Zasloužíte si lepší život. Pojďte na to.

Když si žena nechá ubližovat

       Na svůj článek, zda mám úctu k ženám jsem dostal tuto reakci: „Ženy někdy opravdu hodně milují. A když mají za sebou ze života (i dětství) už hodně odmítání, stojí o svou lásku natolik, že jsou ochotny snést i ponížení. Nehledě na svůj strach, lásku mají na prvním místě. Je to těžké vyhrabat se ven. Zvlášť, když nemají inspiraci (nevědí vůbec, že jsou cesty, jak nezraněná vyjít ven z kruhu). Znám některé ženy, které ze své pozice vůbec nejsem schopna pochopit. Jak mohou muži i sobě dovolit to a to.. Ale nesoudím a respektuji. Každá jsme jiná a máme za sebou jiný příběh. Rohožka bych jim neříkala. I když by je takové označení mohlo krásně nakopnout k činu:-) Například jako Tvoje "otrokyně", která je také krásně provokující... Z mého pohledu tedy, je šťastná otrokyně opravdu naplněný stav. Tvá obhajoba ohledně úcty k ženám asi vyšla. I když je zase kontroverzní:-)“

       Nejdřív chci napsat, že ten článek je právě o tom, že to ještě neumím. Ještě neumím si vážit žen, které samy sobě ubližují. Ale v průběhu psaní článku mi došlo víc věcí a nakonec ten článek vyzněl jako moje obhajoba. To nechci. Já se chtěl tímto článkem pravdivě obžalovat z toho, že jsou ženy, kterých si neumím vážit.
       Ale v průběhu psaní mi došlo, že tak je to možná v pořádku. Že tu „klaněcí“ úctu by snad ty ženy ani neměly dostat. Nevím. Pro mě podstatné je, že tyto články jsou terapie i pro mě. A rozhodně mi dochází věci, které jsem předtím nechápal.
       Takže už víc chápu i ženy-rohožky. Ano, když se domnívají, že jediný zdroj lásky je muž, pak hodně snesou. Ale tím paradoxně ublíží jemu i sobě. Protože když mu dovolí, aby se k ním choval špatně, jak se má naučit se chovat pěkně?
       Je to paradox, po vydání článku Deklarace mužských práv a svobod jsem byl obviněn, že jsem na straně zlých mužů. Ne. Jsem na straně mužů, kteří se učí být muži i za tu cenu, že se současně učí být zlí. Ale to není cíl. Cíl je stát se MUŽEM, který umí být zlý, ale je hodný. To je to, oč tu běží. Mít sílu a používat ji pro dobro všech. Ale abych tu sílu našel, musím se potkat i s její zlou stranou. Když ji odmítnu, odmítnu i dobrou sílu. Když zůstanu u zlé síly, nikdy tu dobrou nenajdu.
       Když to píšu, vidím, jak jsou slova zavádějící a vždy ukazují maximálně jen půlku pravdy. Protože když si přečtete větu o dobré síle, můžete mít pocit, že něco jako zlá síla existuje. Ano a ne. Samo o sobě zlo není. Ale v dané situaci rozhodně zlo existuje. Je nesmírně těžké vyjádřit skoro celou pravdu konečným množství slov.
       A jak se to má muž naučit, když se žena tváří, že jak to on dělá, je pořádku? Představte si, že ať uděláte cokoliv, druhý se bude tvářit, že je spokojený. Představte si, že řeknete, že 1+1 jsou 4 a ten druhý řekne ano. A pak řeknete, že 1+1 je nula a ten druhý řekne ano. Pak si najdete výsledek, který se Vám nejvíc líbí, i když není ten správný ani pro Vás ani pro toho druhého.

Vztahy máme, abychom pochopili, co chceme

       Proto je tak důležité, aby se ten druhý uměl zastat sám sebe. Proto vztahy, kde jsou hádky, jsou zdravější, než vztahy, kde je zatuchlo. Ideální samozřejmě je, když už ani hádky být nemusí. Opět stejný princip jako mnohokrát. Nejhorší vztahy jsou ty, kde nejsou hádky. A nejlepší vztahy jsou ty, kde nejsou hádky. Nejhorší jsou ty vztahy, kde jeden nebo oba ještě nedorostli ke schopnosti se umět pohádat. Nejlepší jsou ty vztahy, kde se už oba umí nehádat.
       Podobný princip je skoro ve všem. Proto podle (ne)přítomnosti něčeho nepodstatného (zde hádky) nepoznáte kvalitu vztahu. Kvalitu vztahu poznáte podle toho, jakou má (ne)přítomnost hádek kvalitu.
       Jakmile pochopíme, že se jedná o dvě různé schopnosti, začne nám to dávat smysl: Kdo se neumí ani pohádat ani se neumí nehádat, je na tom hůř, než ten, kdo se sice ještě neumí nehádat, ale už se umí hádat. A nejlépe je na tom ten, kdo se umí hádat i nehádat.
       Proto se žena-rohožka musí naučit se za sebe postavit. A až se to naučí, její další lekce bude naučit se odevzdat tak, aby díky tomu dostala víc, než co by kdy dokázala tím, když se za sebe postavila.
       Proto ten paradox – já učím ženy být šťastné otrokyně a přitom v tomto článku je budu učit, jak se za sebe postavit. Jedná se totiž o dvě zcela rozdílné lekce.
       Když se žena za sebe neumí postavit, musí se to naučit. A když se to naučí, pak se může naučit, že to vlastně vůbec nepotřebuje a že může dostat daleko víc, když ustoupí.
       Ale když bude ustupovat žena, která se za sebe neumí postavit, bude pro ni těžké to dělat ze srdce, z lásky a s radostí. Tudíž to většinou nebude fungovat.
       Naopak když se žena za sebe umí postavit, už nemusí bojovat o víc, než o co právě jde a když miluje, může to svému muži dát. A když mu to dá s láskou, s radostí a ze srdce, on jí téměř s jistotou oplatí stejným. A tak se začne láska rozšiřovat. A pak nakonec žena zjistí, že je pro ni výhodnější, když si na sebe vezme břímě rozhodování muž a ona pak může být šťastnou svobodnou nerozhodovačkou (pokud chceš, čti otrokyně nebo oddanka nebo žena se schopností se odevzdat a užít si to – těch podobně neúplných slov je ještě mnohem víc a až když si je všechny spojíš dohromady, najdeš to, co mám na mysli).

Tady najdete termíny kurzů a přednášek.

 

2 druhy lásky

       V tom, co pisatelka píše, je ještě jeden zádrhel. Žena, která se z lásky obětuje, nechápe vůbec, co je to láska. Láska není jen to, že dávám a už vůbec ne to, že se obětuji. Láska je také to, že nedovolím, aby bylo mě ublíženo. To druhé je aspekt mužské lásky. Mužská láska dává hranice, nedovolí, aby mě někdo ublížil a umí být někdy i nemilosrdná. Ale ne z plezíru, ale proto, aby byl „subjekt lásky“ v bezpečí. Proto je tak důležité pro muže, aby uměli ženě ublížit, protože bez toho se muž stane jen kocábkou na rozbouřeném moři (ano, správně, odkazuji na pana Deidu). A když muž umí ženě ublížit, už to nemusí dělat. A to je cíl.
       Proto ženy sice říkají, že chtějí hodné muže, ale instinktivně si vybírají silné muže. Protože jsou u nich víc v bezpečí. Dokonce i u těch, kteří ještě ubližují, i když by nemuseli.

