Zasloužíte si lepší život. Pojďte na to.

Jsem bohatý

Jsem bohatý

       Tento kurz je určen pro všechny,

  • kteří se necítí být dostatečně bohatí.
  • Pro ty, co si chtějí po čase uvědomit: Vždyť já jsem bohatý.
  • Nebo alespoň Jsem bohatší.
  • A pro ty, co bohatí jsou, ale něco jim chybí

Kdo je bohatý?

       Pro mě bohatství znamená, že mám vše, co potřebuji. Všimněte si, že zde nemluvím o penězích. Protože peníze nejsou nejdůležitější součástí bohatství.
       K čemu bylo bohatství těm, co zemřeli na Titanicu?
       V seriálu Bohéma byla zhruba tato konverzace: Oni se nechtěli vzdát svého majetku. Tak neodešli. A teď jim ten majetek vzali. A když jsou chudí, žádná země je nechce vzít. Nikdo jim nechce dát víza, když nic nemají. Předtím by je chtěli.
       Peníze jsou důležité. Pro ty, co jich nemají dost. Bohatství je důležité. Pro ty, co ho nemají.

Bohatství si neseme v sobě

       A stejně tak chudobu. Možná znáte ty příběhy lidí, co v loterii vyhráli miliony a za pár let byli zase chudí.
       Pár nejbohatších lidí světa se vzdalo veškerého majetku a po pár letech byli zase v balíku.
       “Naši Vietnamci“ často odcházeli bez jediné vindry a tady po pár letech už švorcoví nejsou. Je pravda, že někteří k penězcům přišli nečestně a to k pravému vnitřnímu bohatství nepatří. Ale nějak jsem neslyšel o Vietnamci, který by stál na úřadu práce. Všichni ale známe mraky Vietnamců, kteří pracují od nevidím do nevidím.

Je to i v genech

       Ať už je to dáno geneticky nebo výchovou, zdá se, že jsou skupiny obyvatel, které zůstanou chudé, i když do nich ládujeme peníze odshora dolů a naopak jiné skupiny, které můžete ožebračit a oni opět zbohatnou.
       Co je nejdůležitější: I kdyby 99,99% lidí jedné národnosti nebo jedné rodiny bylo navěky chudých, právě Vy můžete být bohatý, když pro to uděláte, co je potřeba. Stačí si uzdravit nezdravé návyky a pracovat nebo mít dobrý nápad a zrealizovat ho.

Bohatství není o práci, ale o výsledku

       Můžete mít hodně peněz, i když jste nikdy nepracovali. Stačí se narodit do správné rodiny. Ale když své bohatsví nezískáte sám, budete si ho vážit? Budete si vážit sám sebe? Naštěstí nebo bohužel to nemusíme řešit my, co jsme nezdědili veliké majetky. My máme jedinou cestu – bohatství získat.
       Finanční bohatství není výsledkem práce, ale výsledku. To znamená, že pracuji, když je potřeba, ale ještě důležitější je, že dokážu nepracovat, když je potřeba.
       Když všichni nosí každý den 4 kýble vody 20 km, musíte být ochotni 2 kýble unést taky, aby Vaše rodina neumřela žízní. Ale ještě důležitější je, že za tu dobu, co byste odnesl ty druhé dva, vyprojektujete a postavíte vodovod, který ušetří mnoho člověkohodin denně.

Skutečné bohatství je to, na které jsem hrdý

       A ta samotná hrdost a pocit dobře odvedené práce může nahradit mnoho nul na výplatní pásce nebo v sumě majetku.
       Proto mohou být velice bohatí ti, co dělají charitu. (Nemluvím o těch, kteří zneužívají zákony k tomu, aby se díky charitě obohatili).

Ideální znaky bohatství

  • Nikomu nemusím nic dokazovat
  • Nepovyšuji se nad ty, co mají málo, neponižuji se před těmi, co mají víc
  • Nemusím strašlivě šetřit
  • Neutrácím zbytečně
  • Rozhodně si něco nekupuji jen proto, že to má někdo jiný nebo abych ohromil ostatní
  • Bohatství si nesu v sobě, ať jdu kamkoliv a i když mi vše sebrali
  • Nebojím se chudoby, stáří, nedostatku (protože bohatsví si nesu v sobě a tudíž mi ho nikdo nemůže vzít)
  • Dokážu pomoct potřebným, ale nepomáhám těm, kteří by to jen rozfofrovali (protože chudoba je důležitá lekce)
  • Bohatství je na mě vidět jen tam, kde mi to dělá radost (Warren Buffet je jeden z nejbohatších mužů světa a na první pohled na jeho zevnějšku žádné bohatství nevidíte)
  • Nekupuju si lidi penězmi, ale získávám je něčím podstatnějším
  • Vím, že mám dost. A vím, že budu mít dost, i kdyby mi všechno sebrali a já musel začít v cizí zemi, jejíž jazyk neznám.
  • Jsem hrdý na to, co mám a co jsem dokázal a druzí lidé mi to přejí.
  • Vím, že kdykoliv znovu budu umět ostatním nabídnout hodnotu, za kterou mi rádi zaplatí

Láká Vás takové bohatství?

