Zasloužíte si lepší život. Pojďte na to.

Jak vychovat ze svého syna muže

Jak vychovat ze svého syna muže?

Odpověď pro muže:

       Je to jednoduché a přitom v naší době extrémně těžké a náročné. Buďte MUŽ.
       Tady se dočtete, co všechno to může znamenat pro různé lidi a co to znamená podle mě. Ať si vyberete kteroukoliv možnost, je pravděpodobné, že Vaše děti budou dělat totéž nebo přesný opak, ledaže si to uzdravíte u sebe.

Odpověď pro ženy

       Žena nemůže vychovat MUŽE. (abyste pochopila, jaký je rozdíl mezi mužem a MUŽEM, přečti si konec tohoto článku)
       Já nemohu vychovat vlka. Mohu způsobit, že malý vlček přežije a dožije se dospělosti. Mohu mu udělat podmínky, aby on sám našel své instinkty. Mohu ho naučit podobné zvuky, jako vydávají dospělí vlci, ale nikdy ho nenaučím komunikovat s ostatními vlky, protože nevím, co jednotlivé vlčí zvuky znamenají. Já jako člověk mohu vychovat z vlka vlkopsa, psa nebo trosku, mohu způsobit, aby vlk přežil do dospělosti, ale nemohu udělat absolutně nic proto, aby se stal plnohodnotným dospělým vlkem. Leda bych mu dal svobodu patřit do vlčí smečky.
       Stejně tak žena může vychovat jen domestikovaného = ochočeného muže. Nemůže vychovat skutečného MUŽE, ledaže by ona byla sama MUŽEM, ale to by mu zase nedala mateřskou lásku.
       Jediné, co může žena udělat je, že se stane ŽENOU a díky tomu si přivolá do svého života skutečného MUŽE, od kterého se to její syn naučí.
       Naštěstí může udělat víc: Může si vážit svého muže, i když ještě není MUŽEM (zatím je jen mužem), může mu věřit a může mu dovolit, aby si ji vzal natolik, aby ona chtěla patřit jen jemu, i když není dokonalý ( a muž a obzvláště MUŽ bude vždy nedokonalý, dokud se na něj bude dívat žena a nikoliv ŽENA).
       V případě tazatelky návrat do starého vztahu asi není možný. Pak nezbývá, než se i přesto pokusit jít co nejvíc do ženské energie a dovolit jinému muži ve více mužské energii, aby si Vás přitáhl. Když budete šťastná a když budete ctít otce svého dítěte přesto, že Vám s ním nebylo dobře, Váš syn dostane nejvíc, co mu můžete dát.

Jakou cenu za to zaplatíte?

       Obrovskou. Proto před tím dopředu varuji. Abyste se mohla stát ŽENOU, musíte se naučit se odevzdat. Podvolit se. Pokořit se. Dát se. (Už chápete, proč si při svatbě muž ženu bere a proč mu ji její otec dává?).
       Ve vašem případě si navíc budete muset uzdravit svůj vztah s násilím. A to bude možná ještě bolestnější.
       Takže možná bude lepší nechat svého syna vyrůst v ochočeného muže.
       Pokud se i přesto rozhodnete, že tu cesta chcete podstoupit, pamatujte na to, že úkolem MUŽE je proměnit svět tak, aby v něm byl on i lidé kolem šťastný. Naopak úkolem ŽENY je přijmout svět, jaký je a naučit se v tom být šťastná tak moc, že to od ní „chytí“ i její rodina.

Je to jediná možnost?

       Nikdy nemáme jedinou možnost. A dokonce ani nikdy neplatí, že (pro všechny) je jen jedna možnost správná.
        Pokud máte silné trauma, budete mít problém vydržet ve vztahu. Čím uzdravenější ve vztahu k mužům jste, tím spíše Vám muži budou připadat báječní a úžasní a tím snadnější bude s jedním takovým mužem být.
       Pokud Vám Vaše strachy nedovolí jít do ženské energie (a není to snadné, k ženské energii patří mnoho věcí, o kterých nás naučili, že se jich máme bát), užijte si co nejvíc to, co dokážete. A pokud najdete odvahu, budu se těšit.

Tady najdete pokračování

Zde se můžete přihlásit k odběru mých článků

MUDr. Martin Daniel, www.smysl.com

Tento článek může být volně šířen v nezměněné podobě s kontaktem na autora a s aktivními odkazy na internetové stránky včetně této poznámky.

