírají. Možná je to jen výmysl naší mysli, možná je to jen symbol něčeho, nemohu dokázat a ani po tom netoužím, že skutečně po naší smrti z nás něco přetrvává. Ale už se ulevilo tolika lidem, že to nelze přehlížet. Pro jistotu připomenu, že při konstelacích se do toho všeho zapojují cizí lidé a ti to takto prožívají, i když nemají ani tušení o něčem takovém. Nikdy lidi nenavádím, aby něco cítili, protože pak by to nemělo efekt. Naopak právě proto dělám konstelace, abych se dozvěděl, jak to je právě v tomto případě.
       A pokud se jedná jen o výplod naší mysli, ptám se, jaký by to mělo smysl. K čemu by to bylo, aby to bylo takto v nás zakódované. Obávám, že princip Occamovy břitvy zde jasně říká, že když něco vypadá jako husa, vydává to zvuky jako husa, chodí to jako husa a je to k nerozeznání podobné huse, tak to asi je husa.
       V každém případě logika je jasná. Buď je to výmysl a pak na tom nezáleží. Nebo je to pravda a pak je extrémní rozdíl, zda budete zažívat stovky let peklo nebo zda z něho dokážete odejít.
       Prakticky všechny kultury věřily na posmrtnou existenci a na to, že duše může po smrti uvíznout mezi životem a smrtí. Možná byly hloupé, ale můj život mě spíš naučil, že hloupé je rozorávat meze jen proto, že si myslím, že k ničemu nejsou.
       Pokud to tak je, pak je sebevražda tím úplně nejhorším, co můžete udělat. Zbavíte se možnosti změnit svůj život a místo toho budete odsouzen/a k tomu velmi dlouhou dobu stále přehrávat svou smrt, jako by to bylo doopravdy.
       Moc rád bych se pletl. Ale obávám se, že to se teď děje Ivetě Bartošové. Takto násilná smrt by byla obtížná i pro silného člověka. A jak to má zvládnout člověk, který má za sebou to, co Iveta?
       Z tohoto hlediska jí nyní pan Macura škodí ještě daleko víc, než pan Rychtář. Z tohoto hlediska si dokonce skutečně umím představit, že pan Rychtář plní poslední přání paní Bartošové, aby byla zase na podiu a naposledy dostala plnou pozornost toho největšího davu.
       Všichni si potřebují své trauma uzdravit. Ne ho přiživovat. A protože smrt už se stala a nelze ji nijak zvrátit, spravedlnost už nemá pro paní Bartošovou smysl. Jediné, co potřebuje, aby se mohla vydat ke světlu, je aby byl její dušičce dán pokoj a hlavně aby mohla procítit, co se vlastně stalo. A totéž pomůže i všem ostatním.

Smíření nebo další obviňování?

       Všimněte si, jak dokázala Iveta poplést hlavy mužům, i když už zdaleka není tak krásná, jak bývala. Co všechno pro ni neudělají.
       Pokud věříme, že Ivetka byla chudinka, musíme ji chránit. Ale je skutečně chudinka někdo, kdo uvěří otcovrahovi a dovolí mu, aby ji chránil? Je příčetná žena schopná žít s mužem, který mlátil svou předchozí ženu?
       Jsem ochoten věřit tomu, že Iveta skutečně všem svým strachům věřila. Je to možné. Ale proč tolik mužů skáče na lep tak jasné manipulaci? Proč ji považuje za kamarádku žena, která napsala: „Ozývala se mi jen tehdy, když jí bylo nejhůř“
       Jak je možné, že nedokážeme poznat, kdy si z nás ten druhý jen tropí legraci? Jak můžete chtít zachraňovat někoho, kdo Vás jen zneužívá? : „ Jenže i když už mnohokrát byla rozhodnutá ho opustit, vždycky nakonec hodila zpátečku. A když jsem k ní i přijela a chtěla ji vyrvat z jeho spárů, raději mi pak ani neotevřela a nezvedala mobil. Někdy jsem z ní vážně šílela.“ 

