Martine, vážíš si žen?
Tuhle otázku jsem dostal nedávno. Považuji za fér na ni odpovědět i takto veřejně, protože byste měli a měly vědět, ke komu (ne)půjdete na kurz.
Vím příliš dobře, že sami sobě můžeme velmi dobře kecat, proto jsem odpověděl protiotázkou: Jak to vidíš Ty?
Dotyčná mi řekla, že asi ano, ale něco tam vázne.
A teď k tomu dodám, jak to vidím já: Hluboce si vážím ženské energie. Cítím k ní úctu i pokoru. Vážím si žen v ženské energii.
Víc, než dříve, chápu ženy v mužské energii. Víc, než dříve chápu, že pro mnoho žen není jiná možnost, než být v mužské energii, protože prostě nikdy nezažily tu možnost, že by vedle nich byl muž, kterému by se mohly odevzdat, otevřít a on to unesl. Není to jejich vina, že v nich jejich ženská energie nerozkvetla. Na druhou stranu je v jejich rukou to změnit.
Musím přiznat, že moc nerozumím ženám, které mlčí a nechají si srát na hlavu. Škodí tím sobě i těm druhým. Chápu, že se bojí a vím, že i ony v sobě mají zdravou ženskou energii, i když k ní ZATÍM nemají přímý přístup.
Co je to úcta
Když mluvím o pokoře, vždy zdůrazňuji, že pokora má dvě části: První si dokáže každý představit. Symbolicky se projeví tak, že se ukloním tomu, co je větší. Ale je pokora, když se rodič ukloní dítěti? Možná to tak někdo vidí, ale důležité jsou výsledky: když se rodič bude neustále klanět svému dítěti, ublíží mu. Stejně tak když se bude muž neustále klanět své ženě, ztratí ji. Protože vztah nejlépe funguje když si oba váží jeden druhého a muž je větší.
Občas na kurzu chci, aby se žena uklonila muži. Je samozřejmé, že ideální stav je ten, kdy si oba váží jeden druhého. Ale v takovéto situaci je obvykle potřeba, aby oba uznali své místo, tedy aby muž unesl, že je větší a zůstal stát. „Ezoteričtí“ muži to obvykle vnímají jinak a okamžitě poté, co se žena ukloní jim, se i oni ukloní ženě. Ale tím vezmou ženě možnost doopravdy uctít muže a hlavně ho uvidět jako většího a tedy se i o něj opřít.
Někdy jsou situace, kdy je v pořádku, aby se uklonili jeden druhému, častější ale je stav, kdy je třeba, aby se uklonil jen jeden a druhý to unesl. Dost často začínám tím, že se nejdřív ukloní muž ženě. Muž má být větší, tedy má být i dost velký na to, aby se dokázal uklonit. Tam to chvilku nechám, vzkaz je jasný: „Já, muž, si vážím Tebe, ženy. A jsem dost velký na to, abych se Ti uklonil.“
Ale jakmile se naplní ženina potřeba, aby cítila, že ji muž ctí, je třeba to udělat naopak. Obvykle v takové situaci už žena tolik nebojuje a je pro snadnější se uklonit. A tady je moc důležité, aby muž unesl, že se mu žena klaní a zůstal stát.
Vždy říkám, že skutečná pokora má dvě části: Tu první známe všichni: Uznávám, že jsi větší a klaním se Ti. Ale ta druhá je většině lidí skryta: Uznávám, že jsem větší a zůstanu stát, i když se mi klaníš.
Tady najdete termíny kurzů a přednášek.
Rozdíl mezi pokorou a ponížením
Hodně často si lidé tyto dva pojmy pletou. Ale rozdíl je jasný: Ponížení znamená, že se ponižuji. Mám 170 cm a předstírám, že mám 160. Nebo dovolím někomu, aby mě ponížil na výšku 160cm. Ale to není pravda a proto tam nemůžu zůstat trvale.
Bohužel většina lidí na ponížení reaguje povýšením. A začnou předstírat, že mají 190 cm. Ale to také není pravda. A v reakci na Vaše povyšování Vás začne Vesmír ponižovat – on Vám ve skutečnosti jen ukazuje, že máte méně, než 190cm, ale protože Vy si namlouváte, že máte 190cm, vnímáte jako ponížení i to, co je jen vrácení do správného místa.