Sourozenecké rozmíšky

Soupeření mezi sourozenci

       Dotaz: „Jak poznat, zda je soupeření mezi sourozenci ještě "zdravé" a "normální" a kdy už přerůstá v boj, který může vztahy narušit?“
       Rodina je přirozeně hierarchický systém. Kdykoliv se pokusíme tuto hierarchii narušit, budou problémy. A boje mezi dětmi jsou jen méně závažným z těchto problémů.
       Správně mají být rodiče větší, mají určovat pravidla, dávat hranice, pečovat, starat se, milovat, chránit a zabezpečit své děti. Pokud rodiče svou moc umí používat, budou hledat nejlepší řešení pro všechny, budou dávat dětem prostor k vyjádření, ale nakonec rozhodnou oni. Pokud jsou rodiče dospělí a mají vyřešené své strachy a nejistoty, budou umět uznat svou chybu, budou umět přizpůsobit svá rozhodnutí měnící se situaci a z dětí vyrostou sebevědomí, avšak nikoliv frackovití dospělí.
       V takovéto rodině pravděpodobně ani nebude žádné soupeření mezi dětmi, protože soupeření je příznakem toho, že zde chybí autorita a že nedošlo k jasnému nastavení hierarchie nebo být menší považují rodiče za něco špatného.

Nejdřív rodiče, pak děti

       Děti zlobí tehdy, když cítí, že si to mohou dovolit (tedy když rodiče nemají autoritu, když rodiče nejsou výš, než děti) nebo když jim nic jiného nezbývá, aby se ubránili před něčím, co jde proti jejich přirozenosti (tedy když rodiče nemají přirozenou autoritu, ale snaží se ji získat nadměrnými tresty nebo násilím)
       Ve zdravé rodině je jasné, že rodiče jsou větší a děti je respektují. Když se rodiče zmýlí, přiznají to a poučí se z toho. Tím roste jejich přirozená autorita a nemusejí ji nahrazovat nadměrnými tresty nebo násilím. Na druhou stranu se nebojí dítě adekvátně potrestat nebo mu dát na zadek.

Nejstarší dítě je největší

       Za normálních okolností (všechny děti mají stejné rodiče, žádné dítě není postižené) má být nejstarší dítě nejvýš v hierarchii dětí.
       Největší neznamená nejdůležitější. Například žena je důležitější, než muž, ale muž je větší. Muž je také první.
       Stejně tak nejstarší dítě má mít nejvíc moci, nejvíc zodpovědnosti, má být první. Toto je přirozený řád a když ho budete dodržovat, rozmíšky nebudou nebo jen malé. Samozřejmě Vy jako dospělý musíte zajistit, že nejstarší dítě nebude mladší děti šikanovat, ubližovat jim a podobně. Vždy je něco za něco a nejstarší dítě je první, proto nejvíc dostává a také po něm nejvíc chceme.
       Problémy mohou nastat, když přijde další dítě a to má víc pozornosti. Samozřejmě když je malé dítě bezmocné, musíme se mu věnovat víc. Ale vždy to lze udělat tak, aby první dítě zůstalo první.
       Ideální je to udělat pomocí pochopení: Něco, co nejstarší dítě unese (a neublíží si přitom) a mladší už ne. Vyzveme mladší dítě, jestli chce převzít vedoucí úlohu. K tomu patří nést tuto těžkou věc. Když mladší dítě pochopí, že je to zatím nad jeho síly, rád přenechá první místo staršímu sourozenci. Díky tomu pochopí, že moc neslouží k ponižování druhých. Ale k péči o ně. Navíc bude motivováno cvičit, aby tu samou věc časem zvedlo taky. A tím se dostane na pozici, kde bylo předtím první dítě. Jenže to mezitím také rostlo a cvičilo a teď už zvládne zase víc. Když mladší dítě pochopí, že není ostudou být druhé, že to má své výhody (a že to odpovídá jeho situaci), s radostí přijme pozici druhého a první dítě s radostí přijme pozici prvního. Každé dítě je tam, kde má být a nejsou žádné rozmíšky, protože každý je tam, kam patří.

K moci patří zodpovědnost

       Když dítě pochopí, že k moci patří zodpovědnost (a samozřejmě to musí VIDĚT u rodičů, aby to fungovalo), nebude se snažit být tam, kde pro to nemá předpoklady. Když mladší dítě uvidí, že starší dítě svou moc nad ním nezneužívá proti němu, nebude mít potřebu s ním bojovat.

