Jsme spojeni
I když si toho nejsme běžně vědomi, jsme spojeni s lidmi kolem nás. V dobrém i zlém. A když někdo začne praktikovat falešné pozitivní myšlení, někdo jiný vedle něj bude na tom muset být doopravdy hůř. Protože jsme
Spojené nádoby
Vyznavači pozitivního myšlení za mnou často nechodí. Oni jsou schopni si „vyřešit” drtivou většinu problémů sami. A přesto za mnou nebo za někým jiným nakonec přijdou. Víte, jaké je jejich nejčastější souvětí?
“Já dělám pozitivní myšlení a funguje mi to.(tady obvykle následuje výčet úspěchů). Ale můj (manžel, dítě, matka,….) má teď veliké problémy a já bych jen potřeboval/a, abyste mu/jí vysvětlil, aby to dělal/a jako já a bude to v pořádku. Ale on/a NECHCE a přitom by mu/jí to tolik pomohlo.Stačilo by, kdyby to začal/a dělat a určitě by se mu/jí ulevilo.“
To, co vyznavači agresivního pozitivního myšlení nevidí, jsou následky. My tady nejsme sami. Jakmile se i jen na pár minut potkají dva nebo víc lidí, začne mezi nimi docházet k výměně energií. A pokud jeden z nich něco potlačuje, druhý to začne projevovat.
Když má žena strach a „vyřeší“ ho falešným pozitivním myšlením, stane se jediné: Potlačí ho hlouběji. Přestane ho vnímat. Strach tam zůstává, ale je ještě víc odstrčen pryč. Problém je, že strach je ve skutečnosti moje vnitřní dítě, které se bojí a tudíž je HODNĚ V NEPOHODĚ. Když ho pošlu od sebe pryč, jeho nepohoda vzroste. A když s ním přestanu být spojen, bude mu ještě hůř.
Tak to zůstane, když bude ta žena sama. Co se stane, když se jí narodí dítě? Děti milují nevinnou láskou, která pro milovaného udělá cokoliv. Navíc matka mi dala život. Čím bych se jí odvděčil? (To samozřejmě není vědomé rozhodnutí, to se děje zcela nevědomě a automaticky.)
Hele, maminka nechce mít strach. Tak já jí pomůžu tím, že si ho vezmu místo ní. Takové dítě vyroste a co nikdy nesmí? No přece zbavit se strachu. Ono ví, že by se pak strach vrátil k mamince. Takže poslední věc, kterou takové dítě (nebo partner nebo rodič nebo..) chce dělat, je praktikovat pozitivní myšlení a často se vůbec nechce uzdravit.
Je to o to komplikovanější, že když je takový člověk dospělý, obvykle už si chce daný problém uzdravit. Ale čím víc se snaží, tím to méně funguje. Protože to malé dítě v něm, které chce ochránit maminku, nedovolí uzdravení. Takový člověk pak buď nedělá se svým problémem nic nebo ho neúspěšně řeší. Často pak slyší: Ty si to nechceš vyřešit.
To ale není úplná pravda. On ho chce vyřešit, ale něco v něm nechce. Tady je důležité si být vědom VŠECH ČÁSTÍ sama sebe. Terapeut může pomoci danému člověku, aby si je všechny zvědomil. Když bude klient vědět, že to jeho malé dítě dělá pro matku, může mu pomoci si uvědomit že tím sobě i matce vlastně škodí. A neagresivně, s pochopením a láskou může malému dítěti pochopit, že mámu nemůže zachránit před jejím životem. Pak se uleví danému člověku a může se přitížit tomu, od koho daný problém převzal. Ale v tomto případě je zhoršení stavu skutečného vlastníka problému žádoucí. Protože až pak ho může doopravdy vyřešit. Dokud to za něj „táhne“ někdo jiný, nemůže to vyřešit.
Ale nejčastěji se uleví oběma. Protože strach, který se vrátil, kam patří, se může uzdravit jenom tam.
