Poučení z Ivetiného vývoje

Poučení z Ivetiného vývoje

       Tenhle článek je o paní Bartošové, ale je pro všechny, kteří "Ivetkou" "žijí". Chci využít toho, co se stalo a co je strašné k tomu, abychom se zastavili a zamysleli. Budu říkat věci, které vychází z toho,co o případu vím. Určitě se v některých věcech mýlím. Ale to podstatné je mezi řádky.
       Na lidské úrovni se stala tragedie. Zemřela Iveta Bartošová.
       Na systemické úrovni (můžeme říct na úrovni Života jako takového) došlo k ukončení toho, co nefungovalo. Můžeme říct, že byla odstraněna chyba.
       Se smrtí Ivety Bartošové už nemůžeme nic udělat. Ale můžeme způsobit, abychom se z její smrti poučili.

Život chyby omlouvá. Dlouho. Až nakonec.

       Kdyby byla paní Bartošová antilopa, zemřela by už dávno. Jakýkoliv oslabený kus přivolává pozornost predátorů. Proč? Jsou ti dravci tak zlí?
       Ne. Tímhle způsobem prostě příroda zabraňuje tomu, aby to nemocné převládlo nad zdravým.
       A co kdyby se narodila jako lvice? Jsem přesvědčený, že by umřela podobně rychle jako antilopa. Je to špatně? Ne. Díky tomu by byla víc tlačená k tomu, aby byla zdravá.
       Je naší obrovskou výhodou, že naše chyby nám život omlouvá hodně dlouho. A současně je to naše prokletí.

Zavinil to bulvár?

       Asi taky. A pomůže jí, když teď bulvár odsoudíme? Už je konec. Už je prohráno. Už není co získat.
       Zlobit se na bulvár nikomu nepomůže. Nechtěl bych být bulvární novinář. Musí k tomu být potřeba hodně vlastností, které neobdivuji. Nicméně pan Novotný ml. má pravdu. Dokud je budou lidé kupovat, oni budou dělat svou práci. Stejně jako supi. A v přírodě jsou supi potřební.
       Ale je tam velký rozdíl. Supi jdou k tomu nejvíc umírajícímu, ne k tomu nejvíc známému. Takže to není fér. Iveta to odskákala za miliony lidí.
       Ale příroda fér nehraje. A naše přirozenost také ne. Je mi to moc líto. Moc rád bych měl spravedlnost. Ale zdá se, že tu nikdy nedostaneme. Nezbývá nám, než se o sebe postarat.

My všichni jsme supi

       Ale smrt v přímém přenosu fascinovala mnohé. Je to špatně? Možná ne. Možná se právě tímto způsobem učíme. Teď jde jen o to, abychom se poučili. A to se obávám moc neděje.
       Jedna ezoterická paní doporučuje, abychom už nic o Ivetě nečetli. Je to negativní energie a my ji tím živíme.
       Ano, má pravdu. A současně nemá. Snaží se nalajnovat něco, co jde přirozeně jinak.
       Když se zavřeme před tím, co je negativní, budeme jako pštrosi, co strkají hlavu do písku.
       Iveta může teď pomoct mnoha lidem. Stačí když díky její smrti pochopíme, jak svět funguje a poučíme se.
       To je skutečný důvod, proč celý její život fascinoval tolik lidí. Ona totiž Iveta Bartošová je doslova ztělesněním nemocné ženské energie. A když to vidíme u krásné ženy, přivolává to pozornost každého, kdo se má naučit, jak vypadá zdravá a jak nemocná ženská energie.
       A její smrt nám všem ukazuje, jak nemocná ženská energie končí.
       Zjistilo se, že už velmi malé děti umí počítat. Ještě neumí mluvit. Jak jsme na to přišli? Malému dítěti „přehrajete“ jako na divadle matematický příklad. Dítě vidí 1 panenku a přidáme tam další. Na okamžik zakryjeme a dítě pak uvidí výsledek: Když jsou tam 2 panenky, dítě se podívá a už ho zajímá něco jiného. Ale když je výsledek 1 nebo 3, dítě se dívá dlouho. Vidí nesrovnalost, i když by ji určitě neumělo popsat.
       Totéž se dělo s Ivetou. Viděli jsme nesrovnalost. Krásná žena. Úspěšná. Obdařená nádherným hlasem. A úplně neženská (s nedostatkem zdravé ženské energie).
       Kdyby měla Downův syndrom, politovali bychom ji a šli po svém. Kdyby měla simplexní schizofrenii, politovali bychom ji a odešli. Ale tohle byla žena, která měla mít všech pět P a přitom....