Zdravý boj

       Cílem dětství je aby dítě udělalo všechny kroky k tomu, aby až nadejde čas, mohlo být a bylo dospělé.
       K dospělosti patří umět se ubránit, umět bojovat. (Samozřejmě také umět nebojovat, když není třeba a umět se i boji vyhnout, tam, kde je to nejlepší cesta).
       Proto musí rodiče děti na dospělost připravit a k tomu patří i to, aby uměli bojovat.
(Děti, které se neumějí nebo nechtějí bránit, budou mít potíže už ve škole.)
       Proto je důležité, aby rodiče dovolili boj mezi dětmi pod dozorem. Musí je naučit bojovat férově, pochopit, že jen chudák zneužívá druhé a ponižuje je. Když pak rodiče dají průchod přirozenému férovému boji a předtím naučili děti, že moc nemají zneužívat, velmi rychle všechny nebezpečné boje opadnou a zůstane boj jako příprava na život.

Úloha rodičů

       Rodiče musí jasně stanovit pravidla a ukázat jasně a jednoznačně, že být výš přináší výhody (menší mě má poslouchat), ale také zodpovědnost za oba, když rodiče nejsou přítomni. Pokud se rodiče nebojí své síly a přijímají svou autoritu, aniž by si tím museli něco dokazovat, automaticky to děti odkoukají a naučí se, že skutečný boj nastupuje jen tehdy, když všechny ostatní možnosti byly vyčerpány.
       Když se rodiče boje nebojí, mohou se děti kočkovat, aniž by jim hrozilo nebezpečí a bojování si užívat. Přirozeně se tím také otuží a to se bude v jejich dalším životě mnohokrát hodit.

       Není až tak důležité, zda v rodině boje jsou (boj je přirozenou součástí života), ale jak k němu rodiče přistoupí. Když to rodiče dobře zvládnou, boje ustanou, protože hierarchie je daná. Boj se objeví jen v situaci, kdy došlo k nespravedlnosti a tu mají (pomoct) napravit rodiče. Pouze když se jim to nepovede, budou trvalé boje.

Kočkování jako příprava na život

       Kočkování je boj, který není hraný, ale nehrozí při něm žádné nebezpečí, při kterém se děti učí zvládat svou sílu, trénují pro život a současně si stále znovu a znovu ujasňují svou pozici v systému. To je pro další život velmi přínosné, protože takové děti se nebudou bát vyjádřit svůj názor, budou se umět fyzicky ochránit a posílí své tělo a zdraví.
       Pokud není nějaké dítě nějak oslabené, automaticky se kočkováním i znovu osvěží, jaká je vlastně hierarchie v rodině.
       Trochu složitější situace je, když jen o málo starší je holčička. Tam by samotné měření fyzických sil mohlo vést k tomu, že by se výše dostal mladší bratr a to není zdravé. Tady musí nastoupit rodiče a vysvětlit, že fyzická síla je jen jedním z mnoha faktorů, které určují naše postavení v hierarchii rodiny a společnosti. Pokud mají rodiče autoritu, boje ustanou a zůstane jen trénink v kočkování.

Rodina jako tým

       Hlavně by rodiče měli děti naučit, že rodina je tým. Tím pádem snaha ublížit druhému nebo závist jsou hlouposti. Stáhnout sourozence dolů je zakázáno, dostat se výš, než je on, je vítáno.
       Jakmile děti uvidí, že rodina je tým, budou za něj kopat také.
              Za tým nehraju, když se necítím být jeho součástí nebo když cítím nespravedlnost. Když se rodiče postarají o to, aby se každé dítě cítilo být vítáno, s každým se zachází spravedlivě a úměrně jeho věku a postavení, nebudou děti bojovat mezi sebou, ale za rodinu, když bude potřeba.
       Když je pak rodiče naučí, že boj je málokdy to nejlepší řešení, naučí se být týmovými hráči i v širším kontextu.
       A když je rodiče dokonce naučí, jak poznat situaci, kdy je třeba bojovat ze všech sil a třeba i nefér (když je proti mně člověk s pistolí, má nefér výhodu a já tudíž mohu bojovat nefér), budou děti dokonale vybaveny i pro situace, které drtivá většina jejich vrstevníků nebude zvládat.
       A to všechno jen proto, že jejich rodiče přijali agresi a nestali se otroky ani své agrese ani svého strachu z agrese.

