Publikováno 6.1.2024
Kdy jsou hlubinné konstelace nenahraditelné
Jméno Adéla a Beata jsou vymyšlená. Vše ostatní je doslova pravdivé.
Na nedávném kurzu bylo Adéle špatně. Zničehonic. Tak jsem jí zeptal, zda to, co teď zažívá, je součástí Adély v užším slova smyslu. Odpověď byla Ne. Takže jsem počítal s tím, že se projevil nějaký mrtvý člověk, že ho odvedeme do světla a bude Adéle ještě líp, než před tím.
Ale raději se vždy ještě ptám na další otázku: Jsi součástí někoho živého? A z Adély vypadlo: Ano. Já jsem součástí Beaty. Nejdříve byla Adéla překvapená. A pak po několika sekundách to všechno začalo dávat smysl: Vždyť já jsem si přece chtěla stoupnout do konstelace Beáty a pak se to zrušilo. A já jsem z toho nevystoupila. A za těch 5 minut cítím tak šílenou únavu, že se divím, jak v tom dokáže Beáta žít jediný den.
Zatímco umím udělat, aby někdo mrtvý šel do světla, když je u někoho část někoho živého, je to daleko těžší. V podstatě to znamená, že část Beaty, která je teď u Adély, se nechce vrátit k Beátě, protože „chce azyl“.
Představte si, že celý stát by byl člověk. Což zní divně, ale počet podosobností, vnitřních dětí a dalších částí, spolu s mrtvými, kteří u každého z nás jsou, by určitě dal 10.000 částí, které dohromady vytvářejí třeba Martina Daniela. A jestli v Martinu Danielovi zrovna vládne pan Zeman, tak je to v pořádku, protože stačí počkat na příští „volby“ a nejpozději za 10 let bude prezidentem ČR někdo jiný. Ale ve většině z nás nejsou demokratické volby a vládne tam někdo na doživotí. Takže přesnější je přirovnání spíše k panu Lukašenkovi. A tak spousta Bělorusů musela utéct a hledat azyl třeba v Polsku, aby si zachránila život či svobodu. Když v mém těle vládne „pan Lukašenko“, tak je logické, že některé mé části nechtějí žít v mém těle a hledají azyl, kde je možný.
Beata nechtěla nic slyšet
I přestože patří mezi mé nejvěrnější kurzisty a má za sebou mraky zkušeností, kdy si uzdravila věci, které „jsou neuzdravitelné“. Tak se vůbec nepodívala na Adélu, komíhala svým tělem (což jsem nikdy nezažil ani u ní, ani u nikoho jiného) a nechtěla to v žádném případě řešit. A divila se, jak by ona mohla být unavená. Vždyť nic nedělá.
Ale tady je první výhoda konstelací ve skupině. My se už trošku známe. Tak jsme jí připomněli, že sama řekla, že některé dny si musí jít lehnout 4x, aby ten den přežila. Že na sebe úplně kašle, protože věří, že ona musí zvládnout vše.
“Ale já přece nic neudělám, tak nemám důvod, abych byla unavená.“
Ale na druhé straně byla Adéla se svou zkušeností: „Ale já jsem po 5 minutách byla úplně mrtvá.“ Samozřejmě to nemyslela doslova. Ale příznačné bylo i to, že já jsem byl nesmírně překvapen tím, že to v ní, co ji takhle unavovalo, nebyl mrtvý člověk.
Takže nastávala fáze, kdy neděláme konstelace (protože nemůžete pomoct někomu, kdo nechce), ale pomáháte si příklady, aby Beata uviděla, co se v ní děje doopravdy.
Které auto má větší spotřebu?
To, které jede 120 km/h nebo to, které má vytočený plynový pedál až na zem, ale má také nadoraz ruční brzdu, takže jede 5 km/h?
A postupně paní Beata připustila, že asi je unavená a že má právo na to být unavená.
A postavili jsme konstelaci, která nakonec zněla: „Jaký můj předek tak proklel své potomky, že se bojím se přiznat ke svým schopnostem?“
Protože „když jsem navštívila místo, kde žily ženy-léčitelky, tak jsem tam bulela půl dne a byla jsem k nezastavení. A já cítím, že mám dar, ale nesmírně se toho daru bojím.“
A ukázala se holčička, která viděla svou matku jako dokonalou. Vzhlížela k ní. Ale matka byla „studená“. Takže došlo k zajímavému paradoxu. Ačkoliv maminka uměla pomoci každému, tak se neuměla ani dotknout své dcery.
A tak jí dcera (asi nevědomě) proklela
K čemu je dar, když mi ten stejný dar zabraňuje mít svou mámu? Možná to prokletí mohlo znít: „Radši kdybys ten dar neměla a místo toho mi byla mámou.“ Něco, co nás ani v nejmenším nenapadne, že by takhle mělo znít prokletí. Ale přesto to prokletí je.
A ačkoliv to mělo změnit mámu, tak máma se nezměnila. Už jsem dělal stovky konstelací na téma prokletí. A většina z nich byla „skutečné“ prokletí, jak si představujeme. A ještě ani jedinkrát se nestalo, že by to zlo (v tomto případě nemohu mluvit o zlu, protože ta malá holčička nechtěla svou mámu proklít, ona ji jen chtěla mít aspoň malinko i pro sebe) dopadlo na toho, komu chtěl proklínající ublížit. Vždy dopadl na jeho dítě nebo vnuka a snad bez výjimky vždy na toho nejhodnějšího. A pak šel rodem dál, až nakonec byla u mého kurzisty.
