Když si žena nechá ubližovat

Když si žena nechá ubližovat

       Na svůj článek, zda mám úctu k ženám jsem dostal tuto reakci: „Ženy někdy opravdu hodně milují. A když mají za sebou ze života (i dětství) už hodně odmítání, stojí o svou lásku natolik, že jsou ochotny snést i ponížení. Nehledě na svůj strach, lásku mají na prvním místě. Je to těžké vyhrabat se ven. Zvlášť, když nemají inspiraci (nevědí vůbec, že jsou cesty, jak nezraněná vyjít ven z kruhu). Znám některé ženy, které ze své pozice vůbec nejsem schopna pochopit. Jak mohou muži i sobě dovolit to a to.. Ale nesoudím a respektuji. Každá jsme jiná a máme za sebou jiný příběh. Rohožka bych jim neříkala. I když by je takové označení mohlo krásně nakopnout k činu:-) Například jako Tvoje "otrokyně", která je také krásně provokující... Z mého pohledu tedy, je šťastná otrokyně opravdu naplněný stav. Tvá obhajoba ohledně úcty k ženám asi vyšla. I když je zase kontroverzní:-)“

       Nejdřív chci napsat, že ten článek je právě o tom, že to ještě neumím. Ještě neumím si vážit žen, které samy sobě ubližují. Ale v průběhu psaní článku mi došlo víc věcí a nakonec ten článek vyzněl jako moje obhajoba. To nechci. Já se chtěl tímto článkem pravdivě obžalovat z toho, že jsou ženy, kterých si neumím vážit.
       Ale v průběhu psaní mi došlo, že tak je to možná v pořádku. Že tu „klaněcí“ úctu by snad ty ženy ani neměly dostat. Nevím. Pro mě podstatné je, že tyto články jsou terapie i pro mě. A rozhodně mi dochází věci, které jsem předtím nechápal.
       Takže už víc chápu i ženy-rohožky. Ano, když se domnívají, že jediný zdroj lásky je muž, pak hodně snesou. Ale tím paradoxně ublíží jemu i sobě. Protože když mu dovolí, aby se k ním choval špatně, jak se má naučit se chovat pěkně?
       Je to paradox, po vydání článku Deklarace mužských práv a svobod jsem byl obviněn, že jsem na straně zlých mužů. Ne. Jsem na straně mužů, kteří se učí být muži i za tu cenu, že se současně učí být zlí. Ale to není cíl. Cíl je stát se MUŽEM, který umí být zlý, ale je hodný. To je to, oč tu běží. Mít sílu a používat ji pro dobro všech. Ale abych tu sílu našel, musím se potkat i s její zlou stranou. Když ji odmítnu, odmítnu i dobrou sílu. Když zůstanu u zlé síly, nikdy tu dobrou nenajdu.
       Když to píšu, vidím, jak jsou slova zavádějící a vždy ukazují maximálně jen půlku pravdy. Protože když si přečtete větu o dobré síle, můžete mít pocit, že něco jako zlá síla existuje. Ano a ne. Samo o sobě zlo není. Ale v dané situaci rozhodně zlo existuje. Je nesmírně těžké vyjádřit skoro celou pravdu konečným množství slov.
       A jak se to má muž naučit, když se žena tváří, že jak to on dělá, je pořádku? Představte si, že ať uděláte cokoliv, druhý se bude tvářit, že je spokojený. Představte si, že řeknete, že 1+1 jsou 4 a ten druhý řekne ano. A pak řeknete, že 1+1 je nula a ten druhý řekne ano. Pak si najdete výsledek, který se Vám nejvíc líbí, i když není ten správný ani pro Vás ani pro toho druhého.

