Skutečná emancipace

Skutečná emancipace

       Přemýšleli jste někdy nad tím, jak je možné, že dva lidé hlásají opačný názor a Vy víte, že oba mají pravdu a přitom se jejich pravdy vylučují?
       Už 5 let dělám kurzy Stát se MUŽEM/ Být ŽENOU a asi 4 roky kurz Láskyplné zkrocení ženy. Je zajímavé, jak tento název rozděluje lidi.
       Jedna z mých žaček zoufale touží, aby ji její muž zkrotil. Ale on to odmítá. Takže na některých kurzech prosí různé muže, aby ji zkrotili (samozřejmě když je k tomu vhodná příležitost). Bohužel nikdo z nich jí neumí dát to bezpečí, které cítí po zkrocení ode mě.
       Dokonce tato žena začala chodit na tantrické kurzy s příchutí BDSM, aby byla ještě víc, než zkrocena. Bohužel ani zde nedostává plně to, co chce, ale pomáhá jí to uzdravit si znásilnění, které si v minulosti zažila. Možná se ptáte, jak je možné, že násilím chce léčit znásilnění. Je to zcela přirozené, život takto funguje: Dostává nás neustále do stejné situace, abychom si ji už konečně uzdravili. Ale většina z nás se tomu brání, jen ti pokročilí tomu jdou naproti, protože vědí, že pak je utrpení menší.
       Naše pohodlné cesty – terapie, bezpečné kurzy, kurzy, kde jsou jen ženy a nikdo mi nemůže ublížit, psychoanalýza atd. - to je vynález maximálně posledních stopadesáti let. Ale miliardy let zde funguje přirozená zákonitost přírody, „trauma úplně vyřeš nebo se do něj dostaneš znovu.“
       Na jednom mém kurzu si s pomocí daleko jemnější metody mohla své znásilnění na další úrovni uzdravit a snad již nebude do svého života násilí přivolávat, uvidíme.

Touha být otrokyní

       Znám další ženu. Má spokojený vztah, ale touží být otrokyní. Ale její muž se toho bojí, nechce mít s otrokyní nic společného. A tak ona hledá naplnění v jiném vztahu, kde je vítána i její potřeba být otrokyní.

       Na druhé straně je spousta žen, které bojují s každým mužem, který by jen naznačil, že by snad žena měla být menší. Natož kdyby použil slovo otrokyně, byť by ho doplnil jiným slovem: „šťastná otrokyně.“

       Jak je to možné? Je zde nějaká posloupnost? Má to nějaký smysl?
       Ano, má. Cesta ke skutečné emancipaci (=získání svobody) má několik stupňů. Budu se věnovat převážně ženské emancipaci, vždy na konci odstavce bude i pár slov pro muže, protože naše cesty jsou spojeny. Nemůže být jedno pohlaví osvobozeno a přitom druhé být nesvobodné. Prostě vyvinutost jednoho pohlaví na jeho cestě obecně odpovídá tomu, kde je na svém vývoji obecně i druhé pohlaví. Stejně ve vztahu není možné, aby spolu dlouhodobě žili třeba muž na 1. stupni a žena na 3. Takový muž musí ženu dorůst nebo ji srazit. A nejspíše se k sobě vůbec nepřitáhnou.
       To je důvod, proč „nejsou silní muži.“ Ty ženy, které nedorostly na úroveň, kde jsou silní muži, je nemohou „potkat“, i když je vidí každý den. Ale ony je vidí skrze své předsudky, takže vidí jako slabého muže i toho, kterého jiná žena vnímá jako silného.
       Nejen proto, že by některá z nich špatně viděla. Ale i proto, že svým viděním každá z nich přímo utváří realitu. Je pravda, že skutečně silný MUŽ zůstane takový i v přítomnosti „nevyvinuté ženy“. Ale zvenku to tak nebude vypadat. A pokud ano, tak pro ni téměř s jistotou ne.

Stupně ženské emancipace

       První stupeň je situace, kdy muž ženu ponižuje. Žena nemá svobodu a je krutě vykořisťována. To je například situace, kdy byla indická žena znásilněna k smrti. Ženy nejsou ctěny, muži si s nimi smí dělat, co se jim zachce. V naší společnosti, byť možná ne takto extrémně, to platilo řekněme do začátku 19. století. Co je důležité: Pokud má žena „diagnózu“ „oběť domácího násilí“, platí to pro ni i nyní. A bude platit, i kdyby zákony říkaly cokoliv. Proti našemu vnitřnímu stavu nás zákony doopravdy neochrání.
       Klasický (nezdravý) patriarchát, jak proti němu bojují feministky, je situace, kdy žena je považována za podřadnou, není ctěna, nemá svobodu.
       Co je zajímavé, i v patriarchální společnosti jsou ženy, kterým muži padají k nohám, jsou ctěny (rytíř, který umírá pro šátek od své paní, které se nikdy nebude smět ani dotknout). To je moc důležité pochopit. Že život ženy (ani muže) není dán společenskými normami, ale tím, kde ve svém vývoji je. Proto má smysl práce na sobě, protože pak jsem svobodný/á bez ohledu na to, co se děje kolem mě. Jedna z nejdůležitějších věcí je, že bez ohledu na společenské klima, zdravá ženská energie v ženě způsobuje, že se k ní s úctou chovají i ti největší burani.

       Důležité je pochopit, že na prvním stupni sice mají muži moc a jsou fyzicky silní, ale ve skutečnosti oni nejsou ti padouši. Oni také trpí, ale jinak. Pamatujte, že agrese je prakticky vždy známkou mužské slabosti. Kdyby byl muž skutečně silný, žena by toužila být mu věrnou otrokyní, on by ji nemusel pokořovat, protože od pokořené a ponížené ženy nikdy nedostanete to nejdůležitější – lásku. Tedy muži mají sílu a moc si ženy podřídit, ale neumí si ji zkrotit tak, aby žena TOUŽILA svému muži sloužit. Tedy obě pohlaví jsou nespokojena, muži mají možnost si svou žáhu zchladit na ženách, ale jinak zde není žádný vítěz, jen poražení.
       Dokud toto ženy neuvidí, povedou boj proti mužům a nikdy se z první nebo druhé fáze nedostanou. Vaši synové budou slabí a o to víc budou ubližovat. A Vaše dcery budou ženy-hadry (první stupeň) nebo megery (2. stupeň) a budou trpět v důsledku nedostatku zdravé mužské energie kolem nich a zdravé ženské energie v nich.

