Proč jsou mé kurzy živé
V minulém týdnu jsem dostal několik otázek a zpětných vazeb, o které se chci podělit. Rád se tím pochlubím a současně poukážu i na odvrácenou tvář téhož.
Jeden z účastníků kurzu mi řekl, že můj kurz je víc živý, než sám život. Normálně bych na něco takového řekl, že to znamená, že daný člověk moc nežije, ale uvědomil jsem si, že to tak není. Proto jsem mu řekl, že je to tím, že na kurzech je ten život kondenzovaný, zahuštěný. Není víc živý, ale kolik lidí žije naplno 24 hodin denně? A to se na týdenním kurzu MUŽ/ŽENA děje skoro vždy.
Za necelý týden prožijete celý nový „přídavný“ život od narození až do smrti. Se všemi emocemi, zážitky, prožitky a naplněním, které mnohdy nezažijete za celý normální život. Není to tím, že by kurz byl živější, než život, ale tím, že většina lidí své běžné životy žije na desetinu plynu, aniž by si to někdy uvědomili.
Kolik lidí nedokáže za celý život naplnit své nenaplněné citové nádrže? A tady skoro každý za těch pouhých pár dnů něco doplnil. Jedna žena to řekla tak, že se vyzlobila na celý život. A díky tomu teď už může být dospělá.
Jiný muž to popsal tak, že je to jako by prožil celý život, pak se na to podíval shora a došlo mu, co dělal celý život špatně. Ale tady se může vrátit do normálního života a napravit v něm to všechno, co dělal desítky let špatně a neslyšel to. Tady to uslyšel za 2 dny. To, co od své ženy neuslyšel za několik desítek let.
Bylo krásné vidět slzy v očích dětí i rodičů, když děti odcházely do života. Pro mnohé lidi už navždy jejich kurzoví rodiče zůstanou jejich druhými rodiči, protože pouto, které vzniklo, je velice hluboké a je naplněno jen láskou. Dokonce jsou lidé, kteří se scházejí, i když už na kurzy nechodí. Prostě se stali přáteli, protože prožitek na kurzu je spojil.
Podstatný je život
Nicméně není důležité, co se stalo na kurzu, jako to, co se pak stane v životech účastníků. Mám vždy obrovskou radost, když vídím, jak jsou lidé dospělejší, muži mužnější, ženy ženštější. Jak se jim ulevilo a jak mají větší radost ze života.
Pak se mě dva lidi zeptali, jak to dělám, že se na kurzech vždy stane přesně to, co se má stát. Jak to vím? Jak to tam „přivedu“?
Asi hlavně tím, že nedělám terapii. Já prostě žiju a dávám lidem tutéž možnost. I proto mě kurzy psychicky nevyčerpávají, protože jsem na nich plně sám sebou. Nemusím se snažit být nějaký, aby to odpovídalo tomu, co učím. Já totiž učím to, co žiju. Moje kurzy nejsou o žádné suché filozofii. Já učím to, co mi funguje a jsem na kurzech co nejpravdivější, jak to jde. Ne proto, že bych se o to snažil, ale proto, že můj život je příliš cenný na to, abych třetinu svého života dodržoval něco, v čem by mi nebylo úplně dobře nebo dokonce něco předstíral.
Mým primárním důvodem, proč dělám kurzy není pomáhat lidem. Ale pomoct sobě poznat, jak život funguje a jak to udělat, aby mě bylo líp. A protože se díky tomuto přístupu učím na každém kurzu mnoho nového, mohu své kurzisty poměrně brzy učit i věci, které mě nikdy nikdo neučil. Takže paradoxně díky tomu, že jsem sobecký, mohu být altruistický.
Terapie má pravidla. Na mých kurzech je pravidel velmi málo. Jediné, které je nepřekročitelné, je to, že každý je zodpovědný sám za sebe. A že kdykoliv může říct kouzelné slovíčko, kterým zastaví, cokoliv, co se děje, když by měl pocit, že se děje něco, na co není připraven. Já jsem zodpovědný za to, co otevřu. A jako jeden z mála konstelatérů nabízím lidem možnost se mi ozvat, kdyby se cokoliv po kurzu událo.
Současně jsem se už dávno vzdal nedirektivního modelu. Učím klienty, že oni mají plnou moc nad svým životem ve svých rukou. Oni ví nejlíp, co je pro ně příliš bolavé. Ale současně nevidí, jak je jejich strach z bolesti omezuje. Proto potřebují člověka, který je provede jejich bolestí, aby ji mohli uzdravit. Obvykle nejvíc bolí strach z bolesti. Jakmile najdete odvahu bolesti čelit, ona začne mizet, až se změní v radost a ulehčení. Ale k tomu si většinou člověk sám nepomůže. Potřebuje někoho dostatečně bezcitného, aby se nenechal svázat jejich bolestí a současně soucítícího, aby když ta bolest je příliš velká, jim dal čas k tomu, aby se nemuseli měnit.
