Proč má žena umět být šťastnou otrokyní?

Proč je důležité, aby žena uměla být otrokyní

       O víkendu jsem si povídal se svou bývalou přítelkyní o mých článcích. Uvědomil jsem si, že jsem očekával spoustu nesouhlasných reakcí na mé články o Šťastné svobodné otrokyni. A stal se pravý opak – dostávám reakce od žen, kde mi za ty články děkují a přiznávají se k tomu, že je to láká.
       Ale až včera mi došlo, proč je tak důležité, aby žena uměla být šťastnou otrokyní. Nejen že to přinese štěstí jejímu muži i jí, ono se jedná o něco ještě daleko podstatnějšího.
       Pracuji na sobě už víc, jak 20 let. Zpočátku ty metody byly velmi pomalé, ale teď je to čím dál rychlejší. A včera poprvé jsem se konečně dostal tam, kam mě to nikdy předtím nepustilo. Dostal jsem se do stavu, kdy jsem nic nevěděl. Byl jsem malé dítě a to malé dítě nevědělo. Samozřejmě jsem mohl přepnout do staršího Martínka nebo do dospělého Martina, ale to bych ztratil kontakt s tím maličkým. Protože se mi to stalo víceméně náhodou, neměl jsem žádného profesionála, aby mě tím provedl. A sám se tímhle provést nemůžete. To z principu nejde. Proto si nemůžeme pomoct se vším, protože když se dostanete do okamžiku brzy po početí, buď jste v něm naplno a pak nevíte, co dělat nebo víte, co ten maličký potřebuje, ale pak tam nejste naplno. Protože ten maličký ještě neví, co vlastně potřebuje. On jen je. Cítí, když je mu dobře a cítí, když je něco v nepořádku. Ale neví co. Ještě je v mlze, ve které je jen bytí, žádné porozumění a žádné chtění.
       Pomáhala mi jedna žena, která nevěděla, co dělat. A čím víc se snažila tím obvyklým způsobem, tím to bylo horší. Já potřeboval mámu, co ví a ona byla máma, co neví a nechce to přiznat a dokonce mě obviňuje za to, že já to vlastně tak úplně nechci.
       Představte si tu hrůzu – máte mámu, která by měla vědět a ona neví. A Vy nevíte. Můžete se sice napojit tam, kde budete vědět, ale pak už nemůžete být ten menší. Vždycky říkám, že je problém, když v mateřské školce je nejmenší paní učitelka. A co teprve, když má žena miminko v bříšku a ona je menší, než to její miminko. (menší v tomto významu = zná méně, než to miminko, co miminko potřebuje).
       Na začátku miminko nic neví, jen cítí, že je něco v nepořádku. Ono cítí, že má dostávat lásku a že maminku tu lásku neumí dát. Ale nemá pro to slova, neumí si to vysvětlit a tak jen trpí. Ještě horší to je, když maminka neumí lásku dát a myslí si, že umí. Ten nepoměr mezi realitou a její představou činí utrpení miminka ještě větším.
       Proto mi nakonec tato žena uměla pomoct víc, než profesionální terapeutka, protože ona nakonec aspoň přiznala, že neví, co se mnou má dělat. Tato pravdivost nakonec spustila řadu reakcí, na jejímž konci byla úleva.

Kdy nemůžeme po druhém chtít, aby věděl, co chce

       I já jsem dosud dělal tu chybu, že jsem si myslel, že nemám zasahovat do osudu druhého. Je pravda, že to nemáme dělat, když ten druhý je velký. Ale co když ten druhý je v podobném stavu jako miminko-Martínek? Čím víc po něm budeme chtít, aby se rozhodl, co chce, tím víc mu zabraňujeme ve vyléčení.
       Každý problém je ve skutečnosti malé dítě, které křičí o pomoc. Je to obrovský nepoměr, když má člověk v občance 40 let, obvykle se chová jako čtyřicetiletý, ale najednou v určitém okamžiku začne být dvouměsíční miminko.

Tady najdete termíny kurzů a přednášek.