       Pokud ano, jste zváni na kurz Jsem bohatý? / Jsem bohatý! Budeme se tam učit dovednosti k tomu, abychom měli své vnitřní bohatství v sobě a hlavně budeme stavět konstelace na téma: Já a bohatství nebo Já a co mi brání v tom, abych byl (vnitřně, finančně, atd.) bohatý.
       A proč ještě přijít na kurz? Jsou lidé, kteří cítí, že mají málo a tak berou ostatním. Pokud se takový člověk dostane do politiky a začne dávat oligarchům (a hlavně sobě) a brát střední třídě za nadšeného potlesku chudých, je čas, aby si co nejvíc lidí uzdravilo svůj vztah k bohatství, aby ti chudí pochopili, že tleskat ničení střední třídy znamená tleskat budoucí chudobě všech.

Když na kurz nechcete

       Je to absolutně v pořádku. Já osobně si myslím, že za pár desítek let budou pracovat jen vyvolení, ostatní budou žít z daní, které budou platit ti nejbohatší za své roboty (a taky aby jejich výrobky měl kdo kupovat). Takže jestli vydržíte pár desítek let, pak přijde čas, kdy všichni budou mít vše základní (a to bude víc, než dnes mají bohatí) zdarma.
       Ale možná právě tehdy bude ještě víc, než dnes důležité, zda se v tomto budete cítit bohatí nebo chudí. A zda si najdete způsob, jak moci pracovat nebo jinak naplnit svůj život. A jak si dovolit aspoň mírný nadstandard. Protože nemít tekoucí teplou vodu ve středověku (kdy ji nemá skoro nikdo) je něco úplně jiného, než ji nemít, zatímco většina ano.

Všechno je to v hlavě

       Židé ve středověku zbohatli přesto, že nesměli dělat to, co ostatní, aby se uživili. Tak objevili něco jiného, co je k bohatství dovedlo rychleji.
       Všichni jsme mohli vymyslet Slevomat. Já dokonce o jisté variantě přemýšlel. Ale nedokončil jsem ji, protože jsem si nedovedl představit, že by to mohlo být tak úspěšné, jak je.
       Podobných nápadů je kolem nás mnoho. Můj primář z psychoterapeutického oddělení, kde jsem pracoval, si nedokázal představit, že bych se mohl uživit tím, co dělám, ani v době, kdy se mi už dařilo velmi dobře.
       A právě proto, že je to všechno v hlavě, právě proto to dokáže každý, kdo pravdu chce. A současně právě proto, že je to v hlavě, není snadné to změnit ze dne na den. Ale kdybyste svou hlavu naučili si zvyknout, že můžete mít jen o 20% větší bohatství každý půlrok, umíte si představit, jak rychle se dostanete na báječnou úroveň finančího i jiného bohatství?

Zde se můžete přihlásit k odběru mých článků

MUDr. Martin Daniel, www.smysl.com

Tento článek může být volně šířen v nezměněné podobě s kontaktem na autora a s aktivními odkazy na internetové stránky včetně této poznámky.

Islám a já

Islám a já

       Jaký pocit ve Vás vyvolá, když napíšu slovo islám? Nebo Islámský stát? Nebo migranti?
       Co takhle Putin? Trump? Amerika? Evropská unie? Babiš? Zeman? Kalousek?
       Zůstali jste v klidu? Pokud je ten klid skutečný a dává Vám sílu udělat to, co později ukáže jako prospěšné, pak gratuluji.
       Ale klid si užívali i Chamberlaine a Daladier. Takže samotný klid nebo radost z dobře odvedené práce nestačí k tomu, abychom věděli, že stojíme na té správné straně.
       Pokud Vámi cloumají emoce, právě jsem zasáhl Vaši citlivou strunu. Proč vůbec píšu o politice? Nebylo by správné, abych se k politice nevyjadřoval?
       Asi by to bylo správné. Ale já nechci být korektní jen proto, že by se to mělo. Uvědomuji si, že svými politickými názory mohu některé lidi odradit.
       Ale představte si, že by bylo možné předem uvidět, kam který přístup vede. Představte si, že by si pan Daladier a Chamberlain mohli postavit konstelaci a uviděli by, že jejich snaha o mír vede k válce. Představte si, že by pan Churchill (nebo jiný pán, který měl podobný názor, ale nechal si ho vzít) mohl uvidět, že je třeba svůj názor bránit, i když mě teď nazývají extrémistou.
       A tohle nabízím každému, kdo o to stojí. Protože

naše postoje souvisí s našimi traumaty a výchovou

       V každém vyhraněném sporu je pravděpodobné, že pravda není úplně na kraji, ale spíše někde středu. Pokud chcete zabít všechmy muslimáky, asi nemáte pravdu. A stejně tak ji pravděpodobně nemáte, pokud se domníváte, že všichni běženci k nám jdou jen s dobrými úmysly.
       Problém je, že se vzájemně nulujeme. Když 50% lidí je pro něco a 50% proti, ani jedna strana nedostane to, co chce a to ani kdyby měla pravdu.
       Představte si, že byste si mohli uzdravit své trauma, které Vás naprogramovalo k tomu být levičák nebo pravičák, rasista nebo sluníčkář, zemanovec, babišovec nebo klausovec.
       Že byste se ze svého vyhraněného postoje mohl/a dostat někam blíž k pravdě. Statisticky když se sečtou všechny různé souboje různých -ismů, tak to bude někde poblíž středu. Ale možná že právě ve Vašem případě máte pravdu Vy, stejně jako ji měl jeden nezodpovědný extrémista před druhou světovou válkou. Varoval před Hitlerem, dnes bychom o něm řekli, že zaséval svár a nenávist vůči civilizovaným Němcům. Jmenoval se Winston Churchill.
       A stejně tak je možné, že právě Vy pravdu nemáte.
       Na tomto kurzu Vám nabízím si pomocí vyhraněných emocí spojených s politikou uvědomit svůj dominantní strach a uzdravit si svoje trauma, které Vás nutí zastávat Váš postoj.

