Láska, Pokora, Sebevědomí, Pravda

       Tento článek navazuje tak trochu na článek Obejmi svůj strach, tak jestli jste ho ještě nečetli, nejdřív si ho přečtěte a až pak se vraťte na tuto stránku.
       My lidé používáme slova jako láska, pokora, úcta, sebevědomí a přitom často vůbec nevíme, co ten druhý říká.
       Pro někoho je sebevědomý ten, kdo si nejvíc vyskakuje. Ale musím si ještě vyskakovat, když jsem skutečně sebevědomý?
       První důležitá věc je vůbec přijmout myšlenku, že když jeden říká Láska, že možná myslí něco úplně jiného, než ten druhý slyší (A to v tomto článku ani nebudu psát o tom, že ten druhý může ještě špatně slyšet. A to dokonce i když nemá poruchu sluchového aparátu.)
       Začnu trochu oklikou. V naší domácnosti vedeme debaty o slovech jako je dýl a rohlík. Zatímco na Vysočině je věta „Přijdu dýl“ prostě synonymem věty „Přijdu později“, v Brně jasně rozlišují mezi dýl=“jen a pouze déle, neplést s později“ a později=“později, neplést s tím, že to trvá déle“. Vždy se hodně nasmějeme, když si ujasňujeme, jestli někdo přijde dýl nebo později.
        Naštěstí Eva byla ochotná kvůli jednoznačnosti naší komunikace přistoupit na to, že houska není rohlík, ale skoro vždy k tomu neopomene dodat nějaký komentář. (Nebudete tomu věřit, ale v jejich rodině obojímu říkají rohlík).
       V rámci toho, aby neztratila kontakt s rodným Brnem, i v Praze jezdí Eva šalinou. Kdybych si ji chtěl dobírat, mohl bych dodat, že správně by měla jezdit šalinó.
       Když se budete snažit nějakému cizinci vysvětlit rozdíl mezi 2 podobnými slovy, možná se stane, že mu dají 2 Čechové zcela opačné vysvětlení.
       

Kdo má pravdu ?

       
       V jazyce ten, jehož názor je zastoupen ve slovníku spisovného jazyka nebo ten, kdo mluví za víc lidí. Takže já v klidu uznávám, že moje „dýl“ je nespisovné, zatímco Eva ví, že šalina není první slovo, které má učit cizince bydlícího v Praze.
       Ale pak by slovo láska ve 13. století v prostředí křižáků znamenala: „Pojedeme tam a vyvraždíme je a ty ostatní násilím převrátíme na křesťanství, protože tím zachráníme jejich duši a to je láska“. Pro inkvizitory by pak láska znamenala: „Klidně je všechny vyhubíme a umučíme k smrti, hlavně když zemřou jako křesťané, protože to je jediné, co je skutečně důležité.“ Pro muslima, který jde spáchat bombový atentát, při kterém zemřou desítky nebo stovky lidí, včetně dětí, bude právě to projevem lásky, „protože když to nejde jinak, tak alespoň tímhle způsobem zvítězí islám a to je nejvyšším projevem lásky.“
       Ale láska jako taková existuje. Že je pro nás něco abstraktního, je jen proto, že většina z nás se skutečnou láskou nikdy nepřišla do styku.
       “Ale mě moji rodiče milovali“, si možná řeknete. „Co to ten Daniel vykládá?“. Ano, milovali, ale to ještě neznamená, že to byla skutečná a plná láska. To ovšem nijak nesnižuje, co Vám dali. Právě naopak. Pokud v téhle době (myslím těchto končících 20 tisíc let) Vám dokázali dát, že Vás milují, pak Vám dali neskutečně mnoho.
       Ale měli bychom už konečně udělat pořádek, aby aspoň odteď bylo jasné, co vlastně chceme, když chceme lásku.

Kdo určí správnou definici ?

