Zasloužíte si lepší život. Pojďte na to.

Smrt nám pomáhá žít

Smrt nám pomáhá lépe žít

       Tento článek může být hodně obtížný k pochopení. Protože bourá naše zavedené představy o životě a o smrti. Takže pokud něčemu nerozumíte, je to normální, protože článek popisuje zkušenost, která se zcela odlišuje od toho, co nám už tisíce a možná desetitisíce let vtloukají do hlavy. Proč? Protože kdo se nebojí smrti, je obtížně manipulovatelný.
       Pamatuji si sám na sebe před lety, jak jsem to nemohl pochopit. Konstelace jsou geniální technika, protože nemusíme ničemu věřit, stačí když se díváme. A ty příběhy, které vidíme, nás osvítí, abychom uviděli, jak je to doopravdy.
       Takže jestli tomu nebudete dnes rozumět, znamená to jen to, že jste normální. Normální bohužel v této souvislosti znamená to, že v tomto ohledu žijeme ve společnosti, kde (skoro) všichni mají chřipku, už je to tak celé generace, takže nás ani nenapadne, že by vůbec bylo možné žít bez chřipky, natož přemýšlet o tom, že bychom ji u sebe vyléčili.
       Pokud mému článku rozumíte, tak gratuluji. Ale i tak možná bude dobré si ho přečíst několikrát a hlavně to, o čem tady jen PÍŠU, raději ZAŽÍT.

Když smrt vidíme často

       Když jsem pracoval jako lékař, nikdy jsem smrt neviděl, jen člověka, kterého si smrt vzala. Proto se lékaři se snaží smrt přelstít. Protože nechápou, že smrt (ve smyslu nikdy nekončícího mrtvolnatění, tedy zvyšující se entropie) je tady přítomna neustále. A neustále je tady i druhá polovina, tedy naše schopnost se oživovat (a tedy snižovat entropii).
       Smrt, po které je naše tělo mrtvé, přijde až když ji „pozveme“ (svým chováním) dovnitř. Dokud nejsme dostatečně mrtví uvnitř, nemůžeme umřít, ledaže by nás něco zvenku (třeba i my) zabilo. Ale to něco není nikdy Smrt. Ta nosí kosu jen v našich představách.
       V konstelacích je Smrt něco úplně jiného, než v medicíně. Vidíme ji obvykle v době, kdy ještě o daného člověka nemá zájem. Dokonce i když se člověk blíží své smrti, tak Smrt není nic zlého, špatného nebo záludného. Naopak velmi často je Smrt konejšivá a laskavá. Nejčastěji ale o nás nemá vůbec zájem.
       Konstelace, která definitivně urovnáná náš vztah se smrtí je ta, kde prohlédneme, že Smrt a Život jsou dvě tváře téhož. Že se tedy ani nemusíme smrti bát, ale ani nemá žádný smysl ji přivolávat.
       Také poznáváme, že Smrt (umírání je něco jiného, to může bolet nesnesitelně) není zlá, že po nás nejde, že se před ní nemusíme ochraňovat, že stačí jen to, když přestaneme dělat to, co ji v budoucnu donutí, aby si nás vzala.
       V konstelacích se velmi často ukazuje pravý opak – že kdo prozřel, tomu vědomí vlastní smrtelnosti pomáhá mnohem lépe žít.
       Jsem moc rád, že to konečně

potvrdila věda

       Populární odkaz je zde.
       Protože se mi už stalo, že některé články po nějaké době z internetu mizí, kromě odkazu sem zkopíruji (když je to s uvedením zdroje, tak je to snad v pořádku) i základní fakta jen pro případ, že by tento článek měl omezenou expiraci:
       Nový výzkum University of Arizona naznačuje, že se vaše výkony mohou zlepšit, věnujete-li pár myšlenek vlastní blížící se smrti.
       Tímto aspektem se zabývaly dvě studie uveřejněné v odborném Journal of Sport and Exercise Psychology. Věrohodným způsobem doložily, že se výkony atletů zvýšily až o 40 % (v průměru o 20%), když jim před výkonem byly podstrčeny myšlenky na vlastní smrtelnost.
       Ve zbytku článku je popsána metoda, jakou k tomu vědci došli, jejich vysvětlení (které je zčásti podle mě platné) a pak nakonec doporučení, které prosím nedělejte, protože by Vás vrátilo zpět do té představy, že Smrt je něco, co má osobní zájem na tom Vás doběhnout a hlavně Vás to odvrací od života směrem k boji se smrtí. A to nefunguje.

Proč je vyrovnání se smrtí důležité

       V životě máme v zásadě dvě možnosti: Můžeme věnovat pozornost smrti (děláme to tehdy, když se smrti bojíme a proto s ní pak i bojujeme) nebo životu.
       Když věnujeme pozornost smrti, protože se jí bojíme, stáváme se postupně mrtvějšími a mrtvějšími, až nakonec Smrti nezbyde, než si nás vzít, protože už tady nemáme co pohledávat. V tomto ohledu je smrt stejná jako červi, kteří se v poslední době používají k léčbě zranění končetin. Oni totiž sní jen a pouze to, co je mrtvé a nedotknou se toho, co je živé. Proto tato metoda má úžasné výsledky, protože žádný chirurg neoddělí mrtvou tkáň od živé s takovou přesností.
       Stejně Smrt si bere jen to, co je už mrtvé. A proto lékaři mají fantastické úspěchy tam, kde selhalo tělo, ale nezmrtvělo a tudíž ho stačí podpořit a ono znovu naskočí. Mohlo by se zdát, že lékaři vyhráli nad smrtí, ale oni spíš jen omezili zmrtvolnatění těla, takže smrt si ho už ani nechtěla vzít.
       Naopak medicína selhává tam, kde je už tělo na okraji sil a kde už „zmrtvolnatělo“ natolik, že i se sebevětší podporou životních fukcí jen přežívá. Tam medicína jen prodlužuje utrpení a jen málokdy má delší úspěch.
       Náš úkol je žít tak, abychom mrtvolnatěli co nejpomaleji. Dokud jsme živoucí, smrt si nás nevezme, leda by nás někdo zabil.
       Pokud máme dobrý vztah se smrtí, může nám to zachránit život v případě, kdy se nás někdo pokusí vypnout. A zkrátí to naše utrpení, když už budeme zmrtvolnatění. A hlavně nás to povede k takovému životu, abychom bylo co nejvíc živoucí a tím co nejvíce omezili naše mrtvolnatění.

