Publikováno před r.2017
Povýšenost jako obrana
Dnes jsem dostal mail, který mě potěšil z mnoha důvodů. Pisatelka dopisu je sympatická, ale já viděl, jak moc se bojí blízkosti, proto jsem se k ní v podstatě vůbec nepřiblížil. I ta péče, o které píše, byla jen standartní péče o každého, u koho uvidím, že se v něm něco děje.
O to víc mě těší, jak to viděla, protože mnoho lidí to má přesně naopak: Dostane hodně a vidí málo. Tato žena z mého pohledu dostala poměrně málo (vzhledem k tomu, co bylo připraveno) a přece v jejím světě je to nezměrné bohatství.
Milý Martine,
děkuji Ti za Tvou péči o mě na kurzu, moc si toho vážím. Ta blízkost, kterou jsi mi pomohl / umožnil zažít byla úžasná, pro mě neuvěřitelná. Určitě prosím brzy vypiš kurz, kde se budu moci naučit být blízko, protože jinak chudinka já a moje děti ... a asi i manžel.
….
Víš, já se nejvíc nebojím mužů ani ženství, ale bolesti. Kdybys věděl, co všechno jsem zavrhla, nad koho všeho jsem se povýšila, jen abych necítila bolest, tak by Ti z toho bylo smutno. Jednou jsem se dívala na dokument o jednom známém člověku a v tom dokumentu se vracel na místa svého mládí, což jsou shodou okolností místa mého dětství a on dokázal ta místa milovat, dokázal být těm úplně obyčejným lidem z kravínů a hospod blízko a být jedním z nich. To já jsem nedokázala, odešla jsem, protože být tam, bylo pro mne příliš bolestné, příliš mě to vyčerpávalo. Zavrhnout, povýšit se, byla pro mne cesta, jak se ochránit před bolestí.
….
Člověk se rodí na svět s touhou po vztahu, nastavený nejen energeticky, ale i biologicky navázat se na matku (tzv. attachment) a když toho matka není schopna, protože je emočně nepřítomna (může trpět depresí, psychózou, být enormně přetížena nebo to "jen" sama nedostala -nemůžeme dát, co sami nemáme), tak to dítě se stáhne a uzavře v sobě a cítí se strašně opuštěně, já se tak cítila strašně sama a vnímala jsem, že i moji sourozenci jsou sami, nechráněni. A povyšování, pocit nadřazenosti přišel až postupně s nástupem puberty, s pubertální revoltou, kdy jsem si říkala: proč mě vůbec přivedli na svět, když mě nechtěli, co to je za místo plné bolesti a jak už to tak v pubertě bývá, děti si začnou myslet, že jejich rodiče jsou úplní blbci a to jim pomůže se od nich odpoutat, odstřihnout a ono se mi podařilo odstřihnout se i od té zdánlivě nekonečné bolesti a pak jsem to jako osvědčenou strategii používala i v dalších vztazích, kde hrozilo odmítnutí, třeba i dopředu - abych nebyla odmítnuta, tak jsem odmítla jako první.
Odřezat se od bolesti nebo jít správným směrem?
Zatím nikdo nepopsal tak krásně, jak se povyšujeme jen proto, abychom necítili bolest. V konstelacích platí pravidlo, že energie teče od toho většího k tomu menšímu. A když je součástí toho, co od rodiče dostáváme, bolest a nikdo nám s ní nepomůže a neukáže, jak ji uzdravit, je asi logické stát se větší, abych už tu bolest nedostával.
Problém je, že z jedné bezvýchodné situace se dostávám do jiné – jiní mě vidí jako silnou ženu a já uvnitř tolik toužím po lásce. Ale abych se mohla otevřít lásce, musím se přestat povyšovat. Ale když se přestanu povyšovat, budu nejdřív cítit všechnu tu bolest. Tak se povyšuju dál. Ale to mi zase chybí láska. A co že mě – ona nejvíc chybí té malé vnitřní holčičce, co neví, co absolutně neví, co s tím. A tolik touží po tom, aby ji někdo jen tak objal. Ale to nejde, to ta velká nemůže dopustit, protože by pak cítila tu bolest.
I proto je o to důležitější cvičit zdravou mužskou a ženskou energii, protože ty jsou mocné a tudíž mohu situaci řešit místo, abych se od toho musel/a odřezávat.
Ano, skutečně se mohu naučit, doslova natrénovat, jak být v mocně-silné mužské a mocně-slabé ženské energii (pokud nerozumíte, přečtěte např. Článek o nezranitelné ženské energii) a jak tím pádem zažívat jen bolest, která vlastně doopravdy nebolí.
Bolest, které se bojíme je ta, která nemá hranice. A hranice nemá, protože nám říká, že musíme něco změnit. Ale my se bojíme bolest cítit a tak nechápeme její vzkaz. Když se naučíme mocnou mužskou a ženskou energii, máme sílu bolest procítit a díky tomu najdeme, kam máme jít. Jakmile se vydáme správným směrem, bolest přestane a místo ní přijde radost.
Navíc kdykoliv se odřízneme od bolesti, současně se tím odřezáváme od lásky, přijetí a všeho toho, co chceme v životě zažívat. Je to smutné, ale vyhnout se bolesti můžeme jen za cenu ztráty všeho, po čem toužíme. Proto je tak důležité uzdravit staré bolesti, protože jinak začne náš život být plochý, málo živý, někdy až depresivní.
Přijetí bolesti je nesmírně těžké a bolestivé. Ale jedině skrze to můžeme zase začít žít. Ten, kdo Vás tím bude umět provést, způsobí, že chronická nesnesitelná celoživotní bolest se změní na dočasně téměř nesnesitelnou akutní bolest (která bude větší než předtím, ale omezená v čase) a v řádu minut, desítek minut nebo přinejhorším hodin odezní a už nikdy více se s ní nesetkáte (tento jeden druh bolesti, pro všechny další platí stejný postup). Proto je tento druh práce na sobě tak důležitý. Doslova nás osvobozuje.
Zde se můžete přihlásit k pravidelnému odběru mých článků.
A samozřejmě Vás i rád uvidím na kterémkoliv z mých kurzů. Zde jsou nejbližší.
MUDr. Martin Daniel, www.smysl.com
Tento článek může být volně šířen v nezměněné podobě s kontaktem na autora a s aktivními odkazy na internetové stránky včetně této poznámkynbsp;
Sdílejte, přidejte k Oblíbeným