Hra na Oběť a Viníka

       Princip celé hry je popsán podrobněji zde.
       Co je důležité pochopit: skutečná oběť si na oběť nehraje. Když naopak někdo ze sebe oběť dělá, má pro to dobré důvody. Obvykle to dělá aby získal energii, soucit, lítost nebo aby mohl ovládat všechny ostatní.
       Zdravá oběť udělá něco jako: „On mě zmlátil. Jsem na něho naštvaná. Pomož mi, odjedeme.“ A možná pak na něho zavolá policii. Dovolí, aby ublížení bylo vyrovnáno. A pak už na toho bídáka zapomene. Protože není jejím cílem získávat body za to, že je oběť, prostě to rychle skončí.
       Skutečná oběť Vám nikdy neřekne, že byla zmlácena. Ona bude svého agresora chránit. Buď proto, že trpí Stockholmským syndromem nebo proto, že se stydí nebo má pocit viny.
       Ten, kdo si na obět hraje (profesionální Oběť) se naopak bude „chlubit“ tím, jak je jí špatně, jak jí je ubližováno a jak je ten druhý ošklivý. Protože to je její skutečný záměr. Ona nechce, aby jí bylo dobře, ona chce, aby mohla toho druhého manipulovat tím, jak on je zlý. Profesionální oběť nechce vyrovnání. Chce, aby mohla toho druhého terorizovat do konce života tím, že mu to bude připomínat.
       Paradoxně hru na viníka nehraje skutečný asociál. Kdo nemá svědomí, toho nemůže profesionální oběť zmanipulovat. Kdo hraje tuhle hru je „zločinec třetí kategorie. Skutečná esa“ se do ní nikdy zatáhnout nenechají.
       Kdyby byla paní Bartošová skutečná oběť a kdyby byla pravda, že jí pan Štaidl po jejich rozchodu vzal vše, byla by ve velkém pozoru vůči někomu, kdo na ní chce profitovat. Už jen z tohoto důvodu by pravděpodobně neměl pan Rychtář šanci.
       Kdyby byla paní Bartošová skutečná oběť únosu pana Třísky, měla by veliký problém s blízkostí a určitě by si jen tak nenastěhovala do domu pana Rychtáře. A jakmile by se ho začala bát, rychle by si někoho zavolala a vypakovala ho z domu.
       Kdyby se skutečně paní Iveta bála, že ji chtěl pan Macura prodat na orgány, určitě by jen nepatrné gesto pana Rychtáře ve smyslu omezení osobní svobody spustilo poplachovou a útěkovou reakci.

Hysterie

       Paní Bartošová nebyla oběť. Byla to hysterka, která si na oběť velmi dobře hrála. Byla to profesionální oběť tak dobrá, že dokázala přesvědčit i pana Macuru, kterého předtím obvinila z únosu, když on jí chtěl pomoct, že jí pan Rychtář ubližuje. Je tak dokonalá manipulantka, že skoro všichni muži, kterým ublížila, na to zapomněli a zase by jí zachraňovali. Představte si, jak dobrá musela být. Představte si, že byste chtěli nějaké ženě pomoct a ona by Vás pak obvinila, že jste ji unesl. A po nějaké době na to zapomenete (přesněji řečeno jí uvěříte její výmluvu) a zase ji budete chránit. Tohle je manipulace. Pan Rychtář je proti ní manipulant čtvrtého řádu. Protože jeho manipulace je vidět, její je skrytá a o to ošidnější.
       Hrát si na oběť neznamená, že to byla herečka. Ona byla tak dobrá možná právě proto, že skutečně věřila tomu, co říká. Nicméně bylo to hrané ve smysle ne-skutečné. Bylo to předstírané, ale možná vůbec nepředstírala vědomě. Ono to předstíralo cosi v ní (později v textu tomu dám jméno drak), aniž by to ona vědomě věděla.
       Slovo hysterie se dnes považuje za sprosté. Dokonce vymizelo ze seznamu diagnóz. Přece nebudeme traumatizovat chuděrky hysterické ženy tím, že jim řekneme pravdu. Tak se místo slova hysterie začalo používat slovo histrionství.
       Chci napsat všem, co zachraňovali a zachraňují Ivetku: Nalétli jste jí. Ale co je horší. Tím, že jste jí nalétli, jste ji dovedli až k sebevraždě. Kdybyste ji místo zachraňování postavili čelem k pravdě, možná by spáchala sebevraždu dřív. Ale spíše ne. Spíš by ji nemusela nikdy podstoupit. (k tomu na konci článku.)
       Ivetička dělala ten nejstarší trik: Když zalžu a řeknu, že mě pan Macura unesl, všechno mi projde. Když to hodím na Rychtáře, já budu bez viny. Na nepoučené lidi tenhle trik zabírá. (možná proto jsme tolik ascinováni Ivetou, abychom se na jejím životě poučili o skutečné manipulaci). Ale na život ne. Proto byla tak nešťastná. A proto všichni, co jí uvěřili, jí vydláždili svými zlatými úmysly cestu do pekel.

Je pan Rychtář bez viny?

       Rozhodně ne. Asi je skutečně psychopat. Ale čím to, že si Ivetka stěžovala, že ji podváděl Sepeši? Že ji ponižoval Penk? Že ji okradl Štaidl? Že ji unesl Tříska? Že už ani nevím, co jí dělal Pomeje? Že ji unesl Macura? Že ji chtěl prodat na orgány hrabě? (Ten má to štěstí, že to obvinění je tak mimo mísu, že už ho nijak neshodilo. Ale co ostatní muži? Myslí někdo na jejich utrpení?)
       Ivetini muži mají možná vinu. Ale proč se pořád mluví jen o nich? A proč nakonec i Pomeje uvěřil, že Rychtář je obviněn právem? Proč jen Tříska už s Ivetou nedrží basu? Proč Macura po tom všem, co mu Iveta provedla, se ji zase snažil zachránit?
       Iveta nám předvedla dokonalé představení. Neznám lepší a dokonalejší variantu hry na oběť a viníka. Kdyby byla Iveta chytřejší, mohla své muže zničit. Ale když se děje totéž znovu a znovu, proč jí věřit? A proč jí pořád věří Macura, kterého ona předtím nařkla pěkně ošklivě? A má to nějakou souvislost s tím, že ona dala přednost Rychtářovi a smrti před ním?
       Pokud si myslíte, že píšu proti paní Bartošové, vůbec nic jste nepochopili. Hra na Oběť a Viníka končí vždy stejně: Představte si, že život má uši: „Aha, tak ty chceš být oběť. Tak to teda zařídíme, když jinak nedáš. Původně to mělo být jinak, ale Tvé přání Ti splním.“

Kdo je tady skutečná oběť?