Smrt, která nemusela být

       Smrt paní Bartošové ukazuje, že celou dobu její podvědomí následovalo pana Sepešiho. Paní Bartošová měla skoro 30 let na to, aby si to uzdravila. Možná stačila jediná konstelace a všechno mohlo být jinak.
       To je snadné říkat dnes. Ale já to říkám už dlouho. Už mnoho let ukazuji paní Bartošovou jako příklad nemocné ženské energie.
A muži kolem ní jsou zářným příkladem nemocné mužské energie.
       Pokud Vás „Ivetka“ fascinuje a milujete ji a obzvlášť pokud obviňujete pana Rychtáře a bulvár, pozor! Na nějaké úrovni máte podobnou energii jako „Ivetka“. Dobrá zpráva je, že se to dá uzdravit.
       Pokud chcete jako muž „Ivetku“ ochraňovat před zlým světem a zlými muži, je to diagnóza. Říkám tomu intoxikace mámou. Proto pan Macura nikdy nemohl paní Bartošovou vysvobodit. Nad drakem nemůže vyhrát slabý muž. A pan Macura je doslova prototyp slabého muže. I jeho ochranářství slabých žen a zejména jeho neúčinnost ukazuje, jak moc je zapleten se svou matkou. A muž takto slabý nikdy nemůže být pro ženu zajímavý. Proto nakonec Iveta raději zemřela s Rychtářem, než by žila s Macurou.
       Tím neříkám, že mají být muži slepí k utrpení žen. Ale ono je to všechno ještě jinak. Iveta nikdy nebyla oběť. Ona tu hru hrála taky. Kdyby skutečně chtěla žít jinak, mohla. Samozřejmě by to nebylo snadné. Ale dokud neprohlédnete hru na Oběť a Viníka, budete nuceni ji žít.
       Kdyby byl pan Macura silný MUŽ, Iveta by ho chtěla následovat do zdraví. V jeho přítomnosti by se sama o sebe uměla postarat. Vyhodila by pana Rychtáře, omluvila se panu Štaidlovi a začala se uzdravovat.
       Ale sílu nejde nahradit hysterií. Ani fyzickou silou.

