kurz Já mám peníze

Zákonitosti peněz.

       Na tomto kurzu se budeme učit zákonitosti peněz. Když je porušujeme, peníze od nás utíkají nebo ani vůbec nepřijdou. Tato pravidla jsou popsána v mnoha knížkách, ale číst knihy nestačí. Protože pochopit je musí i naše podvědomí, naše dětská část. Když jsme jako dítě něco špatně pochopili, táhne se to s námi dál. Pak se pokusíme to změnit, ale nefunguje to. Protože jsme to sice pochopili, ale naše dětská část ne.
       Proto se na tomto kurzu se vrátíte zpět do dětství a tam Vám to všechno podstatné řeknou Vaši "ideální rodiče“. A nejen to, procvičí to s Vámi. Vezmou Vás do náruče a naučí Vás to správně.

Dospělá mužská a ženská energie je pro peníze přitažlivá

       Také se podíváme na to, jak dospělá mužská a ženská energie peníze přitahují, naopak nedospělé části jsou pro peníze nepřitažlivé. Zkusíme si pár cvičení na to, jak se stát přitažlivými pro peníze a určitě také postavíme nějaké konstelace, abychom se podívali na Váš vztah k penězům a jak ho napravit.
       Jak se projevují nedospělé části? Např. muž, který se bojí žen. Člověk, který si nevěří. Žena, která se bojí být sama. Člověk, který nahrazuje jiné kvality penězi. Nebo nemá ani je. Muž, který neví, že může být přitažlivý pro jakoukoliv ženu. Žena, která neví, co udělat, aby byla ochráněna jakýmkoliv mužem. Člověk, který se bojí. Že to jsou skoro všichni? Však taky málokdo má dostatek.

Peníze prakticky

       Na rozdíl od jen ezoterických kurzů tady ale půjdeme na dřeň a vezmeme to doopravdy. Takže na konci kurzu použijete všechny své nové znalosti a jeden z Vás si odnese bank. Ten vytvoříme tak, že každý účastník do něj vloží 100 Kč. Mnoho lidí penězi opovrhuje, často aniž to ví. Proč se s penězi špinit? Bohužel tento vztah k penězům mají mnozí. Přitom peníze jsou jen energie. Mimo jiné nám ukazují, jak dobře jsme zvládli naše úkoly, které tady máme.

Nemít peníze znamená nedostatečný duchovní vývoj

       Pokud nemáte peníze, znamená to, že někde děláte velkou chybu. Obvykle je to ne úplné přijetí života a toho, jaký je. Ve skutečnosti nejde o peníze. Když mám hojnost v sobě, peníze ani nepotřebuji. Protože ke mě přijdou kdykoliv, když budu potřebovat.
        Peníze totiž potřebují jen ti, co je nemají. Když mám co jíst, potrava přestává být důležitá. Dokud mám co jíst, jídlo neřeším. Jídlo začne být důležité, až když není. Stejně tak zdraví lidé obvykle zdraví neřeší. Stejně tak peníze nejsou důležité pro ty, co je mají nebo vědí, že se o sebe vždycky postarají.
       Z duchovního hlediska je zbytečné peníze schraňovat, protože mi stejně nezůstanou. Nejpozději okamžikem smrti mi budou totálně nanic. Naopak z hlediska pozemských zákonitostí je shromažďování peněz stejné, jako když strom shromažďuje energii v létě na zimu. Když se medvěd v létě nezásobí dost tukem, v zimě zemře.

Spojení protikladů

       Co se týče peněz, je zde mnoho nedorozumění, protože většina lidí se na ně dívá buď jen z hlediska materiálního nebo jen duchovního. Ani jedno samo nestačí, protože žijeme v obou těchto světech současně. A pokud chceme najít štěstí a naplnění, musíme propojit neslučitelné - musíme umět současně pustit vše, co máme (duchovní zákonitost) a současně nenechat na sobě nikoho parazitovat (zákon přežití v materiálním světě). Musíme současně najít blahobyt a přitom na něm nelpět, když ho nemáme, i když ho máme.
       Když zvládneme jen materiální zákonitosti, budeme mít peníze, ale ne štěstí. Když zvládneme jen duchovní zákony, najdeme štěstí, ale budeme vydáni na pospas vnějšímu světu. Tibet je příkladem toho, jak je třeba ctít i materiální zákonitosti, jinak i to duchovní může být zničeno. Kdyby žádní Tibeťané nemohli utéct do Indie, bylo by dnes zničeno úplně (na materiální rovině) i jejich duchovní poselství.

Měli bychom dávat zadarmo?

       V esoterických kruzích je někdy představa, že duchovní práce má být zadarmo. (Málokdo to aplikuje na jakoukoliv práci). Ale to je úplně základní nepochopení. Když je něco zadarmo, vzniká veliká nerovnováha a ta se pak musí vyrovnat jinde. Pozor na věci zadarmo. Když někdo duchovní dělá něco zadarmo, často tím jen splácí jiný dluh nebo ho vytváří tam, kde mohla jinak být rovnováha. Často je za tím obrovská pýcha a za tou je obvykle veliká neúcta k sobě. Kdo si váží sám sebe, nedává se zadarmo tam, kde to ten druhý může vyrovnat. A pak může s radostí dát a nic nechtít tam, kde není z čeho dát zpátky. A jak učím na kurzu Terapie vděčností, vždy je co dát zpět. Každý může říct Děkuji a tím vyrovnat rovnováhu tam, kde to ničím jiným nejde.