       Myslíte, že pan Rychtář netrpěl? Myslíte, že jsou jeho scénky jen hrané? Ano, jsou. Ale současně jsou i skutečné. Stejně jako Ivetina hysterie pro ni byla skutečná, jeho hysterie je úplně stejná. Ti dva se skutečně dlouho hledali.
       Dokážete si představit utrpení pana Macury, který miluje svou ubohou Ivetku a pan Rychtář mu ji vraždí před nosem a on s tím nemůže nic udělat? Takto bychom mohli probrat všechny Ivetiny muže.
       Problém hry na Oběť a Viníka je, že prohrávají všichni. Jakmile se do téhle hry necháte zatáhnout, není pozitivní řešení. Jsou jen méně a více špatné možnosti.
       Kdo tím vším, co se dělo, trpěl a přitom za to nemohl? Kdo si ani neuvědomuje, že je oběť? (jak jsem psal dříve, jakmile oběť začne roztrubovat do světa, že je oběť, možná to tak skutečně je, ale spíše si na oběť jen hraje. Skutečná oběť ani netuší, že je obětí.)
       Obětí jsou ženy všech těch mužů, co se vydali zachraňovat Ivetku před těmi dalšími zlými muži. Zejména paní Darina. A opět si všimněte: nedělá žádný virvál. Bojí se. Ale nedělá virvál. Tak vypadá oběť. Ten, kdo dělá virvál, je často viník schovaný v rouše beránčím.
       Ale ty ženy měly přece jen malou šanci to změnit. Kdyby byly víc v ženské energii, kdyby daly svým chlapům to kouzlo ženské slabosti (bez té hysterie, která s tím není nutně spojena, jen u Ivety byla) a oddanosti. Kdyby aspoň 1x měsíčně ukázaly svému chlapovi: Miláčku, bez tebe jsem úplně ztracená, pomož mi prosím a zachraň mě. Kdyby tohle uměly, muži by to dostali od nich ve zdravé formě a nemuseli se nechat zlikvidovat hysterkou, která jim tohle potěšení dala, ale současně si vzala krutou daň ve formě mediálního poranění.
       Ale je tady ještě někdo další, kdo je jedinou skutečnou obětí toho všeho ve smyslu, že to nijak nezavinil a nikdy nebylo v jeho moci to změnit: Je to syn Artur. On nejvíc doplatil na to, jakou měl mámu a jak mu brala tátu. A že na to doplácel skutečně, když i české soudcovství ho dalo nakonec tátovi. Jsem si téměř jistý, že Artur si jako oběť nepřipadá. A když, tak rozhodně ne jako oběť své mámy. A to je moc dobře. Protože když pomůžeme oběti se cítit jako oběť, obvykle jí tím ublížíme. Obzvlášť když je to syn.
       Artur potřebuje vědět, že ho máma měla ráda. Jak uměla. Že mu dala vše, co uměla. To ale už všechno dávno ví a až moc to ví. On také potřebuje procítit, jak moc mu máma nedala a že to není jeho vina. To je vůbec to nejdůležitější: Lidé kolem něj mu musí říct, že on nemůže za to, co se mámě stalo. On nemůže za to, jak to bylo mezi ní a tátou. On ji nemohl zachránit. On nemohl udělat nic. Musí pochopit, že už takhle udělal mnohem víc, než mu příslušelo. Udělal stotisíc procent toho, co mohl. A nemohl uspět, protože děti nemohou zachránit rodiče. A když si rodiče přejí, aby je děti zachráňovali, páchají na nich zlo. Protože rodiče mají dávat a děti mají přijímat. Děti nemají být dospělejší, než jejich mámy.
       A pokud Artur cítil úlevu po smrti jeho mámy, měl by mu někdo říct: To je v pořádku. To není nic špatného. Když je prostě zátěž moc velká, někdy se nám uleví, i když vůbec nechceme. Ty jsi na sobě mámu nesl, i když ona měla nést Tebe. A to je pro dítě moc velká zátěž. Jestli se Ti ulevilo, je to dobře, není to nic špatného. A jestli se Ti neulevilo, je to také dobře. Jestli se Ti ulevilo, znamená to, že ta zátěž byla moc velká. A neznamená to, že jsi ji neměl rád nebo že jsi něco způsobil.
       Dětem, kterým zemřel rodič a ten předchozí život byl k neunesení, by někdo měl říct, že je v pořádku, když si přejeme, aby zemřel někdo, kdo nás hodně týrá. I když to nedělá schválně, i když si to nepřeje. Prostě když nás někdo týrá třeba i jen tím, že se za něj pak stydíme nebo se mu snažíme pomoct a on to nedokáže přijmout, je přirozené, že se někdy strašně rozzlobíme a přejeme mu zlé. Neznamená to, že tam láska nebyla, znamená to jen to, že to utrpení už bylo příliš velké. A děti musí vědět, že nikdo nemá sílu způsobit, aby někdo jiný zemřel. A i kdyby měl, nikdo nezemře bez toho, že to tak sám chce.
       Pan Štaidl udělal moc dobře, že svého syna chrání před mediálním humbukem. Ale udělal by chybu, kdyby synovi bránil plakat. Teď je potřeba, aby společně odtruchlili, aby v budoucnu nemusel Artur následovat svou maminku do smrti. A čím víc dospělých si to uzdraví v sobě, tím lépe pro Artura.

