Soupeření mezi sourozenci
Dotaz: „Jak poznat, zda je soupeření mezi sourozenci ještě "zdravé" a "normální" a kdy už přerůstá v boj, který může vztahy narušit?“
Rodina je přirozeně hierarchický systém. Kdykoliv se pokusíme tuto hierarchii narušit, budou problémy. A boje mezi dětmi jsou jen méně závažným z těchto problémů.
Správně mají být rodiče větší, mají určovat pravidla, dávat hranice, pečovat, starat se, milovat, chránit a zabezpečit své děti. Pokud rodiče svou moc umí používat, budou hledat nejlepší řešení pro všechny, budou dávat dětem prostor k vyjádření, ale nakonec rozhodnou oni. Pokud jsou rodiče dospělí a mají vyřešené své strachy a nejistoty, budou umět uznat svou chybu, budou umět přizpůsobit svá rozhodnutí měnící se situaci a z dětí vyrostou sebevědomí, avšak nikoliv frackovití dospělí.
V takovéto rodině pravděpodobně ani nebude žádné soupeření mezi dětmi, protože soupeření je příznakem toho, že zde chybí autorita a že nedošlo k jasnému nastavení hierarchie nebo být menší považují rodiče za něco špatného.
Nejdřív rodiče, pak děti
Děti zlobí tehdy, když cítí, že si to mohou dovolit (tedy když rodiče nemají autoritu, když rodiče nejsou výš, než děti) nebo když jim nic jiného nezbývá, aby se ubránili před něčím, co jde proti jejich přirozenosti (tedy když rodiče nemají přirozenou autoritu, ale snaží se ji získat nadměrnými tresty nebo násilím)
Ve zdravé rodině je jasné, že rodiče jsou větší a děti je respektují. Když se rodiče zmýlí, přiznají to a poučí se z toho. Tím roste jejich přirozená autorita a nemusejí ji nahrazovat nadměrnými tresty nebo násilím. Na druhou stranu se nebojí dítě adekvátně potrestat nebo mu dát na zadek.
Nejstarší dítě je největší
Za normálních okolností (všechny děti mají stejné rodiče, žádné dítě není postižené) má být nejstarší dítě nejvýš v hierarchii dětí.
Největší neznamená nejdůležitější. Například žena je důležitější, než muž, ale muž je větší. Muž je také první.
Stejně tak nejstarší dítě má mít nejvíc moci, nejvíc zodpovědnosti, má být první. Toto je přirozený řád a když ho budete dodržovat, rozmíšky nebudou nebo jen malé. Samozřejmě Vy jako dospělý musíte zajistit, že nejstarší dítě nebude mladší děti šikanovat, ubližovat jim a podobně. Vždy je něco za něco a nejstarší dítě je první, proto nejvíc dostává a také po něm nejvíc chceme.
Problémy mohou nastat, když přijde další dítě a to má víc pozornosti. Samozřejmě když je malé dítě bezmocné, musíme se mu věnovat víc. Ale vždy to lze udělat tak, aby první dítě zůstalo první.
Ideální je to udělat pomocí pochopení: Něco, co nejstarší dítě unese (a neublíží si přitom) a mladší už ne. Vyzveme mladší dítě, jestli chce převzít vedoucí úlohu. K tomu patří nést tuto těžkou věc. Když mladší dítě pochopí, že je to zatím nad jeho síly, rád přenechá první místo staršímu sourozenci. Díky tomu pochopí, že moc neslouží k ponižování druhých. Ale k péči o ně. Navíc bude motivováno cvičit, aby tu samou věc časem zvedlo taky. A tím se dostane na pozici, kde bylo předtím první dítě. Jenže to mezitím také rostlo a cvičilo a teď už zvládne zase víc. Když mladší dítě pochopí, že není ostudou být druhé, že to má své výhody (a že to odpovídá jeho situaci), s radostí přijme pozici druhého a první dítě s radostí přijme pozici prvního. Každé dítě je tam, kde má být a nejsou žádné rozmíšky, protože každý je tam, kam patří.
K moci patří zodpovědnost
Když dítě pochopí, že k moci patří zodpovědnost (a samozřejmě to musí VIDĚT u rodičů, aby to fungovalo), nebude se snažit být tam, kde pro to nemá předpoklady. Když mladší dítě uvidí, že starší dítě svou moc nad ním nezneužívá proti němu, nebude mít potřebu s ním bojovat.
Zdravý boj
Cílem dětství je aby dítě udělalo všechny kroky k tomu, aby až nadejde čas, mohlo být a bylo dospělé.