       
       Co kdybychom to nebyli my ? Co kdyby se poznala láska podle plodů ? (Pole ovoce jejich poznáte je).
       Co kdybychom se shodli na tom, že láska je to, co funguje ? Láska je to, co způsobí, že se cítím být milován a současně to nikomu neublíží a současně mě to posiluje/ povznáší a současně se cítím být plný lásky, když ji dávám a současně mně to jako dávajícímu dává.
       Těch „a současně“ by tam mělo být ještě víc, ale zatím to nebudeme komplikovat.
       Z toho by vyplývalo, že když máma miluje dítě a její péče ji vyčerpává, není to ještě úplná láska. Samozřejmě se asi všichni (kromě nich) shodneme, že nahoře uvedené příklady s křižáky, inkvizitory a bombovými atentátníky zcela jistě nejsou láska.

Následky

       
       To, co jsem napsal výše, může vést k depresi: Tak já vlastně ani neumím milovat.
       Nebo k odsouzení: A co to je za člověka, že tohle píše ? Kde je on ? Je už tak daleko ?
       Já Vám chci nabídnout jiný přístup: Může nás to vést k uzdravení. Když si pravdivě připustíme, kde jsme a nesesypeme se z toho, můžeme začít hledat cesty. A i když uděláme každý den jen maličký krůčíček, jednou se k tomu cíli musíme dostat. A to je ten důvod, proč jsem tenhle článek napsal.
       Abych Vás inspiroval: Když říkám, že miluji, je moje láska dospělá ? Je nevinná ? Je silná ? Ubližuje nebo pomáhá ? Cítí se ten druhý být milován ? Posiluje mě to ? Povznáší mě to ?
       A celý tenhle web Vám snad nabídne inspiraci k těm malým (nebo větším) krokům. A když budete chtít, můžete přijít na kurzy a tam budeme dělat často i kroky, které vypadají, že mají jiný směr, ale když je uděláte doopravdy, pocítíte, kam vedou. Jarek Nohavica v písni „Pravda a Lež“ zpívá, že pravda zvítězí nad lží, až dokáže to, co dokáže lež. To na první pohled zní strašně divně: Jak může Pravda dokázat to, co dokáže Lež? A přitom ten text má obrovskou hloubku.

       
        Láska skutečně přemůže všechno (Omnia vincit Amor) až tehdy, až bude i dostatečně silná a bude mít k dispozici mocnou slabost i sílu. Mít (bezmocnou) slabost nestačí. A přitom právě s tím si lásku spojujeme nejčastěji.

Pokora

       
       Pokora není vzdání se. Právě naopak, když se někdo vzdá, ukazuje tím na jiné úrovni velikou nepokoru.
       Na kurzech často říkám, že první půlka pokory je schopnost se uklonit. Jinými slovy: Uznat, že jsem menší.
       Ale málokdo si uvědomuje, že je tady ještě druhá půlka pokory: Zůstat stát, zatímco jiný se mi uklání. Jinými slovy uznat, že jsem větší, když jsem větší.
       Až když dokážu tohle obojí a ještě víc (Kdo je ve skutečné pokoře, za tím stojí celý Vesmír), pak nebude s čím bojovat. Protože ti menší uznají, že jsou menší a já uznám, že jsem menší, než ti větší. A pak budeme moci spolupracovat místo nesmyslných bojů.

Sebevědomí

       
       Skutečně sebevědomý člověk se nemusí povyšovat. Skutečně sebevědomý člověk si nevyskakuje. Takže až uvidíte skutečně sebevědomého člověka, budete z něho cítit velikost a ne sebevědomí. Naopak bude vypadat velice skromně a pokorně.
       Proto se nesnažte získat sebevědomí, ale velikost. A tu nejsnadněji získáme tím, že jdeme cestou pokory. Nejdříve se ukláníme tomu, co je větší a pak přijímáme svou vlastní velikost. V téhle etapě dochází k bojům a nepochopením. Ale když to ustojíte, otevře se před Vámi nový obzor.

Přeju nám to všem. Váš Martin Daniel.