Uzdravit zmamená odpustit

       Když je uzdraveno, je odpuštěno. Ale ne každé odpuštění vede k uzdravení. V tom dělají chybu mnozi ezoterici, kteří se snaží odpustit, aniž by udělali kroky, které jsou nutné před tím.
       Když uděláte vše, co je potřeba, odpuštění přijde samo od sebe. Když se budete snažit odpustit násilím, zabráníte skutečnému odpuštění.
       Proto je v pořádku, když se teď na pana Rychtáře valí mediální smršť. On určitě za mnohé může.
       Ale skutečné uzdravení nastane, až když všichni pochopí, že Iveta i její muži byli všichni společně a nerozdílně obětí jejího draka a jejich slabosti.

Kdo zabil Ivetu Bartošovou?

       Ivetu Bartošovou zabil její drak. Všichni ostatní mu v tom více či méně zdárně sekundovali.
       Čemu říkám drak? Je to symbolické pojmenování. Všimli jste si, že pohádky jsou si hodně podobné? Často je tam drak, který pojídá jen princezny. Čím to, že se takto potravně specializoval? Proč nesnídá běžné selky?
       Protože ten drak je symbolem toho, co dělají nezkrocené ženy. Masakrují celá království a hlavně samy sebe.
       Jak to, že takový drak nezahyne hlady, když princezen je omezené množství? Zaprvé princezničkou může být i chudá holka. Stačí, když je natolik krásná, že jí chlapi začnou podlézat. Zadruhé drak princeznu nikdy nesní celou naráz. Takovou princeznu drak stravuje celá desetiletí. U paní Bartošové to trvalo přes čtyřicet let, než ji pozřel celou. A teď si ještě může celé roky pochutnávat na panu Rychtářovi, Macurovi a kdyby nebyl pan Štaidl jaký je, dal by si i Artura.
       I proto se v jiných variantách téže pohádky objevují kůly plné hlav mladíků, kteří neuhádli hádanku a doplatili na to životem. Skutečně když muž nezkrotí draka v ženě, doplatí na to jak ona, tak on.
       Stejně jako princezna v moci zlého čaroděje je jen jeho loutkou a je bezcitná k smrti tolika mužů, i žena v moci svého draka nevidí, jak krutá je k mužům, kteří nerozlouskli její hádanku.
       V reálném světě se bohužel vdá i žena v moci draka. A pak teprve nastane to peklo.
       Nezkrocená žena touží být zkrocena, ale nikdy to neřekne nahlas. Ale drak chce něco jiného. Drak si chce ponechat ženu ve své moci.

Jsou jen dvě možnosti

       Buď muž ženu a jejího draka zkrotí. Nebo ne a pak si drak dá muže ke svačině. Ženy málokdy své muže bijí a pokud ano, je to jiný příběh. Ženy mají jinou možnost, jak svého muže usmažit – udělat z něj Viníka. Bohužel tím se ženě neuleví. Drak se nažere, muže to může zničit, ale ženě je pořád špatně.
       To se stalo panu Štaidlovi (pamatujete na to, jak kdysi byl tím „špatným“ on?), pak panu Pomejemu, hrabě vyvázl poměrně dobře, ale Macura a Rychtář byli a jsou stále žráni zaživa. Pan Macura tomu hodně pomáhá tím, jak se snaží bezmocně chránit ženy. Ani si neuvědomuje, že je stále v sítí Ivetina draka a že i jeho nenaplněná láska je způsob, jak ho má drak ve své moci dokonce, i když paní Bartošová už nežije.
       Když muž zkrotí draka, žena mu padne do náručí. A už mu patří, jedině by drak našel jinou cestu, jak se znovu postavit na nohy. Proto chce tolik žen prince. Protože touží po někom, kdo si je vezme celé. Po někom, kdo dokáže způsobit, aby se žena chtěla dát svému muži celá a se vším všudy.
       Daleko častější je ale v naší společnosti druhá varianta: Muž se poddá drakovi. Jak to poznáme? Muž se cítí lépe mimo domov. Utíká do práce, do hospody, za koníčky, za milenkou. Ze vztahu mizí láska a je nahrazena závislostí, lhostejností nebo nenávistí nebo nejčastěji mixem vzájemných pout, lásky, soudržnosti, vzteku, lhostejnosti, bolesti a nenávisti.
       Proto nás tolik fascinovala Iveta, protože u ní to vidíme v hodně extrémní podobě a v přímém přenosu. Už mnoho let říkám, že paní Bartošová je prototypem nezkrocené a jedním mužem nezkrotitelné ženy.

