Tak nám umřela Ivetka, paní Müllerová.
Proč se tolik lidí zajímalo a zajímá o život Ivety Bartošové? Protože nás vždy zajímá to, co se nás bytostně týká.
Iveta Bartošová symbolizuje cosi podstatného z nás. Bohužel spíše cosi patologického. Krásná žena, která se nakonec dostala až na dno. Možná si na ní můžeme zchladit své nenadšení z toho, že jsme to nedotáhli tak daleko jako ona? Možná jsme rádi, že i „ty celebrity“ mají problémy a jsou normální lidé.
Je zajímavé sledovat, jak se teď různí lidé předhánějí v tom, kdo za její smrt může. Samozřejmě za to může i bulvár. Ale kdyby bulvár byl jedinou příčinou, být celebritou by byla nejnebezpečnější profese na světě.
Samozřejmě že za to mohou i muži kolem ní. Ale proč si takové opakovaně vybírala?
Samozřejmě, že si za to může i ona sama. Ale než hodíš kamenem, zažil/a jsi depresi? Strach tak silný, že s ním nemůžeš dělat nic jiného, než před ním utéct? Závislost takovou, že na to prostě sám/a nestačíš?
Možná že ano. Možná patříš mezi ty, kteří si s tím vědí rady. Ale jsem si téměř jistý, že ten, kdo skutečně zažil něco těžkého, ten nebude soudit druhé.
Smrt v přímém přenosu
Domnívám se, že naše posedlost Ivetou Bartošovou měla i racionální a pozitivní stranu. Vždy, když se díváme na něco důležitého, přitáhne to naši pozornost a to i tehdy, když vůbec netušíme, že to je důležité nebo jak.
Když chtějí vědci zjistit, zda něco umí malé děti, které ještě neumí mluvit, mají na to jednoduchý test. Čím déle se na něco dítě dívá, tím je to pro něj neobvyklejší, divnější.
Tak se zjistilo, že už velmi malé děti umí počítat. Když výsledkem 1+1 bylo číslo 1 nebo 3, nemluvně se na výsledek dívalo podstatné déle, než když byl výsledek správný.
Věřím tomu, že stejně jsme se celé roky dívali na paní Bartošovou, protože tam také něco nesedělo. Aniž bychom tušili, co nás tam táhne. Dokonce i když jsme sami sobě říkali: Vždyť to nestojí za to. Vykašli se na to.
Celebrity symbolizují celospolečenské nastavení
I v dobách, kdy byla paní Bartošová už jen pohaslá hvězda, stále přitahovala víc pozornosti, než ty největší superstar. To vylučuje hypotézu, že nás zajímají jen slavné a „fungující“ celebrity. Právě paní Bartošová je důkazem, že jakmile máte ty správné ingredience, budete přitahovat pozornosti i když už není čím.
A správné ingredience nemají nic společného s tím, zda je něco správné či špatné. Co byly ty ingredience?
Pachuť smrti
To bylo jasně vidět až v posledních letech. Ale zapamatujte si, že smrt po paní Bartošové šla nejméně od roku 1985. Jak to vím?
Mou prací je pomáhat lidem, kteří mají problém, který je trápí a chtějí ho řešit. Překvapivě často je příčinou jejich nemoci, nemocí jejich dětí, problémů ve vztazích, neschopnosti najít si partnera, finančních, pracovních i jakýchkoliv jiných problémů neuzavřená, neodtruchlená smrt někoho blízkého. Věřím tomu, že každý den umírá mnoho lidí zbytečně předčasně jen proto, že nenašli odvahu se podívat na své problémy a místo nich před nimi utíkali. Zde je nutno podotknout, že klasická medicína umí léčit následky a materiální příčiny, ale ne prvotní skutečné příčiny. Proto léky tento problém (neodtruchlená smrt) nikdy nevyřeší. Tím nejsem proti lékům, zaplaťpánbůh za ně, protože kdyby je paní Bartošová dostala, sice by nezměnily její směřování, ale zpomalily by ho nebo dokonce zastavily a ona by dostala další šance to změnit jednou provždy nebo by jí aspoň bylo lépe.