       Píšeš: „Nehledě na svůj strach, lásku mají na prvním místě.“
       Je to přesně naopak. Kdyby byla láska na prvním místě, taková žena by byla buď šťastná svobodná otrokyně (a to, co jinou ženu zraňuje, by ji naplňovalo) nebo by nikdy nedovolila mužovi chování, které ji zraňuje. Problém je v tom, že taková žena se tak moc bojí, že by mohla přijít i o ten drobínek lásky, že se z toho strachu zaprodá. Ona může změnit svůj život, když si přestane lhát do kapsy, že to dělá z lásky a když si přizná, že to dělá ze strachu. Až svůj strach uzdraví, zjistí, že na světě je nekonečně mnoho lásky a pak nebude chtít méně, než to nejlepší. Ať už to pro ni v tom daném okamžiku bude znamenat rovnoprávný vztah nebo vztah, kde bude moci být ženou plně v ženské energii.
       Když žena muže jen miluje jen čistou ženskou láskou, je to zcela v pořádku. Takový muž se tak koupe a vyhřívá ve slunci ženiny lásky, že mu nezbývá, než se o ni starat tím nejlepším způsobem. Ale problém je, když žena miluje nezdravou ženskou láskou, která dává, ale uvnitř tím trpí. Rozdíl mezi zdravou a nezdravou láskou je jen v tom, kolik skutečné lásky jsem přijal/a.
       Představte si, že Vám dává každý den tisíc korun někdo, kdo má miliardy. No problem. Netrápí ho to. Má tak dost, že si klidně může dovolit dát a nic mu to nebere. Když mu to nic nebere, nespouští to v něm zášť ani nedostatek. Naopak bude mít radost z toho, že pro něj pár halířů Vám přinese tolik radosti.
       A teď si představte, že Vám dá každý den stovku někdo, kdo má na celý den 90 Kč. Zadluží se. A takhle působí nedospělá láska od ženy, která nemá k dispozici nekonečný zdroj lásky. Takhle to dělá roky a pak je zlá, plná nenávisti, „protože dávala a nic nedostala“.
       Proto je od takové ženy daleko lepší, když vyžaduje od svého muže, aby jí vše do halíře vracel. Dobré účty dělají dobré přátele.
       Ale nejlépe je oběma, když mají oba přímý přístup ke zdroji. Pak ona může milovat, pečovat a starat se, aniž by o něco přicházela, naopak tím získává. A on může milovat, chránit a nechat ji, aby se o něj opírala, aníž by cokoliv ztrácel, naopak bude víc cítit svou sílu.

Kdy získávají oba

       To je ten paradox. Když on má přístup k mužské energii, bude mu dělat dobře, když bude moci být větší, rozhodovat, opřít si ji o sebe, dát jí mužskou péči a ochranu. A když má ona přístup ke své ženskosti, jí bude dělat dobře, o něj žensky pečovat, opírat se o něj, nechat ho, aby ji chránil a dávat mu svou ženskost. Tedy jinými slovy, každý z nich bude naplňovat sám sebe a současně tím dostávat i dávat. Je k tomu potřeba jediné: Přestat se snažit být někým jiným, než jsem. Ze strachu se ženy snaží být silné a tím zabraňují, aby se o ně muži mohli starat. A ze strachu se muži snaží neublížit ženě a tím si nedovolí se stát mužem, který je silný a který jediný může svou ženu ochránit.
       Jedinou podmínkou je, aby měli oba dost. Pak mohu dávat, aniž bych musel hned dostat zpátky. A když dávám a vážím si sám sebe, dřív nebo později začnu dostávat nebo se ozvu a připomenu se o to, co mi náleží.

Když muž nemá dost,

       má dvě možnosti, jak načerpat. Buď půjde za mámou a nechá se dosytit její ženskostí a mateřskostí. Nebo půjde za tátou a s jeho pomocí se dostane víc do mužské energie. Díky tomu pak bude moci dostat víc ženskosti i od jiných žen.
       Problém je, že když jsem nedostal dost mateřské lásky nebo mužské energie do 18 let, musím uznat, že to moji rodiče neumí. A najít to jinde. Můžete to dostat na terapiích, ale těžko můžete dostat od terapeutky mužskou energii. Nejdobrodružnější je pokusit se to dostat od partnerky. Protože je velmi pravděpodobné, že to také neumí, takže se to budeme muset učit spolu a bude to náročné.
       Jestli chcete vyzkoušenou cestu, přijďte třeba na mé kurzy, protože na nich můžete dostat vše a v bezpečném prostředí. Protože nejsem jediný, kdo dává, nejste omezeni mým pohlavím. A v každém okamžiku je jedna cesta, která je právě teď nejlepší. Někdy potřebujete dostat za úkol jít s jiným mužem nebo sám na nějakou dobrodružnou cestu, jindy potřebujete mámu a jindy tátu a jindy oba. Tohle je téměř nemožné dostat od jediného terapeuta, natož od partnerky. I proto nedělám individuály, protože na nich mohu dát podstatné méně, než na kurzech.
       Jakmile se muž nasytí mateřskostí i mužskou energií, začne vysílat mužskou lásku a energii tak moc, že začne přitahovat ženy, bez ohledu na to, jak vypadá. Protože ony začnou cítit, kolik jim dokáže dát.

Když žena nemá dost,

       potřebuje buď mateřskou energii od mámy nebo otcovskou od táty. Opět, pokud to nedostala do 18 let, už to asi od svých rodičů jen tak nedostane. Ale ženy to mají jednodušší. Zatímco muž se nemůže stát mužem skrze ženu nebo za pomoci ženy, žena se může stát ženou skrze muže.
       Jen musí její muž být natolik mužem, aby jí dovolil, aby mohla být na chvíli jeho dcerou a přitom jí to dal dostatečně rychle. Protože když to neumí dát rychle, bude vztahu na škodu, kdyby se měl proměnit třeba na celý rok na vztah táta-dcera.
       Když je muž dost mužem, může své ženě chvíli dělat tatínka a ona to od něj přijme a pak se opět oba vrátí do přirozeného vztahu muž-žena.
       Když není dost mužem, bude jí dělat tatínka, ale nebude to fungovat a o to víc tam ona bude chtít zůstat. Nebo jí ani nedovolí, aby byla chvíli jeho dcerou.
       Ale tím pádem jsou její potřeby nenaplněny a ona bude pořád hledat tátu a nebude schopná být ženou. Zde je nutno podotknouti, že i psychicky nedospělé ženy jsou schopny soulože a otěhotnění, takže pak se stane matkou žena, která není dospělá. A samozřejmě pak její děti nedostanou mateřskou lásku. A takto to pak pokračuje skrze generace dál a dál. Dokud daná větev rodu nevyhyne nebo dokud někdo nenajde odvahu a nevyléčí si to v terapii, na kurzu nebo svým životem.
       Muž může poprosit o mateřské pohlazení od své ženy. Ale nemůže načerpat mužskou energii od ženy. Žena může poprosit o otcovské pohlazení od svého muže. A díky tomu může načerpat i ženskou energii, ne od svého muže, ale díky němu. Samozřejmě kdo zná konstelace, má více možností, ale stále platí to důležité: Deficity nám může partner pomoci načerpat. Ale jen když má z čeho. A jen některé. Proto ženy potřebují své kruhy, aby se naučily to, co se měly naučit od matek. A muži potřebují mužské kruhy, aby se naučili, co se měli naučit od otců a aby vykročili k mužství.