Tady najdete termíny kurzů a přednášek.
Učím lidi, jak žít.
Nebezpečí terapie je v tom, že je návyková. Slovo terapie zde používám pro cokoliv, při čem terapeut klienta příliš ochraňuje. Terapeut by např. neměl klienta seřvat.
Ale co když právě to daný člověk potřebuje ze všeho nejvíc? Mnoho lidí utíká do hřejivé náruče terapie, aby nemuseli žít. Proto se lékaři a psychoanalytici dožívají nejkratšího věku. Proto v amerických filmech je prakticky kadý psychoanalytik tak trochu blázen. Protože oni musí zůstat klidní i tehdy, když nejsou. A to není život. To je předstírání.
V tomto smyslu na mých kurzech nečekejte terapii. Na mách kurzech používám sprostá slova i vykládám vtipy. Upozorňuju na nevhodné chování i tam, kde tím riskuju, že daný člověk odejde a bude mě pomlouvat. A nepřijmu zakázku klienta, když smrdí.
Na kurzech jsem co nejvíc autentický
Myslím ale, že nejdůležitější věcí je, že na kurzech vyjadřuju, co cítím. I za tu cenu, že mi to způsobí problém. I když by se to nemělo dělat. Přece lektor by měl zůstat nad věcí. Nemělo by ho nic zasáhnout.
Ale když lektora nic nezasáhne, není živý. A lidi se od něj mohou učit totéž.
Jsou dvě možnosti, jak zůstat nad věcí: Ta první, skutečná, je tehdy, když mám vše vyřešeno. Mohu zůstat v klidu a pohodě se vším. Vše mohu klidně a v pohodě přijmout, ať už se ke mně odrazí cokoliv. Tohle je krásná věc a zažívám ji víc a víc. Ale rozhodně ještě nemám vyřešeno všechno.
Když to nemáte vyřešeno, tak prostě v klidu nejste. A jediný způsob, jak v klidu zůstat, je předstírat klid. Ale to má neblahý účinek na terapeuta i klienta. A hlavně tím terapeut učí klienta, že on má taky předstírat.
Ničím jiným nezískáte důvěru druhého člověka, než tím, že se chováte jako člověk. A ničím jiným ji víc neztratíte, než tím, že děláte úplně totéž, ale klient s tím má příliš velký problém.
Terapeut je větší
Terapie má jeden základní problém. Tím, že klienta chrání, může ho snadno chránit až příliš. A když začne terapie příliš chránit, zamezuje růstu.
I v tomto ohledu nedělám terapii. Nevěřím tomu, že ten druhý člověk je bezmocný a já ho musím chránit před sebou. Poprvé jsem tenhle Rubikon překročil, když ke mně přišel pár. Ona neustále mluvila a on měl rakovinu. A já chtěl, aby mi něco řekl on a ona ho nikdy nenechala domluvit. Já ji vždy laskavě přerušil, znovu vysvětlil a požádal, aby nemluvila, aby mluvil on. Takhle to probíhalo asi hodinu. Potřeboval jsem informace od něj, ne od ní. A ona pořád mluvila za něj.
Asi půl hodiny jsem přemýšlel, zda mohu porušit „zákon“ a říct jí to důrazněji. Měl jsem výcvik v nedirektivitě a představa, že bych seřval klienta, mi přišla kacířská. Nicméně jsem to cítil jako správné.
Mnohokrát jsem se ujistil, že to není vztek, co k ní cítím, že jí to prostě jen musím říct důrazně. A protože náznaky nefungovaly, silné náznaky nefungovaly, jasné slovo nefungovalo, intenzivní jasné slovo nefungovalo, rozhodl jsem se pustit ventil tomu, co jsem cítil. A seřval jsem jí. Očekával jsem, že se terapeutické peklo otevře a pohltí mě, oni odejdou a nezaplatí mi. Stal se pravý opak. Oba mi poděkovali a on se konečně dostal ke slovu.
A tehdy padlo mé první tabu. Postupem let jsem porušil mnoho dalších a většinou ku prospěchu věci. A zjistil jsem, že když jsem sám sebou, obvykle to pomůže. Dnes se neřídím skoro žádnými pravidly, dělám, co cítím a jsem si jist, že díky tomu jsou mé kurzy takové, jaké jsou.
Znám mnoho lektorů, kteří neustále jen slepě papouškují, co se naučili na výcviku. Ale o tom život není.
Nevýhody
Tento můj přístup má samozřejmě své nevýhody. Někdy dokonce výrazné. To je skutečný důvod, proč píšu tento článek. Proto často říkám, že mé kurzy jsou pro dospělé a pro ty, co se dospělými chtějí stát. Nejsou pro ty, co chtějí, aby je lektor chránil před životem.
Protože čím víc Vás bude terapeut chránit před sebou a před životem, tím méně to bude dělat samotný život. A pak se budete života o to víc bát a utíkat před životem do terapie.