Vnitřní a vnější příčiny
Kdyby byl příčinou alergie alergen, naši předkové by museli bez léků vyhynout. (Koho jsem teď rozzlobil, tak přičinou alergie není alergen, ale naše přecitlivělost na něj.). Kdyby přičinou chřipky byl vir, museli bychom onemocnět všichni a všichni zhruba stejně těžce. Vir je nutná, nikoliv postačující podmínka pro nemoc. Dokonce se už zjistilo, že jsou lidé, kteří jsou imunní vůči viru HIV, i když s ním opakovaně přicházejí do styku. Skutečná příčina je vždy nakonec v nás (kromě tak poškozujících událostí, jako je cyankáli, výbuch granátu nebo smrťák v autě).
Deprese není způsobena nedostatkem nějaké látky v mozku. Příčina je to, kvůli čemu tato látka v mozku chybí nebo její málo.
A speciálně u deprese je to překvapivě často smrt někoho blízkého nebo podvědomá touha nést za nějakého blízkého jeho těžký osud. Třetí nejčastější příčinou deprese je vina, ať už skutečná nebo vmanipulovaná.
Závislost jako útěk
Závislost je téměř vždy útěk. Abych nemusel cítit to špatné, co cítím, dám si alkohol. Nebo drogy. Nebo pracuju do roztrhání. Nebo se upnu na partnera. A protože on nemůže způsobit, abych se cítil/a dobře, když se cítím špatně a protože láska nás otvírá, za chvíli mi zase bude špatně. Obzvlášť když neumím milovat (třeba proto, že mi kdysi dávno umřel partner a moje láska zůstala „uvězněná“ u něj). A pak za to, že mi není dobře, obviním svého partnera.
Že Vám to něco připomíná? Ano.
Když jsou všichni muži špatní, je to hlavně o mě.
Už roky uvádím Ivetu Bartošovou jako zářný příklad nezkrocené až nezkrotitelné, nezdravé ženské energie. A roky mluvim o tom, že když se s takovou ženou dostanete do kontaktu, musíte zapomenout na mužské sváry a na to, kdo takovou ženu získá. Ano, byla krásná. Ale čím víc bojoval Rychtář s Macurou, tím víc se smál drak v Ivetě, kterému ona víc a víc patřila. Žena patří buď svému draku nebo svému muži. Když patří žena drakovi, poslouchá ho a je nešťastná. Když žena patří svému muži, nemusí ho poslouchat, ale je mu oddaná a šťastná.
Drak je to, co musí porazit každý princ, aby mohl dostat princeznu a půl království. Zatímco v pohádce je povoleno draka zabít, v realitě je možné ho jen zkrotit (a mít oddanou a šťastnou ženu) nebo na chvíli zabavit (a mít pár let šťastného manželství) nebo nezkrotit (a mít nasranou ženu).
U většiny žen je dnes drak natolik silný, že je donutí k rozvodu a ztrátě lásky vůči otci jejích dětí, ale ne tolik silný, aby je přinutil k sebevraždě jako tomu bylo u paní Bartošové.
Drak a láska
Když vyhrává drak, láska prohrává. V pohádkách jsou to hlavy těch, co neuhodli hádanku, naražené na kůly (v realitě: muži, kteří jsou naraženi na kůl všeobecné hanby). A ostatky těch, které drak sežehl svými plameny (v realitě: muži, které sežehl jazyk, nadávky a hysterické výlevy jejich žen).
Co ale pohádky nezmiňují: Žena, kterou ovládá drak, není schopna lásky ani k dětem. Navenek tato neláska ale vypadá velmi sladce a cukrovatovitě: Děti jsou miláčkové, mám je ze všech nejraději a dělám pro ně první poslední. Tedy když můžu, protože dost často nemůžu, protože ….