Drak si hledá spojence

       Kdyby pan Macura byl MUŽEM, dokázal by Ivetě pomoci. Ale paradox je, že kdyby byl MUŽEM, už by o to asi nestál. Žena jako paní Bartošová by ho totiž nezajímala. Místo ní by si našel emočně dospělou (a nikoliv věkem starší!) ženu.
       Ale pan Macura nechtěl doopravdy paní Bartošové pomoct. On ji chtěl pro sebe. Proto jí nemohl pomoct. Protože chtěl vlastně to samé, co pan Rychtář, jen s malým rozdílem: pan Rychtář je silnější a pudová část Ivety mu nakonec vždycky dala přednost, protože o pana Macuru se nemohla opřít už vůbec. Sice o pana Rychtáře také ne, ale zde platí trochu jiná měřítka: Zde rozhodují pudové části. A pro ty je muž, který je agresivní, silný. Zatímco muž, který jen kveruluje, ukazuje slabost. Proto si paní Bartošová vybrala smrt a ne pana Macuru. Protože o něj by se mohla opřít ještě méně, než o pana Rychtáře.
       A proto nepřijala ani pomoc od skutečných přátel. Protože přátelé nemohou dělat partnera. A ona potřebovala strašně moc někoho, kdo by ji měl rád. Ale když nemáte rád sám sebe, těžko umíte přijímat lásku od ostatních. A čím víc ji neumíte přijímat, tím víc ji chcete. Ale čím víc tlačíte na pilu, tím méně jí dostáváte. A čím méně jí dostáváte, tím víc ji chcete. Ale čím víc tlačíte na pilu....
        Ale současně u ní nebylo pro takového muže místo. Protože na nevědomé úrovni tam stále byl pan Sepeši. Dokud se s bývalým partnerem plně nerozloučíme, s láskou a plným přijetím všech darů, on zůstává na svém místě. Čím víc ho nenávidíme, tím víc tam zůstává. Čím víc ho neodtruchlíme, tím víc tam zůstává.
       Drakovi ale vyhovuje politika Rozděl a panuj. Pro draka je ideální, když se muži kolem princezny obviňují, místo aby zaměřili pozornost na něj. Proto jsou všechny ty únosy krásná kamufláž. Dokud muži bojují o ženu, drak je v klidu. Čím víc princů se pozabíjí navzájem, tím menší nebezpečí drakovi hrozí.

Jak zkrotit draka?

       Čím víc je muž závislý, tím hůře může draka zkrotit. Ideální je muž, který ženu miluje, ale nepotřebuje ji. A protože ji nepotřebuje a přesto ji chce, nebojí se jí. Ona mu nemůže nic vzít. Jedině sebe. Ale dospělý muž ví, že i když tahle žena je výjimečná, není jediná. Je úžasná. Ale když nebude, bude jiná, ještě úžasnější.
       Takový muž se nebude hroutit, když bude mít jeho žena úspěch. Právě naopak. On je úžasný, tak přece i jeho žena je úžasná.
       Stejně tak se nebude hroutit, když jeho žena mít úspěch nebude. On nepotřebuje, aby ona měla úspěch místo něj. Když ho bude mít, je to dobře, bude na ni hrdý. Když ne, také dobře, protože bude doma a o to víc se bude starat o děti a o něj.
       A když se jeho žena začne hroutit, pomůže jí. Podpoří ji, takže asi ani nebude potřebovat odbronou pomoc.
       Ale když to sám nezvládne, nezhroutí se z toho. Jeho sebevědomí na tom není založeno. Prostě ji dá do blázince a bude ji mít i nadále rád. Ale rozhodně jí nedovolí, aby dělala to, co jí ubližuje. A kdyby ho chtěla vydírat, že odejde, tak dobře. Odejdi. Ale nejdřív se postarám, abyses léčila. A když o tom pak už nebude mluvit, on také ne. Ví, že to z ní mluvil její drak, že to nebyla ona.
       Že Vám tohle ani trochu nepřipomíná žádného z Ivetiných mužů? No jasně. Když už tam byl nějaký, který k tomu měl blízko, v její blízkosti jako by to ztratil.
       V psychologii se říká, že existuje (neoficiální) diagnóza: Manželka alkoholika. Některé ženy jsou v tom tak dobré, že dokáží vytvořit alkoholika i z původně úplného abstinenta.
       Tady chci upozornit na další jev: jakoby jen samotná přítomnost Ivety dělala z mužů něco horšího, než byli předtím a potom. Tím, neříkám, že oni za to nemohli. Ale některé ženy mají dovednost v mužích vzbudit to nejlepší a jiné to nejhorší. A když je mým cílem (byť podvědomým) být oběť těch špatných mužů, jak to mohu udělat? No přece budu si vybírat ty nejhorší a v nich ještě budu spouštět ty nejhorší věci.
       Na začátku byla Iveta krásné milé děvče. Podvědomě si vybralo muže, který někoho následoval do smrti. Možná jen náhoda. Ale pak si vybere muže, který se pak stal závislým na drogách. Pak má štěstí. Ale zase to nefunguje. A tady následuje moje varování pro ženy: Když si nebudeš vážit pana Štaidla, vybereš si pana Třísku. Když opovrhneš panem Třískou i panem Štaidlem, přijde pan Pomeje. Když je Ti pan Pomeje málo, přijde pan Martuzzi. Když Ti ani on nebude dost, přijde pan Macura. A když i jím opovrhneš, dostaneš pana Rychtáře. Docela by mě zajímalo, kdo by byl další po Rychtářovi, kdyby „Ivetka“ neumřela.