Co z toho budu mít?

       Uvolníte se. Přestanete si do svého (a i do životů ostatních) života přitahovat to, čeho se bojíte.
       Navíc se přiblížíte k pravdě a z pozice pravdy a uzdravených emocí lze snadněji mobilizovat ostatní. Představte si, že byste mohl/a uzdravit svou bezmoc a jen svým hlasem způsobit, že (dokonce i) politikové začnou slyšet.
       To ale asi úplně nejdůležitější je podívat se, kam vede totální polarizace.
       Ukrajina se rozdělila na dva skoro stejné tábory a výsledkem je zničující občanská válka. Pokud namítáte, že za všechno může Putin, tak kdyby nebyla Ukrajina vnitřně tak extrémisticky rozdělená na jednu a na druhou stranu, tak by Putin nic nemohl.
       Pokud namítáte, že se takhle nerozdělila Ukrajina, ale že ji tam dovedli cizí zájmy, tak opět stejná námitka – kdyby Ukrajinci ze západu rozuměli těm východním a ctili jejich potřeby a naopak, tak by je nikdo nemohl rozeštvat takhle moc.
       Ale máme i pozitivní příklady – Tunisko je zemí míru, protože hlavní představitelé různých směrů se dohodli, že Tunisko je důležitější, než spory mezi nimi.
       Čím víc se necháme rozdělit, tím budeme zranitelnější. A pište si, že se vždy najde někdo, kdo toho bude chtít využít.
       To stejné ale platí i pro každého z nás jednotlivě. Čím víc neslyšíme opačné názory a stojíme si za svým ať to stojí cokoliv, tím pravděpodobnější je, že něco v nás se bude cítit neslyšené.
       A to něco pak jednoho dne udělá vzpouru. Nebylo by lepší tomu předejít? A udělat nejdříve sami v sobě takový pořádek, aby každá naše část byla slyšena, aby mohla říct, co cítí a poté mohla skutečně demokraticky (ne tak, jak to je zatím u nás) vyhrát nebo prohrát?
       Ona totiž není demokracie, když ten, kdo má opačný názor, je rasista, extrémista nebo blbec.

Nemusím vyhrát

       Uvidíme, jestli mezi námi je dost lidí osvícených na to, aby byli schopni přijmout, že naše mysl si s námi hraje a že nemusíme mít pravdu. Nebo těch, kteří své pravdě věří natolik, že budou ochotni ji prověřit realitou.
       Já už jsem svou zónu pohodlí překonal. Vyšel jsem se svou kůží na trh i za tu cenu, že mi to možná ublíží. Teď je to na Vás.

Zde se můžete přihlásit k odběru mých článků

MUDr. Martin Daniel, www.smysl.com

Tento článek může být volně šířen v nezměněné podobě s kontaktem na autora a s aktivními odkazy na internetové stránky včetně této poznámky.

Smrt a já

Smrt a já

       Na tomto kurzu se potkáme se smrtí. když si uvědomíme svou smrtelnost, až tehdy, začneme naplno žít. To dnes potvrdila už i věda
       Jestli existuje jediná věc, která by nejvíc posunula životy většiny lidí, tak je to ukončení propletení s mrtvými předky. Takovým spojením do Vašeho těla neustále proudí mrtvolnost. To spojení lze ukončit, často během jediné konstelace.
       Pokud se jakkoliv bojíte smrti, cítíte chlad v těle, zažíváte příznaky smrtelnosti, jste fascinováni smrtí, tak si prakticky s jistotou zbytečně zkracujete život. A stačí možná jediná konstelace, abyste ukončili spojení s tím, co je už dávno mrtvé a začali o hodně víc žít.
       Na kurzu si také představíme, že zítra umřeme. Co bychom udělali, kdybychom měli poslední den života? Na kurzu to uděláme nanečisto a pak to budete moci naplno žít každý den svého života.
       Budeme dělat další cvičení, seznámíme se s mnoha tvářemi Smrti a Života a díky tomu prožitku obohatíme naše životy.
       Zažíjeme uzdravující sílu věty: Dovoluji zemřít tomu, co je mrtvé, aby to, co je živé, mohlo žít dál.

Kdy přijít na tento kurz

  • Když jste depresivní nebo smutní
  • Když přemýšlíte nad svou smrtelností
  • Když se nedokážete pro nic nadchnout nebo rozhodnout
  • Pokud máte studené ruce, nohy nebo jiné části těla
  • Pokud Vás smrt přitahuje.
  • Pokud máte myšlenky na sebevraždu nebo touhu si ublížit
  • Pokud se bojíte smrti
  • Pokud máte nutkání někomu ublížit
  • Pokud tady po sobě chcete něco zanechat
  • Pokud chcete žít dlouhý život a naplno
  • Pokud chcete přestat marnit svůj život
  • Pokud cítíte jen silné podněty
  • Pokud cítíte, že pomalu umíráte
  • Pokud máte vážnou nemoc
  • Pokud si ubližjete, abyste aspoň něco cítili
  • Pokud nedokážete žít v tichu a klidu a musíte vyhledávat nebezpečné zážitky, abyste se cítili živí
  • Pokud věříte (nebo jste věřili), že bude konec světa nebo pokud po něm dokonce toužíte
  • Pokud chcete zažít naplněnost svého života
  • Pokud si chcete uspořádat svůj život
  • Pokud chcete mít Smrt a smrt za svého pomocníka
  • Pokud jste připraveni pochopit, že Smrt a Život jsou dvě strany jedné mince. Bez přijetí smrti, Smrti a smrtelnosti není život ani Život úplný.
  • Pokud se chcete ujistit, zda svým stylem života nenutíte smrt, aby po Vás začala jít.
  • Pokud jste připraveni zjistit, že Smrt není zlá, že si bere jen to, co se jí už hodně dlouho nebo hodně intenzivně vnucuje.
  • A Vy chcete zjistit, jak to udělat, abyste se Smrti nevnucovali.
  • Chcete zjistit přirozené zákonitosti, které určují, co se vnucuje ke smrti a co napak smrt odpuzuje.
  • Kterým chováním si naše civilizace řeže svou vlastní větev a jak to přestat dělat. Zatím máme ještě ve svých rukou, zda naše děti a naši vnuci budou umírat, aby naše civilizace mohla přežít, zda budou umírat ve zbytečném boji nebo zda dostanou civilizaci silnou, v jejíž ochraně budou jen pokračovat.
  • A hlavně pochopíte: Jakmile umřete, je už úplně jedno, co si o vás mysleli druzí. Jediné podstatné bude: Naplnil jsem svůj život k obrazu svému?