Řešení pro ženy-rohožky

       Najděte kdo jste. Pak nikomu nedovolíte, aby Vám ubližoval a hlavně už to ani nikdo nebude chtít udělat. Když tohle dokážete, druzí se k Vám začnou chovat lépe, aniž byste si o to řekla. (Ale asi to budete muset zkombinovat s druhou cestou)
       Nebo se naučte postavit sama za sebe. Je pavda, že k tomu se budete muset mít aspoň trochu ráda a uzdravit si strach, že nikdo lepší nebude. Tady se budete muset naučit se za sebe bít. Když současně půjdete i první cestou, bude to celé snazší.
       Nebo se odevzdejte muži, kterého dokážete milovat tak moc, že díky němu najdete svou ženskost. Ale pozor: Jakmile začnete cítit, že dáváte ze sebe a že Vás to vyčerpává, znamená to, že tuhle cestu neumíte a musíte jít tou delší - nejdřív se naučit se postavit za sebe a až pak se odevzdat.
       Trochu se obávám, že ta třetí cesta je pro drtivou většinu žen-rozhožek nerealizovatelná. V současném vztahu rozhodně. Takže se vydejte na první nebo druhou cestu a zatím se vykašlete na všechny články o šťastné svobodné otrokyni.
       Tyto články jsou až pro ženy, které pochopily, že rovnoprávnost a umět se za sebe postavit stačí k lepšímu životu, než mají ženy-rohožky, ale nikoliv ke štěstí a naplněnosti. Ted ypro ženy, které se naučily první úkol a nyní jsou připraveny na druhý. V tomto kontextu je zcela jasné, že u žen, které se učí první úkol, budou články o otrokyních zcela právem vzbuzovat nesouhlas a je to tak dobře, protože jejich úkol je postavit se za sebe.

Zde se můžete přihlásit k odběru mých článků

MUDr. Martin Daniel, www.smysl.com

Tento článek může být volně šířen v nezměněné podobě s kontaktem na autora a s aktivními odkazy na internetové stránky včetně této poznámky.

Proč jsou mé články tak dlouhé

       Koupil jsem si videokameru. Začal jsem ji používat ihned, bez návodu. A v podstatě vše fungovalo, jak mělo. Ale jedna věc ne. Takže jsem musel hledat v návodu. Byl krátký. Ale nebylo v něm to, co jsem hledal. Na jeho konci bylo, že si mohu stáhnout delší. Tam jsem to našel. Návod měl několik desítek, možná i přes sto stran.
       Věci jsou jen věci. Patří jen do materiálního světa, tedy by mělo být možné sepsat všechny možnosti.
       My lidé patříme do materiálního i duchovního světa. Pro duchovní svět neexistuje žádné pravidlo kromě toho, že neexistuje žádné pravidlo. Stane se cokoliv, co je možné a stane se i to, co je nemožné. Proto neexistují pravidla, pouze opisy.
       Jakmile se dostaneme dovnitř, do své vnitřní reality, bude vše jasné a nebude třeba slov. Dokud tam ale nebudeme, bude každý jednoduchý popis neúplný.
       Vím, že bych měl mnohem víc žáků, kdybych věci zjednodušoval. Ale mám to tak dělat i za tu cenu, že nebudu říkat celou pravdu?
       Když budete na kurzu, zjistíte, že moc nemluvím. Protože realita mluví sama za sebe. Ale tady chci co nejvíce, jak je to možné, říkat co nejvíce z pravdy, kterou jsem zažil. Protože jinak si můžete ublížit, když byste to praktikovali.

Mé články nejsou jednoduché

       Jedna žena mi napsala: „Marti je těžké udržet pozornost u Tvých dlouhých článků, někdy se v nich trochu ztrácím.“
       Ano, vím to. Nejsi první, kdo mi to napsal. Až budu chtít zvítězit ve volbách, budu psát jednoduché, krátké články. Do té doby se budu snažit paradoxy života ukázat z co nejvíce různých úhlů, abyste měli šanci je uvidět.
       Vím, že neumím psát jednoduše o věcech, které nejsou jednoduché. Vyberte si: Buď krátké články, které Vás svedou na scestí nebo dlouhé články, u kterých bude těžké udržet pozornost.
       Jak byste se dívali na chirurga, který chce jednoduchý článek o tom, jak dělat správně určitou operaci? Co na tom, že pak třeba jen v 1% případů, ale nebude vědět, co dělat? Tady jde o celý Váš život. Zkuste do něj investovat. Není nic důležitějšího, než pochopit zákonitosti života. Ty se nenaučíte z článků, ale z prožitků. Ale články Vám mohou pomoci uvidět, že je i jiná cesta, než ta, kterou jste šli doposud. Pokud něčemu nerozumíte, můžete utéct do snazší pseudoreality. Nebo přijďte na kurz, abyste uviděli v praxi, jak to ve Vašem případě právě teď funguje.
       Já jsem se dostal tam, kde jsem, protože jednoduché cesty nefungovaly. Musel jsem jít hlouběji a dál. Chcete být mistrem svého života nebo chcete žít život bez návodu nebo s návodem, který funguje jen v 90% situací?

Tady najdete termíny kurzů a přednášek.

 

Snadné cesty fungují jen chvíli

       Jakákoliv cesta, která říká, že máme vždy dělat jen to nebo ono, z principu nemůže fungovat. Cílem našeho života je Celistvost, tedy musíme projít všechny cesty. Některé budou fungovat v 90% případů, jiné jen v jedné desetině promile.
       Jediné, co funguje, je umět se naladit na to, co je a podle toho se v každém okamžiku zařídit. To je ten nejjednodušší a současně nejsložitější návod.
       Nejjednodušší proto, že k němu nepotřebujeme nic zvenku. Vše máme v sobě. Nejsložitější proto, že nejdřív musíme poznat zákonitosti Vesmíru. A to je těžké, když v sobě máme spousty předsudků a mylných přesvědčení.
       Byl jsem na přednášce o permakultuře. Došlo mi, jak hloupé je snažit se pořád vše odplevelit a proč to nikdy nefunguje. Ale dokud jsem byl plný předsudků, nedovedl bych si ani ve snu představit, že je jiná cesta. A vůbec jsem netušil, že jsem plný předsudků, myslel jsem si, že tomu rozumím správně.
       Největší paradox je, že oni plevely nemají. Přesto (spíše právě proto) že neodplevelují. Normální zahrádkáři mají plevel pořád. A pořád odplevelují. Nechápete? A přitom jsem Vám vše řekl krátce, stručně a skoro celou pravdu.
       Mé články Vám ukazují novou cestu. Ale kdyby říkaly jen půl pravdy, výsledkem by byly jen nové - opačné - předsudky. Navíc by je spousta lidí mohla odmítnout, protože bez vysvětlení je snadné odmítnout člověka, který říká, že žena má být menší, než muž. Nebo že dokonce žena má být otrokyně.
       Ale když ženám vysvětlím, že otrokyně jsou už teď, ale nešťastné a nesvobodné, možná začnou přemýšlet nad tím, že by možná stálo za to být svobodné šťastné otrokyně. A nakonec se úplně osvobodit. Schválně používám kontroverzní termíny jako třeba otrokyně, protože si na rozdíl od politiků můžu dovolit Vás hned upozornit na to nejhorší.

Politika nebo život?

       Kdybych byl politik, vykřikoval bych jednoduchá líbivá hesla. A lidi by mě zvolili. A pak by se divili, proč jsem to nenaplnil. A já bych měl jiná jednoduchá vysvětlení, proč to splnit nešlo. A tak bych mohl strávit na vrcholu celý život, stačilo by mít hroší kůži. Protože většina lidí nechce přemýšlet. Nechce si klást nejednoduché otázky.
       Ale já nejsem politik. Já se uživím, i když bude jen sto lidí, kteří budou ochotni udržet pozornost a dostat se sami k sobě. Cesta dovnitř nikdy není „pořád doleva“. Cesta dovnitř znamená vidět za 3 rohy a najít cestu i tam, kde to vypadá, že žádná cesta není. Skutečně myslíte, že stačí jednoduchý návod na to, abyste našel/našla cestu i tam, kde žádná není?
       Pokusím se psát články jednodušeji. Ale někdy to nepůjde a jindy to nezvládnu. Děkuju všem, kteří vidí paradoxy života a poradí mi, jak je popsat krátce a výstižně. Těm ostatním jen popřeju, aby to zvládli se prokousat tímhle pro ně těžkým učivem, protože „těžko na cvičišti, lehko na bojišti.“

Zde se můžete přihlásit k odběru mých článků

MUDr. Martin Daniel, www.smysl.com

Tento článek může být volně šířen v nezměněné podobě s kontaktem na autora a s aktivními odkazy na internetové stránky včetně této poznámky.