Falešné pozitivní myšlení to jen zhoršuje
Kdyby si tohoto modelu byli všichni vědomi, bylo by všem líp. Dítě by sice mělo strach, ale matka by na dítě nekřičela: „Neměj strach“, místo toho by si vážila, že to pro ni její dítě dělá. A pravděpodobně by si raději vzala svůj strach zpět k sobě, aby nemuselo trpět její dítě za ni. Dítě by mělo strach, ale už by nemuselo vydávat tolik energie na to, jak se vyhnout uzdravení strachu. A kdyby ho matka vzala láskyplně do náruče, strach by se dítěti hned lépe nesl. A současně by už ani nebylo tolik co nést, protože kdyby matka přijala dítě i se strachem, vlastně by tím přijala více i svůj strach a on by se pomalu mohl vrátit k ní a uzdravit se.
Děti jsou často nemocné za své rodiče. Mnoho metod s dětmi vůbec nepracuje, protože chce problém řešit tam, kde vznikl, tedy u rodičů. Udává se, že děti do 10 let vlastně ani nemají vlastní nemoci. To není úplná pravda, ale bezpochyby většina problémů dětí pochází od rodičů a tam by se měla řešit.
Když o spojených nádobách falešný pozitivista neví, vidí jen pozitivní výsledky (to přece patří k falešně pozitivnímu myšlení, že nechci vidět, co se mi nehodí do krámu). A praktikuje pozitivní myšlení ještě razantněji. A jeho okolí je o to hůř. A jemu je o to líp. A protože nevidí následky, tak roztáčí celý koloběh víc a víc.
Nejhorší na tom je, že by mohl dosáhnout daleko lepších výsledků s pozitivními dopady na okolí a trvalo by to jen o chvilku déle. Jen by si musel sundat klapky z očí.
Přečtěte si další pokračování: 4 druhy myšlení
Sdílejte, přidejte k Oblíbeným
Komentáře
Děkuji Martine, že se mohu tady zapojit do diskuse! Toto prosím - ať čte klidně celý svět. Jmenuji se Josef Hankus, 27let, Krnov a přiznám se, že má máma praktikuje výše popsané pozitivní myšlení. Táta je aspoň opravdu negativní - uff. Jsem v situaci, kdy energií živím (zatím to neumím nedělat) mé rodiče, kteří jsou naruby, neboli jedou na zpátečku. Už jsem dostal od života první lekci - můj mozek si pod nánosem těchto a dalších navazujících problémů vyvolal euforii - jakoby zkratku pro prožití "odměny" a dodnes beru chemii. Víte, představte si, že chodíte na střední školu a už máte to štěstí, že toto rodinné rozpoložení vnímáte(jsem předčasně narozen, klasická medicína tvrdí, že tyto děti mají nevyzrálou duši.) Co uděláte? Zvolil jsem, že se uzdravím a vrátím jim jejich náklad. Ano se to podařilo, ožil jsem. Bohužel, možná to byla má chyba, nastala situace, kdy jsem to oběma rodičům dal najevo-použiji Martinové slůvko "bacha" :), ne slovně, prostě se mi to podařilo vyzářit a vznikly póly - už tehdy jsem jel dopředu, pomalu, ale jel. Hold protože jsem z existenčních důvodů jsem nemohl odejít z domova, tak jsem to dostal zpět i s úrokem. Protože jsem se neubránil. Když máma mluví, tak mě ta důležitá část bolí a chemie mne brzdí od unáhlených kroků. Na závěr: domnívám se, že se mi ale rýsuje cesta, kterou mám zakódovanou od batolete - vrátit se ke kořenům resp. pomalu rozpouštět své ego - vzdálit se od kmene stromu, který vrhá stín, díky kterému nevidíme na skutečné slunce a nebe. Ono fígl je možná v tom, že až to nebudu si uvědomovat, že někoho živým, tak ho možná už živit nebudu. Teď to tak dělá mé vedení, ředitel a toho je nutno možná zrušit. Milý Martine a návštěvníci tohoto webu, budu velice rád za vaše názory na tuto situaci! ;) Už to, že se s vámi mohu zde podělit, je pro mne úleva. Díky! J.H.
díky za komentář. MOžná mu mnozí lidé moc neporozumí, ale to nevadí.
