Kdy odpuštění škodí
Najdete mnoho knih, které nám říkají, že máme odpustit. To je všechno pravda. Odpuštění nás osvobozuje.
Přesto ne vždy je dobré odpustit. V poslední době jsem se setkal se dvěma případy, kdy si lidé svou SNAHOU o odpuštění ublížili.
Byl u mě muž s určitým problémem. Zde není důležité, jaký to byl problém. Podstatné je, že si nemá co odpouštět. Z objektivního hlediska není co odpouštět.
Dělali jsme konstelaci a jeho problém se zmenšil. Řekl jsem, ať tomu dá čas a ozve se mi, kdyby byl nějaký problém. Po pár dnech mi zavolal, že se to trochu zhoršilo. Ptal jsem, co bylo a on mi řekl, že se snaží si odpustit. To mi bylo podezřelé, protože na konstelaci o odpuštění nepadlo ani slovo, z mého hlediska to s jeho problémem nemělo žádnou souvislost. A navíc to slovo „snažím se“ vyslovil určitým speciálním způsobem, který ukazuje, že ta snaha je nadměrná.
Tak jsem se ptal, co se stalo před tím, než se to zhoršilo. „No probíral jsem to s rodiči, oni na konstelacích taky byli.“ „No jo. Ale na té Vaší nebyli. Takže o tom vůbec nic nevědí.“
Platí pravidlo, že o konstelacích se nemá přemýšlet. Ideální je o nich ani nemluvit, zejména ne proto, abych se od těch druhých dozvěděl, co vlastně má konstelace znamenala. Zejména když se ptám člověka, který na ní nebyl a který tudíž mi bude povídat o sobě a ne o mě.
Nesnažte se pomoct konstelaci
Konstelace mají na rozdíl od většiny terapií jednu nespornou výhodu: Nemusíte jim pomáhat. Když se to podaří a konstelace je dokončena do nejvyšší úrovně, už nemusíte nic dalšího dělat.
Když se to nepodaří, protože je nám nejvyšší úroveň zatím zapovězena, dostanete domácí úkol. Ani v tomto případě se nemusíte o nic snažit, stačí dělat svůj domácí úkol a ono se to stane bez Vašeho usilovného úsilí.
Úsilí je často kontraproduktivní
Myslíte si, že špičkový hokejista se snaží trénovat? Nebo trénuje? Chápete, jaký je tom rozdíl?
Když se o něco snažíme, je to jako když přidáváme plyn, zatímco současně tlačíme víc a víc na brzdu. Proto snaha nepomáhá, je lepší odbrzdit a pak klidně přidat plyn, ale ne tak zoufale a usilovně, jako když současně zatahujeme víc a víc brzdu.
Samozřejmě jsou situace, kdy musíme něco udělat silou. Ale stále platí: Nemá smysl víc síly, když to současně posiluje opačnou sílu.
Odpuštění si nejde přikázat
U tohoto muže vedla snaha o odpuštění ke zhoršení, protože u něj nebyla pravdivá věta: „Odpouštím si“, ale „Není co odpouštět.“
Když se snažíte si odpustit něco, kde není co odpouštět, odpuštěním porušujete rovnováhu. A snahou o odpuštění ještě víc.
Je to jako byste měli dvě nohy a snažili se, aby Vám druhá noha narostla. Když se Vám to podaří, budete mít 3 nohy a tak to není správné. Stejně není správné odpustit tam, kde není co odpouštět.
Protože téma se týkalo i rodičů, došlo zde k tomu, že na pána rodiče předali svůj úkol. To oni si mají odpustit. A když tomu nerozumím, je snadné si myslet, že můj syn má odpustit.
Ve skutečnosti je to ještě složitější: Když říkají svému synovi, že si má odpustit, je možné, že jejich úkolem je naopak konečně převzít zodpovědnost. Tedy přestat se snažit chtít si odpustit a místo toho se (rozumným způsobem) obvinit tak, aby nastala rovnováha a aby potom na základě přijetí viny a zodpovědnosti mohlo dojít ke skutečnému odpuštění.
Ezoterické kecy
Tento pojem používám pro situaci, kdy říkáte něco, co obecně je pravda, ale v dané situaci ne. V dané situaci to ztěžuje uzdravení.