Zde se můžete přihlásit k odběru mých článků

MUDr. Martin Daniel, www.smysl.com

Tento článek může být volně šířen v nezměněné podobě s kontaktem na autora a s aktivními odkazy na internetové stránky včetně této poznámky.

Smrt nám pomáhá žít

Smrt nám pomáhá lépe žít

       Tento článek může být hodně obtížný k pochopení. Protože bourá naše zavedené představy o životě a o smrti. Takže pokud něčemu nerozumíte, je to normální, protože článek popisuje zkušenost, která se zcela odlišuje od toho, co nám už tisíce a možná desetitisíce let vtloukají do hlavy. Proč? Protože kdo se nebojí smrti, je obtížně manipulovatelný.
       Pamatuji si sám na sebe před lety, jak jsem to nemohl pochopit. Konstelace jsou geniální technika, protože nemusíme ničemu věřit, stačí když se díváme. A ty příběhy, které vidíme, nás osvítí, abychom uviděli, jak je to doopravdy.
       Takže jestli tomu nebudete dnes rozumět, znamená to jen to, že jste normální. Normální bohužel v této souvislosti znamená to, že v tomto ohledu žijeme ve společnosti, kde (skoro) všichni mají chřipku, už je to tak celé generace, takže nás ani nenapadne, že by vůbec bylo možné žít bez chřipky, natož přemýšlet o tom, že bychom ji u sebe vyléčili.
       Pokud mému článku rozumíte, tak gratuluji. Ale i tak možná bude dobré si ho přečíst několikrát a hlavně to, o čem tady jen PÍŠU, raději ZAŽÍT.

Když smrt vidíme často

       Když jsem pracoval jako lékař, nikdy jsem smrt neviděl, jen člověka, kterého si smrt vzala. Proto se lékaři se snaží smrt přelstít. Protože nechápou, že smrt (ve smyslu nikdy nekončícího mrtvolnatění, tedy zvyšující se entropie) je tady přítomna neustále. A neustále je tady i druhá polovina, tedy naše schopnost se oživovat (a tedy snižovat entropii).
       Smrt, po které je naše tělo mrtvé, přijde až když ji „pozveme“ (svým chováním) dovnitř. Dokud nejsme dostatečně mrtví uvnitř, nemůžeme umřít, ledaže by nás něco zvenku (třeba i my) zabilo. Ale to něco není nikdy Smrt. Ta nosí kosu jen v našich představách.
       V konstelacích je Smrt něco úplně jiného, než v medicíně. Vidíme ji obvykle v době, kdy ještě o daného člověka nemá zájem. Dokonce i když se člověk blíží své smrti, tak Smrt není nic zlého, špatného nebo záludného. Naopak velmi často je Smrt konejšivá a laskavá. Nejčastěji ale o nás nemá vůbec zájem.
       Konstelace, která definitivně urovnáná náš vztah se smrtí je ta, kde prohlédneme, že Smrt a Život jsou dvě tváře téhož. Že se tedy ani nemusíme smrti bát, ale ani nemá žádný smysl ji přivolávat.
       Také poznáváme, že Smrt (umírání je něco jiného, to může bolet nesnesitelně) není zlá, že po nás nejde, že se před ní nemusíme ochraňovat, že stačí jen to, když přestaneme dělat to, co ji v budoucnu donutí, aby si nás vzala.
       V konstelacích se velmi často ukazuje pravý opak – že kdo prozřel, tomu vědomí vlastní smrtelnosti pomáhá mnohem lépe žít.
       Jsem moc rád, že to konečně

potvrdila věda

       Populární odkaz je zde.
       Protože se mi už stalo, že některé články po nějaké době z internetu mizí, kromě odkazu sem zkopíruji (když je to s uvedením zdroje, tak je to snad v pořádku) i základní fakta jen pro případ, že by tento článek měl omezenou expiraci:
       Nový výzkum University of Arizona naznačuje, že se vaše výkony mohou zlepšit, věnujete-li pár myšlenek vlastní blížící se smrti.
       Tímto aspektem se zabývaly dvě studie uveřejněné v odborném Journal of Sport and Exercise Psychology. Věrohodným způsobem doložily, že se výkony atletů zvýšily až o 40 % (v průměru o 20%), když jim před výkonem byly podstrčeny myšlenky na vlastní smrtelnost.
       Ve zbytku článku je popsána metoda, jakou k tomu vědci došli, jejich vysvětlení (které je zčásti podle mě platné) a pak nakonec doporučení, které prosím nedělejte, protože by Vás vrátilo zpět do té představy, že Smrt je něco, co má osobní zájem na tom Vás doběhnout a hlavně Vás to odvrací od života směrem k boji se smrtí. A to nefunguje.