Emancipace, jak ji známe

       Proto vznikla emancipace, jako reakce na tento nezdravý stav. To je ale jen druhý stupeň skutečné emancipace.
       Nicméně jsou ženy – které sice emancipaci chtějí, ale ve skutečnosti dělají všechno pro to, aby byly ponižovány. Taková žena nedělá nic účinného pro svou obranu, trpí, protože si libuje být v pozici oběti. Někdy je v pozici oběti, protože zjistila, že nic jiného nefunguje VŮBEC a toto jí dává aspoň morální převahu a soucit ostatních. Tyto ženy jsou stále v první fázi a zvenku se jim téměř nedá pomoci. Čím víc jí dáte, tím víc to pošlape. Tyto ženy na nějaké úrovni věří, že si nezaslouží dobré jednání a nikdy jim nepomůže žádný zákon na ochranu před domácím násilím, protože ony si ho přivolávají, i když ho strašně moc nechtějí.
       Možná znáte tu situaci, kdy se takové ženy zastanete před jejím hrubým, agresivním mužem a oni se na vás pak vrhnou spolu. V takové situaci je institut nuceného opuštení domácnosti vhodný k zabránění tomu úplně nejhoršímu, ale jinak moc nepomáhá, protože žena tím ztratí násilníka, ale také byť hodně zvláštní, druh opory. Dokud se žena nedostane do druhé fáze, kdy za svá práva začne bojovat sama, bude mít takový zákon i nebezpečné následky a hlavně ty ženy, které by ho nejvíc potřebovaly, ho nikdy nevyužijí. Ale i tak má tento zákon smysl, hlavně pro ženy, které se chystají překročit hranici a přejít do druhé fáze.

       Ve druhé fázi začne žena bojovat za své zájmy. V první fázi je to současně bezbranné dítě, které nechce být samo a současně povýšená žena, které nikdy nebude její muž dost dobrý.
       Ve druhé fázi se žena změní na amazonku, feministku, ochránkyni všech žen. Musí zapojit svého vnitřního muže a musí být silná. Problém je, že místo aby ji to chránilo, naopak tím boj posiluje. Protože žena je v bezpečí jen když je v nezranitelné ženské energii. Ale i tak to má smysl, protože žena má aspoň pocit, že se tím chrání. Sice se chrání vůči hrozbám, které sama spouští, ale své životy většina lidí žije tak nevědomě, že se to nikdy nedozví.

       Žena v druhé fázi pohrdá ženským principem. Protože ji neochránil (on nemohl, protože nebyl zdravý), začne posilovat svého vnitřního muže natolik, že se stane „chlapem s prsama“. Krotil jsem teď jednu takovou ženu a ona odmítala používat ženské zbraně při boji (nehty, zuby), protože ona chce vyhrát jako muž. Paradoxně emancipace a zejména feminismus bojuje proti ženské energii a pohrdá jí, aby zachránila ženu. Dříve jsem to nechápal, proč si ženy tak moc ubližují, proč nectí ženský princip, ale teď chápu, že je to vývojový krok. Když ženu nikdo nenaučil zdravou ženskou energii a ona používala jen nemocnou ženskou energii, nemůžeme se divit, že hledají spásu v mužské energii. Ze všech špatných cest je to v této situaci ta nejméně špatná.
       Jako společnost se blížíme k vrcholu této fáze.
       Problém je, že ženě je tady o něco líp (cítí se více v bezpečí, má svobodu atd.), ale nic to doopravdy neřeší. Výsledkem je ohromné množství rozvodů, singles, žen trpících samotou a touhou po muži, o kterého se mohou opřít. Co je ale nejhorší: Důsledkem je, že se ztrácí skutečná láska a proto je zde tolik mužů a mužských žen, kteří ničí přírodu, ženou se za ziskem za každou cenu a tolik dětí je vykořeněných. Proto tolika lidem něco v životě chybí, i když materiálně máme skoro všechno. Proto jsou čím dál bezcitnější i děti, někdo vezme pušku a postřílí spoustu dětí a podobně. Zvěrstva se konala ve všech dobách, ale pokud nebyla cílem genocida nebo msta, tak skutečně hromadné vraždění začalo v roce 1915 nasazením yperitu.
       Je jen náhoda, že rovnoprávnost žen před zákonem byla zaváděna od roku 1905 do (kromě pár výjimek) začátku druhé světové války?
       Pokud jsou ženy rovnoprávné, proč jim dávat speciální zacházení?
       Málo se o tom ví, ale z Titaniku se zachránilo procentuálně víc žen z třetí třídy (tedy těch nejchudších), než mužů z první třídy (mezi nimi i druhý nejbohatší muž světa, který své místo v záchranném člunu přenechal ženě). To ještě platilo speciální zacházení, protože nebyla rovnoprávnost.

       Druhá fáze – osvobození žen od útlaku mužů – je podstatná pro další vývoj. Ale když se nad tím zamyslíte, je skutečně lepší společnost, kde cizí děti zabijí Vaše dítě ve škole a politici plundrují celou zem, ale ženy jsou svobodnější, než společnost, kde je dítě v bezpečí (pokud není členem nesprávného etnika nebo učitelem není duchovní, který nesmí mít sex a hledá si ho na bezbranných), i politik musí mít aspoň náznaky slušnosti, ale kde některé ženy (které neumí být v ženské energii) trpí velmi hrubým zacházením?

       Tím, že ženy přestanou být ženami, začne se víc žen cítit prázdné a nenaplněné. Přestože mají svobodu dělat cokoliv, je mnoho dnešních žen víc nešťastných, než jejich babiček, které trpěly pod tíhou patriarchátu. Co je ale horší – nedostatkem ženskosti trpí nejvíc děti, které pak dospějí a každou další generací pak lásky ubývá. I proto musí zákonitě přijít třetí fáze.

       V druhé fázi je muž slabý. Uvěřil ženám (tedy nejvíc své matce – říkám tomu intoxikace od mámy), že problém je v tom, že jeho táta byl špatný a on se postaví proti svému otci na stranu své mámy. Výsledkem jsou silné ženy stěžující si na to, že nikde není silný muž.
       A slabí muži, kteří si myslí, že řešením je přijmout víc ženské energie, ale tím ti muži jsou ještě méně zajímaví a ještě víc je jejich ženy rozcupují.