2 druhy smrti

       Jedna smrt přichází znenadála a je to jakoby nás někdo vypnul. Když nás někdo střelí do hlavy, je to asi neslučitelné se životem a tudíž umřeme.
       Když se nám zastaví srdce a někdo nám „srdce nahodí“, můžeme žít ještě 50 let.
       První typ smrti je ten, kdy nás někdo nebo něco „vypnulo“. Když nás lékaři nebo kolemjdoucí rychle nahodí, budeme žít dál. Když ale v důsledku nečinnosti srdce a nepřísunu kyslíku zmrtvolníme, už není žádná šance, jak nás oživit.
       Druhý typ smrti je ten, kdy už je naše tělo zmrtvolněno a kdy sebelepší péče jen prodlouží utrpení. A samozřejmě i tam se lékaři snaží, protože nikdy nevíte, zda jste už zmrtvolnění natolik, že to nejde vrátit zpět. A hlavně: Pokroky v medicíně způsobují, že co bylo dříve neslučitelné se životem, už dnes je.
       Lékaři to dělají dobře, protože nebojují se smrtí, ale snaží se daného člověka oživit. Kdyby se smrtí bojovali, bylo by to asi jako kdybyste ležel na smrtelné posteli a lékaři bojovali s někým, kdo se blíží, ale Vám by nepomohli.

Nemá smysl bojovat se smrtí

       Smrt je něco nekonečně většího, než jsme my, tudíž jakýkoliv boj je možný, jen když ta druhá strana si nás nevšímá. Jakmile si nás smrt všimne, je už v podstatě hotovo, i když je pravdou, že můžeme ještě získat třeba i 10 nebo 20 let. Ale to zase jen v případě, že ještě Smrti nepatříme definitivně. Pokud jí už patříme, sebelepší péče a miliardy dolarů přinesou jen velmi omezený čas a velké utrpení.
       Druhá možnost je přijmout, že smrt tak jako tak přijde a místo boje se smrtí si užívat života. Tento přístup zpomaluje naše „zmrtvování“ a tudíž i prodlužuje náš život.
       Většina lidí dnes smrt ignoruje, což by bylo dobře, kdyby to bylo výsledkem zdravého přístupu ke smrti. Ale protože to tak bohužel obvykle není, výsledkem je to, že na podvědomé úrovni se smrtí bojujeme, čímž si život zkracujeme. V horším případě děláme vše pro to, abychom smrt přelstili nebo porazili, což nám život s jistotou neprodlouží, s menší nebo větší pravděpodobností nás to ale zažene do náruče smrti zbytečně brzy.

Přirovnání

       Představte si, že jdete lesem. Všímáte si mravenců? Ano, semtam nějakého nechtěně zašlápnete. Smrt naštěstí je daleko větší, takže nikoho nezašlápne omylem. Ale když se začneme zabíjet třeba ve válce, smrt si vezme ty, jejichž mrtvost/zmrtvolnatění přesáhla kritickou mez nebo které nikdo dostatečně rychle nenahodil zpět do života.
       Stejně tak Smrt nikoho netrestá, jen ty, kteří zmrtvěli v důsledku svých činů, přivine do své náruče. Ale nedělá to se zlým úmyslem, spíše naopak, ona si bere to, co jí patří a dává to tam, kam to patří.
       Představte si, že přijdete do lesa, kde 20 metrů daleko od Vaší trasy s Vámi nějaký mravenec začne bojovat. Co se stane? Vůbec nic. Vy si toho ani nevšimnete. Stejný význam má bojovat se smrtí.
       Jakmile jste zmrtvolnatělý, už nemůžete vyhrát (ale možná máte ještě šanci se rychle oživit tím, že uděláte razantní změnu svého života). A dokud jste živý, smrt si Vás nemůže vzít, ledaže Vás někdo nebo Vy sám zabije.
       Ale když se smrtí bojujete, zbytečně se vysilujete a tím přivoláváte okamžik, kdy životu ve Vás dojde dech a kdy zmrtvíte a pak si pro Vás smrt přijde.
       Jediné, co se může stát mravencům, kteří s Vámi bojují, že Vás vyprovokují k akci. A ta asi pro mravence nebude moc příjemná. Stejně tak Vy můžete smrt vyprovokovat k akci, když s ní dlouho bojujete, ale ne tím, že byste ji ohrozili, ale tím, že v takovém případě rychleji mrtvíte a tudíž se dříve objevíte na jejím radaru.
       Naopak plným užíváním života (bez toho, že si tím něco kompenzuji nebo že je to náhražka boje se smrtí, tedy když to mám vyřešeno) prodlužuji svou živost a tím pádem i svůj život.

Co vlastně Smrt dělá?

       Jen a pouze to, že si bere to, co už je mrtvé. Ten člověk sice ještě žije, ale uvnitř už je mrtvý (po většinu článku tomuto stavu říkám zmrtvolnatělý). Smrt nebojuje o naše duše, ani o naše těla, smrt je všude a tam, kde je pro ni prostor (ten musíme udělat my našimi činy), tam začne konat.
       Je to jako infekce. Všichni máme v sobě choroboplodné zárodky, které nám neškodí, když není prostor pro to, aby se mohli rozšířit. Jakmile si ale snížíte imunitu nebo rozdrtíte nohu nebo snížíte prokrvení nohy třeba v důsledku dlouho trvající nerovnováhy hladin cukru, přijde infekce nebo gangréna nebo diabetická noha.
       Proto nemá smysl bojovat se smrtí, ale má velký smysl plnit se životem a pečovat o své tělo a svou mysl. Pak můžeme být hodně dlouho v přátelském vztahu se smrtí a užívat jejích služeb pro to, abychom mohli žít déle a lépe. Kdo tomu nerozumí, tak opět medicínský příklad: Abychom mohli žít, musí choroboplodné bakterie a zmutované naše vlastní buňky umřít. K tomu se hodí mít přátelský vztah se smrtí, aby si rychle vzala to, co by nám jinak ublížilo.