Martine, vážíš si žen?

       Tuhle otázku jsem dostal nedávno. Považuji za fér na ni odpovědět i takto veřejně, protože byste měli a měly vědět, ke komu (ne)půjdete na kurz.
       Vím příliš dobře, že sami sobě můžeme velmi dobře kecat, proto jsem odpověděl protiotázkou: Jak to vidíš Ty?
       Dotyčná mi řekla, že asi ano, ale něco tam vázne.
       A teď k tomu dodám, jak to vidím já: Hluboce si vážím ženské energie. Cítím k ní úctu i pokoru. Vážím si žen v ženské energii.
       Víc, než dříve, chápu ženy v mužské energii. Víc, než dříve chápu, že pro mnoho žen není jiná možnost, než být v mužské energii, protože prostě nikdy nezažily tu možnost, že by vedle nich byl muž, kterému by se mohly odevzdat, otevřít a on to unesl. Není to jejich vina, že v nich jejich ženská energie nerozkvetla. Na druhou stranu je v jejich rukou to změnit.
       Musím přiznat, že moc nerozumím ženám, které mlčí a nechají si srát na hlavu. Škodí tím sobě i těm druhým. Chápu, že se bojí a vím, že i ony v sobě mají zdravou ženskou energii, i když k ní ZATÍM nemají přímý přístup.

Co je to úcta

       Když mluvím o pokoře, vždy zdůrazňuji, že pokora má dvě části: První si dokáže každý představit. Symbolicky se projeví tak, že se ukloním tomu, co je větší. Ale je pokora, když se rodič ukloní dítěti? Možná to tak někdo vidí, ale důležité jsou výsledky: když se rodič bude neustále klanět svému dítěti, ublíží mu. Stejně tak když se bude muž neustále klanět své ženě, ztratí ji. Protože vztah nejlépe funguje když si oba váží jeden druhého a muž je větší.
       Občas na kurzu chci, aby se žena uklonila muži. Je samozřejmé, že ideální stav je ten, kdy si oba váží jeden druhého. Ale v takovéto situaci je obvykle potřeba, aby oba uznali své místo, tedy aby muž unesl, že je větší a zůstal stát. „Ezoteričtí“ muži to obvykle vnímají jinak a okamžitě poté, co se žena ukloní jim, se i oni ukloní ženě. Ale tím vezmou ženě možnost doopravdy uctít muže a hlavně ho uvidět jako většího a tedy se i o něj opřít.
       Někdy jsou situace, kdy je v pořádku, aby se uklonili jeden druhému, častější ale je stav, kdy je třeba, aby se uklonil jen jeden a druhý to unesl. Dost často začínám tím, že se nejdřív ukloní muž ženě. Muž má být větší, tedy má být i dost velký na to, aby se dokázal uklonit. Tam to chvilku nechám, vzkaz je jasný: „Já, muž, si vážím Tebe, ženy. A jsem dost velký na to, abych se Ti uklonil.“
       Ale jakmile se naplní ženina potřeba, aby cítila, že ji muž ctí, je třeba to udělat naopak. Obvykle v takové situaci už žena tolik nebojuje a je pro snadnější se uklonit. A tady je moc důležité, aby muž unesl, že se mu žena klaní a zůstal stát.
       Vždy říkám, že skutečná pokora má dvě části: Tu první známe všichni: Uznávám, že jsi větší a klaním se Ti. Ale ta druhá je většině lidí skryta: Uznávám, že jsem větší a zůstanu stát, i když se mi klaníš.

Tady najdete termíny kurzů a přednášek.

 

Rozdíl mezi pokorou a ponížením

       Hodně často si lidé tyto dva pojmy pletou. Ale rozdíl je jasný: Ponížení znamená, že se ponižuji. Mám 170 cm a předstírám, že mám 160. Nebo dovolím někomu, aby mě ponížil na výšku 160cm. Ale to není pravda a proto tam nemůžu zůstat trvale.
       Bohužel většina lidí na ponížení reaguje povýšením. A začnou předstírat, že mají 190 cm. Ale to také není pravda. A v reakci na Vaše povyšování Vás začne Vesmír ponižovat – on Vám ve skutečnosti jen ukazuje, že máte méně, než 190cm, ale protože Vy si namlouváte, že máte 190cm, vnímáte jako ponížení i to, co je jen vrácení do správného místa.
       Důležité je vědět, že ponížení jde ruku v ruce s povyšováním. To může mít mnoho podob. Někdy je až skoro neviditelné. Ale ve skutečnosti nemůžete být poníženi, pokud se nepovyšujete.
       Ten, kdo to má vyřešeno, toho neponíží ani to, že se ho druhý snaží ponížit. Protože když vím, kdo jsem, mohu se klidně i ponížit a přitom mě to neponíží. A protože mě to neponíží, nebojuji s tím a místo toho se buď zvednu a už si ten druhý nedovolí mě ponižovat nebo mě „pozvedne“ Vesmír a to už není vůbec žádná šance, aby si na mě ten druhý ještě mohl dovolit.
       Pokora naopak znamená, že se ani nepovyšuji ani neponižuji. Prostě uznávám, že mám 170cm a když ten druhý má 180, tak se na něj dívám zespoda a když má 160cm, tak se dívám shora, aniž bych se nad něj povyšoval nebo ho ponižoval a aniž by to vypovídalo cokoliv o mé hodnotě.

Nejlepší je být tím, kým jsem

       Velikost totiž nemá nic společného s hodnotou. To je ale těžké chápat ve společnosti, kde si myslíme, že být větší je vždy lepší, než být menší. Ale to není pravda – nejlepší je být tím, kdo jsem, bez ohledu na cokoliv jiného.
       Stejně tak je to dle mého s úctou:
       Žena, která se chová jako rohožka a přitom se uvnitř povyšuje, si nezaslouží úctu v tom smyslu, že bych poklekl na kolena a prohlásil, že ona to dělá dobře. To není pravda. Ae určitě si zaslouží úctu její osud. A určitě si zaslouží tu správnou úctu její strach, který způsobuje, že si takhle ubližuje.
       A co je ta správná úcta? Když bych se jejímu strachu začal klanět, měl by nade mnou i nad ní větší moc. Pomohl bych jí tím?
       Je třeba to udělat přesně naopak: Vzít její strach do náruče a dát jí pocítit, že jsem větší, než její strach a že jí už nedovolím, aby svým strachem ničila náš vztah. V ideálním případě s jejím strachem nebojuji, mám ho v úctě (v úctě mohu mít i to, co je menší) a přesto mu nedovolím, aby ničil ji, mě i náš vztah.
       Všimněte si, že strach můžeme mít v úctě jen když ho přerosteme. Nebo když ho považujeme za důstojného soupeře. Když jsme menší, než strach, necítíme k němu úctu, ale strach. Jinými slovy: Pokud ke strachu necítíte úctu, ještě jste si ho neuzdravili. Až když ho uzdravíte, poznáte, kdo je to doopravdy a až tehdy k němu můžete mít skutečnou úctu, která se nebojí. Kdo se strachem bojuje, nemůže doopravdy vyhrát, protože skutečná výhra je možná, až když poznám, že musíme vyhrát oba. A to jde, až když s ním přestanu bojovat, ale když mu dám, co doopravdy potřebuje. A to je obvykle něco úplně jiného, než co říká, že potřebuje.