Proč si paní Bartošová nevybrala pořádného muže?

       Platí pravidlo: Jaká byla, takový přišel. Jaký byl, taková přišla.
       Když jste na úrovni třetí třídy, najdete si k sobě třeťáka, možná prvňáka, možná páťáka. Ale na gymnazistu můžete zapomenout. A vysokoškolák Vás jako ženu vůbec nebude vidět, protože on chce ženu a ne holčičku.
       Na začátku to vypadalo dobře. Pan Sepeši nebyl slabý muž. Kromě jediné podstatné věci: Když muž podlehne vábení smrti, nezvládl to.
       Další byl pan Penk.Ale ten prý paní Ivetu ponižoval. Nevím, jak to bylo. Ponižování ženy je známkou slabého muže. (Na druhou stranu je ještě slabší muž – muž bačkora, který se nechá ponižovat).
       Pan Štaidl z toho, co vím, nebyl silný muž. Nechal se od Ivety vydírat, což je známka mužské slabosti. Na druhou stranu v této společnosti je extrémně málo mužů, kteří se nenechají vydírat, když jde o dítě. A možná velká část z nich nenechá vydírat ne proto, že jsou silní, ale proto, že prostě k dítět nemají pouto. Bohužel láska dělá muže slabým. Obzvlášť když je to ten druh „lásky“, „ve kterém vítězí ten, kdo má rád míň“. Proto je pro muže tak důležité najít si ženu, která se dokáže odevzdat. Bohužel když jsem slabý muž, jsou pro mě takové ženy nedostupné stejně jako vysokoškolačky pro třeťáčka. A nejen nedostupné – já je ani nevidím. Já je ani nepotkávám.
       Co je velmi zajímavé a čemu skoro nikdo nerozumí, proč pak přišel pan Tříska. Otcovrah, který prý Ivetu násilím odvlekl a znásilňoval. Pozdějším vyšetřováním se ukázalo, že kromě toho, že je otcovrah to všechno byly jen Ivetiny výmysly. Ono se snadněji vrací k papínkovi, když jsem byla unesená a znásilněná. Kdybych řekla, že se mi to moc líbilo a rajcovalo mě to, papínek by mě možná odmítl.
       Proč si tedy Iveta vybrala Třísku? Jednoduše proto, že byl chlap. Zabít někoho je jasný zločin a zabít tátu je šílenost. Nicméně na pudové úrovni jsou zabijáci hodně chlapi. V jistém smyslu pak byl pan Tříska opakem pana Sepéšiho. Zatímco pan Sepéši byl smrtí poražen, pan Tříska smrt způsobil.
       Oč víc všichni popisují mladou Ivetku jako červenající se způsobné děvče, o to víc zdá se, tam bylo potlačené divokosti. A to naplnil pan Tříska po okraj. Nicméně pak převážila racionální stránka Ivety a ona najednou uviděla, o co by mohla přijít a také asi možná ty nepříjemné stránky agrese.
       To, že byl pan Tříska chlap, lze posoudit z dalších dvou věcí: 1. byl vyšetřován, byl vláčen médii a ustál to. 2. nemá potřebu se Ivetě mstít, přestože to, co mu udělala, by slabší povahu položilo. 3. už Ivetě znovu nenalétl na rozdíl od pana Macury.

Chcete říct, že otcovrah je prototypem mužství?