Kdy si nenechat zaplatit?

  • Když ten druhý nemá dost, aby zaplatil penězi (Některé věci nejde zaplatit. Když někomu pomohu ke zdraví, ve skutečnosti se to nedá penězi zaplatit. Ale i tak je třeba si nechat zaplatit penězi za svou práci, která zaplatitelná je.) A opět: I když nemůže zaplatit penězi, může a měl by říct alespoň Děkuji nebo to vyrovnat jinak.
  • Když chci něco splatit (Pak je ale dobré to říct otevřeně: Dávám to zadarmo, abych splatil své minulé hříchy nebo dluhy).
  • Když už zaplatil nebo bude platit někdo jiný, než ten, kdo teď dostává (Když dávám dětem, ve skutečnosti jim vracím to, co jsem dostal od rodičů).
    • Kdy nedávat zadarmo !

             Moje práce má hodnotu. To musíme naučit zejména ty, kteří si jí neváží a chtěli by ji zadarmo. Buď nemá hodnotu – pak proč ji chtějí? Nebo má hodnotu – proč ji pak chtějí zadarmo? Když musí za něco zaplatit, začnou si toho daleko víc vážit. A co je důležité pro ně: Až pak si budou moci vzít vše, co se jim nabízí. Více viz dále v popisu hry „Dej mi to zadarmo“.
             Navíc dávání zdarma je projevem velké nepokory. Říkám tím tomu druhému: Já jsem větší než Ty, já můžu jen dávat. To je v pořádku, když jste rodič a ten druhý dítě.
             Když dávám zadarmo v jiných případech, dělám ze sebe většího, než jsem a z toho druhého dělám malého blbečka.
             Na počátku na mé kurzy nechodilo moc lidí. Měl jsem tehdy představu, že cena má být lidová, že za víkendovku mají lidé zaplatit 1000 Kč. A čím víc jsem to chtěl lidovější, tím míň lidí chodilo. Pak jsem si to vyřešil a zdražil. A lidi začali chodit. Dokud (se) prodáváte pod cenu, lidi nebudou chodit, protože si to buď nemohou vzít (já je vlastně nutil, aby přijali jen malou hodnotu, aby nezůstali dlužní) nebo budou dlužníky. A na úrovni duše nikdo nechce být dlužník. Protože když jsem dlužník, jsem chudý a jak se píše v jedné písničce také sláb a nemocen.
             Zadarmo můžeme dát kdykoliv chceme, ale pak je důležité, aby příjemce řekl aspoň Děkuji. Když to neřekne, naučíme ho, že má nárok na něco, na co nárok nemá a pak bude mít v životě daleko větší potíže. Bude jako malé děcko, které pořád něco vyžaduje, nikdy není spokojené a myslí si, že nic nemusí. A stvoříme na svůj úkor dva nespokojence. Jednoho, co má pocit, že se rozdal (i když to tak teď není, představte si, že budete dávat bez odměny a bez vděku 20 let) a druhého, co má pocit, že může mít cokoliv zadarmo a on mu to Vesmír pak dá sežrat i s úroky.
             A je zde ještě jedna veliká past, která čeká na ty, co berou a dávají zadarmo. Jmenuje se:

      Hra „Dej mi to zadarmo“.

             Mnoho lidí hraje hru „Dej mi to zadarmo“ a vůbec neví, jak to devastuje jejich životy. K jejímu provozování je třeba 2 nebo více lidí.
      Hráč A je obvykle nezkušený terapeut nebo kamarád nebo partner, ale může to být kdokoliv. Dále ho budu označovat „Dávač“.
      Hráč B je v pozici „pacienta“, obvykle je na tom špatně nebo „hodně špatně“. Obvykle nemá na zaplacení nebo vyžaduje slevu neadekvátně situaci. Dále mu budu říkat „Chudák“, protože jeho důležitým znakem je, že je na tom opravdu špatně. Obvykle je na tom špatně v mnoha oblastech, jindy je na tom „špatně“ jen s penězi.
      Hráč C je pak ten, kdo to „myslí dobře.“

      Průběh hry „Dej mi to zadarmo“.

