Každý jen sám za sebe?
Na článek Jak dospět za pár minut jsem dostal tuto reakci od Aleše: Nesouhlasím s větou: „Dej ženě pocítit, že je v bezpečí i sama před sebou.“ To mi zní jako ber na záda její baťoh a pečuj o ni jako o dítě. Myslím, že žena má tohle mít vyřešeno, aby mohla být dospělá a schopná být partnerkou.
Odpověď: Ano, moc hezká teorie. Ale Aleši, znáš někoho, kdo má vše vyřešeno? A je to vůbec v této společnosti možné? Takže přestaňme si říkat, jaké by to mělo být a místo toho najděme nejlepší řešení pro to, co je.
A pokud tedy někde jsou ženy, které mají vše pořešené, skutečně předtím, než se zamiluješ, otestuješ, zda Tvoje potenciální partnerka už má vše vyřešené? A pokud nemá, zmáčkneš čudlík a do té se nezamiluješ? Nebo prostě se to najednou přihodí a zamiluješ se a pak po čase zjistíš, že v něčem ta dotyčná není dokonalá? Nebo děláš konkurz na dospělou ženu?
Trošku se obávám, že s touto naivní představou nemáš šanci najít zcela dospělou ženu, i kdyby tady byly, protože k dospělosti patří podle mě i to, že nepodléhám mýtům. A mýtus o tom, že si vše máme nejdříve vyřešit a sami, je podle mě velmi škodlivý, právě proto, že je tak široce tradován.
Škodlivý mýtus
Můžeme být vůbec někdy zcela dospělí? Ta otázka zní divně. Ale pokud za dospělost považuji to, že ve všech oblastech života jsem plně TADY A TEĎ, nejsem pod vlivem traumatu (tedy můj život řídím já a ne mé vnitřní děti), jsem kompletně Celistvý a přerostl jsem dualitu, pak se obávám, že do skutečné dospělosti mají i ti nejdospělejší hodně daleko. A k čemu v takové situaci povede naše potřeba věřit, že máme být dospělí, když jsem tomu na hony vzdáleni?
Výsledkem bude nutně pocit selhání. A čím méně dospělý jsem, tím to pro mě bude bolestivější a tudíž se o to víc budu bránit si to připustit. A když si to nepřipustím, o to těžší je to změnit. Mohu se pak za to obviňovat nebo stydět nebo si jen o sobě budu myslet, že ve srovnání s těmi všemi ostatními dokonalými, jsem já ten špatný.
Přijetí reality osvobozuje
Právě dnes jsem dostal zajímavý mail: „Ahoj Martine, zjistil jsem, s čím se ztotožňuju. S chybou. Jsem chybou svých rodičů. Pochybili a tak jsem vznikl. Prostě se stala chyba, tak jsem tady. Kupodivu mi dělá dobře vědět kdo a co jsem a jak jsem sem přišel. Tohle poznání není teda nic moc,ale pomáhá mi to najít pevnou půdu pod nohama. Mám se o co opřít. Opřít se o sebe. Protože takhle můžu cítit sebe. Chápat svoji nedostatečnost, nedokonalost, poníženost, mám konečně pevný bod v sobě samém.“
Možná že největší známkou dospělosti je, když věci přijmeme, jaké jsou. I s tím, že na něco nestačíme. A s tím, že na to nejsme sami. Sebehorší pravda je nakonec obvykle lepší, než sebelepší lež.
V konstelacích je pravidlo: Neber na sebe problémy někoho jiného. To je pravda. Obzvlášť žádné dítě nemá nést problémy svých rodičů. Dokud to dělá, ubližuje sobě i jim.
Ale tady si nerozumíme. Já nemluvím o tom, že na sebe vezmu batoh partnerky a ponesu ho místo ní. Právě naopak. Já ji pomohu, aby ho vrátila tam, kam patří. Patří buď jejím předkům nebo její minulosti. Žádný chronický problém nepatří do TADY A TEĎ. Tedy pokud Vás něco trápí déle, než několik dní, není to Vás problém. Je to problém Vašich předků nebo Vaší minulosti. A je potřeba to tam vrátit, pokud se to týká předků (protože jako dítě to na sebe nemám brát) nebo to tam uzdravit (pokud se to týká mé minulosti, kdo jiný, než já tady a teď bych měl pomoct svému vnitřnímu dítěti, které si s tím neví rady).
Nejčastější příčina problémů
Z mé dlouholeté zkušenosti mohu říct, že je jedna nejčastější příčina všech problémů, které máme: Táta a máma jsou daleko od sebe. Neproudí mezi nimi láska.