Zde se můžete přihlásit k odběru mých článků

MUDr. Martin Daniel, www.smysl.com

Tento článek může být volně šířen v nezměněné podobě s kontaktem na autora a s aktivními odkazy na internetové stránky včetně této poznámky.

Jak uzdravit agresi

Vyřešená agrese

       Agresi má člověk vyřešenou tehdy, když

  • 1. nepotřebuje být agresivní.
  • 2. nepotřebuje se agresi vyhýbat tam, kde je to nejlepší řešení
  • 3. díky tomu se nedostává do kontaktu a agresory
  • 4. pokud už se s nimi dostane do kontaktu, umí je svou klidnou, ale současně jasnou a silnou energií uklidnit
  • 5. a pokud to nejde, umí se (agresivně, když je třeba) ubránit.

Má vůbec někdo agresi vyřešenou?

       Bezpochyby ano. Jako příklad dávám skupinu mnichů, kteří prošli v korejské válce po bojové linii a na dva dny v daném místě válka přestala.
       Bohužel to neměli vyřešené natolik, aby válka skončila úplně, ale je otázka, zda je v lidských silách ukončit válku. Podle mě je to určitě možné, ale půjde to extrémně těžko v situaci, kdy miliony lidí jsou plné strachu. Naopak to půjde snadno v okamžiku, kdy si miliony lidí uzdraví své strachy a proti nim budou desítky lidí, kteří strachy rozněcují.
       Jak je Vám asi jasné, ani já nemám agresi vyřešenou vůči tak ideálnímu cíli, jaký jsem uvedl. Přesto Vám mohu pomoci, protože každý krok směrem k uzdravení agrese nám pomůže. A nejvíc pomůže těm, kteří agresi odmítají. Protože ti nejvíc agresi přitahují.

Co musím udělat, abych si agresi „vyřešil“?

       Nejdřív musím pochopit, že agrese není ani špatná ani dobrá. Záleží na situaci. Kdyby Daladier a Chamberlain byli agresivnější, mohli zabránit světové válce. Když je proti nám agresor, máme jen dvě dobré možnosti. Buď 1.nezranitelná ženská energie nebo 2. vítězná mužská energie.
       Když neumím ani jedno z toho, zbývá mi už jen 3. agrese a malá válka (nebo žádná válka, protože agresor je agresivní jen na slabší). Nebo 4. ústupky a světová válka.
       Samozřejmě na ulici je lepší 5. utéct.
A hlavně: V 99% případů v naší společnosti je samozřejmě lepší být neagresivní, protože většinou na druhé straně není agresor. A možná je to i 99,9999999%. Přesto je lepší se umět ubránit, i kdybych to využil jen jednou za život. A nemohu se uchránit bez přijetí agrese.
       Myslíte si, že kladivo je lepší, než šroubovák? Ne. Záleží na situaci. Záleží na tom, „kdo“ je na druhé straně. Záleží na „jeho hlavě“. Když „hlava“ odpovídá šroubováku, bude fungovat šroubovák. Když „hlava“ nemá rýhu, tedy je to hřebík, můžu se ušroubovat a nic se nestane.
       Agrese je také jen nástroj. Problémy mají ti, co umí jen být agresivní, ale často daleko větší problémy mají ti, co odmítají být agresivní za každou cenu.
       Kdyby byli Židé v roce 1900 agresivnější, byli by v roce 1933 obtížnější terč a možná by je Hitler nechal na pokoji. Nebo by se je pokusil vyvraždit také, ale oni by se nedali tak snadno.
       Vždy když si budete říkat, že bez agrese by byl svět lepší, vzpomeňte si na to, že agresi nelze zrušit. Můžete se jí jedině vzdát. Ale když se jí vzdáte Vy, někdo jiný si ten Váš odmítnutý kousek agrese vezme a použije ho proti Vám.

Já ale nejsem agresivní

       Nejjstější způsob, jak se stát obětí agrese je být povýšený a odmítat agresi. Máloco agresivního člověka naštve víc, než bohorovný klid člověka, který si myslí, že je lepší, protože není agresivní.
       Začněte se dívat na druhé, tam to uvidíte líp. Lidé, kteří bojují proti agresi, proti ní bojují agresivně. A tím si přtahují agresi od agresorů.
       Jakmile pochopíte, že povýšenost je také určitý druh agrese, začne Vám dávat smysl, proč někteří lidé tak moc přitahují agresi, i když vědomě dělají vše pro to, aby se agresi vyhnuli.