Takové matky často své děti zneužívají k tomu, aby jim jejich děti byly oporou a hlavně takové dítě musí věřit, že maminka ho má opravdu ráda. Že ta láska je hodně hysterická a dítěti hodně bere, o tom neví ani máma, ani děti. Takové děti pak roky trpí tím, že si nesmí připustit pravdu, která by je aspoň trochu osvobodila a ony by si to pak mohly uzdravit. Největší zrada tohoto druhu nelásky je, že se umně maskuje za obrovskou (až podezřele obrovskou) a sladkou (až podezřele přeslazenou) lásku. A samozřejmě „z lásky“ maminka dítě vmanipuluje do pozice, kdy mu nezbývá, než ztratit tatínka nebo maminku. Protože mít v její přítomnosti skutečně rád tatínka je něco, co je sice navenek správné, ale uvnitř se neodpouští. A dítě to brzy pochopí a pak je nuceno nenávidět tátu společně s mámou, aby ho máma měla ráda. To samozřejmě taková žena nikdy nepřizná.
Draka poznáte tak, že rodič (i muži mohou mít svého draka) je na dítě zlý a po chvilce hodně hodný. Střídá se to podle nálady rodiče, ne podle toho, co dítě udělalo.
Pokud jako muž tento druh „lásky“ uvidíte u své budoucí ženy, vemte nohy na ramena, protože když to neuděláte a nebudete umět jejího a svého draka zkrotit, tak se velmi pravděpodobně budete muset dívat, jak její drak ničí Vaše dítě a Vy s tím po rozvodu už nebudete moct udělat vůbec nic kromě toho, že se necháte vydírat. Protože před rozvodem je zkrotit draka těžké, po rozvodu nemožné.
Drak je ve skutečnosti strach, který přerostl
Drak je v pořádku, když není založen na strachu a když ženu chrání „před nesprávným princem“. Jen ten správný umí zkrotit draka a najít odpověď na hádanku.
Ale to je drak, který nepožírá princezny ani je nenutí narážet neúspěšné nápadníky na kůl. Taková žena je dračicí jen tehdy, když si ji chce nesprávný muž vzít násilím. Nesprávnému muži se jemně, ale neústupně nedá. Správnému muži se jemně a neústupně nedá, ale on ví, jak na ni a nakonec ji uloví.
Skutečně nezkrocená žena se naopak bláznivě zamiluje a pak zjistí, že to byl omyl a muže narazí na kůl. To jsou ty ženy, co říkají zlé věci o minulých mužích. Místo aby věděly, že za problém mezi dvěma lidmi mohou vždy tito dva lidé společně a nerozdílně.
Komu drak ubližuje
Jak vidíme na příkladu Ivety Bartošové, nakonec drak nejvíc ublíží samotnému nositeli. No a protože podobný podobného si hledá, je logické, že přišel pan Rychtář, který zdá se nemá k ráně daleko. Kdo si myslí, že pan Rychtář je viník, nemůže pomoci žádné další Ivetě. Protože se právě do té hry zapojil.
2 pohledy
Z hlediska trestně-právního bude určitě prošetřeno, zda se pan Rychtář dopustil domácího násilí.
Nicméně z hlediska přirody byl k uzdravení blíž přístup pana Rychtáře. Byla tam, sice nepatrná, ale šance, že to paní Bartošové dojde a z jeho područí se vysmekne. Nebo že si ji podmaní natolik, že jí nezbyde, než jít do ženské energie, v níž by už byla v bezpečí. Aby se to ale povedlo, musel by být pan Rychtář skutečně silný, ne jen agresivní.
Naopak pan Macura neměl od začátku šanci. Pokud teď bude obviňovat pana Rychtáře, má na to plné právo. Ale na úrovni skutečných příčin jsou v tom všichni tři společně a nerozdílně. Protože když chce pan Macura zachraňovat ženy před agresivními muži, musí být silnější, než oni. Jinak bude mít úplně stejný problém jako USA v Iráku a Afgánistánu. Že totiž špatný stav pomůže ještě zhoršit.