Je to úcta?

       Podle mého ano. Úcta neznamená, že se před tím druhým plazím. Úcta znamená, že uznávám toho druhého, ať je jakýkoliv. A pokud mám tu moc, mohu mu pomoci najít víc sám sebe a pak si ho budu vážit ještě o to víc.
       V tomto smyslu mohu mít snadno úctu ke svým dětem, aniž bych jim dával do rukou moc, na kterou nejsou připraveni. Ctím v nich to, co je nesmrtelné a i to, že mě jednou přerostou. A současně jim nedovolím, aby mě přerostli dříve, než to tak má být. Díky tomu jim dám bezpečné hranice i úctu. Protože jsem větší, naučím je, co se musí naučit. A protože se nad ně nepovyšuji, poznám, kdy se já mohu něco naučit od nich. A protože se neponižuji, vím, že se mohou mnohé naučit ode mě.
       Mnoho ezoteriků tohle neumí a své děti zbožňují. Ale tím je nutí předčasně dospět a berou jim jejich dětství.
       Stejně tak drtivá většina mužů se bojí být větší, než jejich žena. Ale pak jejich žena nemůže být ženou, musí být nepřirozeně větší a nepřirozeně silnější. To zní dobře, dokud nepochopíte, že tím jim berete jejich ženství. Stejně jako dětem, které musí předčasně vyrůst, berete dětství.

Skutečná úcta

       Proto skutečná úcta muže k ženě je stav, kdy muž je větší, aniž by se povyšoval a přitom ctí ženu takovou, jaká je ve své podstatě. Když je větší, žena jen tím, že smí být v jeho přítomnosti, se stává víc ženou. Tím, že jí muž zabrání v tom, aby se povyšovala, ji současně osvobodí od jejího vnitřního ponížení. Jak jsem psal výše, jde to ruku v ruce a tudíž, když povýšeného člověka vrátím na jeho místo, uleví se mu, protože už necítí to hrozné ponížení, kvůli kterému se povyšoval. To je princip vztahu šťastný Pán – šťastná otrokyně. V žádném jiném vztahu tohle uvolnění žena nezažije, protože v rovnoprávném vztahu není její povýšenost krocena (a tudíž není osvobozena od svého ponížení), zatímco ve vztahu, kde je žena rohožkou, je její povýšenost posilována tím, že je žena ponižována.
       Když muž dává ženě to, co většina lidí považuje za úctu, nutí ji tím, aby byla větší, než je a aby nebyla plně v ženské energii. To ženu zatěžuje a taková žena pak říká, že mateřská dovolená je těžší, než práce na plný úvazek. To žena v ženské energii nikdy neřekne, protože ona to má úplně jinak. Vzniká pak klasický typ vztahu ne úplně šťastný rovnoprávný muž – ne úplně šťastná rovnoprávná žena. V horším případě vztah nešťastný muž- nešťastná žena. A příčinou toho všeho je nesprávně pochopená úcta, kdy více ctím ženu než to, kým je doopravdy. Je to podobné, jako kdybyste chránil víc chřipku, než člověka chřipkou nakaženého. Danému člověku ublížíte. Jediný rozdíl je v tom, že chřipka nás nedokázala zmanipulovat k tomu, abychom věřili, že my jsme chřipka, zatímco strach nás dokáže zmanipulovat k tomu, že víc bojujeme o práva strachu, než o svá vlastní.
       Samozřejmě existuje ještě horší typ vztahu: nešťastná otrokyně – nešťastný otrokopán*. Když si muž není jist sám sebou, bude ponižovat ženu, aby se aspoň trochu cítil lépe. Když si žena váží sama sebe, z takového vztahu odejde, přesněji řečeno do něj nikdy ani nevstoupí. Ale žena-rohožka jiný vztah nedokáže mít. Aby se mohla začít starat o svá práva, musela by se mít víc ráda. Úkolem takové ženy je najít v sobě, že si zaslouží svá práva. A pak zjistit, že vlastně může mít ještě víc – že může být plně ženou.
       Žena rozhožka má pocit, že si nezaslouží být ani** rovnoprávná a podřizuje se, i když jí to škodí. Rovnoprávná žena bojuje za svá práva, ale způsobem, který málokdy vede ke štěstí. Šťastná otrokyně už o svá práva nebojuje, protože ona dostává víc, než si kdykoliv dokázala představit. Čím méně o svá práva bojuje, tím víc dostává, protože druzí dávají nejvíc ne těm, kteří bojují, ale těm, kteří si sami sebe váží natolik, že už bojovat nemusí. Ale je pravda, že nejméně dávají těm, kteří nemají ani odvahu se za sebe postavit.
       Žena-rohožka ani šťastná otrokyně se o svá práva neberou. Rohožka se podvolí, ale uvnitř to v ní kvasí. Ale většina lidí je necitlivá, takže to pozná až po letech.
       Šťastná otrokyně dostává daleko víc, než by kdykoliv mohla, kdyby se jakkoliv starala o svá práva. Zvenku to vypadá podobně jako u ženy-rohožky, ale je tam obrovský zásadní rozdíl – rohožka to v sobě dusí, šťastná otrokyně je šťastná. Rohožka se zlobí, že nedostává, šťastná otrokyně dostává, i když něco jiného, než o co bojuje rohožka.
       Rovnoprávná žena o svá práva bojuje.Některá práva si vybojuje, některá ne. To nejdůležitější nemůže z principu dostat. To může, až když pochopí, co je to vlastně ženská energie a jak ji začít prožívat.

Dva druhy úcty

       Když je žena v ženské energii, začnete k ní přirozeně cítit úctu. Přestože je menší, cítíte v ní ženskost, která je nekonečně větší, než kterýkoliv muž. A tudíž k ní současně můžete cítit úctu a současně se ona o Vás může plně opírat. Současně víte, že jste větší a současně víte, že ona představuje něco, co je větší, než Vy. Slovy je to těžko vyjádřitelné, abyste pochopili, museli byste to zažít.
       Když žena není ve zdravé ženské energii, nebudete k ní cítit „skláněcí“ úctu, pokud jste v mužské energii. Když se takové ženě ukloníte, je to v pořádku, protože i ona má právo být taková, jaká je. Ale když jí dovolíte, aby Vás její strach převálcoval, zvítězil by její strach nad ní i nad Vámi. A když strach zvítězí, trpí všichni a nejvíc strach. Protože každý strach je nakonec vnitřní dítě, které potřebuje být obejmuto a ne aby se mu druzí klaněli.
       Pokud tomu nerozumíte, představte si, že máte miminko a pořád se mu jen klaníte. Umře hlady a žízní, protože ono potřebuje někoho, kdo se o něj stará a ne někoho, kdo se mu klaní.
       Žena v mužské energii a žena v nezdravé ženské energii potřebují totéž. Potřebují najít prince, který zabije draka (žena v mužské energii) nebo splní nesplnitelné úkoly (žena v nezdravé ženské energii). Pak se postupně všechny strachy uzdraví a žena pak může jít do zdravé ženské energie, kde je prakticky nemožné, aby daná žena neměla úctu lidí kolem ní.