Já ale skutečně nejsem agresivní

       Tím hůř. Chápu, že v této společnosti je to považováno za plus. A bezpochyby je plusem umět být neagresivní.
       Ale to je něco úplně jiného, než neumět být agresivní. Když agresi neumíte, agresorům připadáte jako snadný terč, jako hlupák a jako něco podřadného.
       Agresor není horší, než neagresor. On má prostě větší spojení se starší částí mozku, která říká: Udeř nebo Uteč. A nejsnazší je udeřit do někoho, kdo se ani nechce bránit.
       My „civilizovaní lidé“ máme naopak lepší spojení s tou částí mozku, která říká, že spoluprací dojdeme dál. Ale pozor: Spoluprací dojdeme dál jen tehdy, když budeme spolupracovat s těmi, co chtějí spolupracovat. Když se pokusíme spolupracovat s těmi, co chtějí udeřit, staneme se snadným cílem.
       Proto je důležité umět být agresivní i umět být neagresivní. Stejně jako šroubek povolíme šroubovákem a kladivem to všechno jen zhoršíme. Ale když se pokusíme šroubovat hřebík, budou se nám všichni smát.

Přijetí agrese

       Abych se naučil být agresivní, když je třeba a být neagresivní, když je to lepší cesta, musím agresi přijmout. Nemohu se naučit zacházet s něčím, co odmítám. A těžko se budu učit něco, čeho se bojím.
       Takže potřebuji bezpečné prostředí. A někoho, kdo mě s agresí rozumným tempem bude konfrontovat.
       K tomu potřebujete někoho, kdo aspoň trochu umí být agresivní a aspoň trochu umí být neagresivní a umí aspoň trochu poznat, kdy který přístup zvolit.
       Proto dělám kurz Přijetí vlastní agresivity, kde budeme dělat různá cvičení a uzdravovat naše strachy, abychom se nebáli přijmout agresi i neagresi.

K čemu je to dobré

       Čím víc mám agresi vyřešenou, tím mám větší pravděpodobnost, že se mi agrese druhých vyhne. A když ne, budu se jí umět postavit. Postavit tak, že si získám obdiv toho druhého a on už mě nebude chtít ublížit, ale bude si mě vážit.
       Čím víc lidí bude mít vyřešenou agresi, tím obtížnější terč budeme jako celek a tím budeme ve větším bezpečí vůči jiných skupinám obyvatelstva, kteří by nám chtěli vládnout, chtěli by zde zavést vládu násilí nebo by nám chtěli ublížit.
       Když mám vyřešenou agresi, jsem dost silný na to, abych uchránil svou rodinu a sebe.
       Budu v bezpečí před domácím násilím a násilím na ulici.
       Budu se umět na druhého jen podívat a on pochopí, že nejsem snadný terč.
       V ideálním případě budu umět rozpustit jeho agresivitu i strachy a z násilníka se může nakonec stát i můj ochránce.
       Budu umět nastolit v mé rodině pořádek a ani mě pak nenapadne, že bych se mohl ptát na tyto dotazy.

Zde se můžete přihlásit k odběru mých článků

MUDr. Martin Daniel, www.smysl.com

Tento článek může být volně šířen v nezměněné podobě s kontaktem na autora a s aktivními odkazy na internetové stránky včetně této poznámky.

Jsem bohatý

Jsem bohatý

       Tento kurz je určen pro všechny,

  • kteří se necítí být dostatečně bohatí.
  • Pro ty, co si chtějí po čase uvědomit: Vždyť já jsem bohatý.
  • Nebo alespoň Jsem bohatší.
  • A pro ty, co bohatí jsou, ale něco jim chybí

Kdo je bohatý?

       Pro mě bohatství znamená, že mám vše, co potřebuji. Všimněte si, že zde nemluvím o penězích. Protože peníze nejsou nejdůležitější součástí bohatství.
       K čemu bylo bohatství těm, co zemřeli na Titanicu?
       V seriálu Bohéma byla zhruba tato konverzace: Oni se nechtěli vzdát svého majetku. Tak neodešli. A teď jim ten majetek vzali. A když jsou chudí, žádná země je nechce vzít. Nikdo jim nechce dát víza, když nic nemají. Předtím by je chtěli.
       Peníze jsou důležité. Pro ty, co jich nemají dost. Bohatství je důležité. Pro ty, co ho nemají.