Ideální život

       je takový, který je naplněný. Já už před mnoha lety dosáhl ve svém životě víc, než jsem si předtím dokázal představit. Najednou jsem si uvědomil, že kdybych měl zítra zemřít, že zemřu spokojený. Že po mě tady nezůstal žádný podstatný rest.
       Bylo to mimo jiné i proto, že jsem po dvacítce cítil, že když se sebou něco rychle neudělám, tak umřu. I proto jsem odešel z medicíny a začal na sobě tvrdě pracovat. A to, co jsem se sám naučil, mohu předávat dalším lidem.
       V tomto kontextu existují dva druhy strachu ze smrti. Ten, který mobilizuje do života a ten, který paralyzuje.
       Konstelace a další metody, kterými pracuji, Vám dokáží pomoct, abyste si svůj strach uzdravili a on pak bude Vaší největší motivací a motorem k tomu naplno žít.

Zde se můžete přihlásit k odběru mých článků

MUDr. Martin Daniel, www.smysl.com

Tento článek může být volně šířen v nezměněné podobě s kontaktem na autora a s aktivními odkazy na internetové stránky včetně této poznámky.

Vývojové fáze agrese

Vývojové fáze agrese

       Většina lidí se domnívá, že agrese je něco špatného. Ale kdybychom neuměli zabít viry, bakterie a neomezeně se dělící buňky, zahynuli bychom během pár hodin.
       Agrese je dovednost, která má mnoho vývojových fází. A protože se jí mnoho lidí bojí a někteří jí dokonce opovrhují, málokdo má šanci v této agresivně-neagresivní společnosti se dostat až do plně dospělé fáze.

0. Stupeň: Nejsem

       Tak se „cítí“ miminko v bříšku. Ani neví, že je někdo jiný, než maminka. Ani ho nenapadne, že by mohlo chtít něco jiného, než maminka. Samozřejmě je to dáno nejvíc tím, že ho ještě vůbec nic nenapadá ve smyslu, v jakém myslíme a cítíme my dospělí.
       Vemte to prosím jako psychologické připodobnění. Na fyzické úrovni můžou buňky miminka klidně i bojovat proti buňkám maminky, stejně jako plod na nějaké úrovni „obírá“ mámu o živiny.
       Pokud si tedy odmyslíme tyto fyzické záležitosti, psychologicky miminko ještě neexistuje, je to součást maminky a tudíž ani není nic, co by mohlo chtít, protože to vše „za něj dělá maminka“.
       Jiné připodobnění je z politiky. Slyšíme o boji za nezávislost různých národů, ale nikdy jsme neslyšeli, že by za nezávislost bojovali ti, co jsou totálně asimilováni. Tedy Jindřichohradečáci nebudou bojovat za samostatnost na ČR, protože se cítí být nejdřív Čechy a až pak Jindřichohradečáky.
       Agrese není přítomna, protože ani není kvůli čemu být agresivní, není za co bojovat. Slinivka také nebojuje proti krčním mandlím.
       Řešení: Užít si to. Člověk v tomto stadiu stejně nemůže nic dělat, protože nemá v tomto okamžiku k dispozici žádné mentální zdroje (a to ani když má v občance napsáno, že je mu třeba 50 let).
       Co mohou udělat ostatní: Postarat se o něj a těšit se, až se dostane do období vzdoru.

1. Stupeň: Jsem oddělen, ale neuvědomuji si, že něco chci

       Lidé, kteří necítí sami sebe, často až po letech zjistí, že něco chtěli. Předtím to vůbec netušili, i když třeba z řeči jejich těla se to dalo poznat.
       Tito lidé mají problém, protože ani netuší, že by něco chtěli, natož aby věděli, že něco chtějí. Ani nemluvě o tom, že by věděli, co přesně chtějí.
       Jsou nespokojení a netuší proč. Nebo neví, že jsou nespokojení, dokud jim to někdo nepřipomene.

       Řešení: Všímat si, když jsem nespokojený/á, co cítím a co chci.
       Co mohou udělat ostatní: Vést ho k cítění sama sebe a svých potřeb.

2. Stupeň: Uvědomuji si, že něco chci, ale netroufnu si to chtít nebo říct

       Na dalším vývojovém stupni si už uvědomuji, že něco chci, ale netroufnu si to chtít nebo si o to říct, natož o to bojovat.
       Když je v této fázi žena, říkám jí rohožka. Není to nic neuctivého nebo ji znevažujícího, je to popis toho, jak se cítí. Ve skutečnosti ale může být rohožkou i muž.
       Rohožka směřuje agresi dovnitř. Bojí se ji vyjádřit, ale ta nezmizí, jen je směřována proti sobě.
       Bojí se říct malé „ALE“. Ale tím, jak vše štosuje dovnitř, začíná to v ní vřít víc a víc a časem bouchne jako papiňák, kterému zablokujete všechny průduchy.
       Právě proto, že se rohožka agrese bojí, je nakonec nejvíc agresivní. Bohužel obvykle ne na toho, kdo za to může, ale na toho, kdo je zrovna poblíž.
       A i když její výbuch odnese ten správný člověk, nebude to fungovat, protože tisíckrát malý problém byl v pořádku a najednou stejný nebo dokonce menší problém a je z toho konec světa.
       I rohožka to chápe, tak se pak bude snažit popírat svou frustraci o to víc. Tím ale posiluje bludný kruh.
       Řešení: Začít pomalu odpouštět vztek, nejlépe v lese. Uvědomit si, že ten druhý nemůže za to, že já jsem necítil své potřeby nebo si je nedokázal prosadit. Tedy ho netrestat za minulost. Současně se starat o to, aby mé potřeby v přítomnosti byly aspoň trochu plněny nebo aspoň slyšeny.
       Co mohou udělat ostatní: Přestat myslet jen na sebe a podporovat ho v sebeuvědomování a sebeprosazování. Ale ne na svůj úkor. Nebo ne víc, než za kolik si dokážu vzít zodpovědnost.