Shrnutí

       Občas se Vám bude zdát, že nemám k ženám úctu. A někdy to možná bude pravda, nechci ze sebe dělat lepšího, než jsem.
       Ale podívejte se na výsledek. Poté, co jsem projevil „neúctu“ k dané ženě, ulevilo se jí nebo přitížilo? Pokud se jí ulevilo, je úplně jedno, jak to nazvete, pomohlo to a to je důležité.
       A také se dívejte na ty, kteří tu podle Vás správnou úctu ženám dávají. Je u nich ženám dobře? Nebo je to zatěžuje?
       Protože skutečná úcta pomáhá, ať už to zvenku vypadá jakkoliv. Zatímco to, co zatěžuje, není úcta, ať už tomu říkáme jakkoliv.
       A ještě malá poznámka: Někdy je nejdříve ženě špatně (později pozná, že špatně nebylo jí, ale jejímu strachu) a až potom se jí uleví. Takže nedejte na první dojem, protože ten často dělá strach. Až když se osvobodíte, zjistíte, jak často jste šli sami proti sobě jen proto, že Vás tak zmanipuloval Váš strach, který byl s Vámi tak srostlý, že jste si myslel/a, že jste to Vy.

Zde se můžete přihlásit k odběru mých článků

MUDr. Martin Daniel, www.smysl.com

Tento článek může být volně šířen v nezměněné podobě s kontaktem na autora a s aktivními odkazy na internetové stránky včetně této poznámky.

=========================================

*otrokopán – to je muž, který je domněle dominantní. Ale uvnitř se cítí nešťastný a ví, že si ženu doopravdy nevzal. To ho nutí být k ženě ještě víc zlý. Zvenku sice vypadá jako Pán, ale ve skutečnosti je otrokem svých strachů.
Naproti tomu šťastný Pán je dominantní doopravdy. Tudíž s ním žena nebojuje, naopak se o něj opírá a tím je jím pozvedávána. Proto mu ráda dává vše, co mu může dát a čím víc mu dává, tím víc on dává jí. Ona je ve vztahu k němu až skoro otrokyní, ale je šťastná a kdykoliv může odejít. Ale proč by to dělala, když jí je s ním tak dobře, jako nikde jinde. Protože si ji plně vzal, nemá žádný důvod k ní být zlý. Naopak o ni o to víc pečuje.

** pokud se divíte, proč je tam slovo ani: Protože pro skutečnou ženu je rovnoprávnost jako trabant ve srovnání s mercedesem. Měl bych napsat ženské přirovnání, tak se o něj pokusím, kdyžtak mě opravte: Jako obnošené hadry ve srovnání s nádhernou robou. Ale je rozhodně lepší mít hadry, než být úplně nahá, když je kolem zima.

Nebudu Ti dělat matku.

       Na kurzech jsem často tuto větu slýchával, než mi došlo, jak je ničivá. Samozřejmě je pravda, že ideální stav je ten, kdy jsou oba partneři natolik dospělí, že už nikdy nepotřebuje on matku a ona otce.
       Ale pro kolik párů je tento ideální stav k dispozici? Obávám se, že právě ti, co si nejvíc myslí, že tátu nebo mámu nepotřebují, je potřebují nejzoufaleji. Jen se od této potřeby odřízli, protože kdyby ji cítili, bylo by to moc bolavé.
       Matku nebo otce potřebujeme, když místo nás je tady naše vnitřní dítě. Dospělý muž nepotřebuje mámu ani tátu v tom smyslu, který ženám vadí. U žen je to stejné.

Kdy nám vadí dělat mámu nebo tátu

       Když nás to příliš zatěžuje. A kdy nás to zatěžuje? Když to nemáme sami pořešeno. Dospělý muž rád udělá své partenrce na chvíli tátu, protože tím utuží jejich vztah. Problém je, když partnerka chce od svého partnera tátu pořád. Ale proč ho chce pořád? Když sníte deset kendlíků, budete chtít ještě další jídlo? Nebo až do dalšího hladu už nebudete mít zájem? Stejně je to s maminkovstvím/ tatínkovstvím od Vašeho partnera.
       Když ho to zatěžuje, neumí to. A když to neumí, neumí to dát. A když to nedá, hlad zůstává. Kdyby to dal, hlad by přešel.
       Má to ještě hlubší dozvuky. Když neumí muž dát své ženě otcovskou energii, nebude ji doopravdy dát ani svým dětem. Když žena neumí svému muži dát mateřskou energii, nebude ji umět dát pořádně ani svým dětem.
       Když muž potřebuje mámu a jeho žena mu ji neumí dát, rozevírá se mezi nimi propast. Čím víc je vnitřní dítě nenasyceno, tím větší propast. A tím víc se daná žena brání tomu, aby byla jeho mámou, protože jí připadá, že on je černá díra, která si od ní vezme vše a nic jí nedá. Ale ve skutečnosti kdyby ona uměla být mámou, sytilo by ji jen to, že on si bere. On by dostal a přestal by víc chtít.
       Samozřejmě v opačném gardu platí totéž.

Tady najdete termíny kurzů a přednášek.

 

Co skutečně vadí

       Skutečný problém nastává jen když mám dělat mámu nebo tátu svému partnerovi pořád. Ale to se nevyřeší tím, že mu to budu vyčítat. Právě naopak – tím se problém posiluje.
       Existuje jediné řešení – podívat se, proč mi dělá tak obrovský problém dát to svému partnerovi. Samozřejmě se na to mohu vykašlat a mohu partnera poslat na terapii. Ale tím se vyřeší jen polovina problému. Jeho. Moje zůstane.
       A to moje bude dál ovlivňovat minimálně mé děti. Protože když umím být mámou, dám to ráda a nebudu si na to stěžovat. A když to dám ráda a umím to, ten druhý to poměrně brzy vstřebá a problém zmizí.
       Problém přetrvává, když to odmítám dát a obviňuju z mé neschopnosti toho druhého. Ale když on je teď dítě, prostě to neumí dospěle pořešit. Tedy může to umět, ale jen za cenu popření. A to jako společnost děláme nejčastěji. Že problém zameteme pod koberec a tváříme se, že není. Ale on je a pod kobercem je ničivější, než byl předtím.

Jak si můžete vzít ženu

       Často říkám, že úkolem muže je vzít si ženu. Tím nemyslím ji odvléct za vlasy nebo ji znásilnit. Tím myslím, že úkolem muže je vzít si ženu celou, jaká je, ne jen její tělo. A to může jen když si vezme všechny její části.
       Na některých kurzech jsem nejen nestranný lektor, ale přímo se zapojuji do děje. Na kurzu Nasycení vnitřního dítěte dělám tátu. A předtím si musím „ulovit“ ženu. Je to samozřejmě jen jako, ale ukázala se tam zajímavá věc: Když žena neumí být muži blízko, obvykle potřebuje tátu. Když jsem jí tátu dal a ona od něj dostala vše, co potřebovala, mohla pak přijít jako žena.
       Věřím tomu, že drtivá většina žen, co si stěžuje na nedostatek blízkosti od svého muže, prostě neumí být blízko. I proto na kurz Blízkost oživuje zvu hlavně tyto ženy a až pak jejich muže.
       Pokud se ve vašem vztahu projevil jakýkoliv problém, téměř s jistotou jeden z Vás je ve stavu neuzdraveného vnitřního dítěte. Pokud máte pocit, že Vy jste dospělý/á, prostě dejte svému partnerovi rodičovskou lásku, jeho dítě dospěje (na to obvykle stačí pár desítek minut) a on se k Vám vrátí dospělejší, než byl kdy předtím.
       Pokud mu to neumíte dát, ani Vy nejste skutečně dospělý/á.
       Pokud jste oba v dětském stavu, potřebujete terapii. Bez toho je šance na samovolné uzdravení malá.
       Každé vnitřní dítě, které dostane, co potřebuje, přinese Vám i Vašemu vztahu větší dospělost. A co je krásnější, než když dokážete dát svému partnerovi to, co víte, že potřebuje? Jen k tomu musíte opustit blud, že nesmíte být jeho matkou/ jejím otcem. Můžete. Ba naopak na nějaké úrovni musíte (nebo to za Vás udělá terapeut nebo zůstanete v problému napořád).