Přehlídka slabých mužů

       Asi nejdůležitější poučení pro všechny ženy i muže je toto: Když pohrdneš Štaidlem, dostaneš Pomejeho. Když zhrdneš Pomejem, dostaneš Macuru. Když zhrdneš Macurou, dostaneš Rychtáře. Docela se děsím toho, koho by si Iveta našla poté, co by zhrdla Rychtářem. Možná i proto se zabila.
       Proč tvrdím, že Ivetini muži jsou slabí? Je to vidět na první pohled. Pan Sepeši byl obětí železničního neštěstí. Ale na úrovni duše nejsou žádná neštěstí. On si na nějaké úrovni smrt vybral. Absolutně neznám jeho život, ale jsem si jistý tím, že následoval někoho ve své rodině. To je velmi častý a snadno řešitelný problém v konstelacích. Kdyby tehdy bývaly konstelace a on na ně přišel, mohl žít.
       Umřít je slabost? Na nějaké úrovni ano. Ta slabost je z lásky. Ale z lásky, která nás nutí umřít. Kdyby byl pan Sepeši silný muž, nutkání smrti by odolal. Ale možná (na podvědomé úrovni!!!) jen nechtěl čelit Ivetě, která na něj byla pověšená a on už měl dítě s jinou.
       Pan Štaidl Ivetu určitě miloval. Ale miloval ji tím způsobem, o kterém se zpívá, že „v lásce prohrává ten, kdo má rád víc“. Když se pak nechal od paní Bartošové vydírat kvůli synovi, prokázal opět lásku, která si neumí s ženou poradit. Podotýkám, že tahle situace je nesmírně obtížná a nakonec se ukazuje, že ji nějak ustál. Ale kdyby byl skutečně silný, dnes by měl úžasnou rodinu s Ivetou.
       Pan Pomeje si bere Ivetu jako dlužník. Možná měl jen smůlu. Možná v tom bylo něco jiného, to absolutně nevím a nemíním soudit. Ale už jen tím byl oslaben. A stalo se, co se muselo stát. Neuměl Ivetu zkrotit (stejně jako pan Štaidl) a doplatil na to.
       Co je ale skutečně zajímavé: Jakmile se Ivetini muži s Ivetou rozešli, přestali být padouchové. Nevím, co si o panu Štaidlovi myslí jeho současná žena. Ale myslím, že by o něm neříkala to špatné, co o něm v „dobách jejich mediální slávy“ říkala „Ivetka“.
       Nějakou dobu po rozchodu se pan Pomeje dostal z finančních potíží. Je to jen náhoda? Možná ano. Ale možná ne. Dobře si rozmyslete, s kým se dáte dohromady. Protože s kým žiju, takovým se stávám. A zatímco Iveta šla neomylně dolů (pan Macura a Rychtář také), tak pan Štaidl a Pomeje (nemluvě o těch mužích, kteří se s Ivetou zavčas rozešli nebo s ní nikdy nebyli) zdá se, po rozchodu zamířili nahoru.

Jsou muži obětí Ivety?

       Ne. Jaká byla, takový přišel. Jaký byl, taková přišla.
       Ve vztahu nikdy nemůže za vše jen jeden. Vždy jsme oba společně a nerozdílně spoluzodpovědní a spoluvinní.
       Kdykoliv odsuzuji druhého, snažím se odmítnout svou zodpovědnost. A to Život nepromíjí.
       Kdykoliv odsuzujete někoho druhého, zabraňujete sami sobě se uzdravit.
       Mužští muži a mužské a ženské ženy neřeší druhé, ale sami sebe: Co já mohu udělat?
       Slabí muži a bezmocně slabé ženy ví, že změnit se musí okolí: Ty se změň. A nedospělí lidé říkají: To on měl dělat tohle.

Hra na Oběť a Viníka nepomůže

       Dospělý člověk se může cítit jako oběť, ale chce to změnit. Nedospělému člověku pozice Oběti vyhovuje a na nějaké úrovni dělá vše pro to, aby se jí stal. Proč? Protože pozice Oběti je nejsilnější.
       Proto se teď vede mediální válka o to, kdo je v ukrajinské „snad ne ještě válce“ oběť a viník. Protože Oběť dostane pomoc a Viník bude potrestán. Proto Hitler začal válku tak, že za Poláky přestrojená německá jednotka napadla Německo. Proto Bush lhal, že má Saddám nebezpečné zbraně.
       Oběť má k dispozici nejmocnější zbraň: Umí ve Viníkovi vyvolat pocit viny. A v těch ostatních pocit, že ji mají chránit. Ale je to manipulace. (naopak žena v ženské energii to umí čistě, bez manipulace a nepříjemných pocitů a výsledků).
       Rozdělení na čistou Oběť a hnusného Viníka nikdy není pravda. Vždy je to o nás obou. Abych mohl ubližovat, potřebuji někoho, kdo je ochoten si nechat ubližovat. A abych si mohla nechat ubližovat, potřebuji někoho, kdo je ochoten ubližovat.

Takže nemáme nikomu pomáhat?

       Ne. Je v pořádku pomoct tam, kde si ten druhý o pomoc řekl. A je možná v pořádku pomoct tam, kde si ten slabší o pomoc říct neumí.
       Ale když začnu zachraňovat lidi jen proto, že jsem se tak rozhodl, nefunguje to. Většinou hlavně proto, že ve skutečnosti zachraňuji sám sebe nebo jednoho ze svých rodičů. Je to krásně vidět na válce v Iráku. Slova krásná. Ale skutečný důvod války jiný. A proto to nemůže fungovat.
       Proto pan Macura nikdy nemohl Ivetu zachránit. Nemá energii, aby to zvládl. Není to jeho chyba a může se to naučit. Ale dokud to neumí, nadělá víc škody, než užitku. Protože: Funguje to, jen když činy, slova a vnitřek souhlasí.