Vztahy máme, abychom pochopili, co chceme

       Proto je tak důležité, aby se ten druhý uměl zastat sám sebe. Proto vztahy, kde jsou hádky, jsou zdravější, než vztahy, kde je zatuchlo. Ideální samozřejmě je, když už ani hádky být nemusí. Opět stejný princip jako mnohokrát. Nejhorší vztahy jsou ty, kde nejsou hádky. A nejlepší vztahy jsou ty, kde nejsou hádky. Nejhorší jsou ty vztahy, kde jeden nebo oba ještě nedorostli ke schopnosti se umět pohádat. Nejlepší jsou ty vztahy, kde se už oba umí nehádat.
       Podobný princip je skoro ve všem. Proto podle (ne)přítomnosti něčeho nepodstatného (zde hádky) nepoznáte kvalitu vztahu. Kvalitu vztahu poznáte podle toho, jakou má (ne)přítomnost hádek kvalitu.
       Jakmile pochopíme, že se jedná o dvě různé schopnosti, začne nám to dávat smysl: Kdo se neumí ani pohádat ani se neumí nehádat, je na tom hůř, než ten, kdo se sice ještě neumí nehádat, ale už se umí hádat. A nejlépe je na tom ten, kdo se umí hádat i nehádat.
       Proto se žena-rohožka musí naučit se za sebe postavit. A až se to naučí, její další lekce bude naučit se odevzdat tak, aby díky tomu dostala víc, než co by kdy dokázala tím, když se za sebe postavila.
       Proto ten paradox – já učím ženy být šťastné otrokyně a přitom v tomto článku je budu učit, jak se za sebe postavit. Jedná se totiž o dvě zcela rozdílné lekce.
       Když se žena za sebe neumí postavit, musí se to naučit. A když se to naučí, pak se může naučit, že to vlastně vůbec nepotřebuje a že může dostat daleko víc, když ustoupí.
       Ale když bude ustupovat žena, která se za sebe neumí postavit, bude pro ni těžké to dělat ze srdce, z lásky a s radostí. Tudíž to většinou nebude fungovat.
       Naopak když se žena za sebe umí postavit, už nemusí bojovat o víc, než o co právě jde a když miluje, může to svému muži dát. A když mu to dá s láskou, s radostí a ze srdce, on jí téměř s jistotou oplatí stejným. A tak se začne láska rozšiřovat. A pak nakonec žena zjistí, že je pro ni výhodnější, když si na sebe vezme břímě rozhodování muž a ona pak může být šťastnou svobodnou nerozhodovačkou (pokud chceš, čti otrokyně nebo oddanka nebo žena se schopností se odevzdat a užít si to – těch podobně neúplných slov je ještě mnohem víc a až když si je všechny spojíš dohromady, najdeš to, co mám na mysli).

Tady najdete termíny kurzů a přednášek.

 

2 druhy lásky

       V tom, co pisatelka píše, je ještě jeden zádrhel. Žena, která se z lásky obětuje, nechápe vůbec, co je to láska. Láska není jen to, že dávám a už vůbec ne to, že se obětuji. Láska je také to, že nedovolím, aby bylo mě ublíženo. To druhé je aspekt mužské lásky. Mužská láska dává hranice, nedovolí, aby mě někdo ublížil a umí být někdy i nemilosrdná. Ale ne z plezíru, ale proto, aby byl „subjekt lásky“ v bezpečí. Proto je tak důležité pro muže, aby uměli ženě ublížit, protože bez toho se muž stane jen kocábkou na rozbouřeném moři (ano, správně, odkazuji na pana Deidu). A když muž umí ženě ublížit, už to nemusí dělat. A to je cíl.
       Proto ženy sice říkají, že chtějí hodné muže, ale instinktivně si vybírají silné muže. Protože jsou u nich víc v bezpečí. Dokonce i u těch, kteří ještě ubližují, i když by nemuseli.

