Co je nejdůležitější pro náš život.

       Každý rok potkávám mnoho lidí. Z některých je cítit štěstí a spokojenost, mnoho lidí však hledá a nenachází. Co odlišuje tyto dvě skupiny ? Všiml jsem si jednoho velkého rozdílu.
       Lidé, kteří dokáží i z neúspěchu a neštěstí znovu vstát a nakonec dosáhnou toho, co chtějí, mají něco, co ti ostatní nemají. Je to velká a opravdová důvěra v sebe a ve svět kolem nich. Kdo nemá důvěru nebo aspoň víru, vzdá to. Přestane se snažit. Abychom mohli něčeho dosáhnout, abychom se mohli uzdravit nebo pracovat na svém růstu, musíme nejdřív chtít. Chtít by znamenalo zbytečnou ztrátu energie a času, kdybychom neměli alespoň představu, že to můžeme dostat. Proto když chceme, aby někdo chtěl, musíme mu nejdřív pomoci, aby získal důvěru, že to je možné.
       Skoro to vypadá, jako by o našem životě tato schopnost opravdově důvěřovat rozhodovala ze všech nejvíc. Ale jak ji získat, když ji zatím nemám ? A jak vůbec poznat, že nemám dost důvěry ? Poznáte to podle Vašeho života. Pokud máte pocit, že je Váš život sledem věcí, které jste zvládli, prokázali jste důvěru v praxi. Pokud víte, že jste se dokázali dostat z neřešitelných situací a zvládli úkoly, na kterých jiní selhali, máte důvěru a současně ji každým takovým úspěchem posilujete. Čím víc se naopak bojíte, tím méně máte důvěry. Pokud se bojíte opustit vztah nebo zaměstnání, ve kterém se necítíte dobře, ukazujete tím jen nedostatek důvěry v sebe a ve Vesmír. A současně svou důvěru každým takovým rozhodnutím zmenšujete. I důvěra je stejná jako svaly. Když si ji necvičíte, ochabuje. A když ji naráz přetížíte nad míru, poškodíte si ji.
       Jak tedy cvičit svou důvěru, aniž bych si tím ublížil ? Mnoho lidí dělá tu chybu, že se snaží zbavit svého strachu. Avšak to k větší důvěře nevede. Ta se dá získat jen tím že svůj strach uzdravíme. Chci Vám nabídnout jednoduché cvičení, kterým budete postupně a bezpečně posilovat svou důvěru v sebe. Jakmile si ji vybudujete, získáte „skokem“ i důvěru v něco, co je nad námi, aniž byste se tím museli víc zabývat. Je jedno, jestli teď máte jakékoliv výhrady k Vesmíru či ŽIVOTU, jakmile získáte plnou důvěru v sebe, pocítíte, že nejsme odděleni a pak budete vědět.
       
       Nabízím Vám tuto kartičku. Nahoru napište své jméno v pátém pádě (kterým voláme), vystřihněte si ji a zalaminujte. Noste ji u sebe a vždy, když Vám bude těžko, vzpomeňte si na ni.
       Další si pak dejte doma na zrcadlo, abyste ji každý den viděl/a.
       I jen samotným díváním se hodně získáte. Ale když se navíc ROZHODNETE, že skutečně se CHCETE naučit STÁT PŘI SOBĚ, i když to ještě neumíte, účinek se skokově zvýší.
       

       

Zde je jiná verze téhož, s krásnějším pozadím. Pozor soubor má skoro 4MB. Vytiskněte si poslední stránku a můžete začít používat.

       Uvnitř každého z nás je naše podstata. To nejkrásnější z nás. Je nevinná, čistá, nemateriální a nezranitelná. Pro mnoho lidí je problém se s touto podstatou přímo setkat. Naštěstí máme v sobě něco, co má k podstatě velmi blízko. Je to naše vnitřní dítě. To je naopak velmi zranitelné a potřebuje naši péči. Každý z nás má v sobě mnoho malých, zranitelných, ustrašených částí. Stejně jako malé děti, i ony potřebují slyšet, ale hlavně poznat, že je máme rádi. A k tomu slova nestačí, jsou třeba i činy.
       Když Vám bude špatně, uděláte něco, za co se stydíte nebo když Vám druzí ublíží, můžete si představit sama sebe malého/malou a říct mu/jí: Chci při Tobě stát, ať se děje, co se děje. A když se podle toho začnete i chovat, ona Vám postupně uvěří a Vy budete moci uzdravit vše, co se Vám v životě stalo. A pak budete mít oprávněnou důvěru.
       Až přijmete a uzdravíte všechny své nemocné/ neuzdravené/ zraněné části, najdete celou svou bytost a pak neexistuje nic jiného, než důvěra, štěstí a spokojenost, ať se děje, co se děje. Naše nedůvěra je totiž způsobena tím, že jsme ztratili kus sama sebe a zapomněli na to, kdo doopravdy jsme.