Přijetí mužské a ženské energie

       Proto zákonitě musí přijít třetí fáze – fáze přijetí ženskosti ženami a mužskosti muži. Můžete si myslet, že už v této fázi žijeme. Vždyť kolik je dnes ženských skupin a kruhů. Ale pozor – co se tam ženy učí? Učí se mocnou ženskou slabost nebo ženskou sílu? Síla je snad nejdůležitějším signálem mužské energie. Takže bohužel ne, stále i v oblastí ženské emancipace a ženskosti, je naše společnost ve druhé fázi.

       Je paradoxní, že cestu do třetí fáze vede muž. Na druhou stranu, pokud jste dobře pochopili zákonitost vývoje, jinak to snad ani nemůže být. Protože v první fázi bylo pro muže snadnější najít tolik síly, aby později mohli jít vědomě i do slabosti.

       Krotil jsem jednu ženu. Bylo to hodně náročné a ona mi nakonec řekla, že sice jsem silnější, než muži na kurzu, ale jich si váží víc a vidí je víc jako muže, protože oni mají respekt k ní jako k ženě a ode mě ho necítí. Tak jsem ji poprosil, zda se jí mohu uklonit. To ji překvapilo. Ještě daleko víc ji překvapilo, když jsem jí nabídl, že se jí rád dobrovolně oddám na omezenou dobu – budu jejím otrokem – aby si to mohla zažít z druhé strany. Totálně ji to překvapilo a ptala se, jak je to možné, vždyť přece tohle neučím. Já jí odpověděl, že to, že učím nejdřív A, neznamená, že tam není i B. Je to o to větší sranda, že právě na kurzu, kde ona byla, jsem povídal mimo jiné o tom, že někdy nelze začít krotit ženu jinak, než tím, že se jí muž zcela oddá, třeba na půl dne. Že jí bude dělat otroka nebo že splní každé její přání. Máloco je hotovo rychleji, protože žena dostane to, co si vždy přála a zjistí, že jí to vůbec nepomohlo. A pak je ochotnější zkusit tu opačnou cestu.
       Je jen symptomatické, že nabídku nepřijala, protože se domnívá, že by to bylo na můj úkor. Lidé na prvním a druhém stupni nemohou pochopit, že odevzdání je krásné. Oni si myslí, že to musí být na něčí úkor. Jsou ve světě proher nebo boje, ještě se nenaučili skutečně vyhrát a tudíž si nemohou ještě vychutnat krásnou prohru.
       Oddat se, odevzdat se, dokonce i být otrokem/kyní, je jedna z nejnádhernějších věcí. Ale jen pro toho, kdo je dost velký na to, aby to mohl zažít bez toho, že za tím bude vidět ponížení. Kdo je dost velký na to, aby ho ani ponížení memohlo doopravdy ponížit...Ona si myslí, že jí nabízím možnost mi to vrátit. Ne, já jí nabízím možnost zažít to z druhé strany. A patří k mé sebeúctě umět jít do toho, kam vedu ženy.
       Nedávno jsme hru na otroky dělali na jednom kurzu a bylo úžasné vidět, jak já jako otrok byl daleko svobodnější, než moje paní. Ona mě použila k tomu, aby si mohla zažít něco pro ni neslýchaného – dostal jsem za úkol říct Dobrý den protijdoucí dvojici – a já si to užil a hlavně jsem si užil pak ten gejzír svobody, který z ní vytryskl, když jsem udělal toto „neslušné“ chování.

Správné místo

       Nejdůležitější důvod, proč jsem jí to nabídl, je ale jiný. Každý z nás je někdy menší a každý z nás je někdy větší. Dobře je nám i našemu okolí, když uznáváme, že jsme menší, když jsme menší a užijeme si to (třeba že nemusím rozhodovat, že nemusím řídit) a když uznáváme, že jsme větší, když jsme větší a užijeme si to (třeba to, že mohu řídit, ale zase za to mám zodpovědnost a spočívá na mě tíha za toho menšího. Ale když jsem skutečně větší, tak ta tíha je příjemná.).

       Aby kdokoliv mohl jít do skutečné ženské energie (mocná slabost, pasivita, nemít kontrolu), musí být už hodně vnitřně silný. Abych se mohl dobrovolně stát otrokem, musím si být zcela jist svou svobodou. Když o svobodu ještě bojuju, nesmím ustoupit ani o píď. Ale když už svobodu mám, mám i svobodu se plně oddat a dokonce mám i svobodu být otrokem
       Před několika lety jsem byl na kurzu, kde jsme dělali právě cvičení na otroky a tam jsem si plně uvědomil, že mou svobodu mi nikdo nemůže vzít (jedině třeba s pistolí, ale i tam jen částečně).

       Proto je druhá fáze důležitá a musím přiznat, že jsem její důležitost v minulosti nechápal. Nicméně není to cíl. Je to jen prostředek k tomu, abychom byli vnitřně dost silní na to, abychom už nemuseli být silní.

       Ve třetí fázi muži přijímají skutečnou mužskou energii.
       Mužský kruh 2. stupně neví nic o ženské mocné slabosti a odmítá „negativní“ mužské vlastnosti. Nadměrně zbožňuje ženskou sílu.
       Ve 3. stupni emancipujeme mužský princip včetně jeho negativních, destruktivních, agresivních a slabých částí. A máme hlubokou úctu ke zdravé ženské energii. Bojuje s ženskou silou ne proto, že chce ženy ponížit, aby ženy směly zažít tu krásu skutečné mocně-slabé ženské energie.
       Ve 4. stupni pak cítíme hlubokou úctu i k nezdravé ženské energii, protože vidíme hlouběji a jsme schopni díky tomu i tuto energii uzdravit.

Nezranitelná ženská a vítězná mužská energie

       Čtvrtá fáze znamená, že žena je v nezranitelné ženské energii a užívá si to.
       Pátá fáze – žena umí zvládnout dokonale i mužskou vítěznou energii. Kombinace nezranitelné ženské a vítězné mužské energie způsobuje, že umí reagovat na každou situaci způsobem, který vede k nejlepšímu výsledku pro všechny.