3. Stupeň: Troufnu si, ale nechám se zahnat

       V této fázi už bojuji za svá práva, ale nedokážu si je ještě prosadit. Je to ale o mnoho lepší, než v předchozí fázi, protože už necítím úplnou bezmoc.
       Agrese je stále popírána, proto ani zdaleka není „čistá“ a tudíž druhým ubližuje, a to podstatně víc, než plně projevená (a podstatně větší) agrese od člověka, který je na 7. stupni.
       Řešení: Poprosit druhého, aby mi občas ustoupil.
       Vybrat si „snazšího soupeře“.
       Trénovat.
       A vědět, že nikdo učený z nebe nespadl. Tedy neztrácet naději.
       Co mohou udělat ostatní: Občas ustoupit. Chválit ho za to, že bojuje, i když je mi to nepříjemné a i když to ještě neumí.

4. Stupeň: Bojuji, i když neúspěšně

       Nenechám se zahnat, trvám si na svém, ale to ten druhý taky. Ani jeden z nás neumí ani vyhrát, ani ustoupit. Výsledkem jsou trvalé boje ve vztahu, kde by stačilo jen trochu dospělosti a mohli bychom si navzájem vyjít vstříc.
       Řešení: Pokračovat v boji. A občas ustoupit. Ne protože jsem slabší, ale protože jsem dost silný na to, aby ukázal dobrou vůli.
       Co mohou udělat ostatní: Ustoupit mu, aby pocítil chuť vítězství a přitom se sám nestát rohožkou.

5. Stupeň: Bojuji a někdy vítězím, někdy ne

6. Stupeň: I když většinou nebo stále vítězím, nedokážu nebojovat

       Toto je past, na kterou poukazují ti, co se bojí sobectví. Myslí si, že když budeme myslet na sebe, že se z nás stanou sobci. To ale hrozí jen některým lidem, většina má tuto fázi krátkou.
       Řešení: Pochopit, že cílem není boj ani vítězství, ale „dobro pro všechny“. Chtít nejlepší řešení pro všechny je jednak znakem dospělosti, hlavně to ale nejde zažít bez pocitu nasycení. Až když nasytím svůj hlad, až tehdy mohu přestat myslet jen na sebe.
       Tato nenasytnost je příčinou toho, proč někteří lidé chtějí stále víc a víc a nic jim není dost a proč někteří lidé jsou neustále agresivní, aniž by k tomu měli důvod.
       Řešení: Konstelace nebo jiná terapie.
       Co mohou udělat ostatní: Dát takovému člověku láskyplné, ale jasné hranice.

7. Stupeň: Vítězím bez boje

       Když ze mě jde vnitřní síla, už nemusím bojovat. Vítězím „bez námahy“ nebo s podstatně menší námahou, než dosud.
       Začínám důvěřovat Vesmíru a Životu a díky tomu nemusím bojovat za každou hloupost, ale soustředím se jen na to podstatné. Tím dávám lidem kolem sebe hodně prostoru a oni mi ho pak rádi vrátí, když potřebuji zvítězit.
       Řešení: Není potřeba, jsem na předposledním vývojovém stupni a pravděpodobně se časem dál dostanu i bez nějaké snahy nebo terapie.
       Co mohou udělat ostatní: Učit se to. A užívat si přítomnost moudrého vladaře s jasnou autoritou.

8. Stupeň: Dovoluji vyššímu, abych se stal jeho nástrojem

       Už dávno nepotřebuji bojovat. Ale umím to (tím se odlišuju od těch, kteří sem přeskočili z prvního stupně). Už dokonce ani nepotřebuji vítězit (ale přesto (nebo právě proto) skoro vždy vítězím – tím se odlišuji od těch, kteří sem přeskočili z nižších stupňů).
       Když je třeba, bojuji, když je třeba, vítězím, když je třeba, dám se do služby tomu, co je nade mnou.

Shrnutí

       Kdo odmítá agresi, je na začátku cesty. Kdo za žádnou cenu nikdy není agresivní, je na začátku cesty. Dalo by se říct, že ještě neprošel obdobím vzdoru. (Bohužel u některých z nich to tak skutečně je, že emočně jsou ještě před třetím rokem věku nebo před pubertou). To je mimochodem asi nejvážnější důvod, proč jsou hodní chlapci pro ženy nepřitažliví. Která žena se chce opírat o dvouleté nebo devítileté dítě? Byť má vysokou školu, vysoký plat a ústa plná krásných keců.
       Kdo je agresivní málokdy, při plném vědomí a tak, že to pomůže všem, ten je dospělý.
       Kdo agresi neodmítá, ale nepotřebuje ji a přesto vítězí, ten je dospělý.

       Kdo je agresivní pořád, potřebuje hranice (tedy by kolem něj neměli být lidé, kteří agresi odmítají, protože ti hranice dát neumí), jinak mu hrozí, že se stane zločincem nebo že bude terorizovat lidi kolem sebe. A přitom paradoxně právě tenhle člověk má blíže k dospělosti, než „sluníčkář“, který chce, „aby se všichni měli rádi“, bez ohledu na to, zda toho jsou nebo nejsou schopni.

Já mám agresi vyřešenou

       Tuhle větu Vám nikdy neřekne (rozhodně jen tak sám od sebe) nikdo ze 7. nebo 8. stupně. Ale chlubit se tím budou ti, co ještě ani nepoznali, co to ta agrese vlastně je.
       Když uvidíte agresivního člověka, máte jistotu, že je nejméně na druhém a nejvýše na osmém stupni. Když se Vám bude zdát příliš agresivní, možná to bude Váš problém. Ale když jeho agrese nebude fungovat je spokojenosti všech, máte jistotu, že není na 7. ani 8. stupni.
       Ale když uvidíte milého, laskavého, obětavého člověka, je buď na 0., 1. , 2. nebo 7. nebo 8. stupni. Nepoznáte to jen z jeho laskavosti. Poznáte to až po delší době.
       Když o své laskavosti musí mluvit, skoro určitě není na 7. ani 8. stupni. Když se svou laskavostí chlubí a dává ji ostatním za vzor, s jistotou není na 7. nebo 8. stupni.
       Tito lidé obvykle chtějí učit ostatní. A přitom právě oni by se měli od všech ostatních učit, tedy i od těch, kteří svou agresi nezvládají. Ne že by ji také měli nezvládat. Ale měli by ji přijmout, aby se mohli dostat na ty úrovně, kde skutečně už boj není potřeba.
       Na 0. a 1. stupni není boj potřeba, protože ho někdo (náš rodič) udělá za nás. Ale když máme v občance 40 let, už to máme zvládnout sami.
       A samozřejmě je nutno připomenout – udělejte to tak, abyste nikomu fyzicky neublížili, abyste nikoho nezmrzačili a sami sebe nepřivedli do vězení a do výčitek svědomí. V tom jsou úžasné kurzy, že se to můžeme učit v bezpečném prostředí a že skoro vždy, když máme nějakou potřebu, je tam někdo jiný, kdo má opačnou potřebu a my si můžeme navzájem pomoct.
       Zatímco v běžném životě spíše natrefíme na někoho, kdo se právě té naší potřeby bojí a díky tomu by mu ublížilo, kdybychom se pokusili být sami sebou.
       Ale právě jen tím že (bezpečně) budeme sami sebou, se můžeme rozvíjet.