      • Tah č.1. „Chudák“ říká: Nemám peníze, dej mi to zadarmo. (tohle říká jeho vědomí).
      • Tah č. 2a. Ale když je to zadarmo, stejně si to nevezmu, protože bych pak dlužil moc (říká jeho podvědomí).
        NEBO tah č.2b: „Chudákovo“ podvědomí vyléčení blokuje z jiného důvodu.
      • Tah č.3: „Dávač“ souhlasí. A obvykle se snaží víc, než je třeba. (Vždyť přece „chudák“ je na tom tak špatně)
        Ale když se někdo snaží moc, užitek se zmenšuje. V materiálním světě to platí jen trochu, v terapii to platí hodně.
        Proto to obvykle nebude fungovat, protože „Dávač“ se snaží moc a „Chudák“ moc málo. A také protože „Dávač“ platí příliš a „Chudák“ příliš málo. V důsledku toho nevyhnutelně přichází:
      • Tah č.4: „Chudák“ slovně nebo neslovně vyjádří: „Nedalo mi to dost, dej mi ještě víc a ještě víc zadarmo“
      • Tah č. 5: Současně jeho podvědomí ještě víc zavře možnosti, aby mu to pomohlo. Ale o tom jeho hlava neví, takže čím víc „chudák“ podvědomě pomoc odmítá, tím víc ji jeho hlava chce.
        Nevyhnutelně přichází
      • Tah č. 6: „Dávač“ se začne obviňovat a pokusí se dát ještě víc a už ROZHODNĚ si za to nedá platit.
      • Zde se vracíme zpět k bodu 3 a tak to běží pořád, ledaže:
      • Tah č.7a: „Chudák“ přestane k „Dávačovi“ chodit a obvykle nezapomene o něm rozhlásit, jak moc mu nepomohl. Naši předkové pro to měli rčení Pro dobrotu na žebrotu.
        Nebo
        Tah č.7b: „Dávač“ si všimne, že mu v přítomnosti „chudáka“ je špatně a začne něco chtít na oplátku nebo jinak celou hru ukončí.
      • Ale ani tady to nemusí skončit, protože často se objeví někdo, „kdo to myslí dobře“ se svým tahem 8a: Ale přece bys mu měl pomoci, když je na tom tak špatně.
        Nebo tah 8b: Od něho si přece nemůžeš vzít peníze. Podívej se, jak na tom je.

      Důsledky hry „Dej mi to zadarmo“.

             Tato hra je zničující pro všechny. Mimochodem je to jako v šachách: Jakmile dojdete do bodu 4, můžete si už jen vybrat, zda dostanete šachmat nebo šachmat s popliváním.
             “Dávačovi tato hra ničí jeho sebedůvěru i renomé. „Chudákovi“ bere možnost se uzdravit.
             Jaké je řešení? Vcelku snadné: „Dávač“ musí trvat na tom, že jeho práce si zaslouží odměnu. Když „chudák“ nemá peníze, nemá ani ručičky? Co kdyby mu zanesl věci na poštu? Nebo jakkoliv jinak pomohl? Nebo řekl aspoň Děkuji? (Zde nestačí říct Děkuji, musí to být ze srdce, jinak to nebude fungovat). Zde nemusí dojít k rovnováze, ale musí tady být vidět aspoň „chudákova“ touha tu nerovnováhu aspoň trošku vyrovnat. To je nejdůležitější krok k jeho uzdravení.
             Problém je v tom, že to už pro mnohé odporuje etickému kodexu. Ale podle mě mu daleko víc odporuje, když „chudákovi“ nedám šanci se uzdravit. A mimochodem – to je také návod pro úřady práce. Kdo přijede Mercedesem, neměl by dostat nic. A kdo přijde pěšky, ten dostane, až když udělá něco pro všechny prospěšného. (Samozřejmě neplatí pro ty, co skutečně nemohou.)

      Kurz Já mám peníze

             Pokud je pro Vás téma peníze, hojnost, prosperita, dostatek důležité, přijďte na kurz Já mám peníze. Finanční kurzy dělám pouze jednou za rok a příští rok bude pravděpodobně jiný finanční kurz. Je to zajímavé: Na nedostatek peněz nadává kdekdo. Ale změnit to chce jen málokdo.
             Minulý rok jsem dělal kurz Chci dělat, co mě baví a bohatí. Zrovna jsem dostal email od jednoho účastníka, kde mi moc děkuje, že ho pár měsíců potom povýšili a on dělá, co ho baví a bohatí. Jako skoro pokaždé, sám se neozval, připomnělo se mu to, až když jsem mu poslal email o něčem jiném. Takový výsledek nemá každý, ale prakticky každý cítí aspoň malou změnu. A i malá změna se začne sčítat a po roce to by to byla zajímavá investice, i kdyby mi to přineslo jen peněžních 10%. Obvykle to ale přinese daleko víc.
             Býval jsem chudý a pak jsem potkal kamaráda, co říkal, že peníze leží na zemi, jen je zvednout. Říkal jsem: „KDE!???“ Pak jsem říkal „Zatím to neumím“. Dnes už je na zemi vidím a učím se je zvednout pro sebe i pro druhé Na tomto kurzu se to můžete začít učit a odkoukávat. Rád Vám to předám, protože peněz je tady dost pro všechny, CO CHTĚJÍ.


      Propozice ke kurzu a místo konání najdete zde. Termíny jsou zde.





      /li

(c) MUDr. Martin Daniel, 608038825, danielma@seznam.cz
„Pes, kterého uzdravíš, tě nikdy nekousne. To je hlavní rozdíl mezi zvířetem a člověkem.“ Mark Twain