       Píšeš: „Nehledě na svůj strach, lásku mají na prvním místě.“
       Je to přesně naopak. Kdyby byla láska na prvním místě, taková žena by byla buď šťastná svobodná otrokyně (a to, co jinou ženu zraňuje, by ji naplňovalo) nebo by nikdy nedovolila mužovi chování, které ji zraňuje. Problém je v tom, že taková žena se tak moc bojí, že by mohla přijít i o ten drobínek lásky, že se z toho strachu zaprodá. Ona může změnit svůj život, když si přestane lhát do kapsy, že to dělá z lásky a když si přizná, že to dělá ze strachu. Až svůj strach uzdraví, zjistí, že na světě je nekonečně mnoho lásky a pak nebude chtít méně, než to nejlepší. Ať už to pro ni v tom daném okamžiku bude znamenat rovnoprávný vztah nebo vztah, kde bude moci být ženou plně v ženské energii.
       Když žena muže jen miluje jen čistou ženskou láskou, je to zcela v pořádku. Takový muž se tak koupe a vyhřívá ve slunci ženiny lásky, že mu nezbývá, než se o ni starat tím nejlepším způsobem. Ale problém je, když žena miluje nezdravou ženskou láskou, která dává, ale uvnitř tím trpí. Rozdíl mezi zdravou a nezdravou láskou je jen v tom, kolik skutečné lásky jsem přijal/a.
       Představte si, že Vám dává každý den tisíc korun někdo, kdo má miliardy. No problem. Netrápí ho to. Má tak dost, že si klidně může dovolit dát a nic mu to nebere. Když mu to nic nebere, nespouští to v něm zášť ani nedostatek. Naopak bude mít radost z toho, že pro něj pár halířů Vám přinese tolik radosti.
       A teď si představte, že Vám dá každý den stovku někdo, kdo má na celý den 90 Kč. Zadluží se. A takhle působí nedospělá láska od ženy, která nemá k dispozici nekonečný zdroj lásky. Takhle to dělá roky a pak je zlá, plná nenávisti, „protože dávala a nic nedostala“.
       Proto je od takové ženy daleko lepší, když vyžaduje od svého muže, aby jí vše do halíře vracel. Dobré účty dělají dobré přátele.
       Ale nejlépe je oběma, když mají oba přímý přístup ke zdroji. Pak ona může milovat, pečovat a starat se, aniž by o něco přicházela, naopak tím získává. A on může milovat, chránit a nechat ji, aby se o něj opírala, aníž by cokoliv ztrácel, naopak bude víc cítit svou sílu.

Kdy získávají oba

       To je ten paradox. Když on má přístup k mužské energii, bude mu dělat dobře, když bude moci být větší, rozhodovat, opřít si ji o sebe, dát jí mužskou péči a ochranu. A když má ona přístup ke své ženskosti, jí bude dělat dobře, o něj žensky pečovat, opírat se o něj, nechat ho, aby ji chránil a dávat mu svou ženskost. Tedy jinými slovy, každý z nich bude naplňovat sám sebe a současně tím dostávat i dávat. Je k tomu potřeba jediné: Přestat se snažit být někým jiným, než jsem. Ze strachu se ženy snaží být silné a tím zabraňují, aby se o ně muži mohli starat. A ze strachu se muži snaží neublížit ženě a tím si nedovolí se stát mužem, který je silný a který jediný může svou ženu ochránit.
       Jedinou podmínkou je, aby měli oba dost. Pak mohu dávat, aniž bych musel hned dostat zpátky. A když dávám a vážím si sám sebe, dřív nebo později začnu dostávat nebo se ozvu a připomenu se o to, co mi náleží.

Když muž nemá dost,

       má dvě možnosti, jak načerpat. Buď půjde za mámou a nechá se dosytit její ženskostí a mateřskostí. Nebo půjde za tátou a s jeho pomocí se dostane víc do mužské energie. Díky tomu pak bude moci dostat víc ženskosti i od jiných žen.
       Problém je, že když jsem nedostal dost mateřské lásky nebo mužské energie do 18 let, musím uznat, že to moji rodiče neumí. A najít to jinde. Můžete to dostat na terapiích, ale těžko můžete dostat od terapeutky mužskou energii. Nejdobrodružnější je pokusit se to dostat od partnerky. Protože je velmi pravděpodobné, že to také neumí, takže se to budeme muset učit spolu a bude to náročné.
       Jestli chcete vyzkoušenou cestu, přijďte třeba na mé kurzy, protože na nich můžete dostat vše a v bezpečném prostředí. Protože nejsem jediný, kdo dává, nejste omezeni mým pohlavím. A v každém okamžiku je jedna cesta, která je právě teď nejlepší. Někdy potřebujete dostat za úkol jít s jiným mužem nebo sám na nějakou dobrodružnou cestu, jindy potřebujete mámu a jindy tátu a jindy oba. Tohle je téměř nemožné dostat od jediného terapeuta, natož od partnerky. I proto nedělám individuály, protože na nich mohu dát podstatné méně, než na kurzech.
       Jakmile se muž nasytí mateřskostí i mužskou energií, začne vysílat mužskou lásku a energii tak moc, že začne přitahovat ženy, bez ohledu na to, jak vypadá. Protože ony začnou cítit, kolik jim dokáže dát.