Zde se můžete přihlásit k odběru mých článků

MUDr. Martin Daniel, www.smysl.com

Tento článek může být volně šířen v nezměněné podobě s kontaktem na autora a s aktivními odkazy na internetové stránky včetně této poznámky.

Přijetí vlastní agresivity

Tento kurz potřebujete, když

  • neumíte vyjádřit, co chcete
  • si neumíte stát za svým
  • nevíte, co chcete
  • se bojíte říct svůj názor
  • máte problém s agresí
  • si neumíte prosadit, co je pro Vás důležité
  • si necháte ubližovat
  • se bojíte agresivních lidí
  • se bojíte psů
  • bojujete proti agresi
  • věříte, že agrese je jen a jen špatná
  • se s agresí často setkáváte
  • nevíte, co cítíte
  • se zlobíte na ty, co Vám nic neudělali a ty, co Vám ublížili necháte být
  • se bojíte násilí
  • se Vám v životě nedaří
  • si vše musíte vydřít, neznáte ten pocit, že by se něco stalo jen tak, bez námahy
  • máte problém se žlučníkem, trávením, slezinou, slinivkou
  • štěkáte na svého partnera/ku
  • jste podrážděný/á
  • jste obětí nebo pachatelem domácího nebo jiného násilí
  • cítíte se jako rohožka
  • nemáte autoritu
  • necháte si ubližovat
  • máte pomstychtivé myšlenky
  • se cítíte bezmocně

To ale ten kurz potřebuje skoro každý

       Ano. Jsme podivná společnost. Část z nás se agrese a násilí bojí tak moc, že je odmítáme i tam, kde by byly prospěšné. A druhá část si pak tuto „odmítanou“ agresi „vezme“ a s její pomocí je ještě agresivnější a násilnější a my pak máme ještě větší důvod se agrese bát.
       ´Díky tomu je tady veliká nerovnováha – lidé, kterým agrese chybí a lidé, kterým přebývá.
       Lidé, kterým přebývá, pak mají zbytečné problémy s policií nebo si vyčítají, že nedokáží kontrolovat své záchvaty zuřivosti.
       A ti, kterým agrese chybí, jsou zbytečně bojácní, nechají sebou vláčet a manipulovat. Místo aby přijali, že agrese je důležitá, jen je nezbytné znát míru, tak se mnozí snaží agresi vymazat z povrchu zemského, což je jistá vstupenka k problémům.

Nechoďte na kurz, jestli

  • chcete věřit, že agrese je jen a jen špatná
  • se nad agresi a agresivní lidi povyšujete

       Agrese je prostě jen nástroj. Když ho použijete nesprávně nebo v nesprávný okamžik, uděláte škodu. Ale když ho nepoužijete tehdy, když je to potřeba, uděláte škodu také, ale sobě.

Kdo kurz nepotřebuje

       Je to člověk, který se umí zastat sám sebe. Když je třeba, tak i s adekvátní mírou agrese. Protože to umí, nikdo si na něj moc netroufne, takže ho vidíte agresivního třeba jen párkrát za život. V takové situaci je ale stále emočně dospělý, takže druhého třeba seřve, ale tomu to pomůže, aby si uvědomil, že tohle chování není patřičné.
       Obvykle z takového člověka čiší klid a mír, ale není to „ezoterický“ klid a mír, který je k smíchu, ale klid a mír, který je naplněn silou a vzbuzuje úctu a skoro až pokornou bázeň.
       Takový člověk obvykle nebojuje. Ale když dojde na lámání chleba, dokáže druhého odstrašit tak silně a jasně, že se mu ani nic nestane, protože ani neměl čas přiblížit.
       Zejména tento člověk neodmítá agresi, přijímá ji jako součást života, agrese není jeho pánem, ale on ovládá ji a umí ji pustit v té správné intenzitě přesně v ten okamžik, kdy se nebezpečí ještě jen blíží a ono se mu raději vyhne.

Jak bude kurz probíhat?

       To záleží na tom, jací lidé se na kurzu sejdou. Ale obvykle na kurzu buď vůbec nejsou, nebo jen v mizivém počtu, lidé, kteří jsou agresivní. Pravděpodobně je to dáno i tím, že já jsem stále ještě méně agresivní, než by bylo správné, tudíž si u těchto lidí těžko sjednám respekt.
       Takže počítejte s tím, že 90% lidí na kurzu bude takových, kteří se budou učit přijmout aspoň trochu agrese do svého života.
       Odhadem 10% lidí pak bude takových, kteří jsou „agresivní proti své vůli“ a když se jim to stane, velmi si to vyčítají. Díky tomu jsou obvykle navenek neagresivní.
       U první části lidí se budeme učit agresi bezpečně vyjadřovat, umět s ní zacházet a učit se, že zvládnutá agrese se přeměňuje na sílu, která je bezpečná.
       U druhé skupiny se zaměříme víc na bezpečí a budeme hledat cesty, jak agresi bezpečně vyjádřit, aby se v nás nekumulovala a my nebyli jak papiňák.
       Prakticky vždy je to na kurzu tak, že když člověk s něčím potřebuje pomoct, něco potřebuje zažít, tak je tam někdo jiný, kdo potřebuje totéž zažít z druhé strany.
       Takže budeme dělat různá cvičení na zvládání, bezpečné vyjadřování a přijetí agrese, agresivity, násilí, síly a slabosti.
       A určitě postavíme také pár konstelací. Protože ideální je propojit cvičení a konstelace. Cvičení slouží k procvičování dovedností, které nám chybí. Konstelace nám pomohou vyřešit příčinu toho, proč máme s agresí problém, ať už proto, že máme agrese moc nebo málo.
       Ale kdo mě zná, tak ví, že každý kurz, i když se jmenuje stejně, je jedinečný, stejně jako jsou jedineční lidé, pro které je připraven.