Možná by bylo dobré se skutečně aspoň na chvíli stát malým a rodičům se uklonit. A vzít je i s tím, jak to je.
A možná zkusit dát mámě přečíst tenhle článek. Třeba jí to dojde. Protože to vypadá, že to potřebujete oba.
A nakonec: Kdy už těch problémů bude dost na to, abys postě začal žít svůj život ?
Jedna kniha, co jinak mluví o spojených nádobách, říká že když se vzepřeš tomu předávání energií, ty trubky, kterýma to teče, prasknou a Ty jsi pak svobodný. Ale to je důležité - nemluv o tom a místo toho to udělej. A v Tvém případě se postarej o to, aby to nemolo být vnímáno jako příznak choroby. Tedy použij to, co Ti teď chybí. Nastartuj svou část, která je přirozeně zdravá a která si umí se vším poradit. Aniž by šla do nadměrné euforie, kterou by psychiatři mohli vnímat jako projev choroby. POkud euforii máš, ať Ti slouží, ne abys Ty sloužil jí.
A začni žít svůj život. Pomalu (pro Tebe obzvlášť důežité) a bezpečně. Martin
děkuji Ti za bohatou odpověď ;) Tyto stránky mi dodávají mnoho harmonie a moudra a krotí mé rádoby rychlé soudy apod. Děkuji, že jsi. Pepa
Ahoj Martine a další,
předchozí článek jsem napsal tuze složitě a těžce, abych se možná blísknul..., nějaká část v tom určo jede... :) Omlouvám se vám a pokusím se to změnit.
Cítím, že většina mých částí je ráda, že se s vámi mohu podělit a přečíst si i vaše podněty :) . Dle mého pohledu je někdy lepší nevědět, jak to je a jak to má být. Dokázal jsem celkem brzy prozřít rodinný systém, vyzkoušel jsem si - okopíroval duševní nastavení taťky (protože jsem ho bral za vzor), pak zjistil, že to takhle nikam nedotáhnu (byl jsem plný strachu-jj, splácel jsem mu tím dar života, což jsem později poznal, že je nežádoucí pro oba), následovalo dlouhé hledání až jsem plynule přešel do uzdravování a přibližování se muži (v rámci možností). Proto se domnívám, že se z chlapce může stát muž i plynule, krůček sestupovat do strachu a uvolňovat ho, což je obrovská výhoda, jde to dělat velmi přirozeně a POMALINKU. Vidíte, příroda mě, byť jsem se dříve narodil, obdařila takovým darem, že jsem prozřel, ale když nad tím uvažuji, je to spíše na obtíž. Dnes dávám přednost spíše nevědění a splachování (zapomínání). Je to takový možná první krůček k opravdové svobodě a možná to budete chtít také vyzkoušet.
Ještě vám chci napsat, že jsem měl to štěstí a na nějaký krátký čas jsem mohl vyzkoušet, jaké to je být opravdu velkým Josefem Hankusem mladším. Mohu plně souhlasit s tím, co píše Martin o mužích, opravdu vše jde samo a dveře jsou otevřené, jak u opačného pohlaví, tak u peněz apod. V rodině ale nastal paradox- začal jsem přebírat zodpovědnost za rodiče, v hlavě mi svítila kontrolka "něco je blbě". Toho jsem se zalekl a nevěděl, co s tím. Co že jsem udělal? Podaroval jsem část energie zpět rodičům a nechal se od nich hlídat, abych je už nepřerostl. Škoda, že tehdy nedošlo k přehození vyhýbky (přejít od potlačení neuzdravených pocitů k přijímání).
Před chvilkou mne zalilo pochopení "žij už svůj život". Ano, možná se už přestanu starat o to, jak se cítí druzí a jak to mají. Martine, děkuji, možná to chápu :) Budu se učit být jako šnek - zalézt do své ulity :)
Pepa