Bohatství si neseme v sobě

       A stejně tak chudobu. Možná znáte ty příběhy lidí, co v loterii vyhráli miliony a za pár let byli zase chudí.
       Pár nejbohatších lidí světa se vzdalo veškerého majetku a po pár letech byli zase v balíku.
       “Naši Vietnamci“ často odcházeli bez jediné vindry a tady po pár letech už švorcoví nejsou. Je pravda, že někteří k penězcům přišli nečestně a to k pravému vnitřnímu bohatství nepatří. Ale nějak jsem neslyšel o Vietnamci, který by stál na úřadu práce. Všichni ale známe mraky Vietnamců, kteří pracují od nevidím do nevidím.

Je to i v genech

       Ať už je to dáno geneticky nebo výchovou, zdá se, že jsou skupiny obyvatel, které zůstanou chudé, i když do nich ládujeme peníze odshora dolů a naopak jiné skupiny, které můžete ožebračit a oni opět zbohatnou.
       Co je nejdůležitější: I kdyby 99,99% lidí jedné národnosti nebo jedné rodiny bylo navěky chudých, právě Vy můžete být bohatý, když pro to uděláte, co je potřeba. Stačí si uzdravit nezdravé návyky a pracovat nebo mít dobrý nápad a zrealizovat ho.

Bohatství není o práci, ale o výsledku

       Můžete mít hodně peněz, i když jste nikdy nepracovali. Stačí se narodit do správné rodiny. Ale když své bohatsví nezískáte sám, budete si ho vážit? Budete si vážit sám sebe? Naštěstí nebo bohužel to nemusíme řešit my, co jsme nezdědili veliké majetky. My máme jedinou cestu – bohatství získat.
       Finanční bohatství není výsledkem práce, ale výsledku. To znamená, že pracuji, když je potřeba, ale ještě důležitější je, že dokážu nepracovat, když je potřeba.
       Když všichni nosí každý den 4 kýble vody 20 km, musíte být ochotni 2 kýble unést taky, aby Vaše rodina neumřela žízní. Ale ještě důležitější je, že za tu dobu, co byste odnesl ty druhé dva, vyprojektujete a postavíte vodovod, který ušetří mnoho člověkohodin denně.

Skutečné bohatství je to, na které jsem hrdý

       A ta samotná hrdost a pocit dobře odvedené práce může nahradit mnoho nul na výplatní pásce nebo v sumě majetku.
       Proto mohou být velice bohatí ti, co dělají charitu. (Nemluvím o těch, kteří zneužívají zákony k tomu, aby se díky charitě obohatili).

Ideální znaky bohatství

  • Nikomu nemusím nic dokazovat
  • Nepovyšuji se nad ty, co mají málo, neponižuji se před těmi, co mají víc
  • Nemusím strašlivě šetřit
  • Neutrácím zbytečně
  • Rozhodně si něco nekupuji jen proto, že to má někdo jiný nebo abych ohromil ostatní
  • Bohatství si nesu v sobě, ať jdu kamkoliv a i když mi vše sebrali
  • Nebojím se chudoby, stáří, nedostatku (protože bohatsví si nesu v sobě a tudíž mi ho nikdo nemůže vzít)
  • Dokážu pomoct potřebným, ale nepomáhám těm, kteří by to jen rozfofrovali (protože chudoba je důležitá lekce)
  • Bohatství je na mě vidět jen tam, kde mi to dělá radost (Warren Buffet je jeden z nejbohatších mužů světa a na první pohled na jeho zevnějšku žádné bohatství nevidíte)
  • Nekupuju si lidi penězmi, ale získávám je něčím podstatnějším
  • Vím, že mám dost. A vím, že budu mít dost, i kdyby mi všechno sebrali a já musel začít v cizí zemi, jejíž jazyk neznám.
  • Jsem hrdý na to, co mám a co jsem dokázal a druzí lidé mi to přejí.
  • Vím, že kdykoliv znovu budu umět ostatním nabídnout hodnotu, za kterou mi rádi zaplatí

Láká Vás takové bohatství?