Důležité je vědět, že ponížení jde ruku v ruce s povyšováním. To může mít mnoho podob. Někdy je až skoro neviditelné. Ale ve skutečnosti nemůžete být poníženi, pokud se nepovyšujete.
Ten, kdo to má vyřešeno, toho neponíží ani to, že se ho druhý snaží ponížit. Protože když vím, kdo jsem, mohu se klidně i ponížit a přitom mě to neponíží. A protože mě to neponíží, nebojuji s tím a místo toho se buď zvednu a už si ten druhý nedovolí mě ponižovat nebo mě „pozvedne“ Vesmír a to už není vůbec žádná šance, aby si na mě ten druhý ještě mohl dovolit.
Pokora naopak znamená, že se ani nepovyšuji ani neponižuji. Prostě uznávám, že mám 170cm a když ten druhý má 180, tak se na něj dívám zespoda a když má 160cm, tak se dívám shora, aniž bych se nad něj povyšoval nebo ho ponižoval a aniž by to vypovídalo cokoliv o mé hodnotě.
Nejlepší je být tím, kým jsem
Velikost totiž nemá nic společného s hodnotou. To je ale těžké chápat ve společnosti, kde si myslíme, že být větší je vždy lepší, než být menší. Ale to není pravda – nejlepší je být tím, kdo jsem, bez ohledu na cokoliv jiného.
Stejně tak je to dle mého s úctou:
Žena, která se chová jako rohožka a přitom se uvnitř povyšuje, si nezaslouží úctu v tom smyslu, že bych poklekl na kolena a prohlásil, že ona to dělá dobře. To není pravda. Ae určitě si zaslouží úctu její osud. A určitě si zaslouží tu správnou úctu její strach, který způsobuje, že si takhle ubližuje.
A co je ta správná úcta? Když bych se jejímu strachu začal klanět, měl by nade mnou i nad ní větší moc. Pomohl bych jí tím?
Je třeba to udělat přesně naopak: Vzít její strach do náruče a dát jí pocítit, že jsem větší, než její strach a že jí už nedovolím, aby svým strachem ničila náš vztah. V ideálním případě s jejím strachem nebojuji, mám ho v úctě (v úctě mohu mít i to, co je menší) a přesto mu nedovolím, aby ničil ji, mě i náš vztah.
Všimněte si, že strach můžeme mít v úctě jen když ho přerosteme. Nebo když ho považujeme za důstojného soupeře. Když jsme menší, než strach, necítíme k němu úctu, ale strach. Jinými slovy: Pokud ke strachu necítíte úctu, ještě jste si ho neuzdravili. Až když ho uzdravíte, poznáte, kdo je to doopravdy a až tehdy k němu můžete mít skutečnou úctu, která se nebojí. Kdo se strachem bojuje, nemůže doopravdy vyhrát, protože skutečná výhra je možná, až když poznám, že musíme vyhrát oba. A to jde, až když s ním přestanu bojovat, ale když mu dám, co doopravdy potřebuje. A to je obvykle něco úplně jiného, než co říká, že potřebuje.
Je to úcta?
Podle mého ano. Úcta neznamená, že se před tím druhým plazím. Úcta znamená, že uznávám toho druhého, ať je jakýkoliv. A pokud mám tu moc, mohu mu pomoci najít víc sám sebe a pak si ho budu vážit ještě o to víc.
V tomto smyslu mohu mít snadno úctu ke svým dětem, aniž bych jim dával do rukou moc, na kterou nejsou připraveni. Ctím v nich to, co je nesmrtelné a i to, že mě jednou přerostou. A současně jim nedovolím, aby mě přerostli dříve, než to tak má být. Díky tomu jim dám bezpečné hranice i úctu. Protože jsem větší, naučím je, co se musí naučit. A protože se nad ně nepovyšuji, poznám, kdy se já mohu něco naučit od nich. A protože se neponižuji, vím, že se mohou mnohé naučit ode mě.
Mnoho ezoteriků tohle neumí a své děti zbožňují. Ale tím je nutí předčasně dospět a berou jim jejich dětství.
Stejně tak drtivá většina mužů se bojí být větší, než jejich žena. Ale pak jejich žena nemůže být ženou, musí být nepřirozeně větší a nepřirozeně silnější. To zní dobře, dokud nepochopíte, že tím jim berete jejich ženství. Stejně jako dětem, které musí předčasně vyrůst, berete dětství.