Porovnání různých stupňů ženskosti

       Žena v první fázi si ani nedovede představit, že by mohla být silná, ale touží po tom. Ale něco jí v tom zabraňuje. Trpí a myslí si, že je to kvůli tomu, že je příliš slabá. Ale ve skutečnosti je to proto, že neumí být ani mocně silná ani mocně slabá. Vidí ponížení i tam, kde není a to ji zase o to víc ponižuje.

       Žena v druhé fázi už má sílu, aby se vzepřela. Aby to mohla udělat, popřela mocnou i bezmocnou slabost a na piedestal postavila sílu. Bohužel často používá bezmocnou sílu a pak je jí v určitých ohledech ještě hůř, než v první fázi. Pokud už umí mocnou sílu, je jí mnohem lépe. Ale po nějaké době zjistí, že je sice víc v bezpečí, ale jinak jí to nepřineslo žádné štěstí. Taková žena se dokonce může chovat jako muž, lovit zajíčky, vidět štěstí v kariéře, úspěchu, ale pokud jen trochu vnímá své nitro, dřív nebo později, ji to přestane uspokojovat.

       Ve třetí fázi je žena už dost silná na to, aby se mohla (nechat) zmenšit. My si slovo menší představujeme jako něco negativního. Ve skutečnosti žena nebude menší, ale hutnější. Správné slovo je impanze. Je to opak expanze a impanzivní energii má to nejmocnější a nejpřitažlivější v celém vesmíru – černá díra. A ze singularity, která byla nekonečně hutná a hustá (další vlastnost ženské energie, všimněte si podobnosti slov gravity=gravitace, tíha a gravidita=těhotenství) vznikl velkým třeskem celý vesmír. Pokud pochopíte, že menší= hutnější a také přitažlivější a že mocná slabost je vždy mocnější, než mocná síla, snad Vám dojde, že když žena zůstává ze strachu zbytečně dlouho ve druhé fázi emancipace, ubližuje sama sobě.

       Ve 4. fázi má žena k dispozici mocnou slabost (energii singularity, ze které povstal vesmír, pokud to chcete propojit s východními naukami) a v 5. fázi i energii celého projeveného vesmíru – mocnou sílu.

Jak ženy na různých úrovních vnímají zkrocení

       Žena v první fázi nesnáší, když ji muž chce zkrotit, protože to vnímá jako ponižení, ale neumí se bránit a tak je ponižována, dokonce i když to tak muž ani nechce a dokonce ani nedělá. Takovou ženu není možné zkrotit, protože místo aby se oddala, jen se poddá. Ale i tak to má smysl, krocneí jí může pomoct, aby našla sílu se vzepřít a začít za sebe bojovat. Bohužel ona moc nekomunikuje, takže se to můžete dozvědět až do dlouhé době. Je to jako v tom vtipu, kdy se manželé na zlaté svatbě dohodnou, že si řeknou, co je nejvíc štvalo. A ona říká: No že jsem Ti musela každý den dělat kakao. A on na to – ale já ho pil jen protože jsem si myslel, že ti to dělá radost. Já ho nesnáším.

       Žena v druhé fázi aktivně a často úspěšně bojuje proti jakémukoliv zkrocení, protože si to stále plete s poníženim. Současně touží po muži, o kterého se může opřít. Ale opřít se můžeme jen o toho, kdo je větší. Proto v této fázi, když je vyhrocená, jsou ženy samy, protože slabí mužové se silných a bojovných žen bojí a středně silné muže ženy k sobě nepustí. Jen silný muž s respektem k ženě ji může zkrotit. Ale bude potřeba ho často opakovat, aby se postupně žena dostala do 3. fáze. Přestože si žena pamatuje, jak to bylo krásné, když se znovu dostane do vzdoru, zapomene na to a bude se chovat, jakoby jí tím chtěl muž ublížit. Proto je zkrocení ženy v 1. a 2. stadiu náročnější, než zkrocení silnější ženy, která si je už svou silou víc jistá a tudíž už je schopná i oddat se.

       Žena ve třetí fázi touží najít muže, který si ji zkrotí a totálně vezme. Touží se MUŽI plně odevzdat, následovat ho a užívat si tu báječnou možnost být menší. Ale muž to nebude mít jednodušší, spíš naopak, ona se mu nemůže dát jen tak, muž ji musí zkrotit skutečně, ne napůl. Ale tato žena je už dospělejší, takže odpustí muži i sem tam některé nedostatky a tudíž zkrocení už může fungovat trvaleji. Od této úrovně je už krocení vnímáno jako něco, co muž dělá pro ženu a pro vztah, nikoliv jako něco, co dělá proti ženě.

Mystická cesta

       Ve 4. fázi si to žena užívá a v 5. fázi je sama celým Vesmírem i tím, z čeho Vesmír vznikl a není možné jiné spojení, než Bohyně s Bohem. Ve skutečnosti se ale NIC (nezranitelná ženská energie v plné impanzi) spojuje se VŠÍM (vítězná mužská energie v plné expanzi). Doufám, že vidíte podobnost s východními naukami, podle nichž je naším cílem se stát ničím, rozplynout se, ztratit ego a spojit se Bohem. Nejdřív se takto ŽENA spojí s MUŽEM (a MUŽ s ŽENOU), abychom nakonec, v 5. fázi se každý z nás takto propojil sám/a se sebou. I proto se na mých kuzech objevují i mystické prožitky, i když je moje cesta na první i třetí pohled úplně jiná. To nejdůležitější, v čem je skutečně jiná, je v její pravdivosti. Nevyhýbáme se ničemu lidskému. A proto jsou pak základy tak pevné.

       V první fázi žena nesnáší, že je menší. V druhé fázi odmítá být menší. Ve třetí touží, aby směla být menší, ale nemůže to muži ulehčit, protože tím by ztratili oba. A ve čtvrté si užívá, že je menší, protože ví, že je to její přirozená pozice, kde je nejšťastnější. Paradoxně tím, že je menší, obrovsky vyroste.
       V 5. fázi je současně menší i větší. Současně vládkyně vesmíru a současně neskutečně hutné NIC. Tedy VŠECHNO a NIC současně.
Slovy se to nedá popsat, musíte to prožít. Celé tisíce let se o to snažili nejpokročilejší duše, teď máme k dispozici cestu pro každého, přirozenou a která nás vede k prožití obou pólů naší duše naplno a nakonec i dohromady současně.