Takže nemáme zachraňovat ženy?
Pomoct oběti můžete jen tím, že jí ukážete, jakou hru hraje a že se do ní nezapojíte. Čímkoliv jiným jí jen víc zatáhnete do jejích sítí. Samozřejmě v okamžiku ohrožení života je třeba zavolat policii. Ale kdyby pan Macura opakovaně volal policii a paní Bartošová vždy řekla, že je v pořádku, mohla by policie zakročit?
Je to kruté, ale za svůj život odpovídáme sami. Když si nechám ubližovat, mám proto nějaký dobrý podvědomý důvod. A když mě někdo zachraňuje, necítím důsledky svého chování tak dobře a bude mi trvat déle, než to poznám. Z tohoto hlediska všichni „zachránci“ dělají medvědí službu. Pod pojmem zachránce myslím člověka, který zachraňuje druhého, ale dělá to kvůli sobě, aby naplnil nějakou svou cvlastní potřebu. Normální člověk nezachraňuje, ale když je potřeba, tak zachrání. A udělá to efektivně a účinně.
Je to rozdíl jako mezi člověkem, který pořád bojuje a člověkem, který vyhrává.
Druhá důležitá věc je, kdo zachraňuje. Když dva dělají totéž, není to totéž. Domnívám se, že maminka pana Macury byla také oběť. A když se pokoušel zachránit Ivetu, ve skutečnosti zachraňoval svou mámu. A proto to nemohlo fungovat. A proto teď bude pan Macura kopat a pan Rychtář to pravděpodobně ustojí. Ne proto, že by byl lepší. Ale protože je silnější.
A to je smutná zpráva – pokud se muž chce v životě dobře cítit, musí najít mužskou energii. K tomu v principu vůbec není třeba agresivita. Muž může být malý, fyzicky neduživý a přitom silný.
Dokud je zachránce slabší, než viník, oběť to cítí a nemůže se od něj nechat zachránit, protože na podvědomé úrovni ví, že v souboji zachránce prohraje a tudíž je lépe zůstat u viníka. Dnes to tak není, ale zde mluvím o pudové úrovni, kde zůstat u viníka znamená se dívat, jak zachránce zemře. Zatímco jít se zachráncem znamená, že zemřeme oba.
Proto tolik žen neví, co chce, protože na vědomé úrovni chce hodného muže. Zatímco na pudové úrovni si raději vybere zlého muže, který ji ochrání před všemi ostatními i za tu cenu, že na ni bude zlý. Proto odmítne hodného muže, pak by ten zlý mohl zabít toho hodného kvůli ní a ona by pak stejně připadla tomu zlému. Tedy pokud by nezabil i ji.
Proto si nachází ženy i vrazi zavření na doživotí, zatímco hodní chlapci mají problém.
Raději ještě jednou: Když vidíte ženu v nebezpečí, pokuste se ji ochránit. Ale pochopte, že ona se nechá zachránit jen když se už skutečně rozhodla (čím horší situace, tím větší šance) nebo když jste zřetelně silnější po všech stránkách a přitom jste schopen stejné spoluzávislosti jako její partner.
Pokud je to skutečně ohrožení života, zasáhněte. Jinak jen když jste o to požádán. Protože jinak si koledujete o velký průser, který navíc té ženě pomůže, aby necítila důsledky svého chování, tedy aby se prodloužilo její utrpení.
Kdy určitě nezasahovat
Když chce žena pomoc, bude po Vás něco chtít tady a teď nebo do budoucna. Když naopak bude mluvit o minulosti a obvińovat svého viníka, nechce zachránit, chce jen, abyste byl soudcem, který jeho odsoudí a ji shledá nevinnou. Ale když to uděláte, posílíte její přesvědčení, že ona za nic nemůže, tedy to ani nemůže změnit. Sobě, jí i viníkovi uškodíte. Protože čím víc se to vyhrotí kvůli tomu, že za všechno může jen on a ona nic, ona je svatá, tím horší následky.