V důsledku toho jsou pak další a další sekundární příčiny, které řeší většina terapií.
Dejte dítěti pocítit, že se máma a táta milují a dítěti se uleví. Často pak ani nepotřebuje slyšet, že je milováno. Stačí, když cítí, že táta si mámu doopravdy vzal.
Samozřejmě jsou i jiné příčiny – války, nehody, jiná traumata, nespravedlnosti. Ale upřímně – myslíte si, že by vedli lidé války, kdyby neměli strach a plně chápali, že je všeho dostatek? Strach souvisí s nedostatkem mužské energie. Nedostatek v životě je možný jen tam, kde byl nedostatek mateřské lásky. Zde samozřejmě nemluvím o nedostatku, jak si ho my představujeme. Zde mluvím o tom, že kdykoliv nechápeme a nevidíme, že je všeho všude dostatek, ukazujeme tím míru, do jaké jsme nedostali lásku od matky v nezranitelné ženské energii. Z tohoto pohledu i ty nejvíce milující matky v naší společnosti dávají jen zlomek možného. Aby žena dala kompletní lásku, musí být v plném kontaktu s láskou a to je jen tehdy, když nemá na starosti mužské záležitosti a když je chráněna. Když jsou ženy nuceny být rovnoprávné, dávají jen drobínky lásky. Je to stejné jako byste po špičkovém neurochirurgovi chtěli, aby si vyráběl chirurgické nástroje, dobýval uhlí a železo, chránil doly a továrny před vandaly a ještě dalších tisíc věcí, které jsou pak nakonec chirurgovi k dispozici. Na vlastní chirurgii mu už nezbyde čas. On nakonec nějak odoperuje. A protože v takové společnosti nemáme porovnání, tak budeme vděční i za to. Ale my víme, jaký je to rozdíl. Stejný bychom viděli u žen, které jsou naplno ženami a u žen, které musí být mužoženami, kdybychom žili ve zdravé společnosti.
Proto jsou lidé rozděleni do dvou pohlaví. Aby se specializovali na muže, kteří dávají bezpečí a na ženy, které dávají lásku.
Aby si táta plně mámu vzal
musí být muž plně v mužské energii a žena v ženské energii. To je ale v naší době neuskutečnitelný sen. Pokud mi nevěříte, znáte ženu v nezranitelné ženské energii? Že jste dokonce tento výraz ani nikdy neslyšeli? Ano, tak daleko jsme od toho, abychom byli zdraví.
Zdravá situace je, když si muž umí ženu plně vzít a ona se mu umí plně odevzdat. On je plně v mužské energii a necouvne před strachem. A současně je vyživen od své mámy, takže si nedokáže ani představit (natož aby se to dělo), že existuje nedostatek. Jeho žena se nebojí, takže se svému muži dokáže plně odevzdat. Díky tomu pak má přístup k nezranitelné ženské energii.
Skutečně Aleši tohle Tvoje partnerka umí? Pokud ano, gratuluju. Pokud ne, máš tři možnosti: Buď ji v tom necháš plácat samotnou (a tím nenaplňuješ svou mužskou roli) nebo za ni poneseš její batoh (=problémy) a tím zatížíš oba nebo jí pomůžeš, aby svůj batoh vrátila tam, kam patří. To třetí jsem měl na mysli, když jsem psal, že muž musí umět ženu chránit i před ní samotnou.
Každý batoh, který si Ty nebo Tvoje žena nesete, zatěžuje vaše partnerství a oddaluje Vás od sebe. Proto je její batoh i Tvým batohem. Protože když ona ponese svůj batoh, doplatíš na to i Ty a Vaše děti.
Proto se v manželském slibu nikde neříká něco jako: „Budete žít spolu, ale batohy si ponese každý sám své vlastní.“ Ne. Když si bere muž ženu, bere si současně i celou její rodinu a všechny její batohy. A stejně tak žena si bere muže s celou jeho rodinu a se všemi jeho problémy.
Proto se spojili, aby na to nebyli každý sám. Ve světě rovnoprávných vztahů je to v podstatě jedno. Holt když budu sám/sama, tak ½ celku ponese ½ problémů. Takže vlastně je úplně jedno, jestli budeme žít spolu nebo každý sám.