Skutečná úcta
Proto skutečná úcta muže k ženě je stav, kdy muž je větší, aniž by se povyšoval a přitom ctí ženu takovou, jaká je ve své podstatě. Když je větší, žena jen tím, že smí být v jeho přítomnosti, se stává víc ženou. Tím, že jí muž zabrání v tom, aby se povyšovala, ji současně osvobodí od jejího vnitřního ponížení. Jak jsem psal výše, jde to ruku v ruce a tudíž, když povýšeného člověka vrátím na jeho místo, uleví se mu, protože už necítí to hrozné ponížení, kvůli kterému se povyšoval. To je princip vztahu šťastný Pán – šťastná otrokyně. V žádném jiném vztahu tohle uvolnění žena nezažije, protože v rovnoprávném vztahu není její povýšenost krocena (a tudíž není osvobozena od svého ponížení), zatímco ve vztahu, kde je žena rohožkou, je její povýšenost posilována tím, že je žena ponižována.
Když muž dává ženě to, co většina lidí považuje za úctu, nutí ji tím, aby byla větší, než je a aby nebyla plně v ženské energii. To ženu zatěžuje a taková žena pak říká, že mateřská dovolená je těžší, než práce na plný úvazek. To žena v ženské energii nikdy neřekne, protože ona to má úplně jinak. Vzniká pak klasický typ vztahu ne úplně šťastný rovnoprávný muž – ne úplně šťastná rovnoprávná žena. V horším případě vztah nešťastný muž- nešťastná žena. A příčinou toho všeho je nesprávně pochopená úcta, kdy více ctím ženu než to, kým je doopravdy. Je to podobné, jako kdybyste chránil víc chřipku, než člověka chřipkou nakaženého. Danému člověku ublížíte. Jediný rozdíl je v tom, že chřipka nás nedokázala zmanipulovat k tomu, abychom věřili, že my jsme chřipka, zatímco strach nás dokáže zmanipulovat k tomu, že víc bojujeme o práva strachu, než o svá vlastní.
Samozřejmě existuje ještě horší typ vztahu: nešťastná otrokyně – nešťastný otrokopán*. Když si muž není jist sám sebou, bude ponižovat ženu, aby se aspoň trochu cítil lépe. Když si žena váží sama sebe, z takového vztahu odejde, přesněji řečeno do něj nikdy ani nevstoupí. Ale žena-rohožka jiný vztah nedokáže mít. Aby se mohla začít starat o svá práva, musela by se mít víc ráda. Úkolem takové ženy je najít v sobě, že si zaslouží svá práva. A pak zjistit, že vlastně může mít ještě víc – že může být plně ženou.
Žena rozhožka má pocit, že si nezaslouží být ani** rovnoprávná a podřizuje se, i když jí to škodí. Rovnoprávná žena bojuje za svá práva, ale způsobem, který málokdy vede ke štěstí. Šťastná otrokyně už o svá práva nebojuje, protože ona dostává víc, než si kdykoliv dokázala představit. Čím méně o svá práva bojuje, tím víc dostává, protože druzí dávají nejvíc ne těm, kteří bojují, ale těm, kteří si sami sebe váží natolik, že už bojovat nemusí. Ale je pravda, že nejméně dávají těm, kteří nemají ani odvahu se za sebe postavit.
Žena-rohožka ani šťastná otrokyně se o svá práva neberou. Rohožka se podvolí, ale uvnitř to v ní kvasí. Ale většina lidí je necitlivá, takže to pozná až po letech.
Šťastná otrokyně dostává daleko víc, než by kdykoliv mohla, kdyby se jakkoliv starala o svá práva. Zvenku to vypadá podobně jako u ženy-rohožky, ale je tam obrovský zásadní rozdíl – rohožka to v sobě dusí, šťastná otrokyně je šťastná. Rohožka se zlobí, že nedostává, šťastná otrokyně dostává, i když něco jiného, než o co bojuje rohožka.
Rovnoprávná žena o svá práva bojuje.Některá práva si vybojuje, některá ne. To nejdůležitější nemůže z principu dostat. To může, až když pochopí, co je to vlastně ženská energie a jak ji začít prožívat.