Porovnání mužových fází a jak krotí

       Muž v první fázi nekrotí, ale ponižuje, je agresivní a ubližuje. Jeho cílem je aby ponížil, aby si ženu zotročil, aby dělala, co on chce a je mu jedno, jak se u toho bude cítit. Na ženě si odreagovává svou neschopnost zvládnout život, protože nemá mužskou sílu. To je ten nezdravý patriarchát.
       Ve druhé fázi muž odmítá krotit, protože nechce ženě ublížit. Ale tím ji nutí, aby na všechno byla sama. A co je horší, ona mu to pak vyčítá a on nechápe, proč je nespokojená, když to všechno dělá pro ni.
       Ve třetí fázi muž krotí, aby ženě pomohl. Sobě také, ale hlavně jí.
       Ve 4. fázi umí zkrotit pohledem nebo jen svou přítomností. Je současně silný, vyzařuje autoritu, takže si s ním už ženy nemohou hrát, i kdyby chtěly a současně vyzařuje takový respekt k ženám, že jen málokterá ho z něj necítí.
       A v páté už ani krotit nemusí, tam mu ženy dobrovolně lehají k nohám a prosí, aby tam směly aspoň chvilku zůstat. Protože za pár minut u jeho nohou taková žena získá víc, než za celý život u muže ve druhé fázi. A jemu už vůbec nezáleží na tom, kdo je větší, protože on je současně VŠECHNO a NIC. Současně bůh a bohyně. Otrok a otrokyně. Je cokoliv a proto je v každém okamžiku to, co je nejlepší.

       Muž v první fázi nemá na to, aby byl větší, ale o to více se o to snaží, obvykle ne tím, že by sám chtěl vyrůst, ale tím, že chce umenšit toho druhého.
       Ve druhém stupni se muž bojí být větší, úzkostlivě lpí na rovnoprávnosti a diví se, proč jsou ženy kolem něj nespokojené.
       Ve třetí fázi chce být muž větší. Na začátku to může být i tím, že ženu poníží, ale to velmi rychle mizí, protože když zjistím, že sám mohu vyrůst, nemusím druhého ponižovat, ale naopak ho k sobě vytáhnu nahoru.
       Na 4. stupni muž JE větší, aniž by se o cokoliv snažil. A v 5. stupni je mu to úplně fuk, protože umí dokonale obojí. Ale když má být větší, vezme si to a bez boje vrátí každého na jeho skutečnou velikost.

       Kdybychom byli všichni ve 4. nebo 5. fázi, byl by to dokonalý svět a naše planeta by byla v bezpečí. Když už ne pro sebe, pojďme to udělat pro své děti a naši planetu.

Co potřebuje žena

       Z toho všeho jasně vyplývá, že žena ve 4.a 5. fázi už nic moc nepotřebuje. Všechno má.
       Žena ve 3. fázi potřebuje být nalezena mužem, který ji zkrotí a vezme si ji a to jde s cizím mužem jen částečně. Proto je nejlepší, když na mužsko-ženské kurzy chodí pár. A současně na jiné úrovni je nejtěžší odevzdat se tomu, kdo mě nejlíp zná, jehož slabiny znám a který mi za naše soužití mnohokrát (byť nechtěně) ublížil.
       Ale i přijít samotný/á na kurz Láskyplné zkrocení ženy stojí za to, protože se pak víc otevřu tomu, aby si mě našel a zkrotil muž, který si mě pak plně vezme navždy. A jako muž budu umět si zkrotit i ženu, se kterou bych si jinak nevěděl rady.

       Žena ve druhé fázi potřebuje zažít respekt od silného muže. A ve správný okamžik být zkrocena. Někdy se tím podaří ji ihned převést do 3. fáze, jindy na to žena ještě není připravena a pak potřebuje krotit a být respektována na střídačku, dokud nezačne toužit být zkrocena třeba i bez respektu, protože ho již cítí v sobě a nepotřebuje ho zvenku.

       Co ale pomůže ženě v první fázi? Bude to znít paradoxně, ale utrpení. Žena pasivně-agresivní, žena chudinka, oběť, žena, která si přivolává mužskou agresivitu, po ní doslova volá. Chápu, že se to nebude líbit feministkám, ale kdyby to tak nebylo, už dávno by taková žena měla hodného muže. Pokud chcete důkaz, nabídněte takové ženě násilníka a hodného muže. Bude říkat, že chce hodného muže, ale spolehlivě si vybere násilníka. A dokonce je schopná udělat násilníka i z původně hodného chlapce.
       Na začátku druhé fáze si vybere toho nejslabšího muže, aby měla jistotu, že už jí nikdo neublíží. Bohužel často takový vztah nemá dlouhého trvání, žena se vráti do první fáze a hodného chlapce opustí, protože „ji nepřitahuje“ nebo jde dál a začne toužit po muži, který si ji bude umět vzít. Hodný chlapec totiž neumí dát ani utrpení (aby mohla definitivně odejít z první fáze), ani krásné zkrocení (aby mohla začít toužit po třetí fázi).