Ale rovnoprávný vztah je proti přírodě. V rovnoprávném vztahu musí chirurg i kutat uhlí a havíř i operovat. Ani jeden z nich pak neodvede tak dobrou práci, jako kdyby se specializoval na to své. V přirozeném vztahu buď nesu plně svou mužskou roli, ke které jsem předurčen a žena nese plně ženskou roli, ke které má předpoklady. Nebo se musím učit dvě protichůdné věci současně – musím umět současně bojovat (úkol muže) a přinášet mír (úkol ženy). Ani jedno pak nezvládám dobře.
A k mužské roli patří např. i to, aby si muž ženu vzal a aby zkrotil jejího draka. Protože když muž nezkrotí ženina draka, žena nemá šanci být nositelkou míru. A když muž neumí zkrotit ani svou ženu, jak může vyhrát v boji? A když si muž neumí vzít svou ženu, jak si může umět vzít cokoliv jiného?
A právě tyto dvě věci jsem měl na mysli, když jsem psal, že muž musí umět ženu ochránit před ní samotnou. To není její úkol. To je jeho „baťoh“. A když v něm selže, žena ho opustí. Proto je tolik rozvodů, protože muži úplně zapomněli, co je jejich úkolem. Bohužel ani v předchozí době to moc neuměli. A proto ti hodní muži mají největší problém najít jakoukoliv ženu. Protože ženy podvědomě touží najít si silnějšího muže, který je zkrotí. Zkrocení není zbití nebo ponížení. Právě naopak. Zkrocení je osvobození a povýšení ženy na její pravé místo.
Když to muž umí, žena s ním půjde i do pekel horoucích, protože bude vědět, že on ji ochrání a protože s ním našla své místo.
Spolupráce
Dalším důvodem, proč žijeme ve dvojicích je to, že si můžeme pomoct. Žádný muž nebude vždy jen silný. Každý muž bude někdy potřebovat něčí pomoc. Ale teoreticky toho lze dosáhnout. Ale když toho dosáhne, stejně mu bude chybět druhý pól.
Naopak u ženy to nejde už z principu, aby vše zvládla. Ne proto, že by byla méněcenná nebo neschopnější, ale protože jejím úkolem je být strážkyní ženského, tedy spolupracujícího principu.
Tudíž nám nezbývá, než přijmout pomoc toho druhého. Muž prosebe v ženě zkrotí jejího draka (kdyby to udělala ona, udělala by to její mužská část a tudíž by ona v kontaktu s drakem nikdy nemohla být ženou). Proto ve všech pohádkách zabíjí draka princ. Protože kdyby to udělala princezna, přestala by tím být princeznou. A protože draka ve skutečnosti nezabíjíme, ale pouze podřizujeme ženě (stejně jako golem byl zapojen do práce a ne zničen), bylo by sebezkrocení ženy jen jiným způsobem, jak nebýt ženou. Když je ženin drak nezkrocen, žena je v mužské energii. A kdyby si ho zkrotila sama, byla by zase v mužské energii. Proto žena nemůže dojít do ženské energie bez muže. Protože ženská energie je jako květina, která vykvete jen když jí mužská energie udělá bezpečné prostředí.
Stejně kdyby si muž měl dávat ženskou lásku sám sobě, přestal by tím pádem být mužem a ztratil by přístup k mužské lásce.
Samozřejmě jakmile překročíme dualitu, budeme schopni dát současně mužskou i ženskou lásku a být současně mužem i ženou. Ale kolik takových lidí znáte? Proto jsme byli stvořeni, abychom si navzájem pomáhali. A k tomu patří, že ideální muž umí ochránit ženu i před ní samotnou (pomocí mužské lásky, tedy např. zkrocením) a že ideální žena umí muže ochránit před ním samotným pomocí ženské lásky (pak muž udělá pro svou ženu cokoliv).
Že jako muž neumíte krotit? Dá se to naučit. Že jako žena nevěříte, že by muž pro Vás chtěl udělat cokoliv? Naučte se to. A pak budete na každý problém dva. Ne dva jedinci, co si navzájem drží palce, ale nesmí si zasahovat do osudu. Ale dva spoluhráči, co kopou za stejný tým. A díky tomu bude každý problém poloviční. Protože na stejný problém budete dva.
Další mýtus o tom, že si partneři nesmí dělat rodiče, najdete tady.
Tady najdete termíny kurzů a přednášek.
Zde se můžete přihlásit k odběru mých článků
MUDr. Martin Daniel, www.smysl.com
Tento článek může být volně šířen v nezměněné podobě s kontaktem na autora a s aktivními odkazy na internetové stránky včetně této poznámky.
Sdílejte, přidejte k Oblíbeným
