Agresivní pozitivní myšlení
Často slyším, jak si lidé navzájem říkají větu: „Neboj se, tím si to přivoláváš.“ Někdy dokonce i s agresí v hlase. Prakticky vždy však alespoň naléhavě.
Ale daný člověk se bojí. On se nemůže přestat bát na povel. Když mu tuhle větu řekneme, jeho situaci jen zhoršujeme.
Když se bojím a někdo mi řekne, ať se nebojím, mám jen 3 možnosti:
- Postavit se za to, že se bojím. Protože strach je prakticky vždy moje vnitřní dítě, když se za něj postavím, uleví se mu. A tím pádem se zmenší i můj strach. Nebo se aspoň nezvětší. Bohužel většina lidí se za svůj strach stydí, nechce ho a nechápe jeho význam, takže zvolí 2. možnost.
- Pokusit se nebát. Ale tím pádem vystavím své vnitřní dítě ještě větší samotě a ještě víc mu ukážu, že se na mě nemůže spolehnout. Představte si, že budete mů5letému dítěti říkat, ať se nebojí. Bude bát ještě víc.
Všechno bude úplně jasné, jakmile pochopíte, že člověk, který se bojí, je v tom okamžiku jako malé dítě. A je potřeba mu pomoct jako malému dítěti, i když je jinak zcela dospělý a zodpovědný a odvážný a i když je mu 30, 50 nebo 70 let.
Důsledkem pokusu se nebát bude obvykle větší strach nebo odříznutí se od strachu (přestanu strach cítit, ale jeho dopady budou větší). To je pravý důvod, proč lidé se závažnými problémy nechtějí dělat pozitivní myšlení. Protože ví a už si obvykle i vyzkoušeli, že falešně pozitivní myšlení jim nepomůže, ale uškodí. Bohužel je nikdo nenaučil, že naděje je důležitá, a to dokonce i mírně falešná. - Úplně nejhorší je, když se daný člověk ještě cítí vinen za to, že se bojí, že neposlechl dobrou radu, že přidělává svým strachem starosti nebo že si nedokázal pomoct sám.
- Samozřejmě ještě existuje možnost, že se svému strachu postavím a udělám, co je potřeba, i když se bojím. Ale tuhle možnost mi pozitivista nenabídl. Dokonce mě od ní odvádí. Tím, že se zaměřuje na neprožívání strachu místo na činnost.
- Pak je ještě poslední možnost: Že strach potlačím. Ale kdybych to uměl, už dávno bych to udělal. Nikdo nechce mít strach. Lidé vědí, co by měli udělat, ale nevědí JAK. Takže ani v tomto případě mi věta „Neboj se“ nepomůže, protože mi neříká, jak to mám udělat.
Můžeme jít ještě dále: Když se uslyšíte, jak (sobě nebo jinému) říkáte: „Neboj se“, zastavte se. Buď se/ho/ji naučte, jak to udělat nebo přestaňte. A navštivte kurz, kde se naučíte, jak strach uzdravit. Na to jsou vhodné všechny mé kurzy, na kurzu Terapie vděčností dostanete dokonce i návod.
Nechápavé pozitivní myšlení škodí
V prvním případě si člověk pomohl navzdory pozitivistovi, v ostatních případech pozitivní přístup uškodil. Ne proto, že byl pozitivní, ale protože byl agresivní nebo minimálně nechápající. Snažil se změnit něco, o čem neměl ani páru. Danému člověku nikdo neřekl, že pro úspěch pozitivního myšlení je důležitá pravdivost.
Bojícímu se člověku naopak obvykle nejvíc pomůže, když je pochopen. Když mu řeknu: „Chápu, že se bojíš. Je to v pořádku. Ale UŽ se NEMUSÍŠ bát.“
Když řeknu „Neboj se“, dávám příkaz a omezuju svobodu. Když řeknu „Nemusíš se bát“, dávám novou možnost. Obvykle je ale nejlepší svůj strach obejmout a porozumět mu a na základě porozumění ho uzdravit.
Ať už se jedná o muže nebo o ženu, je také vhodná „mužská“ cesta – totiž svůj strach přerůst. Udělat, co je potřeba, navzdory strachu. Jen je pak potřeba zajistit, aby nedošlo k potlačení. A v tomto případě musím také zajistit, aby daný člověk byl této „mužské cesty“ schopen. Když totiž donutím někoho udělat něco, čeho se moc bojí a on nemá v sobě vybudovaný STŘED, může ho to poznamenat na celý život. Obzvlášť když se o něj a jeho strach pak nepostarám.
V příštím článku Spojené nádoby se dozvíte, proč je falešné pozitivní myšlení nebezpečné.
Tady najdete termíny kurzů a přednášek.
Sdílejte, přidejte k Oblíbeným