Proč je vyrovnání se smrtí důležité

       V životě máme v zásadě dvě možnosti: Můžeme věnovat pozornost smrti (děláme to tehdy, když se smrti bojíme a proto s ní pak i bojujeme) nebo životu.
       Když věnujeme pozornost smrti, protože se jí bojíme, stáváme se postupně mrtvějšími a mrtvějšími, až nakonec Smrti nezbyde, než si nás vzít, protože už tady nemáme co pohledávat. V tomto ohledu je smrt stejná jako červi, kteří se v poslední době používají k léčbě zranění končetin. Oni totiž sní jen a pouze to, co je mrtvé a nedotknou se toho, co je živé. Proto tato metoda má úžasné výsledky, protože žádný chirurg neoddělí mrtvou tkáň od živé s takovou přesností.
       Stejně Smrt si bere jen to, co je už mrtvé. A proto lékaři mají fantastické úspěchy tam, kde selhalo tělo, ale nezmrtvělo a tudíž ho stačí podpořit a ono znovu naskočí. Mohlo by se zdát, že lékaři vyhráli nad smrtí, ale oni spíš jen omezili zmrtvolnatění těla, takže smrt si ho už ani nechtěla vzít.
       Naopak medicína selhává tam, kde je už tělo na okraji sil a kde už „zmrtvolnatělo“ natolik, že i se sebevětší podporou životních fukcí jen přežívá. Tam medicína jen prodlužuje utrpení a jen málokdy má delší úspěch.
       Náš úkol je žít tak, abychom mrtvolnatěli co nejpomaleji. Dokud jsme živoucí, smrt si nás nevezme, leda by nás někdo zabil.
       Pokud máme dobrý vztah se smrtí, může nám to zachránit život v případě, kdy se nás někdo pokusí vypnout. A zkrátí to naše utrpení, když už budeme zmrtvolnatění. A hlavně nás to povede k takovému životu, abychom bylo co nejvíc živoucí a tím co nejvíce omezili naše mrtvolnatění.

2 druhy smrti

       Jedna smrt přichází znenadála a je to jakoby nás někdo vypnul. Když nás někdo střelí do hlavy, je to asi neslučitelné se životem a tudíž umřeme.
       Když se nám zastaví srdce a někdo nám „srdce nahodí“, můžeme žít ještě 50 let.
       První typ smrti je ten, kdy nás někdo nebo něco „vypnulo“. Když nás lékaři nebo kolemjdoucí rychle nahodí, budeme žít dál. Když ale v důsledku nečinnosti srdce a nepřísunu kyslíku zmrtvolníme, už není žádná šance, jak nás oživit.
       Druhý typ smrti je ten, kdy už je naše tělo zmrtvolněno a kdy sebelepší péče jen prodlouží utrpení. A samozřejmě i tam se lékaři snaží, protože nikdy nevíte, zda jste už zmrtvolnění natolik, že to nejde vrátit zpět. A hlavně: Pokroky v medicíně způsobují, že co bylo dříve neslučitelné se životem, už dnes je.
       Lékaři to dělají dobře, protože nebojují se smrtí, ale snaží se daného člověka oživit. Kdyby se smrtí bojovali, bylo by to asi jako kdybyste ležel na smrtelné posteli a lékaři bojovali s někým, kdo se blíží, ale Vám by nepomohli.

Nemá smysl bojovat se smrtí

       Smrt je něco nekonečně většího, než jsme my, tudíž jakýkoliv boj je možný, jen když ta druhá strana si nás nevšímá. Jakmile si nás smrt všimne, je už v podstatě hotovo, i když je pravdou, že můžeme ještě získat třeba i 10 nebo 20 let. Ale to zase jen v případě, že ještě Smrti nepatříme definitivně. Pokud jí už patříme, sebelepší péče a miliardy dolarů přinesou jen velmi omezený čas a velké utrpení.
       Druhá možnost je přijmout, že smrt tak jako tak přijde a místo boje se smrtí si užívat života. Tento přístup zpomaluje naše „zmrtvování“ a tudíž i prodlužuje náš život.
       Většina lidí dnes smrt ignoruje, což by bylo dobře, kdyby to bylo výsledkem zdravého přístupu ke smrti. Ale protože to tak bohužel obvykle není, výsledkem je to, že na podvědomé úrovni se smrtí bojujeme, čímž si život zkracujeme. V horším případě děláme vše pro to, abychom smrt přelstili nebo porazili, což nám život s jistotou neprodlouží, s menší nebo větší pravděpodobností nás to ale zažene do náruče smrti zbytečně brzy.

