Publikováno 13.5.2024
Smutným důsledkem snahy o rovnoprávnost jsou nešťastné děti
Jedná se o mou reakci na článek https://medium.seznam.cz/clanek/a-krauzova-dovoluji-si-vas-informovat-ze-anyta-ve-skole-opet-cele-dopoledne-spala-62463
Z přečtení tohoto článku mi bylo smutno. Protože takových Anyt bude stále přibývat. Protože maminky jsou čím dál méně maminkami a stávají se čím dál více mašinami na výkon. A samozřejmě taková žena zaměřená jen na svůj pracovní úspěch, ztrácí empatii i ke svému dítěti. A proto Anyta chce dělat pravý opak toho, co chce její mutter. A přitom podstupuje stejné dětství, jaké měla její matka. A také nedostane lásku od svých rodičů a pak z ní vyroste kopie její matky nebo se Anyta rozhodne být přesně opačná jako matka. Ale v tom podstatném bude o to víc stejná.
Střídavka za to nemůže
Protože tam, kde je dysfunkční rodina, střídavka může naopak vést i ke zlepšení stavu dítěte. Stačí když je aspoň jeden náhradní rodič více funkční (tedy milující, chápající, soucitný atd.) a dítě se může osvobodit od představy, že každá rodina musí vypadat takto.
Tatínek pořád jen mlčí
Pamatujte si: Když otec mlčí, zatímco se děje bezpráví jeho dítěti, tak je otec buď krkavčí táta nebo je podpantoflák. V obou případech Anyta nedostává od svého otce bezpečí, protože otec se sám bojí své bývalé manželky. A protože lidé, kteří na sobě nepracují, se nemění, tak bych se vůbec nedivil, kdyby držel hubu a krok i před svou novou ženou. Ale už je snad aspoň víc spokojený, už snad jeho nová manželka aspoň nemluví o své dceři jako o „herečce“, která předstírá své problémy.
Takže i když se přestěhovala Anyta k tátovi, tedy dá se předpokládat, že jejich vztah je lepší, než s mámou, tak to nejpodstatnější od táty nikdy nezažila. Aby se za ni její otec bil do úmoru. I když by prohrál, byla by to aspoň čestná porážka. Ale takhle Anyta ví, že je na všechno sama. Stejně jako její máma.
Toto je horší, než týrání
To, co zažívá Anyta může být horší, než kdyby byla bita každý týden do krve. Protože nejhorší je trvalé týrání, které není vidět na jejím těle a které nikdo nevidí.
Řešení
je velmi těžké. A zabývat se Anytou bez skutečné starosti o důvod jejích potíží - její rodiče - může Anytě trochu pomoct. Ale skutečnou změnu nemůžeme čekat. Veškerá její terapie ji může pomoci překonat ten čas, kdy je na svým rodičích závislá. A až se osamostatní, tak teprve může udělat skutečnou změnu, protože zatím je závislá na svých rodičích. A ona intuitivně dělá to nejlepší co může – je v odporu proti své matce. Ale to také není řešení a navíc ji odcizuje od ženy, která by ji měla dát to, co nedostala.
Zatím je Anyta identifikovaný pacient. A naštěstí není medikována, jak je dnes zvykem. Protože identifikovaný pacient na sebe přebírá problémy svých rodičů a manifestuje je za ně. Proto od 4 let s ní chodí matka k psychologovi. Přesně od okamžiku, kdy se rodiče rozvedli. A psycholog pravděpodobně neví nic o základním psychologickém pojmu nebo se bojí matce říct cokoliv, co ona nechce slyšet. Protože rodiče to nikdy nechtějí slyšet, já sám si pamatuji na rodiče mladého člověka s podezřením na schizofrenii. A když jsem jim říkal, že on je typickým identifikovaným pacientem (za dva roky na psychiatrické léčebně jsem se s takhle jasným příkladem setkal jen 1x), tak si raději vybrali nemoc svého dítěte, než by dali přednost svému dítěti a zkusili udělat něco pro něj. Ale to by se museli podívat na svůj problém.
Léčit Anytu moc nejde
Protože kdyby se uzdravila, najednou by dělala ještě větší problém rodičům. A ti by se pak také museli uzdravit nebo což je pravděpodobnější, by ji uvrhli zpět. Proto také v konstelacích téměř nikdy nebereme děti do péče, protože tam je docela velká šance na skutečné uzdravení a tím pádem bude následovat velký třesk v rodině. A dítě nemůže odejít, takže se zase raději vrátí do „nemoci“, aby měl rodiče.
Takže raději čekáme do dospělosti dítěte, kdy se teď už dospělý člověk může uzdravit „bez následků“. A samozřejmě nejlepší je situace, kdy rodičům na dítěti záleží a terapii podstoupí oni nebo aspoň jeden z nich.
Zrovna dnes jsem měl paní, která si všimla, že se ke svému dítěti začíná chovat divně. Jako by ho neměla ráda. A stačilo jedno sezení a začala k němu zase cítit normální lásku. Zatímco běžně si v takovém případě myslíme, že problém je v dítěti.
A dnes se přihlásil muž po padesátce, s vysokoškolským vzděláním, který mi napsal: „Moje žena je poměrně dominantní a neúnavně se jí daří mi připomínat moje slabé stránky. Naštěstí jsem si v posledních letech všimnul, že mám i některé dobré. Ta role matky už se mi trochu přežívá a potřeboval bych se už postavit na vlastní nohy.“ A nepsal o své mámě, ale o své manželce. A i když má nějaké znalosti z psychologie, tak až teď mu to dochází. On si musel nejdříve uvědomit, že není totálně špatný a až pak se snad osvobodí od své ženy, která mu v dobrém úmyslu šéfuje. A až se osvobodí, tak konečně může mít ženu a ne matku a jeho žena může mít konečně muže a ne další dítě. Kéž by více mužů našlo tu odvahu a začali by žít svůj život a jejich ženy by se mohli osvobodit od své představy, že jsou na vše samy.
Ten muž si přečetl tento článek,
souhlasí se zveřejněním a přidává: „Člověku to dochází pomalu, a sám se divím, že jsem si to dříve neuvědomil. A vnímám, že tam toho ještě spoustu nevidím.“
A já k tomu dodávám: Ano, jsou věci zřejmé, které nevidíme, protože jsme si sami zakázali je vidět. Snad se náš zákaz chýlí ke konci.
Připojte se ke skupině O zdraví a vztazích
https://www.facebook.com/groups/dotazyzdravi Tam se snažíme o spolupráci klasické medicíny a vědoteriky. Vědoterika je to nejlepší a nejúčinnější z ezoteriky vybrané na základě vědeckého pozorování výsledků.
Přihlásit na kurz se můžete tady.
MUDr. Martin Daniel, www.smysl.com
Tento článek může být volně šířen v nezměněné podobě s kontaktem na autora a s aktivními odkazy na internetové stránky včetně této poznámky.
Zde se můžete přihlásit k odběru mých článků
Sdílejte, přidejte k Oblíbeným