Přečtěte si také článek o vývojových stupních agrese, tomu málokdo rozumí. Navíc si o sobě nejvíc myslí právě lidé, kteří ještě nepostoupili ani do druhé třídy.

Zde se můžete přihlásit k odběru mých článků

MUDr. Martin Daniel, www.smysl.com

Tento článek může být volně šířen v nezměněné podobě s kontaktem na autora a s aktivními odkazy na internetové stránky včetně této poznámky.

Jak jsem rozzlobil jednu ženu

       Dostal jsem mail: ¨Žena..šťastná otrokyně...opravdu úsměvné. Opětovný důkaz mužského slaboštví. Díky bohu mám konečně přítele, který je silný ve smyslu osobnosti a pochopil, že  žena je rovnocenným partnerem. Ale...proti gustu žádný dišputát...kdo chce kam.... zavání to islamismem. I tak Vás lituji. Přicházíte o to nejlepší...souznění...ale to Vám asi nic neříká. Pohrdat ženou se nevyplácí a věřte mi, že vím o čem mluvím. Ženu-pečovatelku si vymysleli muži a to jen proto. že jsou FYZICKY silnější... ale jinak? Psychicky jste mnohem slabší. Napříč dějin...za vším stála žena. Ne...nejsem feministka, ale vadí mi toto sektovaní na základě fyzické síly.Tak už si konečně vy muži uvědomte, že nás potřebujete. A nejen k tomu, abychom vám rodiliy děti a vařily. Hodně zdaru a oči otevřené.“
       Vážená paní, nikdo po Vás nechce, abyste se stala šťastnou otrokyní. Moudrý muž to nevnucuje všem ženám, nabízí to jen těm, kterým chce věnovat čas. Funguje to ale jen u těch, které zjistily, že boj a rovnoprávnost jim nepřináší to, po čem touží.
       Zdá se, že jste v minulosti byla utlačovaná a nyní si začínáte chránit své území a svou osobnost. To je moc dobře. Je to běžný postup, že žena chce jít do ženské energie, až když zjistila, že se umí ubránit a že jí síla nepřináší to, po čem touží doopravdy. Takže Vám držím palce, abyste našla samu sebe a prosadila si svou rovnoprávnost, protože až když se to stane, až tehdy otevřete oči a zjistíte, že ten boj nevyvěrá z ničeho jiného, než ze strachu.
       Když se žena bojí, samozřejmě potřebuje úplně něco jiného, než se podřizovat muži. Proto také často na začátku kurzu se nejdřív muži uklánějí ženám, protože právě zraněné ženy to nutně potřebují.
       Je kouzelné sledovat, jak se mnozí muži cukají, ale v principu jsou všichni ochotní (když se jim to dobře vysvětlí) se ženám uklonit. A pak se stane ten zázrak. Nejdřív jedna žena, pak další a pak další hlásí, že to takhle nechtějí. Některým se dokonce dělá fyzicky špatně, když se jim muži uklání.
       Protože muž nemá být menší, než žena. Nicméně moudrý muž se rád ukloní ženě, která se bojí, aby jí ukázal, že si ji nepotřebuje zotročovat, že jí místo toho dává příležitost, aby se ona uklonila jemu a když oba zjistí, že se jim to líbí, tak jí dá možnost, aby se ona mohla stát jeho šťastnou otrokyní.

Islám

       Islám je zcela opačná představa o životě, než jakou mám já. Já nikomu nic nevnucuji, pouze ukazuji, kam vede chování A a kam vede chování B. Islám naopak lidem vnucuje svou představu o životě, aniž by ukázal, proč to tak má být nebo že to funguje. Ono totiž, jakmile najdete skutečná životní pravidla, už nemusíte nikomu nic vnucovat. Můj život nebude o nic ochuzen, když Vy budete kázat o nutnosti rovnocenného vztahu (pokud k tomu nebudete druhé lidi nutit silou), zatímco zdá se, že jen existence mých článků ve Vás vzbudila takový nával emocí, že jste mi musela napsat 3 maily. Takže aby bylo mezi námi jasno: Já Vás k ničemu nenutím. Já jen nabízím, abyste se zamyslela (otevřela oči). Uvědomuju si, že to ale asi nepůjde tak snadno, proto je mi potěšením i to, když budete bojovná a najdete svou sílu, protože podle mých zkušeností až dojdete do stavu, kdy se nebudete bát, začnete přemýšlet, co Vám v životě chybí a to je ten okamžik, kdy ženy přicházejí na mé kurzy. (Ty chytřejší přicházejí i dřív).
       Z mého pohledu islám se bojí žen, opovrhuje jimi a nectí ani ženskou energii.
       Já mám ženy rád, ctím je a dávám jim svobodu. Ale na rozdíl od současné společnosti jim dávám i svobodu být plně ženami. Je pravdou, že ctím podstatně víc ženy v ženské energii, než ženy kousavé, ale rozumím tomu, že i ty kousavé, žahavé a štiplavé mají nějaký důvod ke svému chování.
       Držím Vám palce, ať se Vám daří dobře ve vztahu, kde je žena rovnocenným partnerem. Hlavně doufám, že Vás po čase Váš muž neomrzí a že k němu budete i nadále cítit hlubokou živočišnou vášeň, která je dle mých zkušeností vyhrazena spíše pro ty páry, kde je mezi mužem a ženou velký rozdíl a kde ženu živočišně přitahuje mužova síla, a to i fyzická, ale hlavně ta jiná, ta hlubší.