Přirovnání

       Představte si, že jdete lesem. Všímáte si mravenců? Ano, semtam nějakého nechtěně zašlápnete. Smrt naštěstí je daleko větší, takže nikoho nezašlápne omylem. Ale když se začneme zabíjet třeba ve válce, smrt si vezme ty, jejichž mrtvost/zmrtvolnatění přesáhla kritickou mez nebo které nikdo dostatečně rychle nenahodil zpět do života.
       Stejně tak Smrt nikoho netrestá, jen ty, kteří zmrtvěli v důsledku svých činů, přivine do své náruče. Ale nedělá to se zlým úmyslem, spíše naopak, ona si bere to, co jí patří a dává to tam, kam to patří.
       Představte si, že přijdete do lesa, kde 20 metrů daleko od Vaší trasy s Vámi nějaký mravenec začne bojovat. Co se stane? Vůbec nic. Vy si toho ani nevšimnete. Stejný význam má bojovat se smrtí.
       Jakmile jste zmrtvolnatělý, už nemůžete vyhrát (ale možná máte ještě šanci se rychle oživit tím, že uděláte razantní změnu svého života). A dokud jste živý, smrt si Vás nemůže vzít, ledaže Vás někdo nebo Vy sám zabije.
       Ale když se smrtí bojujete, zbytečně se vysilujete a tím přivoláváte okamžik, kdy životu ve Vás dojde dech a kdy zmrtvíte a pak si pro Vás smrt přijde.
       Jediné, co se může stát mravencům, kteří s Vámi bojují, že Vás vyprovokují k akci. A ta asi pro mravence nebude moc příjemná. Stejně tak Vy můžete smrt vyprovokovat k akci, když s ní dlouho bojujete, ale ne tím, že byste ji ohrozili, ale tím, že v takovém případě rychleji mrtvíte a tudíž se dříve objevíte na jejím radaru.
       Naopak plným užíváním života (bez toho, že si tím něco kompenzuji nebo že je to náhražka boje se smrtí, tedy když to mám vyřešeno) prodlužuji svou živost a tím pádem i svůj život.

Co vlastně Smrt dělá?

       Jen a pouze to, že si bere to, co už je mrtvé. Ten člověk sice ještě žije, ale uvnitř už je mrtvý (po většinu článku tomuto stavu říkám zmrtvolnatělý). Smrt nebojuje o naše duše, ani o naše těla, smrt je všude a tam, kde je pro ni prostor (ten musíme udělat my našimi činy), tam začne konat.
       Je to jako infekce. Všichni máme v sobě choroboplodné zárodky, které nám neškodí, když není prostor pro to, aby se mohli rozšířit. Jakmile si ale snížíte imunitu nebo rozdrtíte nohu nebo snížíte prokrvení nohy třeba v důsledku dlouho trvající nerovnováhy hladin cukru, přijde infekce nebo gangréna nebo diabetická noha.
       Proto nemá smysl bojovat se smrtí, ale má velký smysl plnit se životem a pečovat o své tělo a svou mysl. Pak můžeme být hodně dlouho v přátelském vztahu se smrtí a užívat jejích služeb pro to, abychom mohli žít déle a lépe. Kdo tomu nerozumí, tak opět medicínský příklad: Abychom mohli žít, musí choroboplodné bakterie a zmutované naše vlastní buňky umřít. K tomu se hodí mít přátelský vztah se smrtí, aby si rychle vzala to, co by nám jinak ublížilo.

Ideální život

       je takový, který je naplněný. Já už před mnoha lety dosáhl ve svém životě víc, než jsem si předtím dokázal představit. Najednou jsem si uvědomil, že kdybych měl zítra zemřít, že zemřu spokojený. Že po mě tady nezůstal žádný podstatný rest.
       Bylo to mimo jiné i proto, že jsem po dvacítce cítil, že když se sebou něco rychle neudělám, tak umřu. I proto jsem odešel z medicíny a začal na sobě tvrdě pracovat. A to, co jsem se sám naučil, mohu předávat dalším lidem.
       V tomto kontextu existují dva druhy strachu ze smrti. Ten, který mobilizuje do života a ten, který paralyzuje.
       Konstelace a další metody, kterými pracuji, Vám dokáží pomoct, abyste si svůj strach uzdravili a on pak bude Vaší největší motivací a motorem k tomu naplno žít.

Zde se můžete přihlásit k odběru mých článků

MUDr. Martin Daniel, www.smysl.com

Tento článek může být volně šířen v nezměněné podobě s kontaktem na autora a s aktivními odkazy na internetové stránky včetně této poznámky.

Vývojové fáze agrese

Vývojové fáze agrese

       Většina lidí se domnívá, že agrese je něco špatného. Ale kdybychom neuměli zabít viry, bakterie a neomezeně se dělící buňky, zahynuli bychom během pár hodin.
       Agrese je dovednost, která má mnoho vývojových fází. A protože se jí mnoho lidí bojí a někteří jí dokonce opovrhují, málokdo má šanci v této agresivně-neagresivní společnosti se dostat až do plně dospělé fáze.

0. Stupeň: Nejsem

       Tak se „cítí“ miminko v bříšku. Ani neví, že je někdo jiný, než maminka. Ani ho nenapadne, že by mohlo chtít něco jiného, než maminka. Samozřejmě je to dáno nejvíc tím, že ho ještě vůbec nic nenapadá ve smyslu, v jakém myslíme a cítíme my dospělí.
       Vemte to prosím jako psychologické připodobnění. Na fyzické úrovni můžou buňky miminka klidně i bojovat proti buňkám maminky, stejně jako plod na nějaké úrovni „obírá“ mámu o živiny.
       Pokud si tedy odmyslíme tyto fyzické záležitosti, psychologicky miminko ještě neexistuje, je to součást maminky a tudíž ani není nic, co by mohlo chtít, protože to vše „za něj dělá maminka“.
       Jiné připodobnění je z politiky. Slyšíme o boji za nezávislost různých národů, ale nikdy jsme neslyšeli, že by za nezávislost bojovali ti, co jsou totálně asimilováni. Tedy Jindřichohradečáci nebudou bojovat za samostatnost na ČR, protože se cítí být nejdřív Čechy a až pak Jindřichohradečáky.
       Agrese není přítomna, protože ani není kvůli čemu být agresivní, není za co bojovat. Slinivka také nebojuje proti krčním mandlím.
       Řešení: Užít si to. Člověk v tomto stadiu stejně nemůže nic dělat, protože nemá v tomto okamžiku k dispozici žádné mentální zdroje (a to ani když má v občance napsáno, že je mu třeba 50 let).
       Co mohou udělat ostatní: Postarat se o něj a těšit se, až se dostane do období vzdoru.