Když terapeut dodržuje pravidla, nikdo ho nemůže z ničeho nařknout. Když cítím, že se klientka cítí jako hovno a pojmenuju to, může se stát, že mě pak obviní z toho, že já z ní hovno udělal. Ale to je možné jen když mě přestane slyšet a odmítne udělat kroky k tomu, aby se už nikdy takhle cítit nemusela. A to jde jen tehdy, když se to nejdřív pojmenuje.
Také jsem zjistil, že dáte dvěma lidem stejný dar. Jeden ho přijme a je za něj vděčný. Jiný ho znesvětí. Jsou lidé, kteří jsou schopni udělat špínu z čehokoliv. Naštěstí je takových lidí málo, ale v kontaktu s nimi je terapeut, který dodržuje všechna nařízení, v bezpečí. Sice nepomůže, protože je tak daleko od života, že toho není schopen. Ale on sám je v bezpečí.
Vzpomínám na jednu knihu o psychoanalýze, kde autor píše, že po půl roce terapie přemýšlel, zda si může dovolit říct klientce cosi nepříjemného. Chodila k němu 2x týdně. Tomu říkám impotentní terapie. Ale daný terapeut je v bezpečí. Protože skoro nic neudělal, nemůže být z ničeho obviněn.
Já naopak rád lidem nastavuju zrcadlo. Je zajímavé, jak uděláte totéž a jeden člověk Vám za to poděkuje a jiný to nemůže unést. Jedna žena mluvila o mém kurzu Přijetí vlastní sexuality a popsala to tak, že tam nebylo nic sexuálního. A přitom tam zažila orgasmus. Ale pro ni to nebylo nic sexuálního, pro ni to bylo svaté.
Řekni mi, co vidíš a já Ti řeknu, jaký jsi
Naopak jiní lidé vidí problém i tam, kde dostali velký dar.
Připodobňuje se to k brýlím, skrze které se díváme, aniž bychom to věděli. Ta žena, která zažila svatý orgasmus, je hodně v ženské energii. A vidí krásu i v obyčejných věcech.
Naopak žena v mužské energii se hodně bojí a bude mít tendenci vidět černěji, než jsou.
Právě v tomto okamžiku se mi stala zajímavá věc: Bydlím poměrně hodně v přírodě, i když v Praze. A najednou mi do bytu otevřeným balkonovým oknem vběhla myš. Překvapilo mě to a chtěl ji vyhnat, ale zalezla pod pohovku. Chtěl jsem to začít řešit, ale nevěděl jsem jak. Já jsem hodně pacifista, i když podle mých článků to tak nemusí vypadat. Tak jsem psal dál a říkal, že je malá, že tady stejně nebude mít, co jíst a že tady asi zhyne. A přemýšlel jsem, jak ji tam najdu pod pohovkou. A do jedné minuty byla mrška u okna, vyskočila do trojnásobné výšky, než má ona sama a zmizela.
Je to tak neobvyklé, že asi má v tomto článku být. Přemýšlím, jaké ponaučení z toho pro Vás vyplývá.
Kdybych byl bojovník proti myším nebo se jich bál (což je v podstatě totéž), zůstala by tady a strávili bychom hodně času bojem. Já jí místo toho dovolil tady být a současně nedovolil. Ale nechal jsem to na její zodpovědnosti. A stalo se to nejlepší pro nás oba.
Asi něco podobného dělám i na kurzech. Když půjdete někam, kde Vám to podle mě škodí, upozorním na to. Někdy i dost důrazně. Ale rozhodnutí, kam půjdete, nechám na Vás.
Mé kurzy jsou pro ty, co se chtějí naučit žít
Pokud chcete žít ve světě, kde terapeut nesmí dělat chyby a kde musí chránit klienta, na mé kurzy nechoďte. Nebudou se Vám líbit a budete s nimi mít velký problém.
Pokud víte, že v reálném životě Vás nikdo chránit nemusí, že je moc dobré, když někdo chrání slabšího, ale že to není nic, na co máme automatický nárok, asi budete spíše stát o lektora, který Vás naučí jak žít tak, abyste nemuseli být chráněni zvenku, ale aby ochrana přišla zevnitř.
Pokud jste připraveni čelit životu, jaký je a chcete se to naučit mužským = silným i ženským = slabým způsobem, pak se Vám moje kurzy budou líbit.
Pokud chcete od života úlevy a chcete se mu vyhýbat, moje kurzy pro Vás budou až moc živé. A navíc dělám věci, které by „správný terapeut“ neměl dělat. Ale já jsem radši živý, než správný.
Pokud se chcete učit od lektora, který jde mimo bezpečné zóny pohodlí a který je ochoten zpochybnit zavedené pravdy i za tu cenu, že se někdy splete, jste vítáni.
Zde se můžete přihlásit k odběru mých článků
MUDr. Martin Daniel, www.smysl.com
Tento článek může být volně šířen v nezměněné podobě s kontaktem na autora a s aktivními odkazy na internetové stránky včetně této poznámky.
Sdílejte, přidejte k Oblíbeným