       Pokud ano, jste zváni na kurz Jsem bohatý? / Jsem bohatý! Budeme se tam učit dovednosti k tomu, abychom měli své vnitřní bohatství v sobě a hlavně budeme stavět konstelace na téma: Já a bohatství nebo Já a co mi brání v tom, abych byl (vnitřně, finančně, atd.) bohatý.
       A proč ještě přijít na kurz? Jsou lidé, kteří cítí, že mají málo a tak berou ostatním. Pokud se takový člověk dostane do politiky a začne dávat oligarchům (a hlavně sobě) a brát střední třídě za nadšeného potlesku chudých, je čas, aby si co nejvíc lidí uzdravilo svůj vztah k bohatství, aby ti chudí pochopili, že tleskat ničení střední třídy znamená tleskat budoucí chudobě všech.

Když na kurz nechcete

       Je to absolutně v pořádku. Já osobně si myslím, že za pár desítek let budou pracovat jen vyvolení, ostatní budou žít z daní, které budou platit ti nejbohatší za své roboty (a taky aby jejich výrobky měl kdo kupovat). Takže jestli vydržíte pár desítek let, pak přijde čas, kdy všichni budou mít vše základní (a to bude víc, než dnes mají bohatí) zdarma.
       Ale možná právě tehdy bude ještě víc, než dnes důležité, zda se v tomto budete cítit bohatí nebo chudí. A zda si najdete způsob, jak moci pracovat nebo jinak naplnit svůj život. A jak si dovolit aspoň mírný nadstandard. Protože nemít tekoucí teplou vodu ve středověku (kdy ji nemá skoro nikdo) je něco úplně jiného, než ji nemít, zatímco většina ano.

Všechno je to v hlavě

       Židé ve středověku zbohatli přesto, že nesměli dělat to, co ostatní, aby se uživili. Tak objevili něco jiného, co je k bohatství dovedlo rychleji.
       Všichni jsme mohli vymyslet Slevomat. Já dokonce o jisté variantě přemýšlel. Ale nedokončil jsem ji, protože jsem si nedovedl představit, že by to mohlo být tak úspěšné, jak je.
       Podobných nápadů je kolem nás mnoho. Můj primář z psychoterapeutického oddělení, kde jsem pracoval, si nedokázal představit, že bych se mohl uživit tím, co dělám, ani v době, kdy se mi už dařilo velmi dobře.
       A právě proto, že je to všechno v hlavě, právě proto to dokáže každý, kdo pravdu chce. A současně právě proto, že je to v hlavě, není snadné to změnit ze dne na den. Ale kdybyste svou hlavu naučili si zvyknout, že můžete mít jen o 20% větší bohatství každý půlrok, umíte si představit, jak rychle se dostanete na báječnou úroveň finančího i jiného bohatství?

Zde se můžete přihlásit k odběru mých článků

MUDr. Martin Daniel, www.smysl.com

Tento článek může být volně šířen v nezměněné podobě s kontaktem na autora a s aktivními odkazy na internetové stránky včetně této poznámky.

Islám a já

Islám a já

       Jaký pocit ve Vás vyvolá, když napíšu slovo islám? Nebo Islámský stát? Nebo migranti?
       Co takhle Putin? Trump? Amerika? Evropská unie? Babiš? Zeman? Kalousek?
       Zůstali jste v klidu? Pokud je ten klid skutečný a dává Vám sílu udělat to, co později ukáže jako prospěšné, pak gratuluji.
       Ale klid si užívali i Chamberlaine a Daladier. Takže samotný klid nebo radost z dobře odvedené práce nestačí k tomu, abychom věděli, že stojíme na té správné straně.
       Pokud Vámi cloumají emoce, právě jsem zasáhl Vaši citlivou strunu. Proč vůbec píšu o politice? Nebylo by správné, abych se k politice nevyjadřoval?
       Asi by to bylo správné. Ale já nechci být korektní jen proto, že by se to mělo. Uvědomuji si, že svými politickými názory mohu některé lidi odradit.
       Ale představte si, že by bylo možné předem uvidět, kam který přístup vede. Představte si, že by si pan Daladier a Chamberlain mohli postavit konstelaci a uviděli by, že jejich snaha o mír vede k válce. Představte si, že by pan Churchill (nebo jiný pán, který měl podobný názor, ale nechal si ho vzít) mohl uvidět, že je třeba svůj názor bránit, i když mě teď nazývají extrémistou.
       A tohle nabízím každému, kdo o to stojí. Protože