1. Stupeň: Jsem oddělen, ale neuvědomuji si, že něco chci

       Lidé, kteří necítí sami sebe, často až po letech zjistí, že něco chtěli. Předtím to vůbec netušili, i když třeba z řeči jejich těla se to dalo poznat.
       Tito lidé mají problém, protože ani netuší, že by něco chtěli, natož aby věděli, že něco chtějí. Ani nemluvě o tom, že by věděli, co přesně chtějí.
       Jsou nespokojení a netuší proč. Nebo neví, že jsou nespokojení, dokud jim to někdo nepřipomene.

       Řešení: Všímat si, když jsem nespokojený/á, co cítím a co chci.
       Co mohou udělat ostatní: Vést ho k cítění sama sebe a svých potřeb.

2. Stupeň: Uvědomuji si, že něco chci, ale netroufnu si to chtít nebo říct

       Na dalším vývojovém stupni si už uvědomuji, že něco chci, ale netroufnu si to chtít nebo si o to říct, natož o to bojovat.
       Když je v této fázi žena, říkám jí rohožka. Není to nic neuctivého nebo ji znevažujícího, je to popis toho, jak se cítí. Ve skutečnosti ale může být rohožkou i muž.
       Rohožka směřuje agresi dovnitř. Bojí se ji vyjádřit, ale ta nezmizí, jen je směřována proti sobě.
       Bojí se říct malé „ALE“. Ale tím, jak vše štosuje dovnitř, začíná to v ní vřít víc a víc a časem bouchne jako papiňák, kterému zablokujete všechny průduchy.
       Právě proto, že se rohožka agrese bojí, je nakonec nejvíc agresivní. Bohužel obvykle ne na toho, kdo za to může, ale na toho, kdo je zrovna poblíž.
       A i když její výbuch odnese ten správný člověk, nebude to fungovat, protože tisíckrát malý problém byl v pořádku a najednou stejný nebo dokonce menší problém a je z toho konec světa.
       I rohožka to chápe, tak se pak bude snažit popírat svou frustraci o to víc. Tím ale posiluje bludný kruh.
       Řešení: Začít pomalu odpouštět vztek, nejlépe v lese. Uvědomit si, že ten druhý nemůže za to, že já jsem necítil své potřeby nebo si je nedokázal prosadit. Tedy ho netrestat za minulost. Současně se starat o to, aby mé potřeby v přítomnosti byly aspoň trochu plněny nebo aspoň slyšeny.
       Co mohou udělat ostatní: Přestat myslet jen na sebe a podporovat ho v sebeuvědomování a sebeprosazování. Ale ne na svůj úkor. Nebo ne víc, než za kolik si dokážu vzít zodpovědnost.

3. Stupeň: Troufnu si, ale nechám se zahnat

       V této fázi už bojuji za svá práva, ale nedokážu si je ještě prosadit. Je to ale o mnoho lepší, než v předchozí fázi, protože už necítím úplnou bezmoc.
       Agrese je stále popírána, proto ani zdaleka není „čistá“ a tudíž druhým ubližuje, a to podstatně víc, než plně projevená (a podstatně větší) agrese od člověka, který je na 7. stupni.
       Řešení: Poprosit druhého, aby mi občas ustoupil.
       Vybrat si „snazšího soupeře“.
       Trénovat.
       A vědět, že nikdo učený z nebe nespadl. Tedy neztrácet naději.
       Co mohou udělat ostatní: Občas ustoupit. Chválit ho za to, že bojuje, i když je mi to nepříjemné a i když to ještě neumí.

4. Stupeň: Bojuji, i když neúspěšně

       Nenechám se zahnat, trvám si na svém, ale to ten druhý taky. Ani jeden z nás neumí ani vyhrát, ani ustoupit. Výsledkem jsou trvalé boje ve vztahu, kde by stačilo jen trochu dospělosti a mohli bychom si navzájem vyjít vstříc.
       Řešení: Pokračovat v boji. A občas ustoupit. Ne protože jsem slabší, ale protože jsem dost silný na to, aby ukázal dobrou vůli.
       Co mohou udělat ostatní: Ustoupit mu, aby pocítil chuť vítězství a přitom se sám nestát rohožkou.

5. Stupeň: Bojuji a někdy vítězím, někdy ne

6. Stupeň: I když většinou nebo stále vítězím, nedokážu nebojovat

       Toto je past, na kterou poukazují ti, co se bojí sobectví. Myslí si, že když budeme myslet na sebe, že se z nás stanou sobci. To ale hrozí jen některým lidem, většina má tuto fázi krátkou.
       Řešení: Pochopit, že cílem není boj ani vítězství, ale „dobro pro všechny“. Chtít nejlepší řešení pro všechny je jednak znakem dospělosti, hlavně to ale nejde zažít bez pocitu nasycení. Až když nasytím svůj hlad, až tehdy mohu přestat myslet jen na sebe.
       Tato nenasytnost je příčinou toho, proč někteří lidé chtějí stále víc a víc a nic jim není dost a proč někteří lidé jsou neustále agresivní, aniž by k tomu měli důvod.
       Řešení: Konstelace nebo jiná terapie.
       Co mohou udělat ostatní: Dát takovému člověku láskyplné, ale jasné hranice.