Pamatujte si, že každý lék může být jedem. Když přeženu dávkování. A stejné je to s odpuštěním a zejména snahou o odpuštění. Obvykle je to zdravé, ale někdy Vám to může hodně přitížit.
Další situace, kdy (snaha o) odpuštění škodí
Představte si mámu, jak právě zcela bezdůvodně zfackovala své pětileté dítě. Vybila si na něm své emoce. A došlo jí to. A najednou se mu začne zuřivě omlouvat a prosí, aby jí odpustil.
Otázka je: Může si pětileté dítě dovolit říct, že mámě neodpustilo? Může si dovolit mámě říct, že se na ní zlobí? Co když zase schytá pár facek nebo něco horšího?
Máma udělala dvě chyby – zneužila své moci a zbila své dítě a pak zneužila své moci a donutila ho, aby jí „odpustil“.
Ale to není skutečné odpuštění. Vynucené odpuštění Vám ulevuje tam, kde máte cítit vinu, díky ní máte převzít zodpovědnost a díky ní se poučit. Takže se Vám uleví na úkor druhého i toho, abyste se mohl/a poučit.
Vynucené odpuštění může být i jen proto, že říkáte: „Prosím odpusť mi.“ V situaci, kdy ten druhý umí říct NE a vnímá sám sebe a má rád víc sebe, než Vás, zvládne to a neodpustí Vám předčasně. Ale pokud jediná z těchto podmínek není splněna, je riziko, že Vám řekne, že odpustil, aby měl klid a problém tím naroste u vás obou.
Tuhle větu Vám doporučuji říkat jen v situaci, kdy nemám čas a jsem zřetelně menší (někdo mě právě chce zastřelit za něco, co jsem udělal/a). Ve všech ostatních situacích doporučuji tuhle větu nikdy neříkat a místo toho říkat: „Je mi to líto“ nebo „Omlouvám se.“
S těmito větami nikoho nenutíte k odpuštění a současně se omlouváte. Takže až dojde k odpuštění, bude skutečné.
Když Vás někdo bude prosit o odpuštění, buďte „zlý/á“ a odpusťte, až když skutečně odpustíte. Protože když řeknete, že odpouštíte a přitom třeba jen maličká část Vás se na toho druhého stále zlobí, jste oba pravděpodobně odsouzeni k tomu to znovu zažít. A chcete znovu zažít tu bolest jen proto, že jste si hrál/a na odpuštění? Jen proto, že jste chtěla odpustit, když to ještě není pravda? jen proto, že jste hodný/á a necítíte své „špatné“ pocity?
Musíte někomu říkat, že by měl dýchat?
Asi ne. Je to jasné. Kdyby bylo odpuštění tak jednoduché, jak nám předkládají knížky, všichni by automaticky odpouštěli stejně automaticky, jako dýcháme. Pozitivní myšlení stejně jako snaha vše (si) odpouštět má jen část pravdy. Aby to mohlo být automatické, je třeba znát pravdu celou. A ta zní: Je nám lépe, když odpustíme. Ale je nám o hodně hůř, když se odpustit snažíme nebo odpuštění předstíráme.
Je jen málo lidí,u kterých to hůř znamená, že se hned hůř cítí. U většiny to znamená, že nic necítí (nebo cítí úlevu, že jsme se usmířili) a pak přijde znovu ta situace, kterou jsem „odpustil“. Protože život nechce „odpuštění“, on chce skutečné odpuštění. A dokud neodpustíte skutečně a zejména když si budete na odpuštění hrát, postará se o to, aby se bolestivá situace opakovala tak dlouho, dokud neukážete pravdivě své pocity a plně je nepřijmete. Jakmile se tak stane, odpustíte, aniž byste věděli jak.
Proto někteří lidé zažívají stále to stejné. Někdy je to proto, že neodpustili. Často je to proto, že si na odpuštění (nebo na to, že se tak moc nestalo) jen hráli.
Zde se můžete přihlásit k odběru mých článků
MUDr. Martin Daniel, www.smysl.com
Tento článek může být volně šířen v nezměněné podobě s kontaktem na autora a s aktivními odkazy na internetové stránky včetně této poznámky.
Sdílejte, přidejte k Oblíbeným