Litujete mě

       Děkuji za to, že mi chcete věnovat Vaši energii jen proto, abyste mi sdělila, že mne litujete (nebo ve skutečnosti se nade mne povyšujete?). Jsou lidé, kteří žijí z negativní energie, já to moc neumím, ale i přesto si vážím Vaší snahy mě energeticky dotovat tím, že se mnou polemizujete, místo abyste mě v klidu ignorovala.
       Dřív jsem tento druh povýšeného postoje neměl rád, dnes to nechávám u Vás a přeju Vám vše dobré.

Přicházím o to nejlepší

       “Je báječné“ diskutovat s někým, kdo ani neochutná a už předem ví, že to, co ani neočuchal, je špatné. Každý máme svůj osobní příběh a jsem moc rád, že je Vám lépe, než Vám bylo před několika lety.
       Já se také mám podstatně lépe, než dříve a protože ani Vy neumíte zažít můj život, ani já Váš, není zde žádná možnost objektivně poměřit, kdo přichází o to nejlepší a kdo přichází o něco, co se mu dnes už zdá jen mdlé a nezajímavé.

Pohrdat ženou se nevyplácí

       To máte absolutní pravdu. Kdo pohrdá ženou či mužem, ztrácí nejvíc sám. Ale kdo pohrdá nezranitelnou ženskou energií (té je energie šťastné otrokyně velmi blízká) a je ještě k tomu sama ženou, ten přichází o největší dar. Navíc pak musí hodně bojovat o to, co by šťastná otrokyně dostala sama od sebe.
       Já jsem na vlastní kůži zažil nezranitelnou ženskou energii a kdybych v ní teď byl, pohladil bych Vaše zraněné vnitřní dítě a řekl Vám, že to zase bude dobré.
       Zažil jsem i energii, kdy jsem musel bojovat a čím víc jsem bojoval, tím víc to všechno bojovalo proti mně. Naštěstí jsem našel cestu, jak z tohoto nekonečného boje vystoupit a totéž přeju i Vám. A je jedno, zda na to půjdete mužským způsobem (tedy budete zvyšovat efektivitu boje) nebo ženským (že se odevzdáte natolik, že zmizí vše, co by Vám chtělo ublížit). Ve Vašem stavu je ten první způsob lepší, protože pro ten druhý pravděpodobně ještě nemáte dost důvěry v sebe, ve Vesmír, v MUŽE ani v ženskou energii.
       Opět platí to, co jsem už psal – držím Vám palce, ať se dostanete do další fáze, kde nebudete řešit muže kolem Vás, ale jen sebe. Jakmile změníte svůj vnitřní svět, změní se i muži kolem Vás.

Kdo vymyslel ženu-pečovatelku

       No přece evoluce. Děti nepečujících žen obvykle umřeli dříve, než by se mohli dožít dospělosti. Nepečující ženy mají také horší plodnost, i když jen statisticky, neplatí to absolutně pro každou nepečující ženu.
       Pečující ženu vymysleli také ženy, které zjistili, že určitým druhem péče mohou změnit svého muže tak, že on pak se chce starat o ně a jejich děti.
       Naše současná společnost bere mužům sílu, aby nemohli ženám ubližovat. Kupodivu jim pak často ubližují ještě víc. Dřívější ženy místo toho měly raději silné muže, kteří dokázali zabít jídlo i nepřítele a aby se k nim muž nechoval jako k nepřátelům, k tomu slouží právě ta péče, kterou odmítáte.
       Místo toho dráždíte hada bosou nohou a ještě si myslíte, že jste v bezpečí. U mě naštěstí ano, protože cítím Váš strach a tudíž zůstanu v klidu a budu se k Vám chovat skoro stejně, jako kdybyste o mě pečovala.
       Přečtěte si něco o rituálech probírání srsti u primátů, tam je nikdy ti silnější k tomu nenutí, naopak ti slabší to sami dělají, aby měli ochranu od těch silnějších. Pořád nechápete, že otroctví ženy si muž nebere pouze násilím. Skutečně silný muž dává ženě možnost se mu naprosto oddat a tím se dostat hlouběji do ženské energie a blíž ke své podstatě. Je při tom nutná jistá míra síly až násilí, ale jen burani si to berou zcela bez ohledu na pocity ženy.

Jsou muži psychicky slabší?

       Mnozí ano. Mnozí ne. V každém případě jsem moc rád za Vaši lekci nepohrdání druhým pohlavím.
       Věřím, že za mnoha úspěšnými muži jsou jejich ženy. A také jsem si jist, že mnoho mužů neuspělo, protože u sebe měli hádavou, nepříjemnou a kousavou ženu a neuměli ji zkrotit. Já s Vámi skutečně nebudu bojovat o to, které pohlaví je důležitější. Protože podle mne je to je žena – proto byly vždy ženy uklízeny do bezpečí v dobách válek a proto muži bojovali, aby pokud možno ženy nemusely. Žena je menší, má následovat a je důležitější.
       Nicméně, jestli chcete rovnocennost – pak ženy nejsou důležitější a my muži je nemusíme chránit. Pak se nedivte, že takto vychovaní muži se nedokáží postarat o svou ženu a že cizí ženu převálcují fyzickou silou, protože v době nouze i u slabých mužů obvykle pud přežití vykoná své.
       Z Titaniku přežilo podstatně větší procento nejchudších žen, než nejbohatších mužů. Protože tehdy bylo ctí muže dát ženě přednost při cestě do bezpečí.
       Ve vaší tolik opěvované rovnoprávné společnosti už tyto ohledy platí méně (jak uvedli ztroskotavší z lodě Costa Concordia) a když budete ještě chvíli bojovat, přestanou platit úplně. Protože je přirozeností muže proti jinému muži (byť má ženské pohlavní znaky) bojovat. A pak nastává přesně to, čeho se bojíte: tito muži fyzicky ženu přemůžou. To natolik patří k naší současnosti, že film Titanic vědomě lhal a ukázal, jak by to vypadalo dnes – muž s pistolí brání ženám v cestě za bezpečím, protože do bezpečí chce on sám. Tohle se nestalo, tak by to bylo dnes.
       Klidně s muži dál bojujte, je to Váš boj, jen se přitom dívejte, zda výsledek odpovídá tomu, co chcete nebo zda nevede k cíli opačnému.
       Naproti tomu já nabízím nesnadnou cestu, která nevypadá nijak růžově. Ale její výsledky překonávají cokoliv, co vůbec považujete za možné. Přeji Vám, abyste to někdy v budoucnu zažila.

