Já ale nemám žádné trauma

Publikováno 5.7.2024

Já ale nemám žádné trauma

       První věc, kterou je potřeba říct, že trauma není žádná nadávka. Právě naopak. Přítomnost traumatu patří k našemu životu. Kdybych potkal člověka, který nemá žádné trauma, s úctou bych k němu vzhlížel, protože to by znamenalo, že si už dokázal všechna traumata uzdravit.
       Trauma je součást našeho života. A mnohé matky dělají vše pro to, aby na své dítě žádné trauma nepřenesly. Ale jejich snaha je marná a spíše kontraproduktivní. Protože cílem života nemůže být nemít trauma, ale překonat ho, přerůst ho. Ten, kdo to umí výjimečně dobře, je studován pro svou odolnost.
       Když se dítě udeří do kolýnka, teče mu třeba i krev, bolí ho to, ale když mu ho maminka pofouká, žádné trauma z toho nevznikne. Ale kdyby měla maminka pocit viny z toho, že ho neohlídala, už by trauma mohlo za určitých okolností vzniknout.

Hyperprotektivní rodiče

       A když by teroreticky dítě bylo nadměrně chráněno hyperprotektivní matkou, která by mu nedovolila normální dětství v touze po zachránit před zlým světem, jak by tato jistě imaginární zkušenost vypadala?
       Třeba tak, že by dítě všude bylo voženo autem, netrávilo by celé dny venku v přírodě jako naše generace, muselo by být pořád na příjmu, nemělo by ani kousek času pro sebe a své dětství, ale pořád by muselo být pod dohledem rodičů.
       Že to je přesný popis dětství mnoha dětí? Pak by v tom případě měla následovat větší traumatizace, když je dítě vystaveno normálnímu životu, kdybych měl pravdu.
       A to se přesně děje. Takže tady máme generaci sněhových vloček, jejíž příslušníci „vykazují psychickou křehkost, slabou odolnost, snadno se urážejí.“ A dnes nemáme dost psychologů k tomu, aby jim pomohli, je tady epidemie sebepoškozování a psychických problémů. Což i dle psychologů má souvislost s traumatem. A jak si později řekneme, trauma je z pohledu psychologů věc výjimečná, zatímco podle poznání konstelací je to věc běžná.
       A to nás ještě čeká generace dětí vychovaných generací sněhových vloček, kde to bude ještě víc zřetelné a snad to už uvidí i psychologové.

Současná definice psychického traumatu podle psychologů

       Psychické trauma je zranění, které vzniká jako reakce na šokující, děsuplnou nebo ohrožující událost. Těmito událostmi mohou být například dopravní nehody, útoky, násilí, ztráty, ale také nezájem, nedostatek přijetí a lásky, zejména v dětství, kdy hovoříme o traumatu vývojovém.
       Tato definice v 1. části vlastně říká, že trauma má jeden člověk ze sta. A vůbec nic nám neříká o vztahu traumatické zkušenosti, která může a nemusí vést k traumatu a že trauma je tlumeno odolností daného člověka a naopak podporováno jeho neodolností, která je způsobena příliš ochranářskou výchovou. A pokud mám pravdu, tak generace sněhových vloček bude omezena na západní svět, zatímco ve světě rozvojovém, kde rodiče nemají čas, aby ubližovali dětem svou hyperprotektivitou, tam musí být tento pojem neznámý.
       Kdo má tvrdá data z Argentiny nebo obecně z Jižní Ameriky, většiny Afriky i z části Asie? Protože to, co tady říkám já, je vědecká hypotéza, která se dá potvrdit nebo vyvrátit.