 

Problém lze vyřešit jen ve věku, ve kterém vznikl

       Řeknu to přesněji: není třeba se vracet do minulosti. Ale musíme uzdravit to vnitřní dítě, v tom věku, ve kterém se problém zasekl. Představte si, že máte díru v podlaze v kuchyni a snažíte se ji opravit v obýváku. Nepůjde to. Stejně tak, když problém vznikl ve 2 měsících Vašeho života, tak ho nemůžete uzdravit v nepřítomnosti svého 2měsíčního já.
       Proto většina terapií moc nepomáhá. Když si povídáme o problému, aktivujeme tím svou část, která umí mluvit. Tedy je rozhodně starší, než 2měsíční a tudíž nemáme šanci problém vyřešit, protože tu část, která má problém, zatlačujeme do pozadí. Proto „mluvící“ terapie fungují jen na méně podstatné věci, jen na ty, které vznikly po 3. roce věku. A pokud u takové terapie začneme používat složité názvosloví, můžeme vyléčit své vnitřní dítě jen ve věku nad 10 let, což je nesmysl, protože v tom věku už traumata nevznikají, pouze se opakují.
       Proto jsou nejúčinnější terapie, kde se moc nemluví. Terapie, kde se pracuje s tělem a s pocity. Proto terapie založené na rozumu fungují jen málo nebo potlačují. (skutečný problém jen potlačí do pozadí, nevyřeší).
       Budete po dvouměsíčním miminku chtít, aby vědělo, co chce? Pokud ano, zatěžujete ho nad míru a zabraňujete mu ve vyléčení.

Za miminko rozhoduji já

       Funguje to jinak. Já musím být schopen za takové malé miminko vzít plnou zodpovědnost. Já jako rodič mám tu povinnost. A když je to na kurzu a já jsem lektor a najednou uvidím, že ten druhý má sice dospělé tělo, ale teď je právě ve věku pod 3 roky, už neplatí, že je to jeho zodpovědnost. Teď ji mám já. V ideálním případě uzdravit to malé miminko, aby se stalo dospělým a pak se zase mohl ten dospělý člověk starat sám o sebe.
       Je důležité poznat, kdy ten druhý je dospělý (nebo aspoň ve věku nad 7 let) a kdy za něj nesmím brát zodpovědnost a kdy je maličký a kdy naopak musím. Protože pro to malé miminko jsou jen 3 možnosti:
       1. Rodič to udělá správně, miminko může zůstat v klidu a uzdravit se a postupně vyrůst.
       2. Rodič to neudělá správně a miminko trpí. Výhodou je, že miminko je v souladu s řádem (rodič má být větší a je). Ale nevýhodou je, že trpí a že není cesta k uzdravení.
       3. Rodič to neudělá správně a miminko si to musí pořešit samo. Problém je, že v takovém případě se problém neuzdraví, jen potlačí. Miminko k tomu musí uvidět, jak to rodiče dělají špatně a tím jde proti přirozenému řádu. A protože ještě není ve věku, kde je to přirozené, musí nepřirozeně „dospět“, aby si pomohlo. Tím pádem to dítě sice přežije, ale jen za tu cenu, že to malé miminko, které by to samo nezvládlo, nechá trpět dál.
       V tom druhém případě miminko ví, ŽE je něco v nepořádku, ale neví, že za to můžou rodiče. Když neví, kdo za to může a jak to udělat, nemůže to uzdravit a musí trpět. Ve třetím případě dítě pojedlo ze stromu poznání a pochopilo, že něco je špatně a hlavně poznalo, v čem je to špatně. Ale to tak malé dítě ještě nemá vědět. Ono má být v blahu nevědomosti a postarat se o něj mají rodiče. Ale rodiče to nedokážou, tak dítě, aby přežilo, musí pojíst ze stromu poznání, ale tím „dospěje“ předčasně a nepřirozeně.
       Takové dítě pak bude „předospělé“ a přezodpovědnělé. Tam kde je přirozené, aby sí dítě hrálo, ono bude starší, než by mělo být. Tato předospělost se pak v dospělosti obrátí a takový člověk bude na jednu stranu předospělý, na druhou stranu nebude umět vzít plně dospělou zodpovědnost za sebe. Obvykle ji o to víc bude brát za druhé. To jsou ti všichni „záchranáři“ a spasitelé, co si neumí užít vlastního života.

Náhoda?