7. Stupeň: Vítězím bez boje

       Když ze mě jde vnitřní síla, už nemusím bojovat. Vítězím „bez námahy“ nebo s podstatně menší námahou, než dosud.
       Začínám důvěřovat Vesmíru a Životu a díky tomu nemusím bojovat za každou hloupost, ale soustředím se jen na to podstatné. Tím dávám lidem kolem sebe hodně prostoru a oni mi ho pak rádi vrátí, když potřebuji zvítězit.
       Řešení: Není potřeba, jsem na předposledním vývojovém stupni a pravděpodobně se časem dál dostanu i bez nějaké snahy nebo terapie.
       Co mohou udělat ostatní: Učit se to. A užívat si přítomnost moudrého vladaře s jasnou autoritou.

8. Stupeň: Dovoluji vyššímu, abych se stal jeho nástrojem

       Už dávno nepotřebuji bojovat. Ale umím to (tím se odlišuju od těch, kteří sem přeskočili z prvního stupně). Už dokonce ani nepotřebuji vítězit (ale přesto (nebo právě proto) skoro vždy vítězím – tím se odlišuji od těch, kteří sem přeskočili z nižších stupňů).
       Když je třeba, bojuji, když je třeba, vítězím, když je třeba, dám se do služby tomu, co je nade mnou.

Shrnutí

       Kdo odmítá agresi, je na začátku cesty. Kdo za žádnou cenu nikdy není agresivní, je na začátku cesty. Dalo by se říct, že ještě neprošel obdobím vzdoru. (Bohužel u některých z nich to tak skutečně je, že emočně jsou ještě před třetím rokem věku nebo před pubertou). To je mimochodem asi nejvážnější důvod, proč jsou hodní chlapci pro ženy nepřitažliví. Která žena se chce opírat o dvouleté nebo devítileté dítě? Byť má vysokou školu, vysoký plat a ústa plná krásných keců.
       Kdo je agresivní málokdy, při plném vědomí a tak, že to pomůže všem, ten je dospělý.
       Kdo agresi neodmítá, ale nepotřebuje ji a přesto vítězí, ten je dospělý.

       Kdo je agresivní pořád, potřebuje hranice (tedy by kolem něj neměli být lidé, kteří agresi odmítají, protože ti hranice dát neumí), jinak mu hrozí, že se stane zločincem nebo že bude terorizovat lidi kolem sebe. A přitom paradoxně právě tenhle člověk má blíže k dospělosti, než „sluníčkář“, který chce, „aby se všichni měli rádi“, bez ohledu na to, zda toho jsou nebo nejsou schopni.

Já mám agresi vyřešenou

       Tuhle větu Vám nikdy neřekne (rozhodně jen tak sám od sebe) nikdo ze 7. nebo 8. stupně. Ale chlubit se tím budou ti, co ještě ani nepoznali, co to ta agrese vlastně je.
       Když uvidíte agresivního člověka, máte jistotu, že je nejméně na druhém a nejvýše na osmém stupni. Když se Vám bude zdát příliš agresivní, možná to bude Váš problém. Ale když jeho agrese nebude fungovat je spokojenosti všech, máte jistotu, že není na 7. ani 8. stupni.
       Ale když uvidíte milého, laskavého, obětavého člověka, je buď na 0., 1. , 2. nebo 7. nebo 8. stupni. Nepoznáte to jen z jeho laskavosti. Poznáte to až po delší době.
       Když o své laskavosti musí mluvit, skoro určitě není na 7. ani 8. stupni. Když se svou laskavostí chlubí a dává ji ostatním za vzor, s jistotou není na 7. nebo 8. stupni.
       Tito lidé obvykle chtějí učit ostatní. A přitom právě oni by se měli od všech ostatních učit, tedy i od těch, kteří svou agresi nezvládají. Ne že by ji také měli nezvládat. Ale měli by ji přijmout, aby se mohli dostat na ty úrovně, kde skutečně už boj není potřeba.
       Na 0. a 1. stupni není boj potřeba, protože ho někdo (náš rodič) udělá za nás. Ale když máme v občance 40 let, už to máme zvládnout sami.
       A samozřejmě je nutno připomenout – udělejte to tak, abyste nikomu fyzicky neublížili, abyste nikoho nezmrzačili a sami sebe nepřivedli do vězení a do výčitek svědomí. V tom jsou úžasné kurzy, že se to můžeme učit v bezpečném prostředí a že skoro vždy, když máme nějakou potřebu, je tam někdo jiný, kdo má opačnou potřebu a my si můžeme navzájem pomoct.
       Zatímco v běžném životě spíše natrefíme na někoho, kdo se právě té naší potřeby bojí a díky tomu by mu ublížilo, kdybychom se pokusili být sami sebou.
       Ale právě jen tím že (bezpečně) budeme sami sebou, se můžeme rozvíjet.

Zde se můžete přihlásit k odběru mých článků

MUDr. Martin Daniel, www.smysl.com

Tento článek může být volně šířen v nezměněné podobě s kontaktem na autora a s aktivními odkazy na internetové stránky včetně této poznámky.

Syndikovat obsah
(c) MUDr. Martin Daniel, 608038825, danielma@seznam.cz
„Snažme se žít tak, aby naší smrti litoval i majitel pohřební služby.“ Mark Twain