Doufám, že každý může pochopit, co se děje, dřív, než dojde k nejhoršímu. Ale když ji utvrdíte v tom, že ona za nic nemůže, současně ji utvrdíte v tom, před čím ji chcete ochránit.
Ochraňte ji, když jste silnější, než oni oba dohromady (velmi často pak on i ona na Vás zaútočí, když ji budete chtít ochránit) nebo když jste si jistý, že ona půjde s Vámi, ne proti Vám. Jinak zasahněte jen když jde o život a jen když víte, že to zvládnete.
Protože Váš život nestojí riskovat za někoho, kdo si chce nechat ubližovat. Zní to krutě, ale je to tak. Když ji před ním ochráníte, co bude večer, až budou sami doma? Budete ji umět ochránit i tam?
Proč měla Ivetka neštěstí na muže
Kdyby byl pan Štaidl sviňák i s dalšími ženami, bulvár by nám to určitě řekl. Že by jen s ní?
Proč se pan Pomeje dostal z dluhů a zdá se, že funguje, když se rozešli s Ivetou?
Byl pan Rychtář vždycky takový nebo se to po setkání s Ivetou zhoršilo?
Proč se pan Macura stará o ženy způsobem, který jim spíš ubližuje, až po setkání s Ivetou?
Odvlékává pan hrabě pravidelně ženy do Itálie?
V psychoterapii existuje neoficiální diagnóza: Manželka alkoholika. V extrémní podobě je to žena, která dokáže udělat alkoholika i z úplného abstinenta.
paní Iveta Bartošová byla profesionální oběť mužů. A aby taková žena mohla mít takového muže, musí si takového buď najít nebo musí muži jen trochu viníkovatí v její přítomnosti ještě víc zviníkovatět. Tím v žádném případě její muže neomlouvám. Chci jen říct, že platí staré pořekadlo: jaká byla, takový přišel.
Z toho, co vím, se mi zdá, že Iveta byla stejná se všemi muži. Už u pana Štaidla to bylo vidět zřetelně, jen on byl určitě vydíratelnější a možná slabší.
Zatímco její muži jsou různí. Někteří ani nezanechali pořádnou stopu v bulváru (možná se pletu, nesleduju to), prostě odešli, když hysterie přesáhla mez a když zjistili, že jeden muž Ivetu nezkrotí. A čím byla Iveta hysteričtější, tím slabší (a agresivnější) muže si nacházela.
Kdo zachraňuje Ivetu, ubližuje jí
Kdyby se muži jejího života domluvili a prostě ji odvezli do blázince, mohla žít. Nelíbilo by se jí to, vyváděla by, ale kdyby to unesli, nezbylo by jí, než své bolesti čelit.
Ale oni ji příliš litovali a nechali se od ní rozdělit. A čím víc štve jeden proti druhému, tím víc zapomínají na skutečný problém. A tím byl drak (hysterie) Ivety.
Ale ono to jde podstatně hlouběji.
Její smrt nám jasně ukázala, co byl její drak. Alkoholismus byla jen vnější slupka. Pod tím byla neodtruchlená smrt pana Sepešiho. Způsob, jakým žijeme a umřeme, ukazuje, koho jsme následovali. Ona celých 29 let následovala svého prvního partnera do smrti.
Možná proto, že ji neodtruchlila, možná proto, že se na něj zlobila, že měl dítě s jinou a možná z jiného důvodu. A velmi pravděpodobně pod tím bylo ještě něco hlubšího. V každém případě se s tím celou dobu dalo něco dělat.
Zde se můžete přihlásit k odběru mých článků
MUDr. Martin Daniel, www.smysl.com
Tento článek může být volně šířen v nezměněné podobě s kontaktem na autora a s aktivními odkazy na internetové stránky včetně této poznámky.
Sdílejte, přidejte k Oblíbeným