Co vidím, jsem já

       Paní Bartošová nám všem nastavuje zrcadlo. A co nám ukazuje? Většina lidí Ivetu lituje. Ale tím jen posiluje to, proč zemřela. Právě hra na Viníka a Oběť ji zabila. Kdyby se jí nevyplatilo být Obětí (nedostávala by byť negativní pozornost bulváru, lidi by ji nelitovali...), měla by větší šanci se z toho dostat.
       Spousta lidí obviňuje pana Rychtáře. Ale tím jen posilujete to, co doopravdy paní Bartošovou zabilo.
       Máte mít pana Rychtáře rádi? Ne. Není důvod. Chová se jako prase. Ale je blíž k tomu, aby se stal mužem, se kterým bude ženám dobře, než pan Macura. Čeká ho ještě hodně práce, ale možná už za pár desítek let to zvládne.
       Navíc čím víc pana Rychtáře obviňujete, tím víc energie mu dáváte. On doslova žije z pozornosti bulváru. Čím víc ho obviní, tím víc v něm bude. Baví Vás ta hra? Nemáte svůj život?

Kdo je skutečná oběť

       Při záchranné zdravotní akci platí pravidlo, že nejdřív je třeba ošetřit ty, co si nestěžují (a mají skutečně velký problém). Až potom se řeší ti, co křičí. Není to železné pravidlo, má určitě výjimky.
       Ale obvykle ti, co nejvíc křičí, na tom nejsou tak špatně jako ti, co si nikdy nestěžují.
       Na nějaké úrovni je pan Štaidl stejná oběť Ivety jako ona tvrdila, že ona je jeho obětí. Ale dospělý člověk hru na Viníka a Oběť nehraje, obzvlášť když by to mělo poškodit jeho syna.
       Na nějaké úrovni je pan Rychtář obětí Ivety stejně jako ona jeho. Kdyby se s ní nesetkal (a kdyby v sobě neměl magnet na hysterky), mohl na tom být líp. Pokud nevidíte symetričnost oběti a viníka, jste odsouzeni k tomu tuhle hru hrát i nadále....Naštěstí pro pana Rychtáře je málokdo schopen vidět vinu „Ivetky“ a tudíž on nemůže tuhle hru hrát.
       Pan Macura je obětí Ivetiných her natolik, že od teď bude zachraňovat všechny „Ivetky“. Kdoví kolikrát ještě dostane přes hubu a kolikrát ho ty ženy pošlou do háje, než mu dojde, že profesionální Oběť nejde zachránit.
       Ale nikdo z nich není skutečná oběť. Tím, na koho se zapomíná, je syn Artur. Domnívám se, že už dlouho je emočně dospělejší, než jeho máma a otčímové. Všimněte si jednoho důležitého rysu charakteristického pro skutečné oběti: Nechce soucit. Chce klid.
       Musí být extrémně těžké příjít o mámu. Ale obávám se, že on cítí ještě něco horšího. Totiž úlevu.
       A cítít úlevu je v jeho situaci to úplně nejhorší, co se mu může stát. Protože je intoxikován od mámy (to je můj výraz, který znamená to, že nezodpovědný rodič doslova otráví své dítě tím, že mu vnutí, že je Oběť. Viníkem je pak obvykle druhý rodič nebo jiní lidé, které dítě miluje. Ale podvědomě tím dítěti vysílá další vzkaz: I ty jsi viník. A hlavně: Ty se musíš o mě starat. A dítě se tomuhle nemůže bránit. A pak se o svého rodiče emočně stará, aby mu pomohl a čím víc to nejde, tím je dítě zoufalejší), bude cítit obrovský zmatek. Má mu přece být hůř. A ono se mi ulevilo. Mám ohromný smutek.Ale současně cítím, že „už se to konečně stalo“.
       Když se najde někdo, kdo mu řekne, že je v pořádku, že se mu ulevilo, bude se moci uklidnit. Ale když se to nestane, bude muset svou vinu za to, že se mu ulevilo, někde odpracovat. Třeba zachraňováním dalších „Ivetek“ jako pan Macura. Ale protože svou mámu nezachránil, nezachrání ani žádnou další ženu, dokud si to nepořeší v sobě. A jeho vina bude růst.
       Ledaže by mu někdo řekl, že žádné dítě nemůže zachránit svého rodiče. Že jeho máma ho na nějaké úrovni zneužívala, byť ho měla ráda tak, jak uměla. Že nebyla zlá, jen to neuměla. Není zlý ten, kdo neumí uběhnout stovku za 12 vteřin. Stejně není zlý, kdo neumí být dospělý.
       Snad dá teď Arturovi někdo dětství. Z tohoto hlediska je absolutně dobré, že nechce pozornost bulváru. A je moc dobře, že ho táta chrání.
       Až budete litovat „Ivetku“, uvědomte si, že tím současně berete Arturovi možnost, aby on mohl bý „Arturek“. V rodině nemůže být dítětem rodič i dítě...Bohužel už je pozdě a Artur už nemá být „Arturek“. Nicméně na nějaké úrovni by mu moc prospělo, kdyby ho někdo naučil, že je v pořádku, když se jím na chvilku stane.