       Rozhodně ne. Mužství má několik aspektů. Aby byl muž MUŽEM, musí zvládnout vnější svět (přinést mamuta), svůj vnitřní svět (nezhroutit se když se mi nedaří) a ženy.
       Mužství je zdravé a nezdravé. A silné a slabé. Slabé nezdravé mužství je muž podpantoflák, který doma poslouchá svou ženu na slovo a v práci šikanuje podřízené. V případě války bude takovýto muž konfident gestapa.
       Slabé zdravé mužství je muž, který je zatím slabý, ale zdravým způsobem. Nemusí si na nikom nic dokazovat. V případě války bude takový muž sedět doma. Když ho povolají, půjde bojovat, ale bude mít strach se vzepřít nesmyslným rozkazům.
       Silný nezdravý muž je muž, který je agresivní vůči slabým i silným. V případě války bude první v bojové linii a bude zabíjet vojáky i civilisty.
       Silný zdravý muž je schopen agrese, ale jen když je třeba. Má ji pod kontrolou. V případě války bude bojovat za svou rodinu nebo vlast. Nepůjde bojovat jen tak. Bude bojovat proti vojákům, ale odmítne postřílet civilisty, i kdyby ho to mělo stát život.
       Pudová část ženy hledá mužskou sílu a nic jiného ji nezajímá. Evolučně je to tak proto, že patřit nejsilnějšímu muži kmene je dobré pro její přežití, i když ji občas zmlátí. Patřit slabému muži, který se k ní chová s úctou, znamená, že si ji může přivlastnit kterýkoliv silný muž a to nebyla stovky tisíc let dobrá strategie.
       A když něco fungovalo statisíce nebo miliony let, nezměníme to mávnutím kouzelného proutku.
       Racionální část ženy naopak hledá hodného muže se zdravou mužskou energií. Ideální je proto najít muže se zdravou silnou energií. Ale aby se mi to povedlo, musím sama být ve zdravé ženské energii.
       Čím víc je žena ve strachu, tím víc se bude bát zdravé mužské energie. Ale její pudová část způsobí, že si přitáhne do života psychopaty a agresory.
       Když jsem v hysterické nezdravé ženské energii, budu přirozeně přitahovat muže s nezdravou mužskou energií. Proto měla Iveta Bartošová muže, který je přitahován k smrti, muže, který se stane drogově závislým, muže, který zabil otce, muže, který je popotahován za obrovské dluhy, muže, který zachraňuje maminku a muže, který mlátí ženy. Měla i pár normálních mužů, ale i z těch dokázala vyrobit monstra (pan Štaidl jí vzal všechno i její vlastnoručně drhnuté peřiny – no neposrali byste se z toho, jaký je on hajzl a ona chudinka? - upozornění pro čtenáře – kdybyste byli schopni vnímat své tělo, už jen toto samotné Vám bude smrdět. Nedokážete říct jak a v čem, ale je z toho cítít, že tam něco páchne).

Jaké bylo pro Ivetu řešení?

       Nejdůležitější bylo uzdravit si své tažení do smrti. Pokud si říkáte po bitvě každý generálem, máte trochu pravdu. Ale je spousta dalších mužů a žen, kteří mají jemnější, ale podobné příznaky a mohou to udělat hned zítra. A pro ty je tento článek. Nemůžu pomoct paní Bartošové a přiznám se, že jsem to chtěl jen na úplném začátku své kariéry. Pak mi rychle došlo, že kdybych se tam cpal, stal bych se rychle dalším hajzlem v jejím životě. Proto jsem jen čekal, zda se ta informace k ní dostane a zda bude chtít.
       Ale teď je to jinak. Na jejím příkladu můžu pomoct mnoha dalším lidem, které trápí podobné věci. A říkám to hodně nahlas i pro zbytek její rodiny – je třeba to vyřešit, jinak to může přijít znovu.
       Možná že toto samotné by bývalo stačilo a vše by bylo jinak. Ale spíš ne. Spíš by to byl jen první krok. Dalšími kroky by bylo uzdravit si svá rodinná zapletení. To je obecný výraz pro všechny různé možné problémy. Z jednoho článku jsem pojal podezření, že byla tatínkovou princezničkou, ale vůbec si tím nejsem jist. Pokud ano, vysvětlovalo by to mnohé. A uzdravení by pomohlo mnohému.
       A pokud by pak chtěla jít dál, mohla by si uzdravit svou nadměrnou potřebu lásky, sebenenávist, závislost na partnerech, naivitu a hlavně hysterii.
       Další krokem by pak bylo, aby se přiblížila ke zdravé ženské energii. Nezbytnou podmínkou by bylo, aby se vědomě rozhodla opustit hru na Oběť a Viníka.
       Tím by začala přitahovat jiné typy mužů a to by jí zase pomohlo k větší spokojenosti a tím by zase ještě víc přitahovala ty správné muže,

Navždy Tvá

       Ale zdá se, že to půjde jinudy. Iveta už rozhodla. Nápis Tvoje Iveta navždy se mi zdá jako pozvání do dalšího života, kde si naše bolístky zase znovu otevřeme. Obávám se, že paní Ivetu i pana Rychtáře čeká mnoho trápení. Ta nenávist je tak silná, že nevěřím, že je to jen z tohoto života. Myslím, že oba už mají za sebou mnoho kol a když nic nezmění, tak je čeká ještě mnoho ringů, než jim dojde, že v takovémto vztahu nemůže vyhrát nikdo.

Co může udělat pan Rychtář

       Pokleknout a prosit o odpuštění. I když se možná zdálo, že ho ve svém článku chráním, opak je pravdou. Pokud je pravda jen část toho, co se napsalo, Ivetě skutečně ublížil.
       Pokud to neudělá, ona ho dostihne. Pokud má svědomí, umře brzy. Pokud svědomí nemá, odskáče to jeho rodina. Obávám se, že po smrti se nebude Iveta tolik bát a že mu to začne vracet i s úroky. Proto je v jeho zájmu, aby se jí začal omlouvat dokonce i za to, za co nesla zodpovědnost jen ona. To je bohužel důsledek vztahu s hysterkou. Musíte být dospělejší nebo Vás dostane.
       V konstelacích by bylo možné, pokud by s tím pan Rychtář souhlasil, aby mu představitelka Ivety vědomě a kontrolovaně ublížila. Tím by mohlo dojít k vyrovnání a ukončení všech dalších budoucích problémů.