Dva druhy úcty
Když je žena v ženské energii, začnete k ní přirozeně cítit úctu. Přestože je menší, cítíte v ní ženskost, která je nekonečně větší, než kterýkoliv muž. A tudíž k ní současně můžete cítit úctu a současně se ona o Vás může plně opírat. Současně víte, že jste větší a současně víte, že ona představuje něco, co je větší, než Vy. Slovy je to těžko vyjádřitelné, abyste pochopili, museli byste to zažít.
Když žena není ve zdravé ženské energii, nebudete k ní cítit „skláněcí“ úctu, pokud jste v mužské energii. Když se takové ženě ukloníte, je to v pořádku, protože i ona má právo být taková, jaká je. Ale když jí dovolíte, aby Vás její strach převálcoval, zvítězil by její strach nad ní i nad Vámi. A když strach zvítězí, trpí všichni a nejvíc strach. Protože každý strach je nakonec vnitřní dítě, které potřebuje být obejmuto a ne aby se mu druzí klaněli.
Pokud tomu nerozumíte, představte si, že máte miminko a pořád se mu jen klaníte. Umře hlady a žízní, protože ono potřebuje někoho, kdo se o něj stará a ne někoho, kdo se mu klaní.
Žena v mužské energii a žena v nezdravé ženské energii potřebují totéž. Potřebují najít prince, který zabije draka (žena v mužské energii) nebo splní nesplnitelné úkoly (žena v nezdravé ženské energii). Pak se postupně všechny strachy uzdraví a žena pak může jít do zdravé ženské energie, kde je prakticky nemožné, aby daná žena neměla úctu lidí kolem ní.
Shrnutí
Občas se Vám bude zdát, že nemám k ženám úctu. A někdy to možná bude pravda, nechci ze sebe dělat lepšího, než jsem.
Ale podívejte se na výsledek. Poté, co jsem projevil „neúctu“ k dané ženě, ulevilo se jí nebo přitížilo? Pokud se jí ulevilo, je úplně jedno, jak to nazvete, pomohlo to a to je důležité.
A také se dívejte na ty, kteří tu podle Vás správnou úctu ženám dávají. Je u nich ženám dobře? Nebo je to zatěžuje?
Protože skutečná úcta pomáhá, ať už to zvenku vypadá jakkoliv. Zatímco to, co zatěžuje, není úcta, ať už tomu říkáme jakkoliv.
A ještě malá poznámka: Někdy je nejdříve ženě špatně (později pozná, že špatně nebylo jí, ale jejímu strachu) a až potom se jí uleví. Takže nedejte na první dojem, protože ten často dělá strach. Až když se osvobodíte, zjistíte, jak často jste šli sami proti sobě jen proto, že Vás tak zmanipuloval Váš strach, který byl s Vámi tak srostlý, že jste si myslel/a, že jste to Vy.
Zde se můžete přihlásit k odběru mých článků
MUDr. Martin Daniel, www.smysl.com
Tento článek může být volně šířen v nezměněné podobě s kontaktem na autora a s aktivními odkazy na internetové stránky včetně této poznámky.
=========================================
*otrokopán – to je muž, který je domněle dominantní. Ale uvnitř se cítí nešťastný a ví, že si ženu doopravdy nevzal. To ho nutí být k ženě ještě víc zlý. Zvenku sice vypadá jako Pán, ale ve skutečnosti je otrokem svých strachů.
Naproti tomu šťastný Pán je dominantní doopravdy. Tudíž s ním žena nebojuje, naopak se o něj opírá a tím je jím pozvedávána. Proto mu ráda dává vše, co mu může dát a čím víc mu dává, tím víc on dává jí. Ona je ve vztahu k němu až skoro otrokyní, ale je šťastná a kdykoliv může odejít. Ale proč by to dělala, když jí je s ním tak dobře, jako nikde jinde. Protože si ji plně vzal, nemá žádný důvod k ní být zlý. Naopak o ni o to víc pečuje.
** pokud se divíte, proč je tam slovo ani: Protože pro skutečnou ženu je rovnoprávnost jako trabant ve srovnání s mercedesem. Měl bych napsat ženské přirovnání, tak se o něj pokusím, kdyžtak mě opravte: Jako obnošené hadry ve srovnání s nádhernou robou. Ale je rozhodně lepší mít hadry, než být úplně nahá, když je kolem zima.
Sdílejte, přidejte k Oblíbeným