naše postoje souvisí s našimi traumaty a výchovou

       V každém vyhraněném sporu je pravděpodobné, že pravda není úplně na kraji, ale spíše někde středu. Pokud chcete zabít všechmy muslimáky, asi nemáte pravdu. A stejně tak ji pravděpodobně nemáte, pokud se domníváte, že všichni běženci k nám jdou jen s dobrými úmysly.
       Problém je, že se vzájemně nulujeme. Když 50% lidí je pro něco a 50% proti, ani jedna strana nedostane to, co chce a to ani kdyby měla pravdu.
       Představte si, že byste si mohli uzdravit své trauma, které Vás naprogramovalo k tomu být levičák nebo pravičák, rasista nebo sluníčkář, zemanovec, babišovec nebo klausovec.
       Že byste se ze svého vyhraněného postoje mohl/a dostat někam blíž k pravdě. Statisticky když se sečtou všechny různé souboje různých -ismů, tak to bude někde poblíž středu. Ale možná že právě ve Vašem případě máte pravdu Vy, stejně jako ji měl jeden nezodpovědný extrémista před druhou světovou válkou. Varoval před Hitlerem, dnes bychom o něm řekli, že zaséval svár a nenávist vůči civilizovaným Němcům. Jmenoval se Winston Churchill.
       A stejně tak je možné, že právě Vy pravdu nemáte.
       Na tomto kurzu Vám nabízím si pomocí vyhraněných emocí spojených s politikou uvědomit svůj dominantní strach a uzdravit si svoje trauma, které Vás nutí zastávat Váš postoj.

Co z toho budu mít?

       Uvolníte se. Přestanete si do svého (a i do životů ostatních) života přitahovat to, čeho se bojíte.
       Navíc se přiblížíte k pravdě a z pozice pravdy a uzdravených emocí lze snadněji mobilizovat ostatní. Představte si, že byste mohl/a uzdravit svou bezmoc a jen svým hlasem způsobit, že (dokonce i) politikové začnou slyšet.
       To ale asi úplně nejdůležitější je podívat se, kam vede totální polarizace.
       Ukrajina se rozdělila na dva skoro stejné tábory a výsledkem je zničující občanská válka. Pokud namítáte, že za všechno může Putin, tak kdyby nebyla Ukrajina vnitřně tak extrémisticky rozdělená na jednu a na druhou stranu, tak by Putin nic nemohl.
       Pokud namítáte, že se takhle nerozdělila Ukrajina, ale že ji tam dovedli cizí zájmy, tak opět stejná námitka – kdyby Ukrajinci ze západu rozuměli těm východním a ctili jejich potřeby a naopak, tak by je nikdo nemohl rozeštvat takhle moc.
       Ale máme i pozitivní příklady – Tunisko je zemí míru, protože hlavní představitelé různých směrů se dohodli, že Tunisko je důležitější, než spory mezi nimi.
       Čím víc se necháme rozdělit, tím budeme zranitelnější. A pište si, že se vždy najde někdo, kdo toho bude chtít využít.
       To stejné ale platí i pro každého z nás jednotlivě. Čím víc neslyšíme opačné názory a stojíme si za svým ať to stojí cokoliv, tím pravděpodobnější je, že něco v nás se bude cítit neslyšené.
       A to něco pak jednoho dne udělá vzpouru. Nebylo by lepší tomu předejít? A udělat nejdříve sami v sobě takový pořádek, aby každá naše část byla slyšena, aby mohla říct, co cítí a poté mohla skutečně demokraticky (ne tak, jak to je zatím u nás) vyhrát nebo prohrát?
       Ona totiž není demokracie, když ten, kdo má opačný názor, je rasista, extrémista nebo blbec.

Nemusím vyhrát

       Uvidíme, jestli mezi námi je dost lidí osvícených na to, aby byli schopni přijmout, že naše mysl si s námi hraje a že nemusíme mít pravdu. Nebo těch, kteří své pravdě věří natolik, že budou ochotni ji prověřit realitou.
       Já už jsem svou zónu pohodlí překonal. Vyšel jsem se svou kůží na trh i za tu cenu, že mi to možná ublíží. Teď je to na Vás.

Zde se můžete přihlásit k odběru mých článků

MUDr. Martin Daniel, www.smysl.com

Tento článek může být volně šířen v nezměněné podobě s kontaktem na autora a s aktivními odkazy na internetové stránky včetně této poznámky.

Syndikovat obsah
(c) MUDr. Martin Daniel, 608038825, danielma@seznam.cz
„Kdyby se mužům dostávalo manželek, jakých si zasluhují, měli by zatraceně těžký život.“ Oscar Wilde