Smrt nic nevyřeší

       Jestli uvažujete o sebevraždě, musím Vám říct ještě jednu věc:Nic tím nevyřešíte. Jsem si téměř jistý, že Ivetino vědomí teď trpí úplně stejně jako předtím. Když ztratíme tělo, něco z nás dál přetrvává. Pokud mi nevěříte, přijďte na kurz a zažijete to. A když nemáme tělo, můžeme zůstat v okamžiku smrti nebo v tom, čeho se bojíme, celá staletí.
       Ivetina smrt mohla na nějaké úrovni pomoct jen Arturovi. Na jedné straně mu nesmírně ublížila. Ale na jiné úrovni má teď možnost žít svůj život. Doteď musel být rodičem své mámě. Tahle povinnost odpadla. Teď je ve velkém nebezpečí, že si k sobě připoutá duši své mámy a bude ji dál chránit. Proto je důležité, aby pořádně odtruchlil a procítil vše, co cítí.
       Život s hysterkou je nesmírně obtížný pro zdravého dospělého. Pro dítě, které hysterku miluje, je to k nesnesení. A ještě víc k nesnesení je, že si nesmí ani připustit, že je to k nesnesení.

Když dospělý není dospělý

       Dospělý člověk zvládá svůj život. Když v nějaké oblasti nejste dospělý/á, dá se to napravit. Je k tomu několik cest. Konstelace se dívají na příčinu a hledají Vašeho předka, který ještě byl dospělý. Někdy je to třeba 10 generací zpět. Obvykle tento člověk předčasně zemřel a nemohl svému potomku dát to, co pro něj měl. A od tohoto okamžiku se tato nedospělost přenáší dál. Náprava je poměrně snadná a výsledky někdy neuvěřitelné, někdy to jde po malých krůčcích. To můžete získat na jakémkoliv mém konstelačním kurzu nebo na garantovaných konstelacích.
       Druhá možnost je doplnit si, co jsem nedostal od rodičů. K tomu slouží kurz Nasycení vnitřního dítěte a týdenní mužsko-ženský kurz.
       Většina lidí se prostě jen snaží. Ale to nefunguje tak dobře. Pokud chcete investovat do svých dětí i do sebe, je málo věcí, které se vyplatí víc, než si dát to, co mi chybí.
       Kéž by paní Bartošová bývala našla tu odvahu a věci si vyřešila dřív, než ji semlely. Ona už nemůže. Ale Vy ano.

Další pokračování zde.

Zde se můžete přihlásit k odběru mých článků

MUDr. Martin Daniel, www.smysl.com

Tento článek může být volně šířen v nezměněné podobě s kontaktem na autora a s aktivními odkazy na internetové stránky včetně této poznámky.