Když to trvá dlouho

       Když to trvá dlouho, je potřeba připustit, že to neumíte ani Vy, ani Váš partner. Vyčítáním nic nezměníte. Buď v sobě najděte aspoň malý pramínek a ten postupně zvětšujte, až se to uzdraví. Nebo zajděte na terapii, abyste uměl/a svému partnerovi dát, co potřebuje nebo ať tam zajde partner, aby to uměl přijmout.
       Nechoďte tam ale proto, abyste to udělal/a za partnera. Jděte tam proto, abyste se Vy naučil/a dát to, co shodou okolností partner potřebuje. Jděte tam kvůli sobě a naučte se to. Pak budete mít jistotu, že nepřebíráte partnerův problém a že nejste součástí problému.
       Součástí problému jste když to děláte pro něj, protože on je neschopný. Součástí řešení jste, když to děláte pro sebe, abyste se to naučil/a.

Dělám to správně?

       Ano, pokud jste Vy i Váš partner čím dál dospělejší. Pak budete vidět, jak vnitřní děti dorůstají a časem si vzpomenete, že vlastně byly takhle malé a teď už jsou dospělé.
       Čím dál dospělejší se ale můžete cítit i když to není pravda. Rozlišující kritérium je, že skutečně dospělý má rád děti skutečné i vnitřní. Dělá mu radost s nimi být a nesnaží se, aby byly menší ani větší, než jsou. Prostě je přijme jako děti a dá jim, co potřebují. A stejně tak přijme, až dospějí a nebude je nutit být dětmi, když už jsou dospělé.
       Zatímco ten, kdo si na dospělého jen hraje, toho budou děti zatěžovat nebo si nedokáže život bez dětí představit.
       Opět stejný paradox – čím víc před něčím utíkám, tím víc to tady je. Jakmile to přijmu, ono to časem zmizí nebo v tomto případě dospěje.

Zde se můžete přihlásit k odběru mých článků

MUDr. Martin Daniel, www.smysl.com

Tento článek může být volně šířen v nezměněné podobě s kontaktem na autora a s aktivními odkazy na internetové stránky včetně této poznámky.

Každý jen sám za sebe?

       Na článek Jak dospět za pár minut jsem dostal tuto reakci od Aleše: Nesouhlasím s větou: „Dej ženě pocítit, že je v bezpečí i sama před sebou.“ To mi zní jako ber na záda její baťoh a pečuj o ni jako o dítě. Myslím, že žena má tohle mít vyřešeno, aby mohla být dospělá a schopná být partnerkou.
       Odpověď: Ano, moc hezká teorie. Ale Aleši, znáš někoho, kdo má vše vyřešeno? A je to vůbec v této společnosti možné? Takže přestaňme si říkat, jaké by to mělo být a místo toho najděme nejlepší řešení pro to, co je.
       A pokud tedy někde jsou ženy, které mají vše pořešené, skutečně předtím, než se zamiluješ, otestuješ, zda Tvoje potenciální partnerka už má vše vyřešené? A pokud nemá, zmáčkneš čudlík a do té se nezamiluješ? Nebo prostě se to najednou přihodí a zamiluješ se a pak po čase zjistíš, že v něčem ta dotyčná není dokonalá? Nebo děláš konkurz na dospělou ženu?
       Trošku se obávám, že s touto naivní představou nemáš šanci najít zcela dospělou ženu, i kdyby tady byly, protože k dospělosti patří podle mě i to, že nepodléhám mýtům. A mýtus o tom, že si vše máme nejdříve vyřešit a sami, je podle mě velmi škodlivý, právě proto, že je tak široce tradován.

Škodlivý mýtus

       Můžeme být vůbec někdy zcela dospělí? Ta otázka zní divně. Ale pokud za dospělost považuji to, že ve všech oblastech života jsem plně TADY A TEĎ, nejsem pod vlivem traumatu (tedy můj život řídím já a ne mé vnitřní děti), jsem kompletně Celistvý a přerostl jsem dualitu, pak se obávám, že do skutečné dospělosti mají i ti nejdospělejší hodně daleko. A k čemu v takové situaci povede naše potřeba věřit, že máme být dospělí, když jsem tomu na hony vzdáleni?
       Výsledkem bude nutně pocit selhání. A čím méně dospělý jsem, tím to pro mě bude bolestivější a tudíž se o to víc budu bránit si to připustit. A když si to nepřipustím, o to těžší je to změnit. Mohu se pak za to obviňovat nebo stydět nebo si jen o sobě budu myslet, že ve srovnání s těmi všemi ostatními dokonalými, jsem já ten špatný.

Přijetí reality osvobozuje

       Právě dnes jsem dostal zajímavý mail: „Ahoj Martine, zjistil jsem, s čím se ztotožňuju. S chybou. Jsem chybou svých rodičů. Pochybili a tak jsem vznikl. Prostě se stala chyba, tak jsem tady. Kupodivu mi dělá dobře vědět kdo a co jsem a jak jsem sem přišel. Tohle poznání není teda nic moc,ale pomáhá mi to najít pevnou půdu pod nohama. Mám se o co opřít. Opřít se o sebe. Protože takhle můžu cítit sebe. Chápat svoji nedostatečnost, nedokonalost, poníženost, mám konečně pevný bod v sobě samém.“
       Možná že největší známkou dospělosti je, když věci přijmeme, jaké jsou. I s tím, že na něco nestačíme. A s tím, že na to nejsme sami. Sebehorší pravda je nakonec obvykle lepší, než sebelepší lež.
       V konstelacích je pravidlo: Neber na sebe problémy někoho jiného. To je pravda. Obzvlášť žádné dítě nemá nést problémy svých rodičů. Dokud to dělá, ubližuje sobě i jim.
       Ale tady si nerozumíme. Já nemluvím o tom, že na sebe vezmu batoh partnerky a ponesu ho místo ní. Právě naopak. Já ji pomohu, aby ho vrátila tam, kam patří. Patří buď jejím předkům nebo její minulosti. Žádný chronický problém nepatří do TADY A TEĎ. Tedy pokud Vás něco trápí déle, než několik dní, není to Vás problém. Je to problém Vašich předků nebo Vaší minulosti. A je potřeba to tam vrátit, pokud se to týká předků (protože jako dítě to na sebe nemám brát) nebo to tam uzdravit (pokud se to týká mé minulosti, kdo jiný, než já tady a teď bych měl pomoct svému vnitřnímu dítěti, které si s tím neví rady).

Nejčastější příčina problémů

       Z mé dlouholeté zkušenosti mohu říct, že je jedna nejčastější příčina všech problémů, které máme: Táta a máma jsou daleko od sebe. Neproudí mezi nimi láska.
       V důsledku toho jsou pak další a další sekundární příčiny, které řeší většina terapií.
       Dejte dítěti pocítit, že se máma a táta milují a dítěti se uleví. Často pak ani nepotřebuje slyšet, že je milováno. Stačí, když cítí, že táta si mámu doopravdy vzal.
       Samozřejmě jsou i jiné příčiny – války, nehody, jiná traumata, nespravedlnosti. Ale upřímně – myslíte si, že by vedli lidé války, kdyby neměli strach a plně chápali, že je všeho dostatek? Strach souvisí s nedostatkem mužské energie. Nedostatek v životě je možný jen tam, kde byl nedostatek mateřské lásky. Zde samozřejmě nemluvím o nedostatku, jak si ho my představujeme. Zde mluvím o tom, že kdykoliv nechápeme a nevidíme, že je všeho všude dostatek, ukazujeme tím míru, do jaké jsme nedostali lásku od matky v nezranitelné ženské energii. Z tohoto pohledu i ty nejvíce milující matky v naší společnosti dávají jen zlomek možného. Aby žena dala kompletní lásku, musí být v plném kontaktu s láskou a to je jen tehdy, když nemá na starosti mužské záležitosti a když je chráněna. Když jsou ženy nuceny být rovnoprávné, dávají jen drobínky lásky. Je to stejné jako byste po špičkovém neurochirurgovi chtěli, aby si vyráběl chirurgické nástroje, dobýval uhlí a železo, chránil doly a továrny před vandaly a ještě dalších tisíc věcí, které jsou pak nakonec chirurgovi k dispozici. Na vlastní chirurgii mu už nezbyde čas. On nakonec nějak odoperuje. A protože v takové společnosti nemáme porovnání, tak budeme vděční i za to. Ale my víme, jaký je to rozdíl. Stejný bychom viděli u žen, které jsou naplno ženami a u žen, které musí být mužoženami, kdybychom žili ve zdravé společnosti.
       Proto jsou lidé rozděleni do dvou pohlaví. Aby se specializovali na muže, kteří dávají bezpečí a na ženy, které dávají lásku.