       Je jen náhoda, že jsem se dostal do kontaktu s tak malým Martínkem, až když jsem začal praktikovat šťastné otroctví? Podle mě ne. Dokud muž neumí být plně Pánem a žena plně otrokyní, nemají žádný přístup k těm částem sama sebe, které jsou totálně bezmocné. Proto tak moc pomáhá šťastné otroctví. Protože s pomocí tohoto přístupu se mohou oba potkat s těmito svými částmi, které jsou jinými cestami prakticky nedostupné.
       Co je úkolem ženy a muže? Myslíte, že jejich úkolem je být šťastní? Ne. Jejich úkolem je dát život a pak svým dětem dát pocítit plné mužství a ženství. Proto moderní společnost vymírá. Má moc hezké myšlenky, jak máme být všichni rovnocenní a hodní. Ale čím dál méně dětí ukazuje na základní problém. Navíc myšlenku rovnocennosti zneužívají ti, co jsou rovnocennější. A čím víc je daný muž hodný, tím menší má šanci najít ženu. A čím je žena hodnější, tím víc ve vztahu trpí. To je ten důvod, proč se ženy bojí být otrokyněmi. Protože si myslí, že pak dopadnou jako žena-hadr. Ale ve skutečnosti je to právě naopak. Hodná žena trpí, protože se snaží být jiná, než je. Otrokyně se nesnaží být hodná. Naopak správný pán ji ponouká k tomu, aby proti němu co nejvíc bojovala. On je silný a ví, že si ji zkrotí i tak a když ne, tak si ji nezaslouží. Žena hadr se snaží být hodná a uvnitř trpí. Šťastná otrokyně se o nic nesnaží, ona je zkrocena a díky tomu je šťastná. A svobodná je proto, že zkrocen je ve skutečnosti její strach, ona sama je osvobozena.
       Navenek žena-hadr a šťastná otrokyně mohou vypadat podobně. Ale žena-hadr čím víc slouží, tím je nešťastnější. Šťastná otrokyně je tím šťastnější. Protože žena-hadr to dělá ze strachu, bojí se projevit. Šťastná otrokyně se projevila a dostala láskyplné hranice, které ji dovedly k tomu, že mohla dojít k ženské energii, která ji činí šťastnou. Žena-hadr si sama bere svobodu svým strachem. Šťastná otrokyně se ničeho nebála a plně se projevila a zjistila, že tohle je ta nejlepší možnost ze všech. Žena-hadr v tom naopak zůstává, protože se bojí, co by se stalo, kdyby se za sebe postavila.
       Ženě-hadru bere sílu její strach i její muž. Šťastné otrokyni její Pán sílu nebere, naopak. Čím víc má šťastná otrokyně síly, tím slastnější bude pro oba její zkrocení. Současně je to výzva pro Pána, protože jen silný muž dokáže takovou ženu zkrotit. O to víc si ona pak toho bude vážit, protože on je možná jediný, kdo to svede.

Úkol ženy

       Úkolem ženy je být prostředníkem, tlumočníkem mezi světem muže a světem dítěte. Úkolem muže je chránit rodinu svou silou a tudíž musí být bezcitný. Plně cítící muž nemůže nikdy zabít zvíře. (Ale tím by zabil svou rodinu hlady). Plně soucitný muž nemůže zabít jiného člověka, ani když jde zabít jeho ženu a děti. Proto ty domněle moudré původní kmeny skoro vymřely. Měli moudrost, ale neměli sílu se postavit bílému muži. A k čemu je moudrost, když mě vybijou?
       Úkolem muže je nedovolit nikomu, aby vztáhl ruku na jeho rodinu. A zabít to, co se musí zabít, aby mohla jeho rodina dál žít.
       Ale pro dítě by byla příliš velká zátěž se potkat s takovou mírou násilí a síly. Proto je tam žena, která chrání dítě i samu sebe před mužem. Ale dělá to úplně jinak, než muž. Zatímco muž chrání násilím, žena chrání nenásilím.
       Úkolem ženy je udělat kolem sebe a dětí ochranné pole, ve kterém násilí nemá vůbec šanci existovat. Vždy to ukazuji tak, že muž bojovník přichází domů a v určité vzdálenosti od domu najednou všechny jeho zbraně i brnění odpadnou. A domů přichází jemný a mírumilovný muž. Aniž by se o to staral. To je úkol ženy. A žena to dělá tak, že je jeho oddanou služebnicí, která ani trochu s mužem nebojuje a on tím pádem touží ji chránit. MUŽ nechrání ženu, protože se to musí. On po tom touží.
       Proto je dítě v bezpečí. Protože má dva kruhy ochrany. A proto „poslední perimetr“ chrání žena. Protože to nejcennější vždy chrání ten nejmocnější. Nezranitelná ženská energie je vždy mocnější, než jakkoliv silná mužská energie. Jen my jako společnost jsme zapomněli, že něco takového existuje a bohužel ani ty domorodé kmeny to neuměly doopravdy, jinak by je bílý muž nezničil.