2. mail

       Od stejné ženy mi za chvíli přišel 2. mail: „PROČ RADĚJI NEPOMÁHÁTE MUŽŮM?“
       Myslím, že musíte mít velmi zavřené oči, abyste dospěla k závěru, že pomáhám jen ženám. Na mých kurzech je zhruba 1/3 mužů a 2/3 žen. Ale na mých mužsko-ženských kurzech je to prakticky půl napůl.
       A představte si to – na poslední kurz Šťastné otrokyně přišlo víc žen, než mužů. Je pravda, že část z nich se nepřišla naučit, jak být šťastnou otrokyní, ale jak být ženou, ale i tak je to pozoruhodné, protože bych očekával, že na každou zájemkyni o kurz bude fronta 100 mužů. Bohužel mnozí muži jsou natolik odříznutí od své přirozenosti, že je víc zájemkyň o to naučit se být šťastnou otrokyní, než je zájemců o to, jak být moudrým pánem.

Poslední mail

       přišel za další 3 minuty: „Zkuste taky pochopit, že svět se změnil........muži jsou mnohem slabší a není to o tom. že by se změnily ženy“
       Ano, svět se mění neustále. Mnozí muži jsou mnohem slabší a mnoho žen si na to stěžuje. Já učím muže, jak opět najít svou sílu a jak zvítězit i bez boje. Bohužel když někdo nikdy nebojoval, nejde se naučit vítězit bez boje, aniž bych se předtím naučil bojovat.
       V poslední části s Vámi nesouhlasím – ženy si vzaly sílu, která jim nenáleží a která jim ubližuje a i díky tomu jsou muži slabší a slabší.
       Co je podstatné – já Vás k ničemu nenutím. Žijte si svůj život a pokud s ním budete spokojená, není důvod nic měnit.
       Když časem zjistíte, že byste se chtěla naučit, jak žít život s menší námahou, jak se víc opřít nejen o svého muže, jak najít ženskou část své duše, jste u mě vítána na mužsko-ženských kurzech.
       A kdybyste si chtěla uzdravit svůj strach – i to umím. Ale chápu, že dokud se bojíte, dáte asi spíše přednost ženě nebo bezpečnému muži.
       V každém případě přeji vše dobré a ať máte tolik síly, abyste přeprala muže na novodobém Titaniku, kdybyste se tam náhodou dostala. Nebo se u mě na kurzech můžete naučit, jak to udělat, aby Vám muži sami chtěli dát přednost.

Zde se můžete přihlásit k odběru mých článků

MUDr. Martin Daniel, www.smysl.com

Tento článek může být volně šířen v nezměněné podobě s kontaktem na autora a s aktivními odkazy na internetové stránky včetně této poznámky.

Psí konstelace

Konstelace pro psa

       Před nedávnem jsem udělal zajímavý experiment – postavil jsem konstelaci, která měla za úkol pomoci zvířeti. Jednalo se o pejska a jeho strach. Samozřejmě si konstelaci sám pejsek postavit nemohl, to zařídila jeho majitelka.
       Bylo krásné sledovat oddaného psa, který věří své páničce. Stejně věřil i bývalému pánovi kdysi v minulém životě. Ale ten jeho důvěru zklamal a nechal ho utopit se bez pomoci. Jak se ukázalo, to poznamenalo jeho vztahy k lidem, kterým pak jen obtížně věřil.
       Já sám nevím, zda minulé životy existují. Ale řídím se radou jednoho lékaře, který také neví, zda minulé životy existují, opakovaně ale zažil, že když si někdo uzdraví trauma v minulosti, jeho problém se zlepší, i když víme s jistotou, že se dané trauma nestalo danému člověku v tomto životě ani žádnému z jeho předků.
       Je klidně možné, že je to jen pohádka, s jejíž pomocí si vyřešíme nějaké archetypální trauma, nicméně to, že „tato pohádka pomáhá“ je podobně nevysvětlitelné s pomocí současného paradigmatu jako existence minulých životů.
       Vůbec netuším, zda se psi vždy rodí jako psi, logicky bych spíše čekal něco jiného. I proto jsem nečekal, že se dostaneme do minulého života a že tam pejsek bude ještě oddanější svému pánovi, než nyní.
       Ale stalo se. Ta konstelace byla velmi dojemná, dokonce paní, která představovala psíka, si to velmi pochvalovala a řekla, že s pomocí této konstelace ze sebe dostala emoce „až z paty“. Takže i kdyby to psíkovi nepomohlo, nám všem přítomným do dalo hodně.
       Vím, že psi cítí a že mají citový život, přesto mě dostalo, jak hluboké ty city mohou být. A víte, co je nejlepší? Podle informací majitelky na procházce druhý den psíka neočekávaně pohladila cizí žena a on na ni nezaútočil ani nebyl vystrašený, což by se dříve stalo. Zatím to ještě stále může být náhoda, ale těch náhod se za pár hodin stalo tolik, že je velmi obtížné je přiřadit jen samotné náhodě.
       Jedna z účastnic mě inspirovala, abych udělal kurz pro zvířecí problémy. Takže jestli máte zájem, dejte mi vědět. Co je důležité, fyzická účast zvířete v místě konání není nutná, fyzicky přítomen musí být majitel nebo někdo, komu na daném zvířeti záleží a chce mu pomoct.
       Také je důležité vědět, že nejsem veterinář, jsem jen člověk, který má velkou zkušenost s konstelacemi a zdá se, že pro zvířata platí stejné nebo velmi podobné principy jako pro lidi.

Zde se můžete přihlásit k odběru mých článků

MUDr. Martin Daniel, www.smysl.com

Tento článek může být volně šířen v nezměněné podobě s kontaktem na autora a s aktivními odkazy na internetové stránky včetně této poznámky.

Syndikovat obsah
(c) MUDr. Martin Daniel, 608038825, danielma@seznam.cz