Zatímco konstelace ví, že trauma je naopak typická věc

       Proč se v této a v mnoha dalších věcech tak rapidně rozcházejí poznatky ze dvou velice příbuzných oborů? Protože psychoterapie a psychologové pracují s lidmi, kteří mají psychologický problém. Tedy s obecně horšími stavy, než se kterými pracují konstelatéři.
       Zatímco rodinné konstelace pomáhají lidem zdravým, kteří chtějí mít lepší vztahy. A jen občas zjišťují, že jsou schopny pomoci i lidem s psychickými problémy. A hlubinné konstelace jdou ještě dál a jsou schopny pomoct i lidem s fyzickými i psychickými problémy. Ale jen za podmínky, že to ten dotyčný chce. Zatímco psychiatr může léčit proti vůli člověka, který je nebezpečný sobě či ostatním a soud mu dá k nedobrovolné léčbě svolení.
       A všechny psychologické poznatky jsou konfrontovány se současným poznáním vědy, tudíž je nemožné, aby psychologie věděla víc, než je dovoleno současnou vědou. Právě z toho důvodu konstelace se odštěpily od psychologie už na počátku, protože jejich poznatky byly pro psychoterapeuty nevědecké. Ale když v roce 2006 dostali Nobelovu cenu vědci za objevy v epigenetice, měly být konstelace vědou uznány, ale protože se vyvíjely dál, tak jsou už zase před současným poznáním vědy.

A konstelace ukazují, že trauma je běžnou součástí našich životů

       Poznáme ho podle toho, že v dané věci chceme jít dvěma směry současně. Netraumatizovaný člověk jde přímo k cíli a většinou ho dosáhne. Zatímco běžný člověk chce cvičit, aby zhubl a současně mu v tom něco brání.
       Chce ráno vstávat plný sil a místo toho posunuje budík o 5 minut dopředu, aby se ještě dospal. Chce chodit do školy či do práce a sám sobě si dává překážky.
       Chce mít dost peněz a přitom pracuje pořád jen pro druhé. Takových případů jistě každý z nás najde nejméně stovky. Chceme mít úžasný vztah a nechceme se s druhým bavit. Chceme být zdraví a přitom většina z nás odmítá prevenci a to dokonce i tu, kterou nám říká medicína. A přitom nekouřit, nepít moc alkoholu, jíst zdravě je jen absolutní minimum.
       A všechny tyto věci, kterými si ubližujeme, jsou dány tím, že v okamžiku traumatu jsme se rozštěpily na část, která v jde dál a část, která v traumatu zůstala a aby v tomto okamžiku to přežila, tak dělá vše, co nám ubližuje. A řešením je ji osvobodit z jejího „zakletí“, tedy projít tou zkušeností a odžít si ji. Přičemž veškerá práce psychologie spočívá v tom se této retraumatizaci vyhnout. A až hlubinné konstelace se retraumatizace nebojí, protože vědí, jak s ní zacházet. Ale i ony musí na to jít opatrně, protože většina lidí se jí enormně bojí. Přičemž je to jediná možnost, když se chcete uzdravit ze závažné nemoci.

Přičemž retraumatizace probíhá velmi často. Např.

- když se s někým pohádáte
- když neslyšíte, co vám říká
- když jste znechucený/á, naštvaný/á, nenávistný/á k někomu jen proto, že ten někdo něco řekl
- když se nechcete dozvědět jeho pohled na věc, protože jen ten váš je správně
- když nadáváte někomu, koho neznáte jen proto, že vám řekl něco, co vás naštvalo

A vy to můžete vzít jako příležitost k uzdravení jednoho z vašich traumat

       Nebo můžete počkat, až se vám to stane znovu a silněji.
       
       

Připojte se ke skupině O zdraví a vztazích

       https://www.facebook.com/groups/dotazyzdravi Tam se snažíme o spolupráci klasické medicíny a vědoteriky. Vědoterika je to nejlepší a nejúčinnější z ezoteriky vybrané na základě vědeckého pozorování výsledků.

       
Přihlásit na kurz se můžete tady.
       

MUDr. Martin Daniel, www.smysl.com

Tento článek může být volně šířen v nezměněné podobě s kontaktem na autora a s aktivními odkazy na internetové stránky včetně této poznámky.

       
Zde se můžete přihlásit k odběru mých článků

(c) MUDr. Martin Daniel, 720 235 106, danielma@seznam.cz