Takže místo aby prokletí vedlo aspoň k potrestání zla, tak vzniklo další zlo.
Takže holčička proklela samu sebe. A všechny své potomky, Až do Beáty, kde to mělo končit. Nevěděl jsem proč, ale po nějaké době to celé dostalo smysl, který si Beata vůbec nedovedla představit.
Tak jsem dal malé holčičce ideální mámu.
Protože bylo zřetelné, že máma je tak studená, že není schopna jakéhokoliv citu. A až tam byla ideální máma, tak mi došlo, že skutečná máma potřebuje svou mámu. Takže jsem počítal, že půjdeme do generací zpátky, až nakonec najdeme mámu, které se o svou dceru umí postarat.
Ale v určitém okamžiku jsem si všiml, že matku té holčičky vidí jako svou matku. Což je úplně v pořádku. Ale když i její babičku si pletla se svou babičkou, tak už je to divné. Protože věci v generacích zůstávají stejné, ale ne doslova. Aspoň já se s tím za více, než 20 let práce s lidmi nesetkal. Takže mě najednou začalo být jasné, proč matka-bohyně je léčitelkou. Proč paní nemohla přestat plakat na místě, kde byly „Bohyně“, tedy ženy-léčitelky, které jejich okolí nazývalo bohyněmi.
Ale hlavně: Jak by žena-léčitelka mohla být tak necitlivá vůči svému dítěti? Protože taková žena by nemohla vyléčit nikoho. A mě najednou bylo jasné, že celá konstelace byla o něčem jiném: Ta holčička byla přímo Beata. A její matka Bohyně, byla její matkou, o které si musela myslet, že je Bohyně. Protože její matka byla tak nedospělá, že ani nebyla schopná připustit chybu. Ona se chovala jako jistá žena, která samu sebe představuje takto: „Kdybyste mě znal, tak byste zjistil, že žádnou lepší matku jste v životě neviděl….Má osobnost patří do skupiny 4 nejlepších matek. Nepochybuji o sobě, ani o své typologii osobností “
Taková žena nejenže nedá svému dítěti to potřebné, ona mu nedá ani možnost o ní pochybovat. A to vše zabaleno do pocitu prvotřídní matky, která dává dítěti vše. Kromě toho nejpodstatnějšího.
To je asi největší výhoda konstelací: Dovolí Vám vidět pravdu. Která je schovaná pod nánosy lží, polopravd a strachů. A pak vidíte, že největší strach se projevuje tak, že to vypadá jako nedostatek strachu. A nejhorší matky se navenek projevují jako nejlepší.
Paní odvolala svou kletbu
a nesmírně se jí ulevilo. A děkovala mi. Ale pak mi došla ještě další věc: „A odvolávám svou kletbu, kterou jsem proklela sebe. Takže teď už mohu mít své děti.“ A Beatě najednou došlo, že svou kletbou si také zakázala, aby měla své děti. Protože když „proklela“ svou matku, současně proklela i matku v sobě. A aby se žádnému dalšímu dítěti nestalo to, co jí, tak ona nesmí mít děti.
A toto uvědomění mělo na ni takový vliv, že celých 10 let její práce na sobě se smrsklo na „malou jednohubku před hlavním chodem“.
Přičemž každá jednotlivá setina celé jednohubky by pro většinu lidí byl úžasný úspěch.
Ponaučení pro každého
Proto věříme, že jsou nevyléčitelné nemoci. Které ale ve výjimečných případech jsou i jen několik hodin před smrtí vyléčitelné. Protože k vyléčení se musíme totálně změnit. A čím těžší je to nemoc, tím více a rychleji to musíme stihnout. Přičemž naše tělo doslova křičí, co je potřeba změnit.
Ale my to neslyšíme. A když je někdo jako třeba já aspoň 50 metrů daleko na cestě, která má délku maratónu nebo ještě daleko delší a díky tomu už některé věci vidí, tak většina, která ani neodstartovala, reaguje tím, že je to blbost nebo dokonce psychošmejdství. Protože bychom museli uvidět svoji část zodpovědnosti za to, co se nám děje. A to je nesmírně těžké i pro lidi, kteří uběhli po té cestě víc, než ostatní.
A teď už máte možnost umřít v bolestech nebo si svou (neuzdravitelnou) nemoc uzdravit. Ať už se jmenuje rakovina (kde to zatím neumím, takže musíme použít vše, co Vám dává klasická medicína a k tomu třeba hlubinné konstelace) nebo únava, kterou si ani nepřipustím, protože „na tu nemám nárok“.
A pak
je možné, že když se začneme učit ve školce, že zuřivá nepřítomnost strachu je největším důkazem strachu, že nenávist je ukázkou mé bolesti, že deprese je příznakem rodinného zauzlení a mnoho podobných pro život nejdůležitějších věcí, tak je možné, že už třeba za 20 let bude rakovina léčitelná i bez pomoci klasické medicíny. Protože to byla vždy. Ale až teď už máme nástroje, abychom to dokázali opakovatelně a reprodukovatelně.
Přihlásit na kurz se můžete tady.
MUDr. Martin Daniel, www.smysl.com
Tento článek může být volně šířen v nezměněné podobě s kontaktem na autora a s aktivními odkazy na internetové stránky včetně této poznámky.
Zde se můžete přihlásit k odběru mých článků
Sdílejte, přidejte k Oblíbeným