Námitky:

Námitka: Nebylo by lepší napsat Mám Tě rád ? Tak o tom i píše Louis Hay.
Odpověď: Ve jménu lásky se v minulosti stalo tolik špatného, že většina z nás má v podvědomí ke slovu láska přiřazeno samozřejmě i to dobré, ale bohužel i to špatné. Proto věty se slovy Láska a Miluji často vůbec nefungují.
       Navíc slova láska, miluji jsou abstraktní, nemají konkrétní význam. Je to něco, pod čím si každý může snadno představit něco jiného. Pro někoho je láska, že se starám, pro jiného může být láska velmi nehmotná (a přitom silně hmatatelná) a bohužel jsou stále lidé, kteří ve jménu lásky ubližují. Ve jménu lásky k bližnímu se i upalovalo a vraždilo.
       Naopak stát je velmi konkrétní slovo. Všichni víme, co to znamená a toto slovo není „zaneřáděno“ tolika opačnými významy. Stejně každý z nás i malé dítě ví, co to znamená stát při někom.
       A protože tyto věty jsou nejvíc určeny pro (vnitřní) malé děti, musí být jednoznačné a konkrétní.
       Navíc všichni známe situaci, kdy někoho milujeme a nemůžeme pro něj nic udělat. Ale vždy při něm můžeme aspoň stát, v tom dobrém, i v tom zlém.
       
       

Námitka: když napíšete Chci, tak nikdy při sobě nebudu stát, ale pořád jen budu chtít stát.
Odpověď: Toto je častá námitka pozitivního myšlení. Vychází z představy, že podvědomí slepě udělá, co mu říkáme. Další omyl pozitivního myšlení je v tom, že prý podvědomí nezná ne. Pokud tomu skutečně věříte, říkejte si často Nejsem hezká/ý. Pokud by skutečně podvědomí neznalo ne, bylo by to úplně stejné, jako když si říkáte Jsem hezká/ý.
Pozitivní myšlení pro vývoj našeho porozumění udělalo velmi mnoho, ale už je čas postoupit ve vývoji dále.
       Moje zkušenost je, že funguje, co je pravdivé. Když mám 170 cm a budu si říkat, že mám 180cm, Vesmír mi bude ukazovat, že mám méně (bude mě „ponižovat“). Když si budu říkat, že mám 160, Vesmír mě bude „povyšovat“.
       Proto věta „Stojím při Tobě“ nebude fungovat, dokud nebudu na 100% při sobě skutečně stát.
       Naopak věta „Chci…“ je pravdivá, i když chce jen maličká část mne.

       
       

Námitka: Skutečně mám při sobě stát, ať se děje cokoliv ? I když jsem třeba někomu ublížil ?
Odpověď: Ano. Ten, kdo ublížil, ještě nevěděl, že může dostat, co chce, způsobem, který pomáhá druhým. Je to zase jako s malým dítětem. Když bude malé dítě vědět, že při něm stojíte a že současně mu nedovolíte zlotřilosti, velmi rychle se naučí, že je milováno a že je docela zbytečné a nepříjemné dělat to špatné.
       Bohužel u dospělých je to daleko náročnější cesta, ale v podstatě, kdybychom byli schopni dát dospělým hranice a lásku, tak by mnoho zločinů vůbec nemuselo být.
       My místo lásky dáváme odmítnutí a místo hranic toleranci a až když je pozdě, tak trest.
Odpověď 2: Jestli jste skutečně spáchal závažný zločin, i tak stůjte sám při sobě a hlavně v tom, abyste ho již nikdy znovu neudělal.
       Ale většina z nás se trestá za malichernosti a tam je daleko lepší dát si lásku (stát při někom v dobrém i zlém je jedním z nejvyšších vyjádření lásky) a když se cítíme být milováni, pak obvykle děláme méně zla a více dobra.
Pokud Vám tyto odpovědi nestačily, trpíte pocitem viny. Bylo by dobré s ním něco udělat. Když je oprávněný, můžete ho splatit. A jestli není, tak Vás jen zbytečně souží.
       A bohužel většina skutečných zločinců pocity viny netrpí, zatímco velmi dobří lidé ano. Když si „dobří lidé“ uzdraví svou vinu, ona se bude muset vrátit k těm, kterým patří a pak bude na světě o hodně lépe. Takže si ji radši uzdravte, protože jinak jste náchylní trpět za zločince a oni pak následky svých činů necítí a pokračují ve svých činech.
       
       

Námitka: Nebylo by lepší říkat: Budu při sobě stát ?
Odpověď: Můžete říkat obě varianty. Ale nejdůležitější to je říkat to těm částem, které se od nás cítí oddělené a ony by si myslely, že ta věta patří někomu jinému. Zkuste to prosím takhle, i když logicky si myslíte, že to má být jinak, až to vyzkoušíte, uvidíte, co funguje líp a pak zjistíte, co ve Vaší logice bylo špatně.

       
       

(c) MUDr. Martin Daniel, 608038825, danielma@seznam.cz
„Nikdy se nesměji nejlépe. Bojím se, že by to mohlo být naposledy.“ Jan Werich