Praktický příklad

       Nedávno jsem dělal zajímavé zkrocení. Dotyčná žena mě k němu doslova vyprovokovala. Zkrocení urychluje je dotyk nebo masáž jednoho speciálního místa na zádech, jehož dotyk každý savec vnímá jako signál k poddání se. Tato žena ale totálně odmítala prohrát. Mohla kdykoliv říct Simsalabim, ale to nechtěla, protože tím by uznala prohru. Nabídl jsem jí jiné vysvětlení, že by to byla remíza, ale i to odmítla. I to by pro ni byla prohra. Ona toužila buď vyhrát nebo prohrát. Nic jiného neexistovalo. Dané místo jsem hnětl velmi intenzivně, ale signál pořád nedorazil. Napadly mě baňky, ale bohužel žádné na místě nebyly. Zkusil jsem do daného místa bouchat, ale ani to nestačilo. A pak jsem uviděl pomlázku. Zeptal jsem se ženy, zda s tím souhlasí, ona k mému překvapení řekla ano. Tehdy jsem ještě nechápal, že ona utrpení potřebuje, takže je lepší, když ho ode mě dostane s brzdou, hranicemi a ochranou, než sama od sebe v té nejbrutálnější podobě. Nakonec dostala v podstatě výprask. Já z toho nebyl nadšený, žil jsem stále v představě, že ženy se nebíjí (i zkrocení je vymyšleno tak, aby při něm žena nebila bita a dostala jen omezení, nikoliv agresivitu). Bolelo jí to a ona se konečně dokázala rozplakat. Neplakala dlouho (muži -ani ti s prsama - přece nepláčou), ale pak řekla, že tolik slz za celý život ze sebe nedostala. To jí ulevilo, i když jen částečně. Poprvé v životě se dokázala k někomu přiblížit a požádat o pomoc. Také pak dokázala říct Už dost. Pak jsem ji v tomto zraněném stavu dlouho objímal, ale zase jsem měl před očima další bití. To jsem nechtěl připustit. Ale ukázalo se, že to je v daném okamžiku jediná cesta. Vše ostatní, co jsem zkusil, nepomohlo, jen ji to zase cyklilo zpět do jejích obvyklých stavů.
       Nakonec se dokázala zastat sama sebe a odejít v síle. Možná už definitivně překročila do druhé fáze, možná to ještě nestačilo a vrátí ji to do první fáze. Netuším. Ale pochopil jsem jednu věc: Když něco máme ve svém životě, máme to proto, že to tak chceme. I ona sama mi pak psala, že za to přebírá plnou zodpovědnost a že je za to svým způsobem ráda. Dokonce ani necítí vzdor, což je dle mého názoru obrovský posun. Protože místo vzdoru už má zodpovědnost za sebe.
       Čím víc se chráníme před agresivitou, tím víc ji máme. Dřív byli agresivní muži k mužům a k „mužům s prsama“. Dnes agresi odmítáme a máme ji pořád v televizi, ale ne jen tam. Kolik chlapců vzalo zbraň a bez citu postřílelo spoustu nevinných dětí. Kdy pochopíme, že vytěsnit agresi nepomůže? Že jí naopak musíme dobrovolně vrátit místo tam, kde je potřeba. Pak bude ubližovat, ale daleko méně a těm správným lidem. Protože někteří lidé slovům nerozumí.

       Tato žena zoufale toužila vyhrát nebo se mi skutečně poddat. Ale neuměla to. Až rozumná agrese jí to částečně umožnila. Tato žena se nikdy nemohla nikomu oddat. Se mnou mohla zatím zažít bohužel jen poddanost, nikoliv oddanost. Možná proto ženy v 1. a 2. fázi tak zoufale bojují proti tomu se oddat, protože ještě nikdy nezažily oddanost. Možná ani nemohly, možná nelze být oddaná bez určitého vnitřního osvobození se.
       Poddanosti se nakonec dokázala vzepřít, což je moc dobře, protože jinudy k oddanosti nemůže dojít. A odešla jako svobodná žena, zatímco předtím musela vždy bojovat.
       Nevím, zda ještě bude potřebovat násilí nebo zda jí už bude stačit jen zkrocení. Osobně bych si moc přál, aby ženy nepotřebovaly žádné násilí. Ale začínám chápat, proč tady násilí je a co můžeme udělat pro to, aby nám přestalo ubližovat, ale naopak nám sloužilo.

       Ale stalo se něco zajímavého i pro mě. Já jsem překročil svou hranici, nikdy v životě jsem žádnou ženu neudeřil. V poslední době jsem měl velkou chuť objímat ženy – ani ne tolik, abych já dostal, ale abych mohl dávat. Toužil jsem tím objetím dát tu lásku, kterou mám v sobě a sdílením ji posiluji. Asi znáte ty poučky, že to máte dát v představě. Ale ono to nešlo. Nedovedl jsem si to představit, muselo to být reálné, aby to fungovalo.
       Po tomto zkrocení jsem zjistil, že mohu takto objímat svou vnitřní ženu, celý svět a dokonce i ženství. To je samozřejmě z hlediska konstelací nesmysl, já jsem příliš malý na to, abych objímal ženství, ale přesto to je možné. Mohu mu klidně dávat, co mám, ne proto, abych mu pomáhal, ale aby mezi námi tekla energie. Všude kolem sebe cítím ženskou energii a lásku a dokonce nepotřebuju tolik jíst. Je to neuvěřitelný zážitek.

       Totéž může po takovém procesu cítit i žena – je to paradox, ale násilí si podvědomě vyhledáváme, abychom si otevřeli cestu k lásce. Možná se za něco podvědomě trestáme a pak je lepší si trest vybrat v bezpečné formě a pak moci začít žít normální život.

       Představte si, že jste něco provedl/a. Karma funguje. Ale trochu jinak, než si myslíme. Není důležité oko za oko. Ani není potřeba za trest trpět. Ale musíme pochopit. A abychom pochopili, musíme prožít utrpení vědomě, bez úniku z těla a s plnou pozorností. Pak si můžeme několikaletý trest „odkroutit“ za pár minut. Ve skutečnosti stačí vteřina. Ale musíme být totálně tady.

       Možná právě teď někdo umírá, protože odmítl přijmout utrpení. Určitě někdo právě teď trpí, protože nedokáže své utrpení nadávkovat a plně prožívat. Po této zkušenosti jsem se rozhodl nabídnout „Bezpečné zbití s hranicemi“ jako individuální „terapii“.
       Je to v experimentální fázi a mám silný pocit, že by to mohlo zachraňovat životy. Pokud máte nevyléčitelnou nemoc a nemáte moc času a cítíte, že to je to ono, ozvěte se.
       Stejně tak pokud pořád jen mlčky trpíte a neumíte se bránit. Pište na b@smysl.com