Proč dítě potřebuje mámu šťastnou otrokyni

       Aby žena mohla porozumět tomu, jak to má bezmocné dítě, musí to sama umět. Proto je pro dítě životně důležité, aby jeho matka uměla být šťastnou otrokyní. A to ze čtyř důvodů.
       1. Čím víc je žena v ženské energii (a šťastná otrokyně je vrcholem ženské energie), tím víc lásky umí dát. Dítě nutně potřebuje ženskou lásku, aby mohlo být emočně vyživeno.
       2. Čím víc je žena v ženské energii, tím plněji může být muž v mužské energii. A tím jednak dítě může dostat plněji mužskou lásku a druhak je celá rodina víc v bezpečí.
       3. Čím je žena víc v nezranitelné ženské energii, tím je poslední perimetr víc chráněn. Kombinace mužské a ženské ochrany pak činí celou rodinu nezničitelnou a nezranitelnou.
       4. Šťastná otrokyně má přímý přístup k zážitku plné bezmocnosti, která je v důsledku vlastně ta nejmocnější. To jednak umí žena dát svému dítěti, takže dítě nemusí předčasně dospět a může se plně přirozeně vyvinout. Druhak taková žena rozumí plně svému dítěti a tudíž dítě dostane, co potřebuje, aniž by si o to muselo říkat, což je zkušenost, po které touží každé dítě.
       Důkazem, jak je to důležité, je i to, že po tom touží spousta žen. Proto ženy neříkají mužům, co chtějí. Protože to chtějí dostat, aniž si o to řeknou. Ale to muž dokáže jen když je plně v mužské energii a nejvyšší stupeň, který znám, je Pán. Pán, který má vše v rukou a má plný přístup ke všemu.

Co jako žena chceš?

       Co jako žena chceš? Chceš dostat vše, co chceš a co potřebuješ, aniž by sis o to řekla? To moderní psychologie odmítá a má pravdu, v rámci vztahů, které dnes máme, je to nemožné. Ale je to možné, když se tomu správnému muži plně dáš. A aby to bylo horší, dnes to nikdo neumí, takže se to budete muset učit spolu.
       Pokud Ti stačí jen se o muže opřít, stačí, když budeš menší, než muž. Nemusíš být hned otrokyní, stačí když budeš aspoň trochu ženou v ženské energii.
       Nebo chceš raději rovnoprávnost a o vše si muset říct a vše si vybojovat? Pak rozhodně chtěj rovnocenný vztah.
       Nebo chceš mít muže, který se o Tebe bude opírat? K tomu vede jediná cesta – buď silná a vše zvládni sama. Slabý muž přijde pak sám.

Vždy je něco za něco

       Víte, že z Titanicu se zachránilo procentuálně větší množství nejchudších žen, než nejbohatších mužů? Proč? Protože muži se chovali jako muži a přenechali své místo ženám a dětem.
       Ale proč by to dělali dnes, když jsou krmeni představou rovnoprávnosti? Proč dávat své místo někomu, kdo je stejně mocný jako já? Ať si ho vybojuje.
       Ženy musí zvážit, co chtějí. Jsou mrchy, které umí získat výhody obou možností. Ale to jen proto, že jsou někteří muži blbí. Nemrchy si musí vybrat. Chci speciální zacházení a jsem pro to ochotná se muži dát? Nebo se mu nechci dát a chci, aby se ke mně choval jako k muži s prsama?
       Spousta žen si stěžuje. Ale MUŽi tady jsou. Jen abyste je uviděly, musíte se změnit. Musíte se stát ženami v ženské energii, abyste uviděly MUŽe v mužské energii. MUŽ v mužské energii není ochočený, bude si s Vámi dělat, co chce. Ale když Vy budete v ženské energii, dokážete z každého muže udělat svého ochránce.
       Chcete, aby Vás muži chránili nebo s nimi chcete bojovat? Abyste byla chráněna mužem, musíte se mu plně odevzdat. Nejvyšším stupněm je šťastná otrokyně. O takovou ženu pečuje o to víc, že nemusí. Ale její energie je taková, že v něm vzbudí potřebu ji chránit.
       A když toto žena umí, jejich dítě se to naučí také a bude v bezpečí a lásce, jakou si ani neumíme představit.

Zde se můžete přihlásit k odběru mých článků

MUDr. Martin Daniel, www.smysl.com

Tento článek může být volně šířen v nezměněné podobě s kontaktem na autora a s aktivními odkazy na internetové stránky včetně této poznámky.

(c) MUDr. Martin Daniel, 608038825, danielma@seznam.cz