Když žena nemá dost,

       potřebuje buď mateřskou energii od mámy nebo otcovskou od táty. Opět, pokud to nedostala do 18 let, už to asi od svých rodičů jen tak nedostane. Ale ženy to mají jednodušší. Zatímco muž se nemůže stát mužem skrze ženu nebo za pomoci ženy, žena se může stát ženou skrze muže.
       Jen musí její muž být natolik mužem, aby jí dovolil, aby mohla být na chvíli jeho dcerou a přitom jí to dal dostatečně rychle. Protože když to neumí dát rychle, bude vztahu na škodu, kdyby se měl proměnit třeba na celý rok na vztah táta-dcera.
       Když je muž dost mužem, může své ženě chvíli dělat tatínka a ona to od něj přijme a pak se opět oba vrátí do přirozeného vztahu muž-žena.
       Když není dost mužem, bude jí dělat tatínka, ale nebude to fungovat a o to víc tam ona bude chtít zůstat. Nebo jí ani nedovolí, aby byla chvíli jeho dcerou.
       Ale tím pádem jsou její potřeby nenaplněny a ona bude pořád hledat tátu a nebude schopná být ženou. Zde je nutno podotknouti, že i psychicky nedospělé ženy jsou schopny soulože a otěhotnění, takže pak se stane matkou žena, která není dospělá. A samozřejmě pak její děti nedostanou mateřskou lásku. A takto to pak pokračuje skrze generace dál a dál. Dokud daná větev rodu nevyhyne nebo dokud někdo nenajde odvahu a nevyléčí si to v terapii, na kurzu nebo svým životem.
       Muž může poprosit o mateřské pohlazení od své ženy. Ale nemůže načerpat mužskou energii od ženy. Žena může poprosit o otcovské pohlazení od svého muže. A díky tomu může načerpat i ženskou energii, ne od svého muže, ale díky němu. Samozřejmě kdo zná konstelace, má více možností, ale stále platí to důležité: Deficity nám může partner pomoci načerpat. Ale jen když má z čeho. A jen některé. Proto ženy potřebují své kruhy, aby se naučily to, co se měly naučit od matek. A muži potřebují mužské kruhy, aby se naučili, co se měli naučit od otců a aby vykročili k mužství.

Řešení pro ženy-rohožky

       Najděte kdo jste. Pak nikomu nedovolíte, aby Vám ubližoval a hlavně už to ani nikdo nebude chtít udělat. Když tohle dokážete, druzí se k Vám začnou chovat lépe, aniž byste si o to řekla. (Ale asi to budete muset zkombinovat s druhou cestou)
       Nebo se naučte postavit sama za sebe. Je pavda, že k tomu se budete muset mít aspoň trochu ráda a uzdravit si strach, že nikdo lepší nebude. Tady se budete muset naučit se za sebe bít. Když současně půjdete i první cestou, bude to celé snazší.
       Nebo se odevzdejte muži, kterého dokážete milovat tak moc, že díky němu najdete svou ženskost. Ale pozor: Jakmile začnete cítit, že dáváte ze sebe a že Vás to vyčerpává, znamená to, že tuhle cestu neumíte a musíte jít tou delší - nejdřív se naučit se postavit za sebe a až pak se odevzdat.
       Trochu se obávám, že ta třetí cesta je pro drtivou většinu žen-rozhožek nerealizovatelná. V současném vztahu rozhodně. Takže se vydejte na první nebo druhou cestu a zatím se vykašlete na všechny články o šťastné svobodné otrokyni.
       Tyto články jsou až pro ženy, které pochopily, že rovnoprávnost a umět se za sebe postavit stačí k lepšímu životu, než mají ženy-rohožky, ale nikoliv ke štěstí a naplněnosti. Ted ypro ženy, které se naučily první úkol a nyní jsou připraveny na druhý. V tomto kontextu je zcela jasné, že u žen, které se učí první úkol, budou články o otrokyních zcela právem vzbuzovat nesouhlas a je to tak dobře, protože jejich úkol je postavit se za sebe.

Zde se můžete přihlásit k odběru mých článků

MUDr. Martin Daniel, www.smysl.com

Tento článek může být volně šířen v nezměněné podobě s kontaktem na autora a s aktivními odkazy na internetové stránky včetně této poznámky.

(c) MUDr. Martin Daniel, 608038825, danielma@seznam.cz
„Člověk, který nikdy neplakal nežil opravdový život!“ Jan Werich