Jiná cesta pro sebetrestající ženu

       Problém je, že na tuto cesta málokterá žena přistoupí. A to je v pořádku. Proto jsou zde i jiné cesty.
       Pokud se žena trestá nebo neumí přijímat lásku (to je svým způsobem totéž), pak máte ještě jednu možnost, jak jí pomoci, i když nejste terapeut.
       Můžete ji prostě jen mít rád. Problém je ale v tom, že bez vyřešení problému to asi nebude fungovat. Vaše láska musí být velmi silná a Vy musíte být schopen se nezamotat do sítí takové ženy, aby ji cítit i po skončení fáze zamilovanosti. Co jsou ty sítě? Např. že Váš obviní, že ji doopravdy nemáte rád. Že na Vás najde chyby. A Vy se buď začnete omlouvat a předělávat kvůli ní a tím ji utvrdíte v tom, že nejste dost dobrý a tudíž ani láska od vás není.
       Nebo přijmete zodpovědnost a případně se přeměníte kvůli sobě a pak je šance, že tato nášlapná mina nevybuchne. Milovat sebetrestající se ženu je vůbec chůze po minovém poli a musíte to mít hodně pořešeno, abyste uspěl a mohl ji z toho vysvobodit. Proto jí nikdy neubližte, ledaže byste věděl, co děláte. To je extrémně náročné i pro člověka, který s tím má letité zkušenosti. Tady jednoznačně platí, že raději méně, než více.
       Ale na druhou stranu pokud si o to sama řekne, třeba proto, že si po přečtení tohoto článku něco uvědomila nebo prostě aby zjistila, zda přijetím fyzické bolesti se náhodou nezmírní psychická bolest, pak je to možné. Ale jen když plně přijme svou zodpovědnost.
       To je asi nejdůležitější cesta pro sebetrestající se ženu, ať už je v 1. nebo 2. fázi cesty k ženství:

  • Působení bolesti jen když si o to sama řekne.
  • Milovat ji.
  • nejdůležitější: Zajít na konstelaci nebo regresi a vyřešit si důvod, proč má bolest v sobě.
  • A její partner může udělat totéž se zadáním: Proč jsem si takovou ženu přivolal do života.

       Samozřejmě totéž, ale opačně platí pro sebetrestající se muže a jejich partnerky.

       Zajímavé je, že ženy od 3. stupně někdy samy o bolest prosí. Ne proto, že by si chtěly ublížit, ale protože jim to může pomoci rychleji se potkat s bezmocností, která když si za ni převezmete zodpovědnost a víte, že to kdykoliv můžete zastavit, tak Vás může daleko rychleji posunout směrem k mocné slabosti. Samozřejmostí je, že si řeknou jen muži, kterému plně důvěřují, že to dělá pro ně, ne proto aby si na nich něco zahojil.
       Lidé z oblasti BDSM někdy pohrdají námi normálními s tím, že naše prožitky jsou ploché. Dřív jsem si myslel, že to je povýšenost a že bolest chtějí, protože jsou pod vlivem traumatu. Tedy že masochismus a submisivita jsou důsledkem traumatu a když se zranění zahojí, přestanou. Dnes o tom začínám mírně pochybovat. Zdá se, že na nějaké úrovni naší duše každý muž touží po dominanci a každá žena po submisivitě. I o tom svědčí obrovský komerční úspěch knihy 50 odstínů šedi. Tato kniha je samozřejmě jen červená knihovna, ale vyjadřuje něco důležitého o celé společnosti, když si ji tolik lidí kupuje.

Ideální řešení pro sebetrestající se ženu

       Mít muže, kterému může důvěřovat a ještě lépe, když ji i miluje nebo má rád. Problém je, že tyto ženy lásku nikomu nevěří, takže tento bod z principu nelze zajistit. Tady doporučím, aby tyto ženy zkusily danému muži věřit, když má o ně zájem, že je na nějaké úrovni má i rád. A to i za tu cenu, že to někdy nebude pravda.
       A když muž bude cítit, že se žena trestá, nabídne jí objetí. Když cítí, že si ho žena nebere, nabídne jí bolest ne jako trest, ale jako způsob, aby odčinila, za co se trestá a mohla pak přijmout jeho lásku. Zde nesmí rozhdnout muž, protože tím by ztratil důvěru ženy. Ledaže by mu k tomu dala svolení.
       Pokud ho nedostane, muž dále objímá a říká ženě, z kolika procent si to bere, aby viděla, že hlavní problém je v tom, že ona neumí přijímat.

Jiná cesta

       Ještě je jedna cesta. Když žena trpí svým vnitřním otrokářem a uvidí to, může poprosit muže, kterému věří, aby mohla být jeho otrokyní a on si vzal na starost zkrocení jejího otrokáře. Tato cesta teoreticky by mohla fungovat, problém je v tom, že otrokář obvykle ženě umí dobře nakukat, že to, co dělá ve skutečnosti pro něj (odmítá lásku, nikomu nevěří, ubližuje si), dělá pro sebe a tudíž žena tvrdě bojuje za svou svobodu si i nadále neomezeně ubližovat.

       Stejně to dělá jedna žena, která obdivuje pana Hausmanna. A bojí se mě, přestože má zkušenost, že moje cesta vedla k uzdravení její deprese. Vysvětlení je prosté: Ona touží být ženou, jak je vidí pan Hausmann. Kdo ho neznáte, přečtěte si nějaký článek, ten muž doslova pohrdá ženami. Její otrokář jí nakukal, že nebezpečí jí hrozí ode mě, i přesto, že má zcela opačnou zkušenost. Ano, protože v mé i jen občasné přítomnosti by dřív nebo později musela přejít do druhé fáze cesty k ženskosti. A pak do třetí. A to by bylo v rozporu se zájmy jejího otrokáře.

       Když jsem si chtěl zkontrolovat, zda se píše Hausman nebo Hausmann, dal jsem si pana Hausmanna do Googlu a vyjel mi tento článek. Všimmněte si zajímavé věci – jak si feministka a šovinista nakonec sednou. Nedřív mě to překvapilo, pak mi to došlo. Oni se společně vozí po slabých mužích a ona nemá nic proti tomu, když se on vozí po (pro něj) málo krásných ženách. Skutečná feministka by asi to druhé nedovolila, ale v odmítání slabých mužů a neschopnosti ctít mocně-slabou ženskou energii jsou si tato dvě hnutí až neuvěřitelně podobná. Musím se přiznat, že bych si ani s jedním tak nenotoval, i když mě někteří mylně považují za mužského šovinistu, protože i korpulentnější ženy mohou být krásné a rozhodně je mnoho mužů, kteří je chtějí...Samozřejmě že skutečnému mužskému šovinistovi feministka nevadí, protože to už je tak trochu chlap....Co je ale nejdůležitější – oba bojují proti něčemu, žádný z nich nemá pozitivní program...Až po přečtení tohoto článku mi došlo, že vlastně mužský šovinismus a feminismus jsou si velmi podobné v tom, že si ani nedovedou představit mocně-slabou ženskou energii, znají jen nemocnou ženskou energii a učí ženy, že buď jsou bezcenné už jen proto, že jsou ženy nebo že mají šanci, když budou víc v mužské energii.
       Zatímco moje filosofie ctí jak mužskou, tak ženskou energii. Jak muže, tak ženy. Čím dál tím víc ctím i ženské muže a mužské ženy, protože oni nejvíce potřebují naši úctu, bez ní se nikam neposunou a hlavně bez této úcty si my sami budeme hrát na něco, co nejsme.