Co by bývalo mohlo paní Bartošové pomoci

       Až budete zase příště chránit domnělou oběť před následky jejích činů, pomyslete na to, že jí tím bráníte, aby se poučila.
       Kdyby za mnou paní Bartošová přišla, zeptal bych se jí, co chce. Pokud by si jen stěžovala, poslouchal bych jí, ale nestavěl bych se na její stranu. Zůstal bych v neutrální pozici, protože nikdy nevíte, jak to bylo doopravdy.
       Kdyby mě požádala, udělali bychom konstelaci na to, aby mohla od pana Rychtáře odejít. Aby našla sílu se rozhodnout. Nikdy bych jí ale nenutil, aby odešla. Spíš bych ji konfrontoval s tím, že je tam velký rozpor mezi tím, co říká a co dělá.
       Pamatujte, že nikoho nemůžete zachránit proti jeho vůli. Můžete to udělat, když o to požádá. Ale pak je asi lepší si to zdokumentovat.
       Zní to krutě, ale když si vybereme, že budeme trpět, není žádná šance nás z toho vysvobodit, dokud se nerozhodneme jinak. Zjistil jsem, že někteří lidé mají potíže, které se nedají nijak vyřešit. Jedině tím, že je daný člověk přijme a řekne: Přijímám to jako součást trestu.
       Je jedno, zda trest byl uložen oprávněně či nikoliv. Není důležité, že vůbec netušíme za co. Jakmile byl uložen, platí. Když s tím bojujeme, jen nutíme soudce, aby trest zvyšoval.
       Když trest přijmeme, po nějaké době se sám dozorce o nás začne zajímat. Je mu to divné, že jsme trest přijali a začne se dívat i do papírů, na jejichž základě jsme byli odsouzeni. A protože v případě Vesmíru je dozorce a soudce totéž, v tomto okamžiku může dojít k zázračnému uzdravení.
       Zdá se mi, že sama paní Iveta si na nevědomé úrovni uložila trest. Bohužel tím, jak ji pořád někdo zachraňoval, ona nemohla ten trest plně procítit a prožít. Proto nikdy nenastala ta chvíle, kdy by řekla A dost a od pana Rychtáře odešla.

Kontraproduktivní zachraňování

       Až budete někoho zachrańovat položte si otázku: Skutečně není schopen si pomoci sám? Pokud ne, pomožte. Pokud ano, ptejte se ho, proč nevyužije nejdřív své možnosti.
       Paní Iveta se mohla zachránit mnohokrát. Měla podaných mnoho rukou a všechny je odmítla. Když nutíte pomoc tam, kde prosba o ni je jen forma manipulace, pomáháte manipulaci posílit.
       Tím berete danému člověku poslední zbytky dospělosti. Je těžké poznat, kdy je to doopravdy a kdy je to manipulace. Po bitvě každý generálem.
       Řešením není vyrvat ji z jeho spárů. Spíš se pořád ptát: Proč v tom zůstáváš? Co Ti brání odejít? Proč odmítáš mou pomoc?
       Ale je tady veliký problém: Když se budete ptát, možná se stanete tím vyvrhelem, co se moc ptá. Ale když neunesete obvinění, že jste špatný, nemůžete pomoct. Protože jste závislý a to každý manipulant pozná a zneužije. Zde bohužel zejména proti sobě.

Kdy žába vyskočí z hrnce

       Když dáte žábu do vařící vody, vyskočí. Když ji dáte do studené vody a zatopíte pod ní, nikdy nevyskočí a uvaří se zaživa.
       Proto je kontraproduktivní snažit se zachránit někoho, kdo zachránit nechce. Tím pokusem zpomalíte zahřívání a daný člověk pak nikdy nepozná, že se vaří.
       Navíc ho naučíte, že se vždycky najde někdo, kdo ho zachrání. Takže on se nemusí o sebe starat. Někdo se postará. Ale to je proti řádu přírody, aby se o dospělého svéprávného pořád někdo staral.
       Je třeba, abychom se starali o sebe. O děti. O bezmocné. O nesvéprávné. Částečně o postižené. Ale nikdy ne o ty, jejichž úkolem je naučit se postarat sami o sebe.
       Proto tvrdím, že vinu na Ivetině sebevraždě mají i ti, co ji zachraňovali a tím jí brali poslední zbytky zodpovědnosti.
       Něco jiného jsou ti, co byli nablízku, aby mohli pomoct. Ti naopak skutečně pomáhali. A není jejich chyba, že si paní Bartošová o pomoc neřekla. Ona nemohla zůstat navždy Rychtářova a nechat si pomoct. Mohla jen jedno z toho. A ona si vybrala.

Další pokračování najdete tady.

Zde se můžete přihlásit k odběru mých článků

MUDr. Martin Daniel, www.smysl.com

Tento článek může být volně šířen v nezměněné podobě s kontaktem na autora a s aktivními odkazy na internetové stránky včetně této poznámky.