Aby si táta plně mámu vzal

       musí být muž plně v mužské energii a žena v ženské energii. To je ale v naší době neuskutečnitelný sen. Pokud mi nevěříte, znáte ženu v nezranitelné ženské energii? Že jste dokonce tento výraz ani nikdy neslyšeli? Ano, tak daleko jsme od toho, abychom byli zdraví.
       Zdravá situace je, když si muž umí ženu plně vzít a ona se mu umí plně odevzdat. On je plně v mužské energii a necouvne před strachem. A současně je vyživen od své mámy, takže si nedokáže ani představit (natož aby se to dělo), že existuje nedostatek. Jeho žena se nebojí, takže se svému muži dokáže plně odevzdat. Díky tomu pak má přístup k nezranitelné ženské energii.
       Skutečně Aleši tohle Tvoje partnerka umí? Pokud ano, gratuluju. Pokud ne, máš tři možnosti: Buď ji v tom necháš plácat samotnou (a tím nenaplňuješ svou mužskou roli) nebo za ni poneseš její batoh (=problémy) a tím zatížíš oba nebo jí pomůžeš, aby svůj batoh vrátila tam, kam patří. To třetí jsem měl na mysli, když jsem psal, že muž musí umět ženu chránit i před ní samotnou.
       Každý batoh, který si Ty nebo Tvoje žena nesete, zatěžuje vaše partnerství a oddaluje Vás od sebe. Proto je její batoh i Tvým batohem. Protože když ona ponese svůj batoh, doplatíš na to i Ty a Vaše děti.
       Proto se v manželském slibu nikde neříká něco jako: „Budete žít spolu, ale batohy si ponese každý sám své vlastní.“ Ne. Když si bere muž ženu, bere si současně i celou její rodinu a všechny její batohy. A stejně tak žena si bere muže s celou jeho rodinu a se všemi jeho problémy.
       Proto se spojili, aby na to nebyli každý sám. Ve světě rovnoprávných vztahů je to v podstatě jedno. Holt když budu sám/sama, tak ½ celku ponese ½ problémů. Takže vlastně je úplně jedno, jestli budeme žít spolu nebo každý sám.
       Ale rovnoprávný vztah je proti přírodě. V rovnoprávném vztahu musí chirurg i kutat uhlí a havíř i operovat. Ani jeden z nich pak neodvede tak dobrou práci, jako kdyby se specializoval na to své. V přirozeném vztahu buď nesu plně svou mužskou roli, ke které jsem předurčen a žena nese plně ženskou roli, ke které má předpoklady. Nebo se musím učit dvě protichůdné věci současně – musím umět současně bojovat (úkol muže) a přinášet mír (úkol ženy). Ani jedno pak nezvládám dobře.
       A k mužské roli patří např. i to, aby si muž ženu vzal a aby zkrotil jejího draka. Protože když muž nezkrotí ženina draka, žena nemá šanci být nositelkou míru. A když muž neumí zkrotit ani svou ženu, jak může vyhrát v boji? A když si muž neumí vzít svou ženu, jak si může umět vzít cokoliv jiného?
       A právě tyto dvě věci jsem měl na mysli, když jsem psal, že muž musí umět ženu ochránit před ní samotnou. To není její úkol. To je jeho „baťoh“. A když v něm selže, žena ho opustí. Proto je tolik rozvodů, protože muži úplně zapomněli, co je jejich úkolem. Bohužel ani v předchozí době to moc neuměli. A proto ti hodní muži mají největší problém najít jakoukoliv ženu. Protože ženy podvědomě touží najít si silnějšího muže, který je zkrotí. Zkrocení není zbití nebo ponížení. Právě naopak. Zkrocení je osvobození a povýšení ženy na její pravé místo.
       Když to muž umí, žena s ním půjde i do pekel horoucích, protože bude vědět, že on ji ochrání a protože s ním našla své místo.

Spolupráce

       Dalším důvodem, proč žijeme ve dvojicích je to, že si můžeme pomoct. Žádný muž nebude vždy jen silný. Každý muž bude někdy potřebovat něčí pomoc. Ale teoreticky toho lze dosáhnout. Ale když toho dosáhne, stejně mu bude chybět druhý pól.
       Naopak u ženy to nejde už z principu, aby vše zvládla. Ne proto, že by byla méněcenná nebo neschopnější, ale protože jejím úkolem je být strážkyní ženského, tedy spolupracujícího principu.
       Tudíž nám nezbývá, než přijmout pomoc toho druhého. Muž prosebe v ženě zkrotí jejího draka (kdyby to udělala ona, udělala by to její mužská část a tudíž by ona v kontaktu s drakem nikdy nemohla být ženou). Proto ve všech pohádkách zabíjí draka princ. Protože kdyby to udělala princezna, přestala by tím být princeznou. A protože draka ve skutečnosti nezabíjíme, ale pouze podřizujeme ženě (stejně jako golem byl zapojen do práce a ne zničen), bylo by sebezkrocení ženy jen jiným způsobem, jak nebýt ženou. Když je ženin drak nezkrocen, žena je v mužské energii. A kdyby si ho zkrotila sama, byla by zase v mužské energii. Proto žena nemůže dojít do ženské energie bez muže. Protože ženská energie je jako květina, která vykvete jen když jí mužská energie udělá bezpečné prostředí.
       Stejně kdyby si muž měl dávat ženskou lásku sám sobě, přestal by tím pádem být mužem a ztratil by přístup k mužské lásce.
       Samozřejmě jakmile překročíme dualitu, budeme schopni dát současně mužskou i ženskou lásku a být současně mužem i ženou. Ale kolik takových lidí znáte? Proto jsme byli stvořeni, abychom si navzájem pomáhali. A k tomu patří, že ideální muž umí ochránit ženu i před ní samotnou (pomocí mužské lásky, tedy např. zkrocením) a že ideální žena umí muže ochránit před ním samotným pomocí ženské lásky (pak muž udělá pro svou ženu cokoliv).
       Že jako muž neumíte krotit? Dá se to naučit. Že jako žena nevěříte, že by muž pro Vás chtěl udělat cokoliv? Naučte se to. A pak budete na každý problém dva. Ne dva jedinci, co si navzájem drží palce, ale nesmí si zasahovat do osudu. Ale dva spoluhráči, co kopou za stejný tým. A díky tomu bude každý problém poloviční. Protože na stejný problém budete dva.

Další mýtus o tom, že si partneři nesmí dělat rodiče, najdete tady.

Tady najdete termíny kurzů a přednášek.

 

Zde se můžete přihlásit k odběru mých článků

MUDr. Martin Daniel, www.smysl.com

Tento článek může být volně šířen v nezměněné podobě s kontaktem na autora a s aktivními odkazy na internetové stránky včetně této poznámky.