Kdo je sebetrestající žena

       Sebetrestající žena je z definice každá žena na 1. stupni cesty k ženství. Pak je to část a možná dokonce většina žen na druhém stupni. Ještě i na třetím stupni jsou sebetrestající se ženy, ale s těmi se už pracuje snadněji, protože berou víc zodpovědnosti za sebe a tudíž s muži nebojují tolik, jako spíše touží po jejich pomoci při jejich osvobozování se od vnitřního otrokáře.

       Dalo by se říci, že žena na prvním stupni je plně v moci svého vnitřního otrokáře. Nedokáže se vzepřít ani jemu ani nikomu jinému. Za to dostane privilegium být obětí. Pokud to nevíte, tak oběť je nejmocnějším členem rodiny. Kolem ní všichni skáčou, chodí po špičkách a snaží se, aby jí neublížili. Je ale logické, že když ani to nefunguje, tak je pak muž často agresivní nebo uteče do alkoholu a rozhodně od pryč ženy. Vnitřní otrokář umí dokonale přesvědčit takovou ženu, že za všechno mohou lidé kolem ní a ona nemá žádnou moc to změnit.
       Na druhém stupni může být žena v moci svého otrokáře ještě víc, ale on už používá jinou strategii – nutí ji, aby bojovala proti každému, kdo by jeho moc nad ní jakkoliv mohl ohrozit.
       Zatímco na prvním stupni je žena ve vztahu, ale trpí, na druhém stupni je často samoživitelka a trpí jinak. Dá se říct, že moc vnitřního otrokáře je větší o to víc, oč víc si žena myslí, že je svobodná. Ona je tady totiž nejvíc svobodná jen od své ženskosti a od tužeb své duše.
       Na třetím stupni se žena začíná osvobozovat od svého otrokáře. A protože ženská energie se nemůže sama osvobodit (na to má mužskou), prosí o to muže, ať už vnitřního nebo vnějšího. Ale pokud o to žádá vnitřního muže, musí být silnější ženou, tudíž padá zpět do druhé fáze.

Svobodná a šťastná otrokyně

       Na čtvrtém stupni si žena dovoluje zažít být svobodnou otrokyní. Nevím, jak to popsat, ale je to stav, kdy žena je plně svobodná a proto se plně dává svému muži. A čím víc je v ženské energii, tím plněji, až do úrovně být jeho „po něm toužící šťastnou otrokyní“. Určitě to některé ženy znají, když touží a mají radost pro svého muže něco udělat. Rozdíl je jen v tom, že šťastná otrokyně to pro něj touží udělat, i když si on o to řekne a trvá na tom. Zatímco vzdorovitá žena to umí udělat z lásky jen, když si o to muž řekne správně žensky=jemně, citlivě, bez nucení.
       Na pátém stupni pak už je žena vším současně, může být zcela svobodně kdekoliv od svobody do krásné nesvobody (jinou nesvobodu nelze této ženě vnutit, leda snad možná extrémně krutým dlouhodobým týráním) a od Paní až po šťastnou Otrokyni.
       Principem ženské energie je následovat mužskou energii, impanze a nechat se chránit. Možná že nejlepším vyjádřením těchto vlastností je právě šťastná svobodná otrokyně.

       Další malý důkaz jsem dostal na posledním kurzu. Ženy dostaly možnost se nechat omladit pomlázkou, ale protože tam byla jedna těhotná žena, dovolil jsem jí a pak i ostatním, aby směly poprosit muže, aby je nebil, ale musely to udělat z ženské energie. A i muž, který je vůči ženám až nadměrně uctivý a dosud se vůči nim spíše ponižoval, procítil, že jediná možnost, aby ženu vnímal jako ženu v ženské energii je, aby byla níž, než on. Samotného ho to překvapilo, mě také, i když to potvrzuje mé teorie i praxi, protože jsem si pořád říkal, že to třeba tak mám jen já a že je to třeba moje úchylka. Ale zdá se, že ne, že od určité míry mužské a ženské energie to nejde jinak.

Mocná slabost je to nejmocnější

       I přesto pořád ještě věřím, že být šťastnou otrokyní není jediná cesta k ženskosti. Ale být mocně menší rozhodně ano. A pokud nechápete moc menšího a slabšího, je to jednoduché. Muž má k boji k dispozici jen sebe. Může si zavolat kamarády, ale když proti němu jde jeden muž, férový muž musí kamarády odvolat a musí si s tím poradit sám.
       Každá žena má k dispozici 3 miliardy mužů, aby za ni bojovali a 3 miliardy žen, aby ji mezi sebe skryly. Jen musí být v mocné ženské slabosti.
       Když bude naopak v síle (i když jí bude říkat ženská síla), bude mít 3 miliardy soupeřů a 3 miliardy soupeřek.
       Proto je mocná slabost vždy mocnější. Protože mocná síla má k dispozici svou sílu, zatímco mocná slabost má k dispozici sílu všech. Jen si o ni musí umět říct tak, aby jí ji muži chtěli dát.
       Je ještě jiné přirovnání – muži jsou jako obrovské hvězdy. Žena je jako černá díra. Žádná hvězda v dosahu přitažlivosti nemá šanci. To je samozřejmě ničivé přirovnání, ale podobně každý muž do roztrhání těla bude chránit ženu ve skutečně ženské energii.
       A bude bojovat s ženou v mužské energii. Výběr je na Vás ženy.

Zde se můžete přihlásit k odběru mých článků

MUDr. Martin Daniel, www.smysl.com,

Tento článek může být volně šířen v nezměněné podobě s kontaktem na autora a s aktivními odkazy na internetové stránky včetně této poznámky.

(c) MUDr. Martin Daniel, 608038825, danielma@seznam.cz
„Přátelství je součást lidského štěstí.“ Jan Werich