K dospělosti patří umět se ubránit, umět bojovat. (Samozřejmě také umět nebojovat, když není třeba a umět se i boji vyhnout, tam, kde je to nejlepší cesta).
Proto musí rodiče děti na dospělost připravit a k tomu patří i to, aby uměli bojovat. (Děti, které se neumějí nebo nechtějí bránit, budou mít potíže už ve škole.)
Proto je důležité, aby rodiče dovolili boj mezi dětmi pod dozorem. Musí je naučit bojovat férově, pochopit, že jen chudák zneužívá druhé a ponižuje je. Když pak rodiče dají průchod přirozenému férovému boji a předtím naučili děti, že moc nemají zneužívat, velmi rychle všechny nebezpečné boje opadnou a zůstane boj jako příprava na život.
Úloha rodičů
Rodiče musí jasně stanovit pravidla a ukázat jasně a jednoznačně, že být výš přináší výhody (menší mě má poslouchat), ale také zodpovědnost za oba, když rodiče nejsou přítomni. Pokud se rodiče nebojí své síly a přijímají svou autoritu, aniž by si tím museli něco dokazovat, automaticky to děti odkoukají a naučí se, že skutečný boj nastupuje jen tehdy, když všechny ostatní možnosti byly vyčerpány.
Když se rodiče boje nebojí, mohou se děti kočkovat, aniž by jim hrozilo nebezpečí a bojování si užívat. Přirozeně se tím také otuží a to se bude v jejich dalším životě mnohokrát hodit.
Není až tak důležité, zda v rodině boje jsou (boj je přirozenou součástí života), ale jak k němu rodiče přistoupí. Když to rodiče dobře zvládnou, boje ustanou, protože hierarchie je daná. Boj se objeví jen v situaci, kdy došlo k nespravedlnosti a tu mají (pomoct) napravit rodiče. Pouze když se jim to nepovede, budou trvalé boje.
Kočkování jako příprava na život
Kočkování je boj, který není hraný, ale nehrozí při něm žádné nebezpečí, při kterém se děti učí zvládat svou sílu, trénují pro život a současně si stále znovu a znovu ujasňují svou pozici v systému. To je pro další život velmi přínosné, protože takové děti se nebudou bát vyjádřit svůj názor, budou se umět fyzicky ochránit a posílí své tělo a zdraví.
Pokud není nějaké dítě nějak oslabené, automaticky se kočkováním i znovu osvěží, jaká je vlastně hierarchie v rodině.
Trochu složitější situace je, když jen o málo starší je holčička. Tam by samotné měření fyzických sil mohlo vést k tomu, že by se výše dostal mladší bratr a to není zdravé. Tady musí nastoupit rodiče a vysvětlit, že fyzická síla je jen jedním z mnoha faktorů, které určují naše postavení v hierarchii rodiny a společnosti. Pokud mají rodiče autoritu, boje ustanou a zůstane jen trénink v kočkování.
Rodina jako tým
Hlavně by rodiče měli děti naučit, že rodina je tým. Tím pádem snaha ublížit druhému nebo závist jsou hlouposti. Stáhnout sourozence dolů je zakázáno, dostat se výš, než je on, je vítáno.
Jakmile děti uvidí, že rodina je tým, budou za něj kopat také.
Za tým nehraju, když se necítím být jeho součástí nebo když cítím nespravedlnost. Když se rodiče postarají o to, aby se každé dítě cítilo být vítáno, s každým se zachází spravedlivě a úměrně jeho věku a postavení, nebudou děti bojovat mezi sebou, ale za rodinu, když bude potřeba.
Když je pak rodiče naučí, že boj je málokdy to nejlepší řešení, naučí se být týmovými hráči i v širším kontextu.
A když je rodiče dokonce naučí, jak poznat situaci, kdy je třeba bojovat ze všech sil a třeba i nefér (když je proti mně člověk s pistolí, má nefér výhodu a já tudíž mohu bojovat nefér), budou děti dokonale vybaveny i pro situace, které drtivá většina jejich vrstevníků nebude zvládat.
A to všechno jen proto, že jejich rodiče přijali agresi a nestali se otroky ani své agrese ani svého strachu z agrese.
Zde se můžete přihlásit k odběru mých článků
MUDr. Martin Daniel, www.smysl.com
Tento článek může být volně šířen v nezměněné podobě s kontaktem na autora a s aktivními odkazy na internetové stránky včetně této poznámky.
Sdílejte